E. Kocourek
MFD 12.1.
Cassovia City. Parlament schválil ve třetím
čtení Vládou Principat of Cassovia (P.O.C.) předložený návrh na
převod správy pohraničních území z kompetence oblastních vojenských
velitelů na orgány samosprávy a regionální úřady, zřízené
vládou. Pro zákon hlasovali zejména poslanci Strany Pravé
Pravice (SPP) a Důsledně Levicové Strany (DLS). Podle harmonogramu předávání kompetencí proběhne první
vlna, zahrnující čtyři nejzápadnější oblasti, již v letos v
dubnu.
Cassovia Herald Tribune 10.4.
Vojenští velitelé nám poskytují jen minimální, či
spíše vůbec žádnou pomoc, stěžují si vládní zmocněnci v
oblastech, které podle zákona o Civilní správě měly přejít z
působnosti ozbrojených sil “pod civily”. Dosud nedošlo k předání ani
jediné správní budovy. Vládní zmocněnec Panák (SPP) v Užhorodu se pokusil
obsadit několik místností na radnici, potřebných pro jeho činnost.
Jeho podřízení byli z budovy vykázáni a on sám hrubě inzultován
Pekelnými psy. Přitom bylo poškozeno technické vybavení Úřadu a
ztraceno množství cenných úředních spisů, které Pekelní psi nechali
odvézt vozidlem Technických služeb do městské spalovny odpadu, dodal
inzultovaný úředník.
C.H.T. 28.4.
Princova mluvčí nepotvrdila zprávy, že princ
Andrew intenzivně jedná s veliteli ozbrojených sil a s předními
činiteli politických stran. Jde jen o přátelská setkání se zajímavými
lidmi, prohlásila. K současné politické situaci sdělila, že “Pan
Princ velmi pozitivně hodnotí úlohu všech složek ozbrojených sil v
historii Knížectví i v současnosti.”
C.H.T. 17.5.
Parlament na bouřlivém zasedání, které se
protáhlo do nočních hodin, schválil zákon, který poskytuje premiérovi
mimořádné pravomoci. Napříště je oprávněn jmenovat a
odvolávat funkcionáře všech složek ozbrojených sil na všech úrovních.
C.H.T. 18.5.
Premiér Spada (DLS) odvolal náčelníka štábu
armády P.O.C., velitele jednotek Cerberos a velitele četnictva. Na jejich
místa byli jmenováni gen.por.Novotný, gen.mjr.Schlemil a plk.Valkin.
Odvolaný velitel jednotek Cerberos gen.por. Kožich předal všem médiím prohlášení, v němž uvádí, že se nepodřizuje rozkazu předsedy vlády a nadále hodlá setrvat ve funkci. “Pekelným psům velí jenom pan Princ a já.” Uvádí se v prohlášení doslova. Stanovisko knížecího dvora k nejnovějším událostem se nám do uzávěrky nepodařilo získat. Princ Andrew pokračuje v oficiální státní návštěvě Francie.
Večerní Cassovia 18.5.
Konec
Pekelných psů
Na tiskové konferenci na Úřadě předsednictva vlády byl oznámen záměr rozpustit jednotky Cerberos. Mluvčí vlády uvedl: “Jednalo se beztak o přežitky bouřlivé minulosti. Kdysi možná měly své opodstatnění, avšak dnes náš stát nečelí žádnému ohrožení zvnějšku. O ochranu hranic se postará, bude-li to nutné, armáda. Daňový poplatník ušetří rozpuštěním Kerberů tři miliardy zlatých ročně.”
AFP 19.5.
Princ Andrew pozorně sleduje situaci v Knížectví Cassovia. Snahy vlády a parlamentu omezit jeho pravomoci vůči ozbrojeným silám považuje za protiústavní a příslušné zákony neplatné. Vyhražuje si právo zasáhnout způsobem a v časovém horizontu dle vlastní úvahy. Spoléhám na mé věrné poddané, prohlásil včera na schůzce s presidentem francouzské Republiky.
Večerní Cassovia 19.5.
Přední finanční expert prof.
Zpěváček označil včerejší vládní prohlášení za lživé.
