Ježíšku Já Chci Satelit !
(Karpatská válka, 2005)
E. Kocourek
(poprvé otištěno ve sborníku “Ježíšku, já chci plamenomet” SFK
Avalon, 1998)
Agentura Epicentrum, 2005-02-17
Lublin. Nová zvěrstva vojáků P.O.C.. Podle sdělení vysokého komisaře OSN pro uprchlíky bylo v oňském roce ve východní Evropě usmrceno více než 18 tisíc uprchlíků z území někdejšího Ruska, Běloruska a Ukrajiny. Tento masakr údajně snese srovnání s počínáním Japonců v dobytém Nankingu v r. 1937. Tiskový mluvčí Ministerstva obrany P.O.C. pouze konstatoval, že většina dokumentovaných případů masakrů se odehrála mimo území pod přímou kontrolou sil P.O.C..
Budí mě časový signál.
“Tlumené světlo !” poroučím.
Chvíli ještě ležím a zvažuji, zda vzbudím Natalii, která spí na své polovině letiště. Tvrdý je na to dost. Na druhé straně vím, že Natalie nerada vstává takhle brzo. Tedy ne že by si někdy dovolila protestovat nebo se tvářit, ale bývá z ní cítit, že není v pohodě. Nakonec gentleman ve mně vítězí (příště vyhraje kanec), tiše vylézám z pod deky na své straně a jdu se do kuchyně nasnídat. Dole pouštím terminál na plné pecky a zatímco se mi hřeje snídaně, probírám se poštou (pro mne nic, zato Natalie má balík) a posledními zprávami (na východní frontě klid, až na obvyklé tisíce mrtvol a desítky tisíc uprchlíků). A hele, tady je něco zajímavého z parlamentu - bouřlivá debata o podmínkách pro udělování občanství. Republikáni by chtěli přitvrdit a prodloužit požadovaná léta služby, zatímco Liberálové chtějí zrušit ručení obce a nahradit je ručením libovolnou skupinou občanů - asi souhlasím s oběma tábory. Stejně jde jen o podružnosti, když pominu nevyhnutelný terminologický nesmysl “občanství” v knížectví, které má jen poddané, žádné občany. Zásadní otázka je, zda občanství (poddanství ?) uprchlíkům udělovat nebo ne, a to zase záleží na tom, zda chce Knížectví expandovat nebo konzervovat status quo. A v tomhle ohledu jsem Imperialista a říkám expandovat, ať si Poláci a Maďaři křičí a stěžují v Bruselu jak chtějí... V tom pípne terminál - hovor zvenku, nejnižší priorita. To občas kluci na štábu zkouší takhle poránu, jestli jim to nezvedne Natalie - Taly má totiž schopnost získat si obdivovatele všude. Jako civilistka a cizinka k tomu by samozřejmě nesměla převzít můj hovor, pokud by měl vyšší prioritu. Tentokrát mají smůlu - beru si to sám. Na obrazovce se objevuje Ferda a vypadá zřetelně zklamán, že vidí mne.
“Ahoj Ervíne, kde je Taly ?” drzý dotaz. Škodolibě se usmívám a mlčím. Pokračuje:
“Volali z TI-5 a vyžádali si tvůj V-klíč. Pak mi sem pro tebe nahráli nějakou supertajnou zprávu a chtěli, abych tě předem upozornil na třídu utajení 66. Nesmíš si nechat kopii zprávy ani zašifrovanou, nesmíš ji přehrávat v přítomnosti další osoby, nesmíš ...”
“Znám šestašedesátku !” přerušuji jeho zbytečný výklad. Ztichne a ublíženě kouká, asi mu kontráši důrazně uložili, aby mi to odrecitoval. Nakonec pokrčí rameny a nakloní se nad klávesnici.
“Tak já ti to posílám.”
“Dík. Jiný pokyny k tomu nejsou - jak moc to spěchá, jestli chtějí odpověď a tak ...”
“Nic dalšího mi neřekli. Pozdravuj Taly !” Zdá se, že drzost se mu rychle vrátila. Končím spojení. Zadávám dešifrování zprávy, vyťukávám příslušná hesla a přemýšlím, zda vzbudím Natalii. Naštěstí se problém vyřešil sám a rozčepýřená Natalie právě vchází do kuchyně.
“Natalie, nemáš něco v pracovně ? Jestli ne, tak já si tam teď vlezu a chci být sám - přišla mi šifra.” Vrtí hlavou a mizí v koupelně. To je v suchu, stejně nevyleze alespoň půl hodiny, šifra nešifra. Odnáším si hrneček a terminál. Důkladně zavírám dveře, oblékám si župan a usedám do křesla k pracovnímu stolu. Spuštím zprávu. Objevuje se logo TI-5, utajovací pokyny a identifikace odesilatele. Cože ?! Sám velký “S” ? Tušil jsem, že půjde o něco mimořádného, ale že to bude Mozek osobně !
“Zdravím vás, doktore.” Takové oslovení potěší, zejména od dvojnásobného doktora (čestné doktoráty nepočítám), inženýra, uznávané kapacity v (nejméně) dvou vědních oborech a pravděpodobně největšího analytického ducha tohoto a minulého století.
