Victoria Cross
Zápisky z karpatské války 2004
E.Kocourek
"Macháček, jste blázen! Jste blázen a ta vaše dívka taky, jestli opravdu jela do Temešváru v téhle situaci. Nebudu vás v tom podporovat, žádost o volno zamítám, nevzdalujte se z bojového stanoviště."
Nesnáším neschopnost u svých lidí. A tohle není neschopnost, tohle je přímo blbost. Chtít volno na rande s přítelkyní, když v jižním okruhu zuří nejprudší boj za poslední tři roky ! My si sice boje přímo neužijeme, naše činnost je tentokrát převážně nebojová (i když rozhodně ne mírumilovná), ale stejně mám takové tušení, že ty tři čety Pekelných psů, co tady v tichosti staví Bariéru napříč údolím Mureše, jsou vše co stojí mezi Východní Divočinou chrlící tlupy banditů a Velkým Maďarskem, kterému nyní Knížectví šlechetně přispěchalo na pomoc. (Šlechetně, to ano, ale rozhodně ne nezištně: Němci a Rakušáci nám za to bohatě platí, a dobře vědí proč.) Na druhou stranu tenhle Macháček je << můj člověk >> jen při velmi volném chápání tohoto pojmu. Situace na temešvárském směru se vyhrotila tak rychle a neočekávaně, že Velitelství muselo stáhnout zálohy odkud se dalo. Mne a pár mých lidí z východního pomezí, nějaké veterány z týlových funkcí a taky narychlo odvedené dobrovolníky z civilního sektoru - ti jsou nejhorší. Kdejaký floutek, co si v novinách přečetl hlášky o zvěrstvech Pekelných psů, si hned myslel, že si u nás bude také užívat. A v přijímači mu nevysvětlili dost důrazně, že jsme především sehraný tým odborníků. Odborníků na ledacos: na počítače, na komunikaci, na taktiku, na zbraně, na zemní práce, na zabíjení. A na co je odborník Macháček ? Nahlížím do personalistické databáze. Právník, samozřejmě.
V kopcích přímo ve směru našeho postupu táboří banditi. Čelní vozidlo - to je četař Komůrka - je pod palbou. Okamžitě mizí v oblaku dýmu a couvá, na terminál dostávám hlášení. Žádné ztráty, žádné poškození, sláva. Zastavuji dvojku a trojku. Ostatní mají dost času, standardní rychlostí dojedou k oblasti bojů tak za dvě hodiny a to už bude cesta volná. Vysílám vzdušný průzkum. Optika číslo 1 nabírá výšku a odlétá na jih; dvojka je připravena kdykoli rovněž odstartovat. Nerad bych ztratil přehled, až bude čištění v nejlepším. Na obrazovce se objevuje ležení banditů, nějaké vozy, stráže, plno lidí. Volám Dvořáka, naší eskortu, a předávám mu obraz s vysvětlivkami. Jeho dva Tesaříky objíždí výšinu zprava a z bezpečné vzdálenosti posílají do největší koncentrace banditů několik tříštivých. Kdepak fair play ! Je to jako hazardní hra - profesionální hráč taky nejde do hry, kde nemá výhru jistou. Dívám se na obrazovku, kolik jich přežilo. Tak akorát, aby na útěku vyděsili kamarády v širokém okolí. Pokyn četaři Komůrkovi, a na výšinu je obloukem vymrštěn nápadně žlutý kontejner. Naše specialita. Pozdrav z Ypres. Banditi vylézají ze skrýší a úkrytů a v dešti střepin prchají. Dvořák ví stejně dobře jako já, že ty zbylé chceme spíše vyděšené než mrtvé, tak pálí jen občas a svými šrapnely je spíše usměrňuje, než kosí. Pohotový Komůrka zatím vyráží kupředu a záhy parkuje se svým težce pancéřovaným
"autobusem" na výšině mezi vychládajícími mrtvolami a v křečích se svíjejícími raněnými, snažícími se vykašlat zbytky spálených plic. C'est la guerre. Kdo to potřebuje, může si říkat, že začali oni.