“Pekelní psi sice čerpají z rozpočtu tři miliardy, ale
právě tou částkou nám přispívá Evropská unie za ochranu její
východní hranice. Přestanou-li Pekelní psi chránit, přestane Evropa
platit. Daňoví poplatníci neuvidí z údajně ušetřených miliard
ani floka. Vláda opět lže.” Uvedl profesor.
Spoléhám na mé věrné poddané ! Ať si trhne nohou ! Já spoléhám na mého panovníka, a je mi to houby platné ! Proč nezruší parlament, tu bandu lumpů ? Postřílet je všechny ! Bohužel, je mi jasné, že i kdybychom vzali parlament útokem, v honosných pracovnách bychom stejně načapali jen pár hňupů a nastrčených figurek. Ti skuteční manipulátoři dokážou včas prásknout do bot ... Tudy cesta asi nevede.
Ale kde je Princova odpovědnost ? Kdo je mu zvědavý na jeho hraběcí rady z Paříže ? Musí mu být jasné, že když začnou státní úředníci něco vylepšovat, nepřestanou, dokud to nezničí. Teď tedy správu našich vojenských oblastí. Naštěstí krutý příklad Česka je příliš na očích i v paměti. Byrokrati slibovali – úřady blíže občanům, levný stát – a dnes se tam nikdo bez razítka nesmí ani uprdnout. Pěkně děkuju ! Tak Princ spoléhá na své věrné poddané, já musím spoléhat na sebe. A na šéfa. Podívám se, co na to Velitelství. Webová stránka ... indikuje přechod na kanál B. Takové nenápadné znaky, kterých si nikdo nemůže všimnout – změna slovosledu, pár překlepů. Mně to indikuje mírně přeprogramovaný browser. Takže oficiální stránka Velitelství je nadále >>bez záruky<<, obsah může číst a možná i přepisovat nepřítel. Přechod na kanál B - tak jde do tuhého. Zadávám příslušné příkazy. Delta loví v supertajné databázi a pak se přes satelit (čert ví, kdo sleduje cvrkot v telefonní síti) připojuje na web. Kanál B využívá veřejné stránky roztroušené po celém světě. Každý den jiné. A každý den jiný počet, většinou tak stovku. Delta je musí všechny prohlédnout, přefiltrovat a složit. Za chvíli mám výslednou zprávu. Pro mně osobně: nic, pro moji oblast: jenom konstatování, že nic bližšího není známo. To tedy pardon. Nechávám Deltu zakódovat a obdobným způsobem >>zveřejnit<< moje prohlášení loajality Kožichovi a připravenost plnit jeho rozkazy. Zpráva odeslána. Čtu dál. Mně se týká nakonec jenom rozkaz pro všechny velitele pohraničních oblastí – spustit plán PR.
“Roxano, máme problémy. Můžeš na chvíli ?”
“Politika ?” ptá se moje zástupkyně více méně zbytečně a jde. Za chvíli je u mně.
“Politika.” Uvádím ji do situace, zatímco umísťuje bytelný zadek (ač je jinak velmi štíhlá) do křesla naproti mému.
“Ach jo !”
“Hele, chceš být úplně mimo, nebo jenom navenek ?” snažím se respektovat, že Roxana má rodinu a děti. A tady půjde o kariéru. Minimálně o kariéru.
Chvíli váhá.
“Jenom navenek. Jinak jdu samozřejmě s tebou. A s Generálem.” To mi bohatě stačí.
“Díky. Rozjedeme plán PR – půlka lidí na čáru a druhá půlka do přepadových oddílů. Samozřejmě uděláme výběr. Tady zůstanou ti jasní a na čáru jdou váhající. Mrkni na tenhle rozpis ...” podávám jí záznamník se jmény. Jasní a váhající. Předpokládám, že u Pekelných psů nebudou žádní pro-civilové.
“... myslel jsem, že to třeba upravíš, hlavně u dívek.”