“Vím, jak nerad cestujete, ale mám pro vás práci v poněkud vzdáleném pohraničí.” Starý pán si mě pamatuje. Ano, měl jsem tu čest pod ním sloužit.
“Jedná se o úkol, který vyžaduje schopnosti vojenské, informatické a navíc orientaci v cizím prostředí. Pokud vím, vy už jste v Kyjevě byl.” Ano, ale tehdy to ještě bylo město, a ne zbořeniště.
“Jde o satelit. Máme možnost velmi výhodně získat komunikační satelit ze sovětské, potažmo ukrajinské pozůstalosti.” To je typický “S” ! Jen se trošku víc rozmáchl od doby, kdy (tehdy ještě pro Prahu) obstarával embargovanou techniku. Parádní číslo předvedl s jakousi supertajnou vysílačkou, zapsanou velmi vysoko na seznamu COCOMu. Tehdy pečlivě vyhledal a za drahý peníz nakoupil zaoceánský parník - lodě na černé listině nebyly. Koho by napadlo, že zrovna na téhle lodi je instalovaná ta vysílačka ? Schválně, co to bude tentokrát.
“Kosmos 7435, později přejmenovaný na Ščors.” Aha, geostacionární. Ale proč se ho prostě nezmocníme na orbitě a musíme kvůli tomu do vybombardovaného Kyjeva ?
“Asi vás zajímá, proč se ho prostě nezmocníme na orbitě a musíme kvůli tomu posílat někoho do vybombardovaného Kyjeva ? Ščors je totiž vybaven autonomním obraným systémem, který, jak se ukázalo, je dosud funkční. Američané se k němu pokusili přiblížit, a měli velké štěstí, že utrpěli škody pouze na technice.” To bude asi poslední nezdařená mise Endeavoru. Proslýchalo se, že mu něco ustřelilo kanadskou ruku. No jestli se s ní pokoušel osahávat “killer satellite”, není divu !
“Původně měli za to, že je satelit mrtvý a nefunkční. Vypadá mechanicky nepoškozený, ale rozhodně nekomunikuje s okolím ani nevyzařuje rádiové vlny. Přiblížení shuttlu zřejmě detekovalo nějaké pasivní čidlo, možná magnetické, ovšem reakce obranného systému byla navýsost aktivní. Nelze vyloučit, že při dlouhodobém dráždění, případně při vyčerpání munice, by satelit provedl sebedestrukci, což by byla škoda.” No bodejď, Američané si ho asi chtějí důkladně prohlédnout zevnitř, a Knížectví by se zase hodila funkční platforma satelitu - solární panely, anténí systémy, gyroskopy, akumulátory, motory, nosná konstrukce, možná i budka pro hlídače. Vlastní elektronické vybavení komunikačního satelitu (které skoro nic neváží) nám nahoru vynese Conestoga dosti levně, ale za tyhle masivnější části bychom se nedoplatili.
“V této fázi NASA předala horký brambor vojákům. Nějaký Rambo v Pentagonu usoudil, že ještě bylo málo průšvihů, a zorganizoval vyzvednutí kódu od právoplatného vlastníka. V archivech CIA vyšťourali, že kódy byly uloženy v trezoru Zvláštního ústavu pro výzkum kosmu v Kyjevě, tedy SpecInsIssKos, a vyslali tam přepadové komando se šesti vrtulníky. Tam se dostali snadno, trezor našli a vlámali se do něj - byl prázdný, tedy alespoň co se kódů týče. Jinak tam byly přesně ty dokumenty, které tam měly být. Máme fotodokumentaci - trezor nebyl otevřen násilím, alespoň dokud nepřišli amíci...” Nechci být škodolibý, ale schválně - kolik se jich asi vrátilo ?
“Mimochodem, při návratu dostal jeden Cheyenne náhodný zásah Redeyem a nouzově přistál. Když vedle něj přistál druhý, aby zachránil posádku, strhlo se samozřejmě peklo a velitel akce měl naštěstí dost rozumu, aby po ztrátě třetího vrtulníku ponechal lidi na zemi svému osudu - chuj s nimi, chci říci čest jejich památce, vzal nohy na ramena a zachránil alespoň polovinu personálu a vzácné poznatky. V Kyjevě vypuknul takový bengál, že jsme to detekovali i u nás. Poptali jsme se na správných místech, a výsledkem bylo, že druhý den už seděl Sweeney z Pentagonu v tryskáči směr Knížectví. Přesvědčil se, že o poměrech na východ od Karpat něco víme; pak o tom přesvědčil své šéfy a nakonec nám amíci nabídli spolupráci: my dodáme kódy a zařídíme jim k satelitu bezpečný přístup, oni dostanou Ščorse k prozkoumání a zneškodnění a nakonec nám ho očesaný a trošku zrenovovaný vrátí.” Snadno se to řekne, ale vidím to na několik desítek člověkoroků.