Konečně se setmělo. Do svítání teď bude klid - banditi, na rozdíl od nás, noktovizory nemají a světla představují snadný terč. Sedím ve velíně a procházím záznamy. Za posledních 24 hodin jsme protáhli Bariéru o 51 kilásků, o tři více než je norma. Spotřeba kabelů a čidel v normě, munice průměrná, defolianty zatím nula (skutečně husté lesy teprve přijdou), yperit mírně nad normou. No, chtěl jsem udělat dobrý první dojem, tak jsem trošku hýřil. Ale je dost pravděpodobné, že teď si o nás rozprášení bandité někde v zemljankách vypráví povedené historky. Co to - bliká mi signál z úseku 4 ? To je daleko vzadu, tam jsem nechal hlídat Sancheze. Copak se tam děje ? Velká skupina běženců, zdá se. To abych poslal pár strážných a náklaďák na odvoz. Sestavuji rozkaz pro druhé družstvo. Potvrzuji převzetí signálu a nechávám Sancheze řídit
operaci. Dělá to předpisově. Nízká světlice přímo nad hlavy narušitelů je zastavuje. Megafony je vyzývají obrátit se k nejblizšímu průchodu. Další světlice, tentokrát ve velké výšce, jim ukazuje směr a současně svítí na cestu. Mezitím druhé družstvo připravilo dva vozy a vyráží do tmy na sever. Tak za hodinu budou na místě. Pokračuju v inventuře. Hlášení z marodky: všichni schopni služby, několik drobných zranění sice s trvalými kosmetickými následky, ale bez snížení bojeschopnosti. Naše taktika totiz zaručuje, že bandité - samozřejmě živí bandité - nás nikdy nebudou mít blíž než pár kilometrů. Nejsme nesmrtelní ani nezranitelní, ale na tu dálku naše battledresy vzor 03 prostě nemohou prostřelit. Takže zbývají nohy od stehen po kotníky - ty nestojí za to chránit - a prsty na rukou - ty chránit nemůžeme, protože jimi potřebujeme pracovat. Tu odnést Krtka na nějakou nepřístupnou stráň, tu propojit kabely na dně výkopu, tu zakrýt čidlo kamenem. No a to jsou všechna ta drobná zranění.
Pouštím si CNN. Obvyklé novinářské nesmysly. Chrabrá vojska Evropské Unie hrdinsky brání Maďarsko a západní civilizaci, Knížectví pro ně neexistuje. Interview s "našimi statečnými chlapci". Záběry exotických běženců a sveřepě se tvářících zajatců. Minimální odpor protivníka. Naivkové, tady budete protivníka marně hledat: jsou tu jen malé skupinky banditů, které si ničeho
nevšímají až do okamžiku, kdy vytuší kořist - pak zběsile útočí. Opěrné body, strategické ofenzivy pánů generálů a frontové linie na štábních mapách je vůbec nezajímají, pokud nedostanou hmatatelnou podobu. Jako naše Bariéra. Důkladné rozvinutí myšlenky, že minové pole musí být pod palbou, má-li být účinné. Maskované miniguny, hustě rozmístěná čidla, hluboko v týlu umístěné minomety a raketomety a jeden Omega-procesor na každých deset kilometrů, a navíc nějaká ta lidská obsluha. Dávkovače bojových plynů. Vše propojeno hluboko zakrtkovanými kabely. Bariéra má značnou účinnost, o něco větší než Čínská zeď. Taky tolik stojí, ale útratu stejně platí Němci, chci říci sjednocení Evropané. Ovšem stavíme ji mnohem rychleji než onehdy Číňané. A taky není tak napadná - kdepak viditelná z oběžné dráhy ! Ve skutečnosti je na povrchu vidět jen linie ostnatého drátu, tabulky s varovnými nápisy na straně "k nepříteli" a polní cesta na straně "přátelské". A abych nezapomněl - průchody, kudy můžeme propouštět neozbrojené běžence. Kdyby se nám hromadili před ostnatým drátem, zbytečně by stoupala spotřeba munice. A vzpomeňte si na polská minová pole před Varšavou. Bandité jimi prošli za necelé tři dny, pravda za cenu masakru tisícovek běženců, které hnali před sebou. Ale s tím měli Poláci počítat - lidský materiál je tu nejlevnější komodita. Na druhou stranu komu čest, tomu čest - Poláci nakonec udrželi alespoň levý břeh Visly. To Maďaři sice po kolapsu Rumunska pohotově zabrali Banát a Transylvánii (tedy alespoň ten kus, který Knížectví nechalo být), ale ubránit je nedokážou. Za ně musí kaštany z ohně tahat jiní.
