Rozkaz
"Jděte rovnou dovnitř, šéf vás čeká"
říká Marcelka a gestem drobné ručky mě posílá dál, a za mnou
ještě úsměv pro šéfa. Doufám, že alespoň zde nachází Generál
tu správnou "rodinnou" pohodu;
o jeho někdejším manželství kolovaly bohužel strašidelné zvěsti.
Naopak Marcelku mu může každý jen
závidět. Mám závidět ? Ale ne, seženu si jinou. Už co nevidět.
Srážím kufry a hlásím se.
Ukazuje mi na židli u dlouhého "poradního" stolu,
pod starodávnou rytinou opevněného města
s nápisem Cassovia - Hvngariae Svperioris Civitas ...
Sedám a chystám si notes.
"Off the record !"
říká šéf a notes mizí zpátky v aktovce.
"Chci, abyste se cestou na vaše nové působiště stavil v táboře EZ-11.
Mají tam nějaké problémy se
strážními jednotkami.
Očekávám, že zjistíte povahu problému a možnosti řešení,
případně je vyřešíte sám. Dotazy ?"
"Co tam mají za jednotky ?"
Já rozhodně žádné problémy s Frankem nemám.
"XD002, redukovaná výzbroj pro strážní službu,
řízení na bázi neuronových sítí."
Hbitě čte z osamělého listu na šéfovském stole.
"V tom případě bych návrh řešení problému měl rovnou ..."
Pohledem naznačuje, ať pokračuju.
"Vyházet všechny modely XD a cokoli dalšího s neuronovými sítěmi
a vrátit se k osvědčeným Céčkovým typům !"
"Toto řešení prozatím ponechávám jako záložní.
Dost na tom, že nějací civilové získali přístup k
modelu XD. Nerad bych jim poskytoval ještě jiný model ..."
Aha, tak v tomhle to je. Opět civilové kontra vojáci.
Předpokládám, že jenom díky agresivitě
současné majitelky vojáci dosud nezrekvírovali
i těch pár problematických kusů XD.
"... zkrátka, zkuste jim rozchodit ta X-Déčka.
Budete tam zcela nezávazně, bez konkrétního úkolu,
oprávněn převzít veškeré informace. Dostanete zmocnění,
které ukážete velitelce tábora."
Tvářím se viditelně kysele.
"Zcela neoficiální, ale prvořadé je vaše poslání ... řekněme
"společenské". Ano, týká se to
Slavy."
Tvářím se ještě kyseleji. Jen se poťouchle raduji, že nejsem
sám, kdo by se jí nejraději vyhnul.
"Musíte ji přesvědčit, že víc už pro ni dělat nemůžeme
a že nemá cenu, aby nás neustále buzerovala."
Že bych zaslechl náznak nervozity v hlase vždy dokonale
se ovládajícího Generála ? Kdo zná Slavu
Georgijevu, nediví se.
"Zdržte se tam, jak dlouho uznáte za vhodné. Víme, kde
budete; kdyby něco hořelo na východě, dáme
vám vědět. Dokumentaci máte v sekretariátu. Dotazy ?"
Dotazy nejsou. Vlastně se mi to hodí, stejně jsem se chtěl
stavit v některém uprchlickém táboře a
poohlédnout se po vhodné dívce; takhle mám neomezenou dobu
v tom úplně největším a ještě na
erární útraty. Skvělé ! Odcházím si pro papíry. Marcelka
(hezká, ale na mne přece jen moc štíhlá,
konstatuji) mi předává fascikl a vzkaz, či spíše prosbu,
ať volám nějakého Proška. Prý novinář. Tak
ať je to z krku.
Doslechl se, že jedu do tábora 11 a prý jestli bych ho
vzal s sebou. Zpáteční cestu si zařídí. Povolení
pro východní okruh má, revers pro případné bojové operace
také. Kopii poslal k nám - Marcelka mi
ji právě podává. Oceňuji dokonalou přípravu. V Ševíkovi je
místa dost, tak třeba bude cestou nějaká
zábava. Ještě se ujišťuji, že nemá nic proti mému řidiči.
Tady znejistěl. Smlouváme sraz u jeho
redakce a končíme. Marcelka za mnou posílá stowattový úsměv
(že by to byl její bratranec ?),
nicméně předpokládám, že přitom stejně myslí na šéfa.
Pasažér
Frank přiráží k chodníku kousek od redakce Košického
Večerníku. Odesílám krátkou zprávičku o
naší poloze a za chvilku přichází elegantně ohozený
chlapík v kouřových brýlích a se samsonitovým
kufrem.
"Dej to na krabici s čokoládou, číslo tři."
upřesňuji Frankovi umístění nového zavazadla.
"Prošek."
Příchozí se představuje. Podáváme si ruce a pak ho posílám dopředu,
na sedadlo vedle
Franka. Kdyby se něco semlelo, chci mít vzadu dost místa
na ovládání minigunu. I když, připouštím,
konverzovat se nám takhle bude hůř.
"Ta obrovská krabice je plná čokolády ?"
zapřádá Prošek hovor.
"Jistě, ale nezlobte se, že vám teď nenabídnu. Rozbalíme
ji až v táboře."
lehce žertuji.
"Humanitární pomoc ?"
"Svého druhu. Ale budou si ji muset zasloužit."
Oba přece víme, o co jde.
"Za tolik čokolády si koupíte všechny dívky v táboře."
přehání.
"Všechny určitě ne, přesně 750, když nepočítám režii."
upřesňuji.
Kouká na mne jak na šílence, ale vím, co dělám.
Nejsem sexuální kamikaze. Vyberu si samozřejmě
jednu. No, možná dvě. Maximálně čtyři. Jenomže proces selekce,
má-li vést k výběru skutečně
kvalitní dívky, musí vycházet z co největšího vzorku.
Chvíli je pauza.
"Neobáváte se ... nakažlivých chorob ?"
zkouší to zvolna.
"S tím se už medici vypořádali.