Roxana projíždí seznamem a na pár místech vyťukává poznámku. Zabijeme tři mouchy jednou ranou – zajistíme ochranu hranice v rušných dobách, uvolníme >>jasné<< pro případné vnitropolitické nasazení a vyřadíme ze hry váhající. S váhajícími jsou potíže. Oni to nemyslí špatně, ale dokážou mimoděk sabotovat akceschopnost jednotky. Totiž ... kdo není bezvýhradně přesvědčen, že bojuje na správné straně a že proti němu stojí skutečný Nepřítel, ten nedokáže střílet na vojáky ve stejné uniformě, jako má on. A v boji zblízka, s nožem či otrávenou dýkou, je zcela k nepotřebě.
“Kdybys chtěla s sebou vzít někoho spolehlivého, klidně ... A udělej mi nábor mezi hajduky, jestli nějaké potkáš.” Ti se sice ve vnitropolitických otázkách moc nevyznají, ale zato bojují a nevyptávají se.
“Vezmu Věru. Seznamy v pořádku. Nechám ti tu Petru, je nadšená royalistka.” Vida, zajímavý postřeh. Roxana je poklad.
- - -
C.H.T. 22.5.
Premiér Spada a nově jmenovaný náčelník štábu armády P.O.C. gen.por.Novotný přikázali Armádě P.O.C. odzbrojit jednotky Cerberos. V nočních hodinách byla slyšet střelba v okolí velitelství Cerberos v Alžbětině ulici. Dosud nejsou známy žádné výsledky odzbrojovací operace.
Večerní Cassovia 22.5.
Většina armádních útvarů posádkou v Cassovia City vyhlásila nebo alespoň fakticky zachovává neutralitu v konfliktu mezi vládou a Pekelnými psy. Jsou hlášeny přesuny útvarů věrných vládě směrem do Cassovia City.
Košický Expres 22.5.
Kde je Princova garda ? Dobře informovaný zdroj z Úřadu vlády nás upozornil, že Princova garda opustila svoje kasárna v knížecím paláci a nachází se neznámo kde. Opouští snad krysy loď ?
“Nastupujete v nevhodnou dobu, nadporučíku. Výuka je do odvolání zrušena.”
“Posíláte kadety do akce, pane ?”
“Říkejme tomu Děkanský den.”
“A já ?”
“Problém. Jako velitele vás nemohu použít, nikdo vás tu nezná. Mohl bych vás upíchnout k nějaké jednotce jako ... Dejme tomu jako poradce velitele. Nemá cenu přidělovat vám nějakou funkci, to ať si rozhodne váš velitel. Errr ... akce je přísně dobrovolná.”
“To jako že se mohu nezúčastnit ?”
“Teoreticky. Ale pak byste tu samozřejmě nemohl učit.”
Dobrovolně povinně do občanské války, to je tedy životní volba. Já se do politiky nechci míchat. Ale pokud Pekelní psi prohrají, nikdo se mě stejně nebude ptát, zda jsem střílel nebo jenom přihlížel.
“Chápu. Kam jsem přidělen ?”
“Akademická speciální jednotka číslo jedna, major Čep. Támhleten oranžový autobus.” Ukazuje z okna na trávník před děkanátem, kde se mezi auty, náklaďáky a bojovými vozidly hemží kadeti a pár důstojníků.
“A vyřiďte majorovi, ať urychleně vyrazí, můžeme mu zajistit vzdušné krytí jen na půl hodiny ...”
- - -
“Kde kurva trčí Sundance ?” táže se se svou nezaměnitelnou přívětivostí major Čep.
“Viděl jsem Riki u zbrojířů, pane.” Úslužně nabízí kýženou informaci vytáhlý brejlatý hubeňour.
“Támhle jde ...” dodává.
Nejméně tři sedadla se kvapně uvolňují a jejich předchozí majitelé snaživě uklízí svoje bágly pod sedadla.
Přicházející Riki Sundance je ve skutečnosti drobná dívka s platinovými vlasy v zástřihu >>tenisák<<, vlekoucí kromě plné polní čtyři naducané výsadkářské maskáčové pytle. Na ochranné vestě svítí jmenovka Popova N. a nášivky první výkonnostní třídy ve střelbě snad z každé pěchotní zbraně, co se v Knížectví používá – odtud tedy zřejmě přezdívka Sundance.
“Pohněte tou svou vyzáblou prdelí, Popova – nechci bejt kvůli vašemu courání zmrdanej vod Generála !” pokračuje major.