-- -- --
Ráno obrovské pozdvižení. Na CNN pouštěli záběry z Temešváru, bojuje se na předměstích. To se dalo čekat, slavná "frontová linie" nezastavila nikoho. A kde jsou bijci z EU ? Na frontě, samozřejmě, 50 kilometrů před Temešvárem. (A dalších 50 kilometrů za Bariérou, ale to netuší). Jenže bude lépe, když zůstanou, kde jsou. Nechci vidět ten masakr, kdyby se chtěli urychleně přesunovat bez zajištění. Temešvár bych odepsal. Přibíhá Macháček a cosi řve. No jistě, zase chce jet do Temešváru, akorát že teď už tankem. Jak ušlechtilý zápal. Posílám ho slušně úplně jinam. Hlásit se u krtkařů. Je zřejmé, že by se pár dní neměl přibližovat k žádnému bojovému vozidlu. Pozoruji ho, jak vztekle odbíhá k nejbližšímu náklaďáku a pokouší se ho nastartovat. Pouštím záznam ze všech čidel a posílám pro něj Franka. Frank opatrně vylézá z velitelského vozu a pak bleskurychle skáče k náklaďáku. Macháček stačil vytáhnout pistoli a odjistit, ale už ne zamířit; kulka dělá drobný škrábanec v čelním skle a končí v blátě, pistole z přeražené ruky letí za ní. To ovládání síly úderu budu muset přeprogramovat ! Záznam běží a Frank přináší provinilce visícího jako králíka. Ted se musím rozhodnout. Asi na to doplatím tak či tak. Řekl bych, že mě tribunál nemine. Buď to schytám za uvolnění morálky mužstva, nebo za zabití podřízeného. Neváhám dlouho, jednou už jsem to zažil v míru, i s tím následným průšvihem. Myslím na kluky z mé jednotky. Do roka bude polovina z nich velet svým vlastním četám, tak ať si mají z koho vzít příklad. Beru si "památečnou" devítku místo neosobního škorpiona a svolávám velitele a všechny ostatní, kdo se právě mohou uvolnit. Vylézám ven a promýšlím si projev. Přibíhají šarže, trousí se mužstvo. Začneme.
"Svobodníku Machačku, slyšíte mě ?" Ticho. Gestikuluji na Cirdu a ten mu poklepává na zlomeninu.
"Ano", ozývá se po chvíli. To je málo. Silnější úder.
"Ano, slyším, pane kapitáne !" Dobře.
"Dostal jste před chvílí rozkaz hlásit se u družstva zákopníků ?"
"Ano, pane kapitáne !"
"Splnil jste ten rozkaz ?"
"Ne, pane kapitáne !" ozývá se po delší době a potichoučku.
"Pokusil jste se zmocnit se neoprávněně vozidla ?" Teď už mu to musí být jasné.
Mlčí, samozřejmě.
"Použil jste zbraň proti jednotce XA013 Frank ?" Ticho.
"Máte-li cokoli, co můžete uvést na svoji obhajobu, mluvte nyní !"
Asi zoufale přemýšlí, ale mlčí.
"Za neuposlechnutí rozkazu v bojové situaci a za pokus o ozbrojenou vzpouru vás, svobodníku Macháčku, odsuzuji k smrti. Rozsudek bude vykonán ihned." Vytahuju armádní devítku a stavím se tak, abych nepostřelil Franka. Teď našel řeč.
"To nemůžete udělat ! Nemůžete mě zabít bez soudu !" Ale můžu.
Nechávám Cirdu a Franka uklidit mrtvolu. Mlčky odcházím odeslat hlášení na štáb a doufám, že si mužstvo časem prohlédne všechny záznamy. Moji kluci to určitě pochopí.
-- -- --
Už je to tady. Rozkaz předat ihned velení zástupci a za 48 hodin se hlásit na Ministerstvu. Domlouvám se s leteckými dispečery po trase. Půl hodina práce navíc, ale vyplatí se - doma budu o den dříve. Jindy bych se těšil k Natalii, ale tentokrát potřebuju čas na úřadování. Zajistit majetek, postarat se o klienty, o Natalii. Kdo ví, co se mnou nakonec bude. Na ty příjemnější věci nemám teď náladu.
Chcete znát tajemství rychlého cestování ? Nákladní letadla. Ať plná nebo prázdná, jeden člověk (a jeden Frankenstein) navíc se do nákladového prostoru vždycky vejdou. Samozřejmě to není jen tak. Víte, jak vypadá nákladový prostor v Herky-birdu ? Něco jako Letenský tunel při zemětřesení. Na sedačky zapomeňte. Při sebemenší turbulenci (a ty jsou v Karpatech vždy a všude) si rozbijete hlavu o protější stěnu, pokud se pevně nedržíte některého úchytu. A co když usnete ? Pak na konci vyndají vaši mrtvolu. Ledaže byste na takové cestování byli náležitě vybaveni. Důkladný spací pytel. Lanka a karabiny na upevnění. Kyslíkový dýchač neuškodí - kdo ví, jak vysoko může flak pilota zahnat. Padák, pro případ nouze nejvyšší. Speciální kabel pro připojení do palubního interkomu, abyste věděli, že ta nouze nastala.
-- -- --
Tenhle stroj veze náklad rakvi. Podle směru letu nepochybně plných. Proto jsou podchlazené. Na kovových obalech se dělá jinovatka. Frank mě vysazuje na hromadu a souká se za mnou. Rozbaluji spacák. Vtom se na okamžik pootevřou vrata nákladového prostoru a dovnitř vpadne další pasažér. Ošoupaný vak, postava všemi směry přetékající z největší možné uniformy, zrzavé vlasy pod zeleným baretem, rozježený plnovous. Medvěd. Nadšeně mě zdraví a stele si na sousední rakvi. Pak si přihýbá z placatice.
"Neblbni, bude ti zle !" To tak, aby poblil i mne.
"Dej si taky, zabili Nadine." odráží mé výhrady.
"KOHO ?"
"Nadine. Nadine D'Eaux od datařů. V Temešváru."
Lokám si z nabizené placatice.
"Dataři dostali rozkaz postavit předsunutý uzel v Temešváru; všem to připadalo jako hlubokej týl. Vybrali si místní Hilton, na střechu šoupli ty svý tykadla a v podzemí na parkovišti rozestavěli mašiny a centrály. Nadine tomu šéfovala. A pak přišel ten závar ..."
"Prosím tě, co se tam mohlo stat ? Vždyť Golem by ji vysekal ze všeho !"
"To je právě ono. Když se banditi blížili k hotelu, usoudila Nadine, že její Golem je ten nejsilnější bojový stroj široko daleko. Naložila na něj raketomet a munice co pobral, a šup do přední linie. Asi nechtěla ty zmetky pustit na dostřel těžších zbraní, aby jí nesundali antény."
"A co ochranka ? Oblastní uzel Data Corps měl přece vlastní ochranku ?"
"Šest kluků, všichni mrtví. Velel tomu nějakej Jurík, desátník čerstvej z poddůstojnický školy. Nadine se s nim domluvila, že dva střelci půjdou s ní a zbejvající i s velitelem zůstanou v budově uzlu, tedy v Hiltonu. Snažil se jí sledovat, ale Nadine se kryla v okolních budovách a měnila stanoviště, takže většinou spíš jen tušil než věděl, kde jí má. Když mu bylo jasný, že s Nadine je vážně zle, vykašlal se na rozkazy a se třema zbejvajícíma klukama vyrazil za ní. Kdyby přežil, šel za to před soud. Kdyby přežil a zachránil jí, nepochybuju, že by soudcům s úsměvem plivnul do očí. Našli jsme ho dvacet metrů od Nadine."
Ležíme a přemítáme. Láhev putuje sem a tam.
"Hele, jak ses k tomu vlastně dostal ?"
"To víš, nebyli lidi, tak svolali úplně každýho paragána, co zrovna nebyl v Maďarsku. A náhodou jsem z nich byl nejvyšší šarže."
Lokne si a vypráví dál.
"Když se to podělalo v Temešváru, rozumnej voják by se otočil a jel tam s cihlou na plynu. Za hodinu by tam byl. Cestou by musel samozřejmě postřílet všechno, co se hejbe. Ale znáš Evropany - na jednoho vojáka dva novináři, a velitelé se třesou, aby neslízli >>špatnou publicitu<<. Radši nechaj vyvraždit celý město než by nasypali napalm na kolonu běženců, kerá má tu smůlu, že jim stojí v cestě. A šílenci na Ministerstvu jim podřídili naše jednotky - prej gesto proevropský dobý vůle - takže naši se taky nemohli hnout. Akorát ..."
Mocný doušek z lahve.
"Jenom ten frajer velitel britskýho sektoru naše kluky pustil okamžitě. Pak dal pokec se svou vládou a po něm nám dal k ruce celej britskej kontingent. Rád bych věděl, jestli zapracoval Princ nebo jestli to takhle pálí Britum samotnejm. Na každej pád v poledne už byly britský Tornáda nad Temešvárem. Jenže to moc nepomohlo, ona ta dnešní munice je děsně chytrá, ale blok domů ti nezplanýruje. A tam to chtělo udělat z města jedno velký náměstí. Jo k těm Britum: transportní letka jich většinu posbírala a odpoledne už svačili s náma, fasovali naše komunikátory a do toho jsem jim vysvětloval, co se od nich čeká, jak to bude se zajatcema, s civilama a tak. Řek bych, že ty řaďáci to docela brali. Hele, musim se pochlubit - mám slíbenej ňákej britskej metál. Jako že sme tam v Banátu bojovali společně. A Nadine prej dostala Victoria Cross.“
Vrací se zpět k bojovým zážitkům:
„Skákali jsme na trhačku, z minimální vejšky. Před náma to tam trochu načechraly ty pomalý gunshipy a to víš, žádnej pilot Herkulesu si je netroufne podlítávat. Nad ně taky nemohli, aby nás neshodili rovnou na vrtule, tak nakonec prolítávali mezi nima. Teda řeknu ti, mašiny na řízení leteckýho provozu musely pěkně vařit. Na zemi pak už to byla sranda. Kluci britský bojovali jako lvi, asi si chtěli vynahradit to flákání v jejich sektoru. Jen když na nás banditi zkusili lidský štít, museli jsme jim to předvést my."
"To si zas noviny na Knížectví smlsnou !"
"Neblázni, v celým městě nebyl jedinej člověk od novin, kromě těch pár zalezlejch pod Hiltonem."
-- -- --
Přesně 47 hodin 55 minut po přijetí rozkazu se hlásím na Ministerstvu. Můj případ řeší jakýsi Mikeš, blahobytně vypadající civil s prošedivělými skráněmi a úlisně bodrým chováním obchodníka s ojetinami. Buď nic neví, nebo čeká na bakšiš. Zajímavé, jaké týpky se standardně dostávají do těchhle štábních funkcí. Na konkurs, jistěže. Konkurs vyhlášený na ministerském pisoáru.
Jsem z něčeho obviněn ? Ne.
Proč jsem byl odvolán ? Není oprávněn sdělit.
Jsem vyšetřován ? Není v jeho kompetenci.
Kdo další se tím zabývá ? Není oprávněn, samozřejmě.
Mám stále velení doma ve východním okruhu, sektor 270 ? Neví.
Ale já vím - mám ho, uvolněn jsem byl jenom "na dobu působení v jižním okruhu" a to jistě skončilo.
Mohu odjet na východ ? Nemá pokyny, "ale věřím, že ve vlastním zájmu nebudete mařit práci Ministerstva."
To jsem se toho dověděl. No, stejně se chci zdržet na pohřeb.
Frank a Natalie na mě čekají u Taťány. Cestou do jejího bytu si nemohu nevšimnout titulků na novinových stáncích:
"Voják zastřelen velitelem !"
Cassovia Times: "Jaká je bojová morálka Pekelných psů ?"
Jen Šarišský Kurýr mě potěšil: "Poprava dezertéra".
Ale celkově je to v pytli. Ti, kteří se tím mohli zabývat, se tím teď musí zabývat, což je rozdíl. A šťouralové, kteří by o tom jinak vůbec nevěděli, si na mém případu budou chtít udělat jméno.
-- -- --
Natalie je v černých šatech nádherná. Dalo mi trochu práce ji přimět, aby se pro tentokrát vzdala své fialové stužky. Oba máme tmavé brýle - ona, aby vypadala truchlivěji; já naopak, aby nebylo tolik zřejmé, co to se mnou dělá. Nerad pláču na veřejnosti.
Na prostranství před kaplí nás odchytává generál Kožich s Marcelkou. Nenápadné generálovo gesto, a důstojně, leč svižně přibíhají dva urostlí kadeti (zřejmě protekční zašíváci, jinak by samozřejmě byli na frontě) a nabízejí rámě Marcelce a Natalii. Nepochybně vyšší moc - tady nic nenadělám.
Generál mi pokývnutím naznačuje "Za mnou !" a odvádí mě přímo do čela shromáždění. Situace je vážná, neboť cestou dělá cosi, co normálně nemívá ve zvyku - vydává mi zbytečné pokyny:
"Ničemu se nedivte, nic neříkejte, chovejte se důstojně !"
Přesně to jsem totiž měl v úmyslu.
Mlčky zdravím Lidii, dceru Nadine. Ta vyrostla ! Naposledy jsem ji viděl, když byla takhle malá holčička. No, možná trošku větší. Řadíme se vedle ní; generál se chová jako starý přítel rodiny. No to se podívejme !
Mezi obyčejnými i neobyčejnými truchlícími na hřbitově postává několik televizních štábů. Budiž, ale stejně bych byl raději, kdyby svou pozornost věnovali Nadine zaživa, případně její práci (blbost, všechno přísně tajné !) nebo alespoň jejímu poslednímu boji. Ale co lze čekat od televize ...
Na parkoviště vjíždí obrovská černá limuzína sledovaná džípem a s odstupem další dva mikrobusy televizáků. Kameramani a zvukaři vyskakují ještě za jízdy a poklusem obsazují výhodné pozice. Gorily v džípu si dávají více na čas. Nakonec řidič otvírá dveře limuzíny. Vystupuje štíhlý padesátník s ulízanými šedivými vlasy v uniformě generála. Podle rozkazu se ničemu nedivím ani nic neříkám, ač bych se zeptal rád. Kožich se nade mnou slitoval.
"Hrabě Fraser, pan jižního okruhu" ucedí mým směrem.
Hrabě se nehrne do popředí, očima se zdraví s Kožichem a pár dalšími známými, které v davu dokázal identifikovat. Se svoji skupinkou pobočníků, sekretářů a goril se staví opodál. Copak se asi ještě chystá ? Nedivil bych se, ani kdyby se dostavil sám Princ. Ale ne, už nic nebude. Hudba spouští smuteční pochod a šestice nejbližších spolupracovníků a spolubojovníků přináší rakev zahalenou do vlajky knížectví. Za nimi přichází pastor.
--- --- ---
Vzpomínám na setkání s Medvědem v letadle:
"Dělali jsme podrobný ohledání toho místa ... Golem byl rozstřílenej na hadry, ale černá skříňka byla neporušená. Tohle tě bude zajímat. Nadine měla na ruce hodinky. Šly, ale ukazovaly nějakej divnej čas. O dvě a půl hodiny napřed."
"Něco jako uralský čas ? To je blbost !"
"Seskok prvního sledu byl stanovenej na 21:30 ... "
O dvě a půl hodiny napřed, to by její hodinky ukazovaly 00:00 v okamžiku seskoku.
"Jo, vypadá to, že Nadine přesně věděla, kolik času musí uhrát !"
"Ale jak znám náčelníky, byla hodina H nejpřísnější tajemství. Pochybuji, ze by informovali kohokoli v přední linii."
"Tobě, brácho, přece nemusím vysvětlovat, že před šikovným datařem s těma nejrychlejšíma mašinama pod palcem se nedá nic utajit. A to Nadine byla, ve všech ohledech. Tvoje zákyně, že jo ?"
--- --- ---
Obřad se chýlí ke konci. Dudy kvílí Valčík na rozloučenou. Čestná jednotka střílí salvy. Zvažuji, zda si mám utřít oči nebo spolehnout na to, že pod brýle mi není vidět. Volím důstojnou nečinnost.
Hrabe Fraser přichází projevit účast Lidii. Pak tiskne ruku Kožichovi. Do hajzlu, vypadá to, že příští na řadě jsem já !
"Ví, kdo jsem ?" ptám se rychle a velmi potichu generála.
"Ví všechno !" tlumeně odpovídá obratem.
Hrabě mi podává ruku. Má pevný stisk vojáka. Pak se obrací ke Kožichovi a Lidii a pěstěným hlasem jim říká (ovšem tak, že to samozřejmě slyší na hřbitově úplně všichni a zejména mikrofony reportérů všech televizních i rozhlasových stanic):
"Slečno Lidie, generále." Významná pauza.
"Nadine d'Eaux zemřela hrdinskou smrtí ve službách Knížectví, v řadách jeho ozbrojených sil. Nebyly to však ozbrojené síly Knížectví, kdo ji poslal na smrt. Žádný velitel ozbrojených sil Knížectví by nikdy nedopustil, aby svůj život v první linii nasazovala žena. Za to, k čemu došlo, nesou zodpovědnost civilisté a zejména ti, kdo poslali naše vojáky do boje v podřízenosti cizím velitelům, cizím rozkazům a cizím zájmům.
Slibuji, ..." Opět významná pauza. Hrobové ticho.
"Slibuji, že učiním vše pro to, aby taková situace již nikdy nenastala."
Lidie propuká v plač. Opírá se o Kožicha a ten ji suverénně zachytává pravou rukou kolem ramen, aniž by na okamžik přestal sledovat hraběte. Kamery a mikrofony nyní míří na mého šéfa. Je zřejmé, že z dvojice oslovených nyní může a musí odpovědět jen on.
"Hrabě, být na místě Nadine někdo jiný, mohl si zachránit život. Ona však nasadila svůj, aby ušetřila mnoho jiných. Jsme hrdi na to, že takto uvažují a postupují vojáci Knížectví, lhostejno zda muži či ženy. A souhlasíme s vámi, že životy takovýchto vojáků nesmí být mrháno. Počítejte s námi ve vašem úsilí. Pro blaho Knížectví !"
Oba velitelé se zdraví jemnou úklonou - Kožich nemůže salutovat, neboť pravicí k sobě tiskne Lidii. Hrabě s pobočníky, gorilami a hejnem reportérů v patách odchází k limuzíně a neprodleně odjíždí, čímž projevuje ohleduplnost, rozvahu a blahodárný vliv na dopravní situaci. Ostatní truchlící se rovněž zvolna rozchází. Lidie se odchází upravit. Využívám okolnosti, že kolem generála se spontánně vytváří širší volný prostor.
"Veliteli, kdyby se mi mělo něco přihodit, postaráte se o Natalii ?"
"Se vším všudy ?" ptá se s tradičně neproniknutelným výrazem.
Pěkně hořká pilulka. Samozřejmě se vším všudy, ale nemusel mi to připomínat. Nerad Natalii ztratím. Ale mrtvý nebo v trestní jednotce bych jí nebyl nic platný.
"Ano." přiměju se odpovědět. "Připravím vám dokumentaci."
"Klid, doktore. Něco vám povím. To já jsem na váš případ, myslím to s tou dezercí, upozornil novináře." tváří se spokojeně.
To mu teda pěkně děkuju.
"Nechal jsem si udělat analýzu situace přímo od TI-5, a vaše šance vypadaly bledě. 85 % pravděpodobnost trestu při utajení, 60 % při zveřejnění. Do toho přišel masakr v Temešváru a situace se změnila, radikálně, řekl bych. Data Corps mají hrdinku Nadine a armádní hlavouni leda ostudu, ze Nadine nechali zabít. Teď vás potřebují, vy jste jejich hrdina. Budou se vámi chlubit a říkat podívejte, i my máme někoho, kdo se zachoval jako chlap. Poslední prognóza z TI-5 říká, že riziko postihu je pod hranicí významnosti. Ostatně, proč myslíte, že si starej Fraser běžel s vámi potřást rukou ?"
Tedy očištěn díky politické intrice. Jak povzbudivé. Prkeně salutuju a jdu si vyzvednout Natalii. Loučí se s kadetem, který jí dělal společnost. Na to, že jsme na funuse, by se nemusela tolik usmívat. Odvádím ji k autu. Tulí se ke mně na zadním sedadle.
"Domů, Franku !"
"Upřesněte - domů !" ozývá se zepředu FFrank cestou z parkoviště.
"Východní okruh, sektor 270, velitelství" poroučím hlasem kapitána Enterprise.
Válečný veterán se vrací na svůj pašalyk. Kdo si bude chtít hrát na hrdiny, ví, kde mě má hledat.