Kompletní diagnostika trvá jen 10 hodin."
"Deset krát 750, to ale mediky hodně zatíží ..."
Ten chlap má všestranné zájmy.
"Znáte strategii "Karlštejn" ? Z těch 750 nebude
diagnostiku potřebovat
víc než nějakých osm až
deset, ostatní se ke mně vůbec nepřiblíží."
Mohl bych se na něj vykašlat a nechat ho s jeho
nesmyslnými problémy, ale ať je cestou nějaká zábava.
"To je hodně velká krabice."
Zkouší to odjinud.
"Standardní přepravka, krychle o hraně 60."
V duchu počítá.
"To vychází na jednu ženu ..."
Nemůže se dopočítat.
"Jedna velká nebo dvě malé čokolády."
Já už jsem to počítal několikrát.
"Není vám to divné, kupovat si ženy za čokoládu ?"
"To máte jedno, v podstatě. Akorát že čokoláda je lehčí
než konzervy a trvanlivější než uzeniny."
"Ne, víte ... Já myslel, jestli vám není divné kupovat ženy.
Je mi jedno za co."
Tak už je to tady. Pán
je humanista. Bude legrace. Jen abych ho nemusel vysadit.
Předčasně.
"Divné ? Ani ne. Myslím, že je to vynikající věc.
Všestranná spokojenost."
"Myslíte, že i ty ženy jsou spokojené ?"
"Samozřejmě. Kdyby nebyly, přece by tu čokoládu nebraly."
Špičkuju ho.
"Ale ony jsou k tomu nuceny !"
Zdá se, že mu ženy opravdu leží na srdci.
"Nuceny ? Nuceny kým ?"
"Nuceny ... situací v táboře."
leze z něj.
"Nuceny situací - každy jsme nějakou situací k něčemu nucen.
K tomu nemám, co bych dodal."
Jen
doufám, že nepřestane konverzovat.
Chvíli přemýšlí.
"Jak by se vám líbilo, kdybyste byl zavřený v táboře
a dostával málo jídla ?"
"Jak by se mi líbilo ... Samozřejmě vůbec ne.
Jak by se komukoli líbilo, kdyby na něj střílely tři tanky
a 150 banditů ? Taky vůbec.
Není mi jasné, co z toho chcete vyvodit."
"No přece, že ty ženy za to nemohou, kde jsou.
A mají právo na důstojný život. Ne, aby se musely
prodávat za čokoládu."
Aha, moralista.
"Jistě že za to nemůžou. Já za to přece také nemůžu.
Ani vy za to nemůžete. Nikdo za to nemůže.
Takový je život. A právo na důstojný život jim nikdo nebere.
Z tábora mohou odejít, kdy se jim zlíbí.
Ale ony tam přišly dobrovolně."
"Jestli mohou odejit, proč už dávno nejsou tady ?"
"Mohou odejít zpátky do Teritoria, odkud přišly.
Ne sem do Knížectví."
"Proč ne sem ?"
Tohle ale přece musí vědět sám, humanista nehumanista.
"Protože nikdo nepopírá jejich právo na důstojný život.
Ale nikde není řečeno, že by běženci měli mít
automaticky nárok na naše občanství nebo na trvalý pobyt.
To samozřejmě nemají. A bez něj nesmí
na území Knížectví."
"Ale to je nespravedlivé !"
že by mu došly argumenty ?
"Bez ochrany vlastního území nemůže fungovat žádný civilizovaný
stát. Zažil jste kontroly, které
provádí na svých hranicích Evropa ? A Britové, ač jsou uvnitř
schengenských hranic, ty kontroly
ještě přitvrzují."
"Ale vy tím ty lidi odsuzujete k nedůstojnému živoření !"
"Já nikoho neodsuzuji. Dokonce ani Knížectví ne. To si prostě
nemůže dovolit žádný stát. Znáte "Propozici Georgijevy" ?
Tam je ..."
"Neidentifikované vozidlo v protisměru ! Neodpovídá na výzvu."
přerušuje mě Frank.
"Modrý poplach !"
Tohle máme nacvičené. Frank si vyklápí malý monitor pod volantem
a shýbá se k
němu. řídit musí stále, autopilota můj Chevy dosud nemá. Já si
vyklápím panel zbraňových systémů
a uvádím zbraně do pohotovosti. Všechna boční okénka se spouští
a do vozu duje vítr. Motor
gatlingu se roztáčí. Připravenost k palbě za 15 ... 10 ... 5
sekund ...
"Skrčte se !"
Uvědomuji si přítomnost šokovaného pasažéra a mávám na něj.
Pochopil a mizí pod sedadlem. Hlavně nesmí být nic vidět,
samotný trup vozu je jednak dost bytelný,
jednak částečně pancéřovaný.
Neidentifikované vozidlo nás pokojně míjí. Nejspíš cizinec.
Turista nebo novinář. Odesílám jeho
obraz na silniční dispečink, ať si to s nim vyřídí. Všichni řidiči
Knížectví, alespoň tady poblíž
východního Okruhu, samozřejmě vědí, že každý přesun musí hlásit
dispečinku a při setkání se rovněž
identifikovat vozidlům, která míjí. Tak lze i bez GPS mít
obstojný přehled o tom, kde kdo právě je.
Kdo zapomene, riskuje.
Okénka opět vyjíždí vzhůru a hluk ve voze utichá. Odzbrojujeme.
"Můžete vylézt !"
volám na pasažéra vpředu.
Sedá si a oprašuje poněkud zmuchlaný a místy špinavý oblek.
Já totiž v autě moc často neuklízím, a
od Franka to nelze chtít vůbec. Chce to prostě ženskou ruku.
Propozice Georgijevy
"říkal jste něco o nějaké propozici ..."
obnovuje konverzaci.
""Propozice Georgijevy""
upřesňuji.
"Ano, propozice Georgijevy. To neznám."
Samozřejmě, novinář.
Alespoň je upřímný.
"A Georgijevu znáte ?"
Alespoň základní minimum ?
"Myslíte velitelku tábora ?"
zabral.
Ano. Lingvistku, političku, feministku, dnes velitelku tábora.
"Slava Georgijeva měla onehdy v táboře delegaci nejrůznějších
organizací poskytujicích humanitární
pomoc běžencům. Všemožné nadace, které nám sem posílají jídlo,
ošacení a dobře míněné hraběcí
rady. Taky novináře. Nejdřív se nechala několik hodin peskovat
za tohle a onohle, čaj málo teplý,
chleba moc tvrdý a polštářky málo načechrané. Když už toho měla
tak akorát, navrhnula jim, ať si
řeknou kam a ona jim tam bezplatně dopraví sto tisíc běženců
a že jí můžou předvést, ti humanisté,
jak se má o běžence správně pečovat. Ale žádne místo jí neurčili."
"To jsem nikdy neslyšel."
Není divu, vzhledem k tomu, že v delegaci převládali Japonci,
Slava to říkala rovněž japonsky a
japonské noviny se u nás málo čtou.
"A co tomu říkate ?"
"To přece nemohla od nějaké nadace chtít, aby si jen tak někde
ubytovala sto tisíc lidí. A navíc to
problém neřeší, jen odsouvá jinam."
"Že nemohla chtít ?
Od Knížectví celý svět očekává, že se postará o desítky miliónů
běženců a od
nadace to nelze chtít ? Ale máte pravdu - problém to skutečně
neřeší. Ale ten problém tam vidíte vy
a podobní ... lidé jako vy."
Nechci ho urazit.
"Mimochodem, máte vy nějaké nápady, co s běženci dělat ?"
navazuji nit rozhovoru.
"Rozhodně by se neměli zavírat do táborů, ale začlenit
do společnosti jako její plnoprávní členové."
spřádá utopické plány.
"Bez několikaroční zkušební lhůty, bez klientského systému, jen tak ?"
Sodoma a Gomora !
"Jistěže ! Vždyť klienti jsou svými patrony krutě vykořisťováni !
To je moderní otrokářství !"
"Ale patroni odpovídají za chování klientů. Kdyby na ně
nedohlíželi, neobával byste se nárůstu
kriminality ?"
"To musí zvládnout policie."
"Musela by být mnohem početnější. Uvažte, že takhle ručí jeden
patron průměrně za dva klienty.
Kdybyste sem pustil dejme tomu deset miliónů běženců, potřeboval
byste pětimiliónovou policii."
"Tak by na ně dohlíželi sami občané ..."
"Zadarmo ? Samozřejme že ne. Vlastně to dělají nyní, ti co
chtějí. Kdo má chuť se starat o běžence,
nabere si klienty. A za odměnu je "vykořisťuje", jak tomu
říkáte. A po zkušební lhůtě získají
klienti trvalý pobyt. Opět - všechny strany spokojeny.
Stát má pořádek a pracovní sílu ..."
"Otroky !"
přerušuje mě.
"... pracovní sílu, navíc levnou. Patroni mají zisk a klienti
se dostanou tam, kam tolik chtějí - do civilizovaného státu."
dokončuji.
Kroutí hlavou.
"A navíc se dostane i na dívky bez jakékoli kvalifikace ..."
popichuji ho.
"To je tak obludné, tak hanebné, tak ostudné !"
"Co naděláte, mně se to líbí. Víte co, humanisto ? Naberte
si pár klientů, starejte se o ně nebo jim
dopřejte volnost a hlavně, nevykořisťujte je. K vykořisťování
vás nikdo nemůže nutit. Tím pomůžete "dobré věci",
alespoň podle vaší stupnice hodnot."
blahosklonně mu nabízím.
-- -- --
Voloďa Kozlov
Nechávám Franka zaparkovat na prostranství u brány tábora.
Prošek se loučí, bere si své zavazadlo a
mizí směrem tábor. Trvá mi chvíli, než se vypravím. Papíry,
pistole, komunikátor (ověřit spojení s
Frankem !), přezout (cestovní tenisky by špatně
reprezentovaly !), učesat a zapnout všechny knoflíčky
- ať Slava vidí, že si jí váشíme. Franka nechávám hlídat auto.
Absolvuji proceduru ve vrátnici. Nechci to strážným komplikovat,
ale vím, jak "silné" mám
papíry a mohu si dovolit odmítnout všechny výzvy (posléze
žádosti a pak prosby), abych se někam
zapisoval či něco podepisoval. Hned za branou mě obklopuje dav
dětí, lehkých dívek, pasáků,
prodavačů suvenýrů a žebráků. Ty obzvlášť nesnáším, mají kliku,
že tu není Frank. Suvenýry - ty
bych nějaké bral, ale pořídím si je sám. Hrome, zapomněl jsem si
vzít do kapsy pár pamlsků. Takže
teď z focení "pamětihodností" nebude nic. Ale co, teď musím
hlavně reprezentovat. Jdu dál a
prohlížím si dívky, hlavně ty mladší a pak ty vyvinuté. Takových
je tu málo - inu, málo jídla, - a asi
jsou velmi vytížené.
"Dívky podle vašich přání, jen poručte a já vše zařídím !"
Dere se do popředí menší mladík v saku a
teplákách. Cestou bezohledně sráží pár žebráků. Tím si mě získává.
Ukazuji na něj.
"Dokážeš mě jich zbavit ?"
ptám se na úvod.
"Snadno !"
Otáčí se k davu, divoce mává rukama, něco volá, pobíhá
kolem a strká do váhajících. Dav se zvolna rozptyluje.
"Voloďa Kozlov, služby všeho druhu."
vrací se ke mně s úsměvem.
-- -- --
V táboře byl v poslední době zaznamenán značný nárůst zločinnosti,
přestože množství i rozmístění
strážních jednotek XD 002 zůstává dlouhodobě neměnné. No jistě,
křiváci vymysleli nějaký fígl, X-Déčka se sama přizpůsobit
nedokážou a pořádně přeprogramovat je tady nikdo neumí. Není divu,
kvalitně přeprogramovat neuronové sítě neumím ani já, a to znamená,
že nikdo; vlastně je otázka,
zda to vůbec jde. Zdůrazňuji: kvalitně.
Když nevím co dělat, třídím dostupné informace. V tomto případě
hlášení o úmrtích, znásilněnich,
loupežích a žhářstvích. Asi mě nenapadne nic lepšího, než se
svědky a poškozenými promluvit. Tak
ať to moc nebolí, vyberu napřed dívky a pohledné. Jelikož každý
obyvatel tábora má záznam ve
zdravotní databance (povinná a důkladná vstupní prohlídka je
jedním z důvodů, proč se tu jen
minimálně šíří choroby), neměl by to být problém. Klidně bych si
mohl vybrat i takové, které v době
prohlídky byly panny, ale proč se omezovat. Takže začnu tělesnými
mírami ...
-- -- --
Svědkyně
"Kolik bylo těch mužů, co vás přepadli ?"
"Něznáju."
"Viděla jste je ?"
"Da."
"A kolik jste jich tedy viděla ?"
"Něpómňu."
"Stála jste při tom ?"
"Da."
"I když vás znásilňovali ?"
A tak to jde pořád dokola. Občas mrknu na hlasový záznamník/dekodér,
zda všemu rozumí. Když ne, snažím se ze svědkyň dostat kloudnější
odpověď. Ale to, co se jim honí
v hlavě, neovlivním.
"Corporal, please send the next one in !"
říkám vnitřní linkou desátníkovi Srulovi, kterého mi Slava
přidělila na tuto práci jako asistenta.
"Yes sir ! Right away, captain !"
odpovídá Srul z předpokoje, kde s dalšími strážnými organizuje
menší tlačenici.
"By the way, corporal, nesere vás už ta ruština ?"
Vznáším řečnickou otázku. Odpověď nečekám.
"Bonjour, Monsieur le captain. Je peut parler francais si
vous voulez."
Ozývá se od dveří. Další
svědkyně. Menší postava v pracovním plášti, nakrátko
střižené vlasy neurčité barvy - možná to
kdysi byla kaštanová. Široké boky, široká tvář, nejspíš i
široká slovanská duše. O rozměrech dalších
orgánů lze jen spekulovat. Prozatím. Sandály Barumky. Ale něco
je na ní zvláštního.
Jestli chci mluvit francouzsky ? Jistěže !
"Asseyez-vous, madame, s'il vous plait."
Posaďte se, madam. A roztáhněte nohy, chce se mi dodat.
"Merci, captain."
Způsobně usedá s koleny u sebe. Co
nadělám. Lovím v databázi její záznam.
"Oui, parlons francais ! C'est tres agréable pour moi."
Vracím se k jejímu návrhu. Je mi to skutečně
velmi příjemné. Nadále pokračujeme francouzsky.
"Mohu vám nabídnout pití ? čaj, kávu, něco sladkého ?"
"Ó ano, prosím. Něco sladkého."
Neříká co, asi si nevzpomíná na ten pravý výraz. Na
pomerančovou šťávu nadšeně souhlasí. A úsměvy jí jdou báječně.
"Taťána Popova ?"
"Taťána Jurjevna Popova."
Probíráme podrobnosti jejího přepadení a jde to jedna radost.
Místo, doba, počasí ... I záznamník je
spokojený, rozumí stoprocentně. Odkud a kam šla, co nesla ...
"Taťáno, ležela jste při tom na zemi, že ?"
"Ano, pane kapitáne."
Pýří se.
Vstávám a jdu k šatníku. Vytahuju vojenskou deku.
"Předveďte mi, prosím, jak jste ležela. V jaké poloze."
Dlouze se na sebe díváme. Rozumíme si. Taťána vstává. Podávám
jí deku a odnáším její židli, aby
bylo na podlaze místo.
"A ještě mě napadlo: Taťáno, co jste přitom měla na sobě ?"
Pokládá deku na podlahu a usmívá se.
"To mám také předvést, pane kapitáne ?"
-- -- --
Oba už zase sedíme a výslech pokračuje. Životopis - manžel
voják, zabit hned první den po kolapsu
ruského státu. Tedy vdova. Vzdělání, zaměstnání ... hleďme,
učitelka. Dlouhá a strastiplná cesta z
Moskvy na západ.
"Asi jsem vás dost zdržel. Výdej večeře už asi nestihnete.
Nerad bych, abyste kvůli mně strádala.
Mohu vás pozvat na večeři do kasina ?"
Tak se zde říká jídelně pro vojenský personál tábora.
"To bych velmi ráda, pane kapitáne. Ale - nerada obtěžuji
- je tu jeden zádrhel ..."
vypadá přitom opravdu zoufale.
"Mohu vám ještě v něčem pomoci ? Rád !"
Ach, jaký jsem to dnes gentleman !
Zádrhel je dcera. Musíme pro ni do tábora. Dívenka je viditelně
vyděšena návštěvou důstojníka a
Frankensteina, ale na večeři jde ochotně. Vypadá zajímavě.
Jestli je po matce ... Kameru mám v
kapse, ale nechci hned zkraje vypadnout z role hodného strýčka,
takže protentokrát mi budou muset
stačit snímky z Frankova záznamníku. Oceňuji další výhodu
Tábora: dívky jsou přichystány ihned,
žádné mytí, žádné převlékání - není kde, není do čeho.
První večer s Taťánou
Moje jahodové knedlíky byly skvělé. Dívky neodolaly a zhltly
biftek - nejedly pořádné maso několik
let. Přál jsem jim to potěšení, ale teď trnu, co to udělá
s jejich zažíváním. Přece jen je to nezvyk.
Natalie ještě zápasí se zmrzlinovým pohárem.
"Mám pro vás návrh. Pro vás obě. Vám, Taťáno, nabízím
postavení klientky v mých službách. Pro
začátek pravděpodobně manuální práce, úklid. Asi byste dělala
domovnici nebo kuchařku. A později
- to by samozřejmě záleželo na vás.
A Natalie ... "
obracím se k dívence.
"Natalie by byla mojí svěřenkou. Znáte ty statuty ?"
Měla by - to je totiž to, o co tu usiluje každý uprchlík
z východu. Zajištěné postavení - sice téměř
bezprávné, ale s prací a slušným bydlením.
"Co je to svěřenka ?"
ptá se Taťána.
"Dívka, která svému pánu a ochránci poskytuje veškeré služby.
Hospodyně, společnice, asistentka.
Ochránce ji za to poskytuje všestranné zaopatření a zpravidla
- na to není nárok, ale většinou to tak
bývá - i prvotřídní vzdělání. Poměr končí při dosažení
osmnácti let, a po jeho řádném ukončení
svěřenka získává trvalé povolení k pobytu v Knížectví. A navíc,
na to opět není nárok, ale 82 %
dosavadních svěřenek se současně stalo plnoprávnými
poddanými Knížectví, 26 % dokonce
manželkami svých bývalých ochránců."
Nabízím jí složku s příslušnou dokumentací.
"Patří do toho také sex ?"
"Zajisté !"
Na předním místě.
Asi je zklamaná, v roli hospodyně a společnice už se
nejspíš viděla sama.
"Sex s Natalií ? Vždyť je ještě dítě !"
"Mně to nevadí."
krčím rameny.
Dítě Natalie se na nás dívá nechápavě.
"Mám něco dělat ? Ale co ? Pane kapitáne ..."
"Zatím ne, možná později. Ukážu ti to. Klidně jez."
uklidňuju ji.
"Se mnou dělejte, co chcete, ale Natalii vám nedám.
V tomhle věku ne ... "
Tak prý dělat co chci, jo ?
To budu. Jen abys pak nebyla překvapená ! Zatím
to zkouším slovně.
"Nebudu vás nudit výkladem o kmenech v Tichomoří, jejichž
dívenky se zapojují do sexuálních
hrátek od nejútlejšího věku. Ale zeptám se: Jak dlouho
myslíte, že Natalie zůstane neposkvrněnou
pannou, pokud obě zůstanete v táboře ? A čím se budete
živit ? V zimě ve stanech ..."
"Uživím nás !"
"Jako učitelka francouzštiny ?"
provokuji. To stěží.
"Dokážu se o Natalii postarat !"
No jak myslíš, potvoro.
-- -- --
Ráno vyrážíme s Frankem na průzkum. Ulička lásky ...
nic pro nás, tady bude hlídat Kozlov.
Parkoviště, garáže - v krajním případě použitelné, ale pořád
to není ono. Co to tu cítím za smrad ?
Míjíme zadní trakt hlavní kuchyně a velkovýkrmny pro milión
lidí, vzduch utěšeně houstne.
Popelnice, kontejnery, ... přihořívá ! Kolem dokola samé
odpadky, neuvěřitelný smrad - to je ono !
Přesně, co jsem hledal. Vybíráme místo s dobrým osvětlením,
takový otevřenější plácek pod stožárem
osvětlení. Zaznamenávám přesnou polohu. Hotovo, sláva.
A mohu se spokojeně vrátit do úřadu.
Desátník Srul byl tak laskav, že se pro ÚKOL nabídl jako
dobrovolník. Tím mi to hodně ulehčil.
"Myslel jsem, že jste na blondýnky ?"
škádlím bojovného Asiata.
"Snesu i zrzavou, změna je život."
Má v táboře pár přátel, kteří zrzavou rovněž snesou. Všem
zaplatím drink. Jen budou muset odložit
kravaty ..., no, stejně vypadají jak bankovní úředníci
na cestě do City. Srul mě ujišťuje, že když si
rozpustí vlasy a budou na sebe pokřikovat malajsky ... Uvidíme.
Tak ještě pokyny Voloďovi (a bakšiš
navíc, i jemu budou pomáhat kamarádi) a sítě jsou nastraženy.
Konečně do práce.
Podívejme, co tu máme: plánek střežených sektorů,
jednotlivé hlídkové trasy a záznamy, kdy a kde se
který Donald pohyboval, a pak samozřejme databázi hlášených
zločinů - tenhle pitaval jsme
donynějška s takovou pílí upřesňovali. Pak tu máme simulátor
řídícího programu Donaldů.
Samozřejme, každý Donald má program trochu jiný a co se děje
v neuronové síti lze stejně jenom
odhadovat, ale něčeho se chytit musím. Takže ten simulátor
půjčím na hraní umělé inteligneci mojí
Delty, osvědčené Elize, ať zkusí seštelovat parametry tak,
aby se simulovaní Donaldi chovali co
nejvíc jako ti skuteční.
Zatímco Eliza probírá tisíce možností, upřesnuju jí zadání.
Taková je moje pracovní metoda -
upřesňovat průběžně. Někdo jiný by se to třeba snažil promyslet
do puntíku sám, než by jí to předal.
Inu, kolik programátorů, tolik ruzných cest k cíli.
Takže: zúžíme zkoumané území, necháme jen 4 sousedící
sektory. Vyloučíme dny, kdy pršelo ?
Váhám. Ale ano, kdykoli se k nim můžeme vrátit. Liz hlásí první
úspěchy - shoda 60 %. Dobře,
pokračuj. Zajímavé to bude až nad 80 %.
Zvažuji další problém. Do jaké míry může být rozdílné chování
různých Donaldů ? Asi dost. U
Asimova to bylo snadné - zorganizoval se experiment, všichni
klasičtí pozitronoví roboti se chovali
naprosto přesně stejně až na jednoho, a to byl hledaný
narušený šílenec. Staří dobří klasičtí roboti.
Každý Donald se při experimentu bude chovat úplně jinak, a stejně
mohou být všichni "v normě".
Narušený šílenec budu leda já. To je to prokletí neuronových
sítí. Ale stejně bych to měl nějak
změřit, jinak se Eliza namáhá zbytečně. Tak nějaký experiment
... třeba povídat si s Donaldem a do
toho mu v dálce pustit nějaké podezřele zvuky, například volání
o pomoc. Postupně zvyšovat hlasitost
a sledovat, kdy a jak zareaguje. To by šlo. A jako test
inteligence mezi volání o pomoc přidat větu
"Toto je záznam." A ještě by se dalo měřit ...
Eliza hlásí 80 % shodu. Probírám ta místa, kde se simulace
neshoduje s realitou. Cože ? Popova v 98
procentech z nich ? Zase ta Taťána ! Samé problémy !
Měl bych s ní ještě promluvit. Jenže by si
myslela, že se vnucuju. Že dolézám ! Nic takového. Jen počkej !
-- -- --
Signál od Kozlova. Sledovaná osoba míří do Uličky
lásky. Srul obvolává své maraudery a mizí. Jistě
jste si, Taťáno, představovala, že napoprvé si vás koupí
nějaký fešák, takový Redford, odvede vás do
svatebního apartmá v hotelu Astoria a tam s vámi bude
popíjet šampaňské. Ale proběhne to úplně
jinak, spolehněte se na mne !
-- -- --
"Captain, it´s over - she has fainted.“
hlásí Srul svojí jihoasijskou angličtinou.
„Hotovo - omdlela. Po pravdě řečeno právě včas, už jsme toho
měli všichni plné zuby. Málem jsem
vám ji pozvracel."
"Co je s ní teď ?"
"Kozlov ji odnáší na ošetřovnu."
"Dobře, ať se mi odtamtud ozve. Vy máte padla."
A je to v suchu, trvalé následky na těle to snad nezanechá !
A kvůli těm na duši jsem to celé
podnikal. Teď už si snad bude mé nabídky více vážit.
Bliká další hovor - Kozlov.
"Jak to s ní vypadá ?"
"Je tuhá, ale nic vážného, říkal doktor."
"Ať jí píchne nějaké sedativum, aby dneska už nikam
neběhala. A aby ji hodně bolela hlava. Na můj
rozkaz. A sežeň jí něco na sebe. Předpokládám, že z toho,
co měla na sobě, mnoho nezbylo."
"To tedy ne, kapitáne. Byla to parta faktickejch borců,
co jste na ni poštval."
"Takže nějaký plášť nebo cokoli. Až se probere. Prodejte jí
ho - já vím, že nemá žádné peníze - nebo
půjčte na dluh. A pak jděte shánět něco exkluzivního
večerního. Také boty. Dokážete sehnat dámský
klobouk ?"
"Voloďa Kozlov sežene cokoli !"
zní univerzální odpověď.
-- -- --
Píšu pozvání na rub vizitky. Tedy, jaképak pozvání
- prostě jen KASINO 19:00, OBě . S
vybavováním je konec.
"Franku, odneseš vzkaz Natalii. Adresu znáš. Počkáš tam,
dokud nepřijde Taťána a nedá ti odpověď.
Pokud přijme pozvání, doprovodíš ji sem."
A pokud nepřijme, může Kozlov začít shánět jinou.
-- -- --
Druhý večer s Taťánou
Opět sedíme v kasinu. Natalie likviduje obrovskou mísu
salátu, moje už je téměř prázdná. Zasmušilá
Taťána usrkává Cinzano. S večerní róbou se Kozlov vytáhnul,
ale celkovému dojmu by hodně
prospělo, kdyby se její nositelka tvářila příjemně.
Nebo aspoň neutrálně.
"Jak pokračuje vaše práce ?"
ptá se zdvořile Natalie.
"Zatím je to rutina. Vkládáme údaje o přepadeních do
databáze a snažíme se najít nějaké významné
znaky, podle kterých je lze třídit. Zatím se objevil
jediný poznatek a ten se týká tady Taťány. Věřila
bys, že její přepadení bylo jediné, při kterém byli
banditi poměrně záhy vyrušeni strážným ? Pak tam
bylo pár dalších loupeží, kdy byli rovněž vyrušeni,
ale vesměs po mnohem delší době - po hodině a
déle. To když dlouho hledali nějaké cennosti, nemohli
pobrat lup a podobně. A maminku strážný
zachránil, ještě se na ní ani nestačili všichni
vystřídat, že ?"
Ticho. Taťána nás neposlouchala. Natalie zachraňuje situaci:
"A až práci dokončíte ?"
"Odjedu na jih odsud, do vesničky Berezovka, a tam budu
panovat. Vlastně odjedeme s Frankem, a
Voloďu Kozlova také vezmeme s sebou."
"A nás tu necháte ?"
ptá se Natalie bezelstně. Nebo rafinovaně ? Tváří se smutně.
"To záleží na mamince. Ja bych vás vzal velmi rád."
Oba se díváme, co na to Taťána. Tak co, je zlomená ?
Tentokrát už dávala pozor.
"Já chci jet s vámi, pane kapitáne. Pokud vaše
nabídka stále platí ... přijímám."
"I pro Natalii ?"
Taťána propuká v pláč. Natalie se na ni dívá nechápavě.
Přece je vše v nejlepším pořádku - jede se
pryč z tábora, nebo ne ?
-- -- --
Přemístili jsme se do mého pokoje v místním hotelu. Na
obrazovce dovádí svišti. Natalie v tričku je
se zájmem sleduje, líže polárku a jen tak mimoděk mi
předvádí své dlouhatánské nohy. Vedle na
gauči sedí Taťána ve velmi rozhaleném županu, tváří
se duchem nepřítomna, a předvádí jiné věci,
mezi něž dlouhé nohy rozhodně nepatří.
"Promiňte, Taťáno, ty ruce tam máte schválně ? Brání
mi ve výhledu ..."
Procitá ze sna a dává si ruce za záda. Pak je vrací
na původní místo a zajišťuje, aby mi ve výhledu
nebránilo nic. Ani zrzavé chloupky. Posílám ji
pochvalné gesto a s úsměvem se obracím na Natalii.
Pochopila a zaujímá stejnou polohu, jen o chloupky
se nemusí starat. Žádné tam nemá.
To je moje prokletí. Jiný na mém místě by se už
staral jen do které dřív, případně do které víckrát.
Jenom já blbec i teď myslím na práci.
"Poslyšte Taťáno, nestalo se při tom vašem přepadení
ještě něco mimořádného ? Něco, o čem jste se
mi nezmínila ..."
Obě dámy správně odhadly, že s TÍMHLE ňoumou nic
kloudného nebude, a dávají nohu přes nohu.
Nevadí, ode dneška jsem v jejich životě neomezený pán,
který rozhoduje úplně o všem. Včetně
vzdálenosti, která dělí kolena. Nebo labia minora.
"Pokuste se vzpomenout, Taťáno !"
Zpátky do práce.
"No, víte, monsieur le captain, je to taková trapná
záležitost ... Kdysi jsem někde četla, prý to při
přepadení spolehlivě účinkuje ... Tak jsem se tam ..."
Aha, řídkou stolicí proti znásilnění. Tutovka.
"A co se stalo ?"
"Ten, co byl zrovna na mně, hrozně zařval. Pak mě
začal mlátit, ale moc mu to nešlo, protože
rozepnuté kalhoty mu pořád sjížděly do toho
a on si je musel držet. A pak už tam byl ten strážný,
střílelo se a všichni utíkali ..."
Hola ! To mění situaci. Vrhám se k terminálu.
Rozháním skotačící sviště a navazuji spojení s
Elizou. Vkládám nejdůležitější z nově získaných
poznatků, hlavně ten křik znečištěného násilníka, a
čekám na upravené výsledky simulace. Sedí !
Vracím na obrazovku sviště a promýšlím další postup.
Takže Eliza dokázala vyladit emulátor
Donalda na maximální věrnost. Znám přesnou situaci,
kdy strážní Donald vyráží do akce, dokonce
znám i konkrétní podnět, který Donalda vyburcuje.
Zítra rozjedu další řadu emulací. Eliza zjistí,
které neuronové trasy Donald těsně před akcí použil.
Tím pádem už nebudu v úplné tmě - budu s
obstojnou přesností vědět, do čeho se trefovat.
S trochou experimentátorského štěstí změřím, jak
daleko od neuronové "trasy X" ten který stimul
vyhasíná. Objeví se deset, možná dvacet
takových, kterým chybí jen málo. A mezi nimi vyberu
pár, které dokážu posílit. Já jim nakonec ty
neuronové sítě ještě rozchodím !
Ovšemže tím dělám práci za někoho jiného, ale proto mě
sem přece Generál poslal. Natahuju se pro
sklenici. Bezmezná spokojenost ze mne asi vyzařuje,
i Natalie si všimla.
"Vyřešil jste váš problém, pane kapitáne ?"
"Velmi pravděpodobně. Zajímá tě to ?"
Kývá a sedá si blíž.
Procitnutí
Vysvětluju jí stav a chystaný postup - koneckonců
jednou z ní opravdu chci mít asistentku. Ale to
ještě potrvá.
"A to nakonec Donaldové budou tak chytří jako Frank ?"
"Přibližně ano. Zásadní rozdíl je v tom, že Frankova
chytrost roste průběžně, zatímco Donaldi se
budou zlepšovat skokově. Hlavní skok kupředu jim
samozřejmě naordinuju já, ale osvědčí-li se můj
postup, bude možné je vylepšovat i v budoucnu,
kdykoli do tábora přijde někdo, kdo to (podle mého
návodu) dokáze provést."
Dívka obdivně kouká.
"A to pak Donaldi chytí každého lumpa ?"
Dobrá otázka.
"Každého určitě ne. Ale měli by si poradit se znásilněními
a vůbec všemi násilnými činy."
Tedy přesně ty zločiny, které jsou v táboře
nejrozšířenější. A pojišťovací podvody ani tunelování bank tady
v táboře nikoho netrápí.
Natalie kouká stále obdivněji. Moje tělo se cítí skvěle.
Ale někde v koutku mozku hlodá neurčitá
pochybnost. Co tomu jenom ... schází ? Opět volám Elizu.
Zadávám problém a v okamžiku, kdy jej
formuluji, si uvědomuji i tragickou odpověď.
"Prognóza na 10 let, vývoj počtu obyvatel tábora při
kriminalitě klesající ročně o 10 procent."
Eliza má výsledky ihned, ale já byl ještě rychlejší.
Je to katastrofa. Růst nade všechny meze.
Samozřejmě. Při klesající a výhledově zanedbatelné
kriminalitě prudce vzroste počet běženců, kterým
život v táboře, i v zimě a občas o hladu, bude vyhovovat.
Proč by se chlapi měli snažit a pracovat,
proč by ženské měly roztahovat nohy před patrony ?
Vždyť ani takhle je nemotivuje sama kriminalita
(dost velká, jistěže), ale hlavně ta děsivá představa,
že zítra to může být ještě horši. A té je zbavím.
Zbavím ? To bych si postavil pěkný pomník.
Ani náhodou. Místo příjemného večera s mými
dívkami to bude perná makačka hluboko do noci,
ale tohle se musí udělat rychle. Především veškerá
práce tohoto večera, a veškeré poznatky z tohoto večera
- vše musí zmizet. Dříve, neش proběhne
pravidelná každodenní archivace. Ta oficiální.
Nejsem ale blázen, abych zahodil cenné výsledky,
kdoví kdy a k čemu se mohou ještě hodit. Takže než
vše zmizí, zaarchivuje to - hodně nenápadně,
skrytě a rozptýleně, moje Delta. A pak se to musí
nějak zakamuflovat vůči Slavě. Samozřejmě, mohl
bych tu ještě pár dní pobýt a předstírat činnost.
Ale stejně musím zpravit Generála. Pokud potvrdí
můj postup, vloží se do hry i on a náhlé odvolání
bude rozhodně elegantnější řešení. Nic nedělat by
totiž byl pro mne ten nejodpornější úkol.
Posílám dívky spát. Samozřejmě se jdou nejdřív vyráchat.
Koupelna se stala jejich vášní a asi jí ještě
dlouho zůstane. Až skončí, vlezu si tam na zbytek noci
já - tady v hotelovém pokoji bychom se jen
vzájemně rušili. Chystám si věci, které přestěhuju
- terminál je jasný, ještě kൿeslo, co takhhle nějaké
pití ... V koupelně zurčí voda a radostné hlasy dvou
najád. První vychází vymydlená Taťána.
„Pane kapitáne, kdybyste skončil dříve nebo kdybyste
mě v noci potřeboval, klidně mě vzbuďte.“
„Děkuji, Taťáno, jste hodná.“
Milé, ale teď na to prostě nesmím myslet. To bych se
k práci už nedostal.
Přichází Natalie, sedá mi na klín a přeje dobrou noc.
Oficiálně to sice bude až od zítřka, ale už nyní k
sobě patříme.
„Kdybyste v noci cokoli potřeboval, můj pane ...“
UUUUÁÁÁÁÁÁÁÁ !! Ty holky se proti mně spikly !
Nemůžu ! Nesmím ! Teď prostě ne ! Navíc
teď není ani vhodná chvíle vysvětlit Natalii, že
já na ni budu potřebovat cosi více než obyčejný
hotelový pokoj, a že ona bude muset ještě pár
měsíců pilně trénovat. Nebo vyrůst. Tohle všechno
vyháním z hlavy a odcházím pracovat.
-- -- --
Rozloučení se šéfovou
Jdu se rozloučit se šéfovou. Vím, nepotěšil jsem
ji. Nechci provokovat, tak nečekám na pozvání a
rychle si sedám, abych nepřipomínal propastný rozdíl
výšek. Ženám jako Slava by asi nejlépe slušela
uniforma. V jejím případě maršálská.
"Odjíždíš ?"
"Ještě dnes."
"A náš problém ?"
"Vis maior. Náčelníci poručili."
"Mám ale dojem, že Generál udělá to, co mu ty řekneš."
Že by četla moji šifrovanou korespondenci ? Vyloučeno.
Nebo má informátora na Velitelství ? Ba
ne, jen se domýšlí. IQ 135.
Mlčím a přemýšlím, jak se vylhat. Naštěstí mění téma.
"Takže jsi nalezl dámu svého srdce ?"
"Už je to tak ..."
Co jí budu vyprávět o pochybnostech, zda dotyčný
orgán vůbec mám. Mám jiné, důležitější.
"A která z nich to je ?"
"To se ještě uvidí ..."
Samozřejmě Natalie, ale nemám v úmyslu prozrazovat
intimnosti.
"A co ty, jak se tady máš ?"
odbočuju na zdvořilosti.
"čuť čuť, znáš to. Hlavně že nejdůležitější problém
se vyřešil sám, ostatní pak už je pohoda."
"Nejdůležitější problém ?"
jsem úplně mimo.
"No schválně hádej - co nás nejvíc trápilo ještě
na konci minulého tisíciletí ?"
"Peníze ?"
Tenhle problém mi ale vyřešený nepřipadá.
"Blboune !"
"Tak bezpečný sex ?"
No ovšem, virtuální sex na simulátoru zcela zrušil
nebezpečí přenosných
chorob. Samozřejmě, chrání se jen kdo se chce
chránit. A reakce partnera lze zaznamenat, analyzovat
a odvodit z nich vzorec chování, takže příště už jej
(nebo ji) ani nepotřebujete.
"Kanče !"
"Tak co teda ?"
Už mě zase dostala, jako už tolikrát.
"Globalizace."
Opravdu. Globalizace je passé. New frontier, nové
pohraničí, po kterém volal kdysi J. F. Kennedy,
vzniklo přímo před naším prahem. Za cenu destrukce
šestiny světa, ale tu cenu jsem neplatil já. Ani
Slava. Ono slavné "go west !" máme sice obráceně,
ale princip je stále týž. Zde na pomezí, v
Teritoriu a v Divočině, konečně platí "vezměte si
svobody, kolik unesete". Když to nebožtík Jelcin
říkal, lhal až se mu od huby prášilo, ale dnes -
teď - tady - je to pravda. Jedině zde si může každý
dělat to, co sám považuje za nejvhodnější. Kdo má
úspěch, vydělá balík nebo je povýšen, případně
obojí. Kdo ne ... Ani náhrobek. Kdo nevyjde se šéfem,
může se v Divočině udělat sám pro sebe.
Farmařit nebo vyrábět náklaďáky, kopat zlato,
vraždit, loupit, znásilňovat. Nebo dělat policajta.
Feudální vrchnost, cokoli.
Společenská smlouva jak má být. Nechceš platit daně ?
Jak je ctěná libost ! Pokud se ovšem obejdeš
bez silnic, pošty (máme e-mail přes soukromý satelit !)
a hlavně bez jakékoli ochrany před bandity.
Nebo se spojíš s několika sousedy a postavíte
vlastní vojsko ? Může být. Jsou tví vojáci spolehliví ?
Že nic moc, a že chtějí nehorázně vysoký žold ? Inu,
takový je život. Nebo požádej o přičlenění ke
Knížectví, pozvi Pekelné psy a máš klid. A berňák
na krku. Ale nezapomeň, byla to tvoje volba.
Zatímco jsem se zasnil, šéfová nám nalila.
"Tak na konec globalizace, na new frontier !"
navrhuji.
"Ve tvém případě radši na ten bezpečný sex."
Má pravdu, jako vždy.