“Podle stavu trezoru ve SpecInsIssKos se zdá velmi pravděpodobné, že kódy vzal někdo, kdo se v problematice vyznal a měl k dokumentaci přístup, jasný insider. Zeptal jsem se Sběračů, zda o tom něco nevíme, a ukazuje se, že na rozdíl od našich neoficiálních spojenců s vysokou pravděpodobností dokážeme na území někdejší Ukrajiny identifikovat a lokalizovat všechny osoby, které se Ščorsem v minulosti pracovaly.” No ano, Sběrači, to je trumf v rukou Knížectví. Nedivil bych se, kdyby i tohle vymyslel “S”, ostatně je to jeho obor. A můj též. Instituce, která shromažďuje, archivuje a vyhodnocuje všechny informace, které si přicházející uprchlíci pamatují z původní vlasti. Kdo dodává potraviny do Minsku ? Kam si ministr obrany zapisoval poznámky ze zasedání kabinetu ? Kdy, kde a s kým byl ředitel CNIIKA nevěrný manželce ? Všechno víme, a až budeme potřebovat, uplatníme. Co nemá Bill Gates na své informační dálnici ? Přece milión běženců ročně !
“A pokud by se dotyčný insider chtěl dostat do Evropy, zase je značná pravděpodobnost, že zkusí projít Knížectvím.” Jasně, my se s uprchlíky sice nemazlíme; pobyt ve sběrném lágru je zážitek pro opravdu otrlé, ale pokud vím, jinde běžence z Východu střílí rovnou (alespoň ty, co se dostanou přes minová pole).
“To vše jsou okolnosti hrající v náš prospěch. Nicméně myslím, že je v zájmu Knížectví, aby nám současný majitel kódy Ščorse předal dobrovolně a aby měl zájem na jejich úspěšném použití. Tak či onak by dotyčný měl být zde. Váš úkol bude vytvořit v Kyjevě rezidenturu, ověřit a případně upřesnit informace Sběračů, a konečně zajistit a dopravit do Knížectví příslušné osoby a dokumenty. Je zde taková představa, že s sebou vezmete takových deset mužů a odtajněnou techniku dle vlastního výběru, podrobnosti v příloze B. V příloze A je vše, co vám chceme sdělit o Ščorsovi a jeho ovládacích kódech. Ta je tajná a musíte ji zničit, ostatní ne. V příloze C jsou popsány nejnovější reálie na vaší trase. Prostudujte si materiály a ozvěte se do dvou dnů. Výběr spolupracovníků můžete zahájit ihned.” Zpráva končí.
* * *
V práci jsem jako obvykle z ranní směny první. V hlavě se mi sice honí myšlenky na Ščorse a Kyjev, ale službu nelze zanedbat. Přehrávám si denní rozvrh, připravenou přednášku pro nováčky, přehledy z mých strážních stanovišť a nakonec celkový taktický přehled: na mapě východního pomezí jsou označeny místa ozbrojených srážek, pohyby běženců a banditů, směr, hustota. Zelená značí přesně zjištěné údaje, modrá odhadované. S potěšením zjišťuji, že nejdále na východ se zelená rozprostírá před mým úsekem - Petrákovi hajduci se činí ! Není to přímo moje zásluha; formálně sice Petrákovi velím a zásobuji ho, ale už několik neděl jsem mu žádné pokyny nedával a své lidi si cvičí sám. Nicméně odlesk jeho slávy padá na můj úsek hranice. Asi vezmu flašku něčeho dobrého a zajedu za ním, ať ví, že si ho považuji. Třeba mi poradí se Ščorsem ...
Vojáci a oficíři se zvolna trousí na své posty, i městečko se probouzí - drůbež dělá pekelný kravál. Prohlížím taktické zpravodajství: objevili se noví bandité, zřejmě přímo z Asie - jízdní bandy vyzbrojené šavlemi. Konečně někdy jim munice dojít musela. Objednávám jeep, z ramínka ve skříni beru Kongo (míval jsem ho normálně na věšáku, ale Natalie trvala na ramínku a já určité věci nechávám na ní a nepřu se), poklepem ověřuji, zda jsou v kapse náhradní zásobníky, a vyrážím na ranní obhlídku.
* * *
Budí mě jako vždy časový signál. Na dnešek jsem Natalii pozval na výlet, takže musí vstávat brzo. Svlékám pyžamo a stále pod dekou se převaluji na její polovinu. Probouzí se, když jsem v nejlepším. Přeju jí dobré jitro a pokračuju. Nakonec odchází z ložnice Natalie první. Ještě pět minut odpočívám a jdu za ní. Snídani mám akorát horkou a připravenou na nazdobeném stole - inu, ženská ruka. Zato koupelna je obsazená a musím počítat s tím, že ještě nějakou dobu bude. Natalie se pečlivě krášlí. Ostatně má to v popisu práce, v kolonce “reprezentace”. Lovím z domácí lékárničky dva “bojové” balíčky a pokládám je na roh stolu, abych nezapomněl. Konečně přichází Natalie. Vypadá tak, že jestli ji uvidí banditi, budou ji chtít dostat i kdyby kvůli tomu měli projít minovým polem pod palbou. Čímž ji ale nechci zneklidňovat.
“Máš kam dát léky ?”
“Jak velké ?”
“Tyhle dva balíčky musíš mít pořád u sebe.” ukazuju na roh stolu.