“Provedu, pane !” odpovídá předpisově světlovláska aniž by viditelně změnila rychlost pohybu. Ochotné ruce mladých mužů se ujímají pytlů a skládají je rovněž pod sedadla. Kadetka si suveréně vybírá nejbližší volné místo – vedle majora !? – a nedbá zklamaných pohledů ostatních zájemců o sousedství, mladíků, kteří jí prve uvolňovali místo.
“Sehnala jste ty svý sračky ?“
“Ano pane ! Sehnala, pane ! Mám po dvou zásobnících protipancéřových, zápalných, osvětlovacích, slzotvorných, nervově - ...”
“No tak se kurva posaďte na prdel a jedem ! Řidič – směr Cassovia City, odjezd, do hajzlu !”
“Riki ?” obracím se polohlasem ke snaživému čahounovi za mnou.
“Rikki-Tikki-Tavi. Kipling. Mungo.” Odpovídá poněkud lakonicky.
Mungo ? Taková ta rozčepýřená lasička ? Divná přezdívka pro pohlednou princezničku. Hbitá jako lasička ? Pružná ? Krvežíznivá ?
“Zabije dvě kobry naráz. Kdo umí, umí. Nedráždit, pomáhat, z dálky obdivovat !” dodává čahoun.
Dívka si povšimla zájmu a konverzace. Hledí na mne. Skenován šedýma očima se cítím jako u odvodu. Verdikt je >>schopen s omezeními<<. Dívka pokračuje v probírání svých zavazadel. Tu a tam vyloví nějaký obzvlášť pozoruhodný předmět a buď jej ukáže majorovi – ten něco souhlasně zabručí – nebo jej zasune do kapsy nebo podá přes rameno dozadu s pokynem, komu předat. Sleduji očima pouť jednoho takového balíčku, adresovaného pro >>kulomet 1<<. Někteří kadeti jej předávají dále bez průtahů. Zvídavější prohlíží nálepku a vzápětí nasazují překvapený výraz. Adresát – valibuk s charakteristicky ošoupanou vestou, identifikující jej jako kulometčíka – jej zkoumá maximálně pečlivě a nakonec vydává dobrozdání:
“A do prdele !”
Sám major Čep by to nevyjádřil pregnantněji.
Světlovláska končí zpracování obsahu zavazadel a major jí cosi říká. Je vidět, že souhlasí. Pokud jsem si všiml, všichni majorovi lidé s ním zásadně vždy souhlasí. Subordinace jako řemen !
“Poslouchejte, bando, víte, vo co tady de ?” obrací se k osazenstvu autobusu.
Pár šplhounů se už už nadechuje k odpovědi.
“Víte hovno, zmrdi.” umlčuje je major.
“Popova vám to vysvětlí. A moc se s tím neser, kurva !”
Světlovláska vstává. V autobuse může bez problémů stát vzpřímená, na rozdíl od většiny svých spolubojovníků mužského pohlaví. Přednáší. Bezchybný rozbor politické a vojenské situace. Cíle nepřátel, cíle naše. Případné následky naší porážky – polní soud a poprava – a jediný možný závěr: totální válka, shoot to kill, žádné zajatce, žádné konvence. Munice dum-dum, otrávené šipky, plyn. My nebo oni, nic mezi.
V duchu se směji představě Kirkových nesmyslných rozkazů typu >>Fázery na omráčení<< a pečlivě se vyhýbám pohledu do šedých očí – jsem přesvědčen, že by poznala, že já jsem měkota.
Dívka končí a usedá. Většina posluchačů má co dělat, aby zpracovali údaje. Major jen přes rameno utrousí:
“Tak jste slyšeli, jak to je, a teď se podle toho doprdele řiďte ! ÚKOL ...”
“MUSÍ BÝT SPLNĚN !!” řve osazenstvo autobusu jako jeden šílenec.
”Vlast nás volá, kapitáne ?” vyptává se usměvavý velitel po zuby ozbrojených hrdlořezů, právě dorazivších z Divočiny. Zlatá Roxana.
“Vy ji zachráníte ... nadporučíku.” Špičkuju nedávno povýšeného Petráka. Předávám mu velkokapacitní disketu a pro jistotu ještě štos papírů, kde má vše potřebné vytištěné. Kde a komu se hlásit, kontaktní údaje. Mapy, plánky silnic, železnic a všech možných sítí. Také mu předám moje vojáky. Nerad, ale musím zůstat doma. Udržovat spojení. Nebo ho naopak zrušit.
“Roto, v téhle akci vám bude velet tady nadporučík Petrák ! První úkol – spojit se s dalšími Pekelnými psy. Pak dostanete další.“
Spokojeně sleduji, jak se vojáci rozebíhají k vozidlům, ta se řadí do kolony a ve smradu a dýmu z mnoha výfuků se vzdalují. Zdravím Petráka a jdu sledovat cvrkot.
- - -
Cvrkot nevypadá dobře. V hlavním městě má vláda značnou přesilu a z jihozápadu nepřichází žádné zprávy. Kanál B rovněž mlčí, poslední zpráva byl rozkaz k přesunu, který teď plní Petrák. Už by mohl být na místě, pokud se nevyskytly problémy. Jsem si jist, že vyskytly.
Přichází další zpráva. Letiště Weissmann Field padlo do rukou vládních sil. Startují odtamtud eF šestnáctky – těch naštěstí mnoho nemají – ale hlavně hrozí, že tam stáhnou pěchotu z okolí a letecky ji dopraví... do našeho týla, na nějaké důležité bojiště ... kamkoli. Výzva jednotkám v okolí zničit či blokovat letiště. V okolí ? Předávám zprávu Petrákově skupině, ale ti už jsou daleko. Letiště je na severozápad, nakonec to mám asi nejblíž já. Požádat Roxanu o posily ? Hloupost, ta je také daleko. Musím na to stačit s Frankem. Tady končím. Likviduji archiv. Ty nejcennější věci mám sice ulité na serveru kdesi v Minnesotě, ale stejně – tohle mi vládní draze zaplatí !
- - -
“Do prdele, kde se tady vzaly ty zkurvený tanky ? Posraný kontráši tvrdili, že o všech všivejch tankách mají přehled ...”
Nedivím se
majorovu hněvu. Náš postup uvázl. I kdybychom jeden či dva tanky
zničili našimi granátomety (a nic těžšího nemáme !), cestu si neprorazíme.
Vypadá to na celý tankový prapor. Zatím se chová dost pasivně. Asi tu nemají dost pěchoty. Tankům
se do ulic bez pěchoty nechce, pochopitelně. Ale pokud tu ty tanky
pořád ještě budou, až dorazí pěchota, je konec.
“Možná, že je vytáhli z výrobní linky – všimněte si, jak jsou divně natřené. A támhle ty asi byly na generálce. Třeba by to šlo nějak využít – určitě nejsou důkladně odzkoušené a budou poruchové. Kdybychom je dokázali vyprovokovat k vyšší aktivitě, mohlo by se to projevit.”
“Vyprovokovat k vyšší aktivitě ? Leda až nás ty čuráci budou honit po městě. Sundance !”
“Slyším vás, pane.” Ozývá se neviditelná kadetka.
“Můžete sem příjít, do píčy ?”
“Dvě minuty, pane.”
Nad hlavami se nám křižují dávky z kulometů. Po dvou minutách do velitelského stanoviště (což je ve skutečnosti vybetonovaný světlík jakéhosi suteréního bytu), těsně nad mojí sehnutou hlavou, vlétne khaki stín, přejde do kotoulu a zabrzdí o vzdálenější úzkou stěnu. Rikki-Tikki-Tavi osobně.
“Na váš rozkaz, pane.”
“Co podnikáte ?“
“Průzkum, pane. Pod náměstím je kanalizace. Zkoumáme možnosti nepozorovaně se přiblížit k nepřátelským tankům.” A opravdu, princezna je silně znečištěna a páchne kanalizací.
“Dobrý nápad. Tady nadporučík má taky jeden. Vyprovokovat tanky k aktivitě, prej. Jsou čerstvý z výrobní linky a mohly by se porouchat. Napadá vás, jak to udělat ?”
“Protinávrh, pane. Dovolte promluvit.”
“Sem s ním.” Asi bych se měl urazit. Major vypadá, že ani v nejmenším nepochybuje, že protinávrh bude lepší, než cokoli jsem vymyslel já.
A taky že je ! Alespoň teoreticky. Kadetka chce tanky nechat tam, kde jsou – uprostřed náměstí. Pár našich lidí se k nim protáhne kanálama a – teď pozor: nevyhodí je do vzduchu, jak bych očekával. Platinový démon tvrdí, že je přiměje střílet jeden na druhý. Vyhození do vzduchu ponechává jako krajní možnost, až když vše ostatní selže. To jsem zvědav, co ostatní. Kadetka tvrdí, že právě u tanků přímo z výroby je velká pravděpodobnost, že venkovní konektor diagnostiky je stále připojen na hlavní řídící sběrnici. Ve fabrice je to pochopitelné – kdo by se namáhal lézt dovnitř, když chce zkontrolovat tlak oleje v převodovce, otáčky motoru nebo stav tachometru. A ani na bojišti moc neriskujete – nepřítel stěží bude znát příkazy vašeho palubního počítače, a obtížně se za pohybu napojí do zdířek. Jenže tady je to jiné – ty tanky jsou vlastně “naše” a stojí na místě. Zbývá problém, jak (a proboha čím ?) do sběrnice vyslat příslušné signály. O tom něco vím: příslušné mobilní zařízení stojí sto tisíc a v celé fabrice mívají tak jedno, dvě. My je tady zcela určitě nemáme. Žádný problém, tvrdí princezna. Všichni se tváří, že v tom žádný problém nemůže být, když to tvrdí ONA. Lasička jedna načepýřená !
Obrací se na mne, jakou doporučuji sekvenci příkazů. Když tedy o tom něco vím. To si piš, že vím ! Beru si čas na rozmyšlenou. Než prolezou těma kanálama ... Milostivě souhlasí. A pak ještě potřebuje miřiče – z kanálu samozřejmě houby uvidí, kam točí hlavní, tak někdo musí být venku – asi na střeše domu někde poblíž – a navádět ji. To tedy bude akce !
Major rozděluje úkoly – nějaký sebevrah musí připojit ty dráty, někdo ho bude krýt, někdo bude připraven spustit dýmovou clonu ...
- - -
“Jsem napojena. Tank u záhonu macešek. Diktujte pokyny.” To poroučí mně. Kadetka nadporučíkovi.
“Diagnostika kanónu. Poloha závěru ?”
“Zavřený a uzamčený.”
“Munice v hlavni ?”
“Ano.”
“Střelec přítomen – sedadlové čidlo ?”
“Je tam.” Škoda, ale u tanku v akci těžko čekat něco jiného.
“Přešaltujte na záznamník. Poslední ládovaná munice ?“
“Moment ... kde to je ?”
“EPROMka - třetí nebo čtvrtá zóna.”
“Kód je patnáct. Co to je ?”
“Tříštivá, supertenký plášť. Musíme střílet nablízko. Ještě zkuste stav akumulátoru.”
“Třetina. Myslím, že to je málo.”
“Souhlas, potřebujeme motor. Takže teď to bude muset proběhnout rychle. Zatím nic nedělejte. Sekvence bude: odpojit ruční řízení motoru, zařadit volnoběh, nastartovat motor, připojit alternátor na plný výkon, odpojit ruční řízení kanónu, zamířit, vystřelit, případně zkusit znova nabít a znovu střílet.”
“Moment ... ano, mám to naprogramováno.”
S kým se to vlastně bavím – cožpak ona sama sebe programuje ?
“Návrh. Pokud to nevyjde napoprvé, radši bych ten tank zničila. Šéfe ?”
Aha, to byl dotaz na majora. Vstupuje do konverzace.
“Souhlas.”
“V tom případě napodruhé nabijete - cokoli - ale nezamknete závěr, jenom vystřelíte.”
“Miřič připraven ?“
“Tady Wei. Jsem na střeše, připraven. Navrhuju střílet na krajní tank. Hlaveň doprava o devadesát. Když to vyjde, můžeš otočit o stoosmdesát a zkusit druhého souseda.”
“Moment, něco mě napadlo. Na začátku jim pustíme plyn. Odpojím filtraci. To je vyžene. Ať tam někdo střelí plynový granát.”
“Wei – ten plyn zvládnu. Dva granáty, pro jistotu.”
Obracím se na majora.
“Pane, posádka pravděpodobně opustí tank. Navrhuji upozornit střelce. Ale ať dovnitř nehází granáty.”
Major kývá a volá střelce, rozmístěné ve vyšších patrech. Palba zřetelně polevuje. U tohohle chce každý být. Vystřelit až v ten pravý moment.
Teď to tedy propukne.
“Miřič ?” naposledy kontroluji.
“Připraven !”
“Akce !”
“Plynový granát v cíli. Druhý na zádi tanku.”
“Filtrace odpojena. Odpojuji vnitřní ovládání. Motor běží ...” recituje klidným hlasem kadetka kdesi v kanálu. Venku se rozpoutává peklo lehkých zbraní.
“Posádka vylézá ... posádka zničena.” hlásí pozorovatel.
“Věž minus devadesát.”
“Miřič – ještě minus pět.”
“Věž minus devadesát pět.”
“Tady miřič – palte !”
“Cíl vlevo hoří.” Hlásí pozorovatel šťastnou novinu.
“Odpáleno. Nabíjím průbojný. Věž plus devadesát.”
“Máte zamířeno správně, palte !”
“Odpáleno. Nabíjím ... nemám napájení. Porucha motoru. Všeobecná porucha. Nemám spojení.”
“Náš tank hoří. Jeden ze zadní řady mu to našil do motoru.”
“Končíme, stáhněte se.” Vstupuje do hry major.
Do Weissmann Junction jsme přijeli navečer. Vládní v tom mají asi pěkný zmatek – nikdo nás nestavěl. Ne, že by nějaká hlídka mohla setkání s Frankem přežít, ale byli by varováni. Dobrá, asi všichni hlídkují přímo u letiště. Dál nemá smysl jezdit, těch pár kilometrů dojdeme. Nechávám Franka zaparkovat vůz před policejní stanicí – pod svícnem největší tma – a vyrážíme do šera. Na golf, jasně. A to, co Frank vláčí, je taška s holemi. Nejtěžšího kalibru.
- - -
Letiště na dohled. Teď opatrně, tady už by nás hlídky mohly zahlédnout. Jediná vzletová dráha orientovaná východ - západ. Vítr vane od západu a bombardéry, oba dva, nalétávají na přistání od východu. Startovat budou na západ. Na ploše stojí čtyři Herkulesy a tankují. Sláva, podle předpisů by v nich výsadek neměl být. Co takhle zničit je nyní, na stojánce ? Nejisté. Střílet SAMem na letadlo na zemi ? Nesmysl. Ve vzduchu trefí cokoli, ale takhle by se raketa nejspíš zaryla do nejbliží meze. To není protitanková, která se drží na paprsku těsně nad zemí. Tahle se navádí sama a myslí si, že je jedno kudy. Třeba deset metrů pod zemí. A na můj granátomet je to příliš daleko. Naštěstí máme ještě čas. Nechám Franka s raketometem SAM blokovat dráhu od západu a sám pojistím východní směr, pro případ, že se otočí vítr. Předávám Frankovi údaje ze satelitní superspeciálky, sám si v ní hledám stanoviště pro sebe a rozcházíme se. Na místě necháváme návnadu – vrhač světlic.
Náš další útok míří na pravé křídlo znervoznělé nepřátelské formace. Některé tanky popojíždí, jakoby stále hledaly tu nejbezpečnější pozici. Jiné otáčí věží ze strany na stranu a obhlíží terén (převážně domy) před sebou. Úloha “kabeláře” je velmi ztížena. Dlouho nepřichází žádné hlášení.
“Mach je raněn. Napojím se zblízka. Přivezu ten tank.”
“Zpět ! Nepovoluji !” řve major do vysílačky. Žádná odpověď.
“Kurva, ženská, nedělej to !” běsní major.
“Chlapi, opatrně, Popova je na tanku. Ať jí netrefíte !”
“Nestřílejte na tank, vyřídím je sama !” