V této úvaze bych chtěl opomenout význam slova idiot, jako označení člověka s nižším inteligenčním kvocientem a pohlédnout na toto hanlivé označení v úhlu, v jakém se o
něm zmiňuje ruský spisovatel F.M.Dostojevský ve svém díle Idiot. Zde v tomto díle,
byl za idiota považován člověk, který nemohl být přijat do společnosti, aniž by na něj
tato společnost nenahlížela jako na člověka, který je něčím méně hodnotným. Důvodem
tohoto postoje byla dobrota, laskavost a snaha pomáhat ostatním, což byly vlastnosti
považované danou společností za přežitek.
Musím se tedy zeptat, je-li tento obraz i obrazem společnosti dvacátého století a snad i
obrazem generací minulých i příštích.
Ubírá se lidská společnost opravdu směrem, který nám udal ukazatel, jenž nesl nápis:
" ABSENCE HODNOT " ?
Je těžké říci, je-li tomu tak nebo ne a ještě težší by bylo uvést bez hlubšího přemýšlení
příčinu volby takovéto cesty. Než se ale rozhodneme vynést nějaký verdikt, vnesme do
této problematiky trochu svitu některých informací, jež nám v minulosti zanechali staří
myslitelé, kteří se zabývali oblastmi lidského chování. Jedním z filosofů antické filosofie,
který se zabýval otázkou dobra a zla, což jsou dva principy, které v lidské duši vedou
boj o nadvládu, byl Hérakleitos z Efesu. Jeho učení s názvem Theodicea mluví o nutnosti
existence zla ve světě, tudíž i v lidské duši. Tato nutnost existence zla je předpokládaná
z jednoho prostého důvodu. Tímto důvodem je možnost poznat dobro, neboť, kdyby
neexistovalo zlo, nemohl by člověk poznat, ba ani definovat dobro. Znamená to tedy,
že člověk musí být ve svém nitru alespoň trochu zlý ? Že se v něm musí nacházet byť
i jen semínko, které předznamenává " černé plody " ? Je to opravdu nutnost ?
Opět bych chtěl pozdržet veškeré snahy o předčasné závěry. Pohlédněme na oblast
etiky tak, jak ji viděl jeden z největších filosofů antického Řecka. Řeč je o Sokratovi.
Dle Sokratova mínění pochází zlo, projevující se v lidském chování, z nevědomí, respektive
z nevědomosti. To znamená, že člověk, který ví, co je dobré, dobré koná. Silou podpírající
toto tvrzení tedy musela být jistota, že člověk je ve své podstatě dobrý. Tato nutnost je
však, jak vidíme, opakem toho, co prohlásil Hérakleitos. Když se však zamyslíme, zjistíme,
že Sokratovo pojetí etiky nevylučuje zcela to, co hlásá Hérakleitos, neboť i dokonale dobrá
duše v sobě může skrývat ono semínko, ale je mu odepřena možnost projevit se, zvláště pak
poté, co bylo poznáno dobro.
Opusťme pro tuto chvíli myšlenky dávných mudrců a pokusme se nalézt řešní sami. Mějme
ale na paměti, že stejně tak, jako se mohli mýlit významní filosofové, je možné, že i náš
konečný úsudek může být stejně daleko od pravdy, ne-li dál. Vhodnou otázkou pro další
úvahy asi bude : " Čím to je, že se v lidském chování odpradávna projevuje instinkt straky,
která se bezhlavě žene za vším, co se leskne a blyští a, aniž by brala jakékoliv ohledy, snaží
se toho zmocnit ? " Vždyť není všechno zlato, co se třpytí. A i kdyby bylo, je opravdu tak
důležité zmocnit se ho za každou cenu ? Nejsou na světě důležitější věci ? Charakter člověka
je utvářen působením různých vlivů a lidské chování je pak ovlivněno právě charakterem
a žebříčkem hodnot, který si naše osobnost v průběhu života utvořila, ale který se stále mění
v závislosti na okolnostech a konkrétních situacích. Snažím se zde říci, že nelze objektivně
stanovit měřítka a pravidla pro lidské chování, protože každý jsme jiný a každý se den ode dne
nachází v odlišných situacích. Toto tvrzení nás ale nenabádá, abychom upustili od etických
pravidel, která nás a naši činnost směřují tak, abychom jednali s těmi nejčistšími úmysly.
Ve východních náboženstvích, hlavně v hinduismu, je v oblasti lidského chování brán zřetel
především na pojem karma, který lze vysvětlit jako " zákon příčiny a účinku ". Člověk,
který v tento zákon věří, nedělá nic, co by si nepřál, aby druzí činili jemu a chová se tak,
aby se ručička na vahách jeho karmy nevychýlila do záporu v tomto ani v žádném z
příštích životů. Takový člověk je dobrý, laskavý a připravený kdykoliv podat člověku v
nouzi pomocnou ruku, neboť jeho činnost je poháněna myšlenkou, která říká : " SUBHAM
ASTU SARVADŽAGATAM !!!", což znamená :" Štastny ať jsou všechny bytosti !!!"
Dovolím si tedy na závěr položit poslední otázku : " Je takový člověk skutečně idiot ? "
Nyní je čas na rozhodnutí o tom, zdali se za takovéto prohlášení člověk chce postavit, či
nikoliv. Mé stanovisko nejlépe vystihuje jeden latinský citát, který zní : " Alteri vivas oportet,
si vis tibi vivere " *
* " Člověk musí žít pro druhé, chce-li žít pro sebe ."
|