“Do džínů se mi nevejdou, ale mám kapsičky na blůze.” bere balíčky a cpe je do kapes v místech, kde starší a vyspělejší dívky mívají víc než jen náznak prsou (případně rovnou melouny, jako třeba její matka).
“Tabletku z modrého balíčku si vezmeš, kdyby ti bylo nevolno. Už jsi někdy viděla mrtvolu ?” To je ode mne blbý dotaz, odvedl jsem si ji přece přímo z uprchlického tábora ... Na druhé straně na mrtvoly “vyrobené” střelami dum-dum, případně “prohledané” od hajduků si obtížně zvykají i někteří mí veteráni.
“Ano, můj pane.”
“A z toho červeného balíčku si vezmeš buď kdybys byla těžce zraněná, nebo kdyby ti hrozilo, že padneš do rukou banditů. Utlumí ti životní procesy, takže nevykrvácíš tak brzo.”
“To mě jako uspí ?”
“Uspí tě tak, že budeš k nerozeznání od mrtvé. Také nebudeš cítit bolest, ani nic jiného... Doktoři tě z toho pak dostanou.”
* * *
Zajíždíme do dvora největšího statku “frontové” usedlosti. Vítá nás rychtář, menší ale nadupaný chlapík s dlouhým námořním koltem u pasu. Salutuju a gestem mu naznačuju, aby si hleděl svého. Dohlížím na Natalii, jak si zapíná neprůstřelnou vestu a upravuje přilbu. Kam schovala svoji lehoučkou margolinu není zřejmé, ale jistě ji má po ruce. Sám si beru tříčtvrteční vyztužený plášť, osvědčené Kongo. Škorpion v podpažním pouzdře zůstal nepřístupný vespod, a proto si tašku věším na rameno tak, aby brokovnice byla navrchu a mířila dopředu. Ještě ověřuji, že Frigo má nabité baterie i kanóny a nese maximální náklad rezervních zásobníků. Řidiče s jeepem nechávám na dvoře u rychtáře.
Vycházíme pěšky z vesnice. Nejprve po “hlavní” cestě, ve skutečnosti podél vyjetých kolejí v hlíně. Za posledním plotem určuji azimut na jakési mírné návrší a vyrážíme přes louku (nebo možná pole ?). Stálo mě to jisté přivykání, než jsem byl schopen takto kráčet v otevřené krajině v zóně bojových operací, ale už to zvládám. Musím ovšem držet v ruce připravenou dýmovnici, a hlavně se mnou ovšem musí být Frigo.Teorie praví, že v neprůstřelné vestě mám proti případnému ostřelovači jakous šanci, posílenou o možnost před druhým výstřelem se ztratit v dýmu. A hlavně, Frigo dokáže útočníka bleskurychle detekovat, zaměřit a zničit. Svým programům věřím. V boji zblízka by byl nebezpečný i pro nás, ale takhle na dálku je skvělý.
V místech, kde naše trasa kříží polní cestu, nacházíme první stopy činnosti hajduků: leží tu asi sedm těl. Odhaduji, že příčinou smrti byly střepiny střely z granátometu. Že tu nikde hajduci “nezapomněli” minové pole jsem si spolehlivě ověřil ještě před výletem. Některé z mrtvol jsou obrácené naznak a “prohledané”. Dva muži mají vykuchané břišní dutiny a vyjmutá střeva se povalují opodál. Ženy jsou relativně neporušené, až na malé, ale zpočátku silně krvácející smrtící rány po střepinách, zato jejich nohy jsou široce roztažené a šatstvo je narušeno/rozerváno způsobem prozrazujícím použití útočného nože při bleskurychlé prohlídce prádla a posléze všech tělesných otvorů. Výjimku představuje malá holčička přeseknutá vejpůl snad dávkou z kulometu; její drobná pánev a nohy je zcela oddělena od zbytku těla.
Vidím, že Natalie zpomaluje chůzi a bledne. Zachycuji ji dříve než se složí. Volám na Friga, aby zastavil, levou rukou držím Natalii pod rameny a pravou ji lovím z kapsičky prášky na posílení psychiky. Kouše a polyká tabletku a cítím, jak se staví na vlastní nohy. Teď zas mám psychické problémy já, ovšem jiného druhu. Menší zdržení. Vtom slyším Frigovo hlášení “hajduk zepředu, azimut 70”. Rychle (ale samozřejmě ne dost rychle) vytahuju ruku z jejího poklopce a Natalie se stejným tempem zapíná. Ze stráně k nám přichází mladík v oděvu, který původně byl uniformou. Natalie se červená. Mladík cestou k nám míjí Friga a vyhybá se mu obloukem zřetelně větším, než by bylo při Frigových přibližně lidských rozměrech nutné.
“Páne kápitáne, ja mám vás závest k poručíku Petráku. Následujte mě, prósim.”
“Jdeme tři metry za vámi ... ?”
“Désatnik Voronov, páne kápitáne.”
Kaprál nás vede stezkou mezi šípkovými keři kolem návrší. Každou chvíli se zachytnu rukávem konga o trní a zvažuji, zda nenechám pancéřovaného Friga jít vpředu, ale nakonec to zavrhuji - zabezpečení proti přepadení odzadu je důležitější než pár škrábanců. Na opačné straně návrší je místy vidět daleko do kraje. Široko daleko louky (dříve to možná byla pole), tu a tam mírné zvlnění či remízek. Nikde žádný les, skála ani obydlí, pokud nepočítám zdálky poměrně nenápadné celtové přístřeší mezi posledními křovisky na úpatí návrší. Míříme k němu. Toto východní úbočí je zvrásněno několika paprskovitě se rozbíhajícími roklemi, které s námahou překonáváme. Ideální pro obranu, a jak pozoruji, i pro umístění zajatců a mrtvol. Jak zajatí a spoutaní, tak i mrtví bandité jsou v péči několika hajduků s detektory všeho možného - chlapci si “přivydělávají”. On totiž tu a tam některý bandita ukrývá své cennosti v útrobách; tedy v žaludku, v konečníku či kdekoli mezi tím, o ústech nemluvě. Nájezdnické ženy a dívky mají nějakou tu skrýš navíc, ale málokdy ji používají. Vědí, že ta bude prohledána vždy, mnohdy i vlastními lidmi.
V nejširší rokli zastřešené soustavou částí stanů, zbytků plachet z náklaďáků a maskovacích sítí nás vítá Petrák v rozdrbaném zeleném svetru ozdobeném poručickými hvězdami a křídlatým odznakem paras. Když zpozoruje Natalii, smeká svou pokrývku hlavy (vpředu do špice vybíhající nízký klobouk s pestrým pérem, model “Robin Hood”) a provádí s ní cosi, co zřejmě viděl ve filmu o mušketýrech. Natalie, ač otřesená, je při smyslech natolik, aby na oplátku uchopila postranní švy na svých džínsech a s úsměvem poklesla v kolenou. V tomhle je na Taly opravdu spolehnutí. Všem přítomným mužům se v tom okamžiku musel postavit, možná kromě mrtvol a těch, kdo se jim zrovna bajonetem šťourají ve střevech. Poručík nám nabízí posezení na kamenech na prostranství pod sítí. Přivolávám Friga a vydávám pokyny pro klidový stav; i kdyby se náhodou něco semlelo, nechtěl bych, aby hajdukům zasahoval do jejich práce. Napráškovanou Natálii ukládám na polní lůžko pod celtou a přikrývám. Až se probere, uděláme si důkladnou exkurzi po hajduckém ležení, a teď by se stejně nudila.
“Něco pro vás mám, poručíku.”
Petrák mlčky ukazuje na ležící Natalii a obličejem vyjadřuje otázku.
“Ne, to rozhodně ne ! Jen malý pozdrav z Krásného Března.” upřesňuji a vytahuji láhev z vnitřní kapsy konga. Poručík chvíli loví v batohu a podává dva hrnečky, plechový a plastový. Zmocňuji se plecháče. Usedáme pod sítí, Petrák nalévá.
“Provádíte systematický senzorový průzkum o dobrých 30 kilometrů dále na východ než kdokoli jiný. To chválím.” zahajuji.
“Mám dobrý terén” odbývá to Petrák.
“Takový Rigby na jihu tam má řeku a kolem ní moc lidí ...”
“Jak daleko na východ byste se dokázal dostat ?” sonduji.
“Podle toho s jakým úkolem. Průzkum, zničení objektu, trestná výprava ? Takových 50 kiláků.”
“Co takhle 450 kiláků ? Mám na mysli Kyjev.”
“Vyloučeno. Hajduci se vyhybají místům koncentrace obyvatel. Moc šancí pro bandity k maskování.”
“A co dostat se jen do blízkosti Kyjeva ? To by mohlo jít ?”
“Šance se nedají odhadnout. Máme jen mlhavou představu, na co tam můžeme narazit, a vůbec nevíme, na co narazíme, až tam budeme. Jako kdybyste se Marca Pola ptal, ke kterému chánovi se dostane. Předem nelze odhadnout.”
V tom mu bohužel nepomohu ani já, ani databáze Sběračů. Víme, kolik lidí je kde usedlých a co přibližně dělají, kde ještě stojí jaké domy a které byly zničené, ale nedokážeme varovat před náhodným přesunem přespolní bandy ani před lokální válkou gangů (pokud netrvá alespoň měsíc). Ale až budeme mít vlastní satelit, to bude jiné kafe !
“A byl byste ochoten to zkusit ?”
“Důvod ?”
Důvod je samozřejmě tajný a nesmím mu ho prozradit. To přece ví - proč se ptá na takovou blbost ? Počkat, není to blbost ! Neptá se mě na moje důvody, ale jaký důvod má on to podnikat. Jinými slovy co za to.
“Odměna zatím nebyla stanovena. Pomůže, když uvedete svojí představu.”
“Chci pevnou taxu za každý kilometr za linii, dejme tomu ...” Loví z kapsy pouzdro s mapami (papírové mapy !) a listuje.
“... dejme tomu tisíc korun za každý kilometr za linii Tarnopol - Kamenec. Do Kyjeva je to odtamtud 400 kilometrů, což dá 400 tisíc na osobu za celou cestu.”
“Cena zní rozumně ...” Intendantura se zblázní, až to uslyší.
“... ale musely by se přidat další podmínky. Představujete si to tedy jako když polárníci zdolávali severní pól - ten došel na 85. rovnoběžku, ten na 87., ...”
“Nebo jako když Portugalci hledali cestu do Indie - ten doplul do Guinejského zálivu, další k mysu Dobré naděje ...”
“Ano, ale Portugalci cestou vytvářeli opěrné body a stavěli pevnosti - považujete něco takového za účelné i v tomto případě ?”
“Naprosto nezbytné !” Dolévá do hrnečků a rozvádí myšlenku:
“Nejde o zásoby či opěrné body ve vojenském smyslu. Zásoby v libovolném množství mi Transportní letka shodí kdykoli kamkoli, a palebnou podporu mi Albatrosy nebo Lvíčata mohou poskytovat až na Kresčatik, když na to přijde. Potřebujeme ale rezidentury, které shromáždí a cestovatelům poskytnou dokonalé informace o prostředí. Cestovatelé musí splynout s prostředím, ve kterém se budou pohybovat, jinak se daleko nedostanou. Pokud by tam někdo jel s vlaječkou Knížectví na blatníku nebo ...” Dívá se štítek s emblémem a nápisem >>Kerberos<< na mém rukávu.
“... nebo se psí hlavou na čelním pancíři, ...” Upíjí z hrnečku a natahuje si nohy na další kamennou sedačku.
“... střílel by na něj každý - to snad je jasné !” Poručík má o misi rozumné představy. Tohle je tedy v suchu.
“Dobrá, poručíku, ještě se na vás v téhle záležitosti obrátím.” Prozatím končím debatu. Zvolna upíjíme.
“Nechystáte nějakou akci ? Rád bych Natalii trochu zacvičil.”
“Tak proto ji máte s sebou ! Tohle mi nebylo jasné, už je. Ano, večer by měla dorazit další kolona, pravděpodobně ozbrojená. Podle základní směrnice s nimi tudíž můžeme naložit dle úvahy velícího důstojníka.”
“Podepíšu cokoli provedete.” Takhle vypadá proslulý Fletcherův rozkaz Spruancovi v karpatském provedení.
“To si tedy vaše slečna užije !”
“Teď vás naštěstí neslyší, ale jinak jí nikdy neříkejte slečna, prosím. To žádná >>svěřenka<< neslyší ráda. Ony si totiž tyhle dívky představují, že jsou něco jako vdané, a >>slečna<< je pro ně jakási šereda, o kterou nikdo nestojí a která tudíž žije nesmírně chudým sexuálním životem.”
“Nemáte to snadné, kapitáne. Ale Taly je klasa, to se musí nechat. Tak na krásu žen !”
Zatímco Natalie spí, chystám pro ni pomůcky. Brokovnici, aby byla jistota, že někoho trefí. Na střelnici je Natalie jednička, ale proti banditům bude dnes mít premiéru a nervozita je přirozená. Rezervní útočný nůž - až bude hlavní síla banditů zlikvidována, chci, aby jich pár vlastnoručně podřezala nebo zapíchla. Až jednou bude dospělá a bude hledat práci, tyhle zkušenosti se jí budou hodit. Dále přilbu s noktovizorem, dvoje pouta, pár dýmovnic. Vše, co může křehká dívka v nočním boji potřebovat.
* * *
“Zpráva pro TI-5. Stupeň utajení 33. Věc: satelit, poznámky k úvodní zprávě.” Diktuju Deltě zprávu pro “S”, ať vidí, že se tady neflákám.
“Za prvé: utajení, respektive odtajnění mise. Vlastní účel mise, t.j. získání kódů Ščorse, ponechat tajné, ale pro samotnou expedici do Kyjeva a založení rezidentury vymyslet krycí důvod a zveřejnit. Třeba něco ekonomického - obchod s drogami nebo s bílým masem. Samozřejmě podpora, ne narušování !” Maniaci na vrchním velitelství budou chtít na všem razítko >>Top secret<<, ale někdo jim musí vysvětlit všechny důvody, proč to udělat obráceně. Předně chci zapojit mnohem víc lidí, než byl původní odhad. Taky to potrvá mnohem déle. Ale pěkně popořadě.
“Výpravu stejně nelze utajit; další důvody následují.”
“Za druhé: časový odhad. Od zahájení akce po ustavení rezidentury v Kyjevě odhaduji alespoň rok. Další důvod, proč je úplné utajení nemožné.” Musíme se obrnit trpělivostí. Cíl za to stojí. “S” zatím možná odejde do penze, ale ten je poslední, kdo by chtěl ohrozit úspěch mise spěchem.
“Za třetí: personální vybavení. Odhad: několik desítek. Zkušenosti z pobytu ve východním teritoriu podmínkou. Doporučuji nábor mezi hajduky a veterány. Pár lidí už mám vybraných.” Jen váhám, jestli do toho mám jít také. Natalii bych musel nechat tady ... A propos, Natalie, co to s ní je ?
“Za čtvrté: strategie. Navrhuji kombinovat dvě odlišné metody. Metoda čtyři-jedna, označení Jindřich Mořeplavec: etapovité vytváření místních rezidentur s odstupy cca padesát kilometrů. Rezidentury budou zakládány ozbrojenými skupinami osmi až deseti agentů. Úkol: zapojit se do hospodářských vztahů v místě dislokace a shromažďovat informace všeho druhu, mimo jiné takové, které usnadní založení sousední rezidentury.” Chce to zestručnit, moc se vykecávám. Setřídit myšlenky. Ale jak, když pořád myslím na Natalii.
“Metoda čtyři-dva, označení Marco Polo: individuální výpravy důkladně maskovaných agentů do Kyjeva nebo jinam. Úkol: shromažďovat informace, viz výše.” Vůbec bych se nedivil, kdyby nám pár takovýchhle lidí po matičce Rusi už běhalo.
“Agentů typu Marco Polo lze vypravit větší množství, současně nebo postupně. Výpravy typu Jindřich Mořeplavec doporučuji vyslat alespoň dvěma směry, a to jednu Lvov - Rovno a druhou Kamenec - Vinnica.” Pro dnešek konec, stejně jsem v duchu jinde.
Natalie není od výletu k hajdukům ve své kůži. Prvních pár dní jsem předpokládal, že doznívá šok z nočního přepadu. Střílela výtečně - neočekával jsem, že na jediný zásobník dostane pět banditů. Potom se jí ale trochu třásla ruka, když jsem jí poručil nožem zabít a vykuchat pár zajatců. Prvního jsem schválně vybral toho největšího ohavu - zarostlého, smradlavého, na první pohled šílence. To ještě šlo. U těch mladších váhala víc, a u té těhotné cikánky zcela vypověděla poslušnost. Až když jsem jí vrazil pár facek a přehrál Frigův videozáznam, jak po nás ona dotyčná šila z Kalašnikova, dokud jí Voronov neustřelil ruku, dala se jakž takž do pořádku a nakonec dokázala z žaludku banditky vypitvat pár pěkných zlatých náušnic. Ale co jsme se vrátili domů, je divná. Jako by jí něco vadilo. Má trvale špatnou náladu. Bohužel se to projevuje i v její hlavní pracovní náplni. A už to trvá týden - to je neúnosné ! Včera ráno vstala schválně brzo, z ložnice se vyplížila abych si ji nevšiml. Našel jsem ji na zahradě, jak se hrabe v záhonech ! V šest ráno ! Večer přijdu domů a Natalie nikde, vzkaz žádný. To se mám ztrapňovat dotazy po známých, jestli nevědí, kde je moje svěřenka ? Já ? Nikdy ! Nechal jsem jí vzkaz, ať neodchází z domu bez dovolení. Když jsem zjistil, že přišla, byla už v koupelně a myla si vlasy. Evidentně se mi vyhybá ! Co škola, že by nějaký průšvih ve škole ? Sahám po terminálu a volám školu. Po chvíli se objevuje příslušná stránka. Nedočkavě se prokousávám volbami “2005” - “students” - “Popova Natalie” - “grades”. Konečně se objevují požadované informace. Vidím samé obstojné známky, místy přímo skvělé. Ještě stránku s poznámkami učitelů - také nic podezřelého. Pro jistotu si vše nechám vytisknout. Skládám papír s titulkem >>Xavier Junior High School - 2005 - Popova Natalie<< a zasouvám do kapsy košile. Snad si později vzpomenu, že bych stejně měl promluvit s její třídní. Škola ale vypadá opravdu dobře. Aspoň něco.
Ale já nevypadám dobře. Nesoustředím se. Chová se, Káča jedna, jako by poprvé dostala měsíčky, nebo naopak je poprvé nedostala. Ale tohle byla jedna z prvních věcí, které jsem ověřoval. Biomonitoring vyloučil, že by Natalie měla měsíčky nebo jakýkoli jiný fyziologický mimořádný stav. Ostatně v jejím věku ... Musí to být psychická záležitost ! Ale hrome, vypadá to jako po čertech sexuální problém ! Nezbývá, než spolknout ropuchu. Jdu domů. Je v kuchyni a vaří.
“Natalie, udělej si na mne dnes večer čas. Chci si s tebou promluvit o tvém chování.”
“Mám čas ihned, můj pane.” Vypíná všechny hořáky a utírá si ruce. Následuje mě do pracovny.
“Dobře tedy, posaď se. Natalie, poslední týden se chováš divně a pro mně nepříjemně - jako by tě něco trápilo. Trápí tě něco ?”
“Nic !” Tomu tak věřím.
“Jak to vypadá ve škole ? Nějaké pětky ?” Chytám se posledního stébla.
“Dostala jsem jedničku z angliny a informatiky, z frániny jedna minus, z civilního práva dvojku.” Natalie se naklání k terminálu a chce mi předvést prospěch. Zastavuji ji podrážděným gestem. Jsem bezradný. Ale něco podniknout musím.
“Nejsem schopen zjistit příčinu tvého nežádoucího chování. Nicméně jsem s ním hrubě nespokojen. Za včerejší odchod tě potrestám.”
“Jaký bude trest ?”
“Justina 35. A pokud nedojde do dvaceti čtyř hodin ke zřetelné změně k lepšímu, uložím ti nějaký tvrdší ! Teď jdi do koupelny a připrav se !” Naštvaná dívka odchází a něco mumlá.
“Cos říkala ?” zvyšuji hlas. Tohle se mi už dlouho nestalo. Nekoupil jsem si svěřenku proto, abych se nechal vytáčet osobou ženského pohlaví. Od toho jsou přece manželky !
“Nic.” Snaží se zmizet. Ovládl jsem se. Ale předvedu jí pedagogický hněv !
“Zpět ! Ruce za hlavu ! Opakuj, cos říkala ! Teď hned !” Řvu zupáckým hlasem. Nepříčetný šílenec je moje parádní číslo. Jen vydržet a nerozesmát se.
“Divím se, že se se mnou chcete špinit, pane.” Zajímavé. Teď se třeba něco dozvím. Bohužel složitější dotazy se obtížně řvou. Volím kompromisní hlasitost.
“Proč bych se s tebou neměl chtít >>špinit<< ...” Usilovně přemýšlím, jak ji oslovit. Křestní ne, příjmení by bylo lepší - takové chladné. Nějakou nadávku ? Potvoro ? Moc dlouhé ! Svině ? Kurvo ? Mrcho ? Už to mám !
“... slečinko ?” Mohutný bořivý účinek v cíli. Natalie pláče. Mezi vzlyky vypovídá.
“Protože se vám nelíbím ! Protože nemám prsa jako ... jako tamty ženské, co jste se na ně s poručíkem dívali ... a ...” Vzlyky převládají.
A je to doma. Žárlivost ! Sám pro sebe uznávám, že byla chyba nechat Natalii orgiím, které onehdy hajduci (možná vyprovokováni právě její přítomností) uspořádali. Ač jsem se osobně neúčastnil jinak než jako divák (i když, pravda, chvíli jsem dával pokyny Frigovi, jedné z hvězd večera), Natalie si zřejmě všimla, co se mi líbí. A vyvodila špatné závěry.
“Ty se mi chceš líbit ?” Volím vlídnější tón.
“Ano.” Vzlyk vzlyk.
“Uvědom si, že to je náročný úkol. Musíš mu věnovat své úsilí, a ne mě vytáčet. Teď ti na to dám půl hodiny. Obleč si něco efektního, večerní šaty nebo blůzku nebo noční košili či cokoli vybereš, ale abych nemusel nic sundavat. Udělej si vlasy, nehty a všechno. Stihneš to ?”
“Ano, můj pane.” Vzlyk.
“Trest ti odkládám o jeden den. Přijď do ložnice. Odchod !”
Odchází. Ještě chvíli vychládám. Pak jdu do ložnice. Zavírám okenice. Chvíli váhám u baru. Vítězí Jelínek, ještě sklo, taky pro Natalii. Beru si župan a usazuji se do ušáku v koutě. Dělat něco užitečného v tomhle stavu asi těžko svedu, tak čím bych si zkrátil čekání ... Aha ! Otvírám fotoalbum. Vzpomínky, to je moje. Natalie v lágru, než jsem si ji koupil. Natalie s maminkou. Její matka Taťána samotná, úřední snímek. Zepředu, ze strany. Taťána se mnou, z doby, když jsem jí zařizoval registraci v Knížectví. Ještě zezadu. A tady je Taťána oblečená. Na tomhle snímku jsem s Natálií v jeepu. Natalie se stuhou ve vlasech. Na tomhle ještě nosila dlouhé vlasy. A na tomhle ještě byla panna. Tady slavíme první výročí. A tady už je velká holka, akorát dost velká. Vánoce, opět s maminkou. Obě dívky s vánočním stromkem. Natalie se svíčkou. Taťána se svíčkou. Někde tu musí být Taťána s tenisovou raketou, schválně, jestli ...
Ve stanovenou dobu přichází Natalie v kimonu s makeupem gejši. Hmm, nápadité ! Přináší dózu vazeliny a čerstvý karton papírových kapesníků; cestou je odkládá na noční stolek. Zálibně si ji prohlížím a podávám jí její sklenici. Byl jsem připraven pochválit cokoli, abych chudince smutné povzbudil sebevědomí, ale tohle je vážně nádhera. Vstávám. Dnešní noc bude dlouhá.
* * *
AP, 2008-01-15
Vandenberg AFB. Raketoplán Altair přistál v 02:00 hodin místního času po týdenní tajné misi ve prospěch DoD. O programu letu ani o složení posádky nebyly oficiálně zveřejněny žádné údaje. Dobře informovaný zdroj ze State Departmentu, který si nepřál být jmenován, však naznačil, že se letu účastnil též jeden příslušník ozbrojených sil jisté vojensky významné východoevropské země.
Reuter, 2008-03-22
Cassovia City, P.O.C. Princ Andrew dnes předal vojenská vyznamenání, mimořádná povýšení a peněžité odměny příslušníkům různých složek ozbrojených sil Knížectví včetně nepravidelných bojových jednotek (takzvaných “hajduků”), kteří nedávno úspěšně dokončili závažné poslání mimo území P.O.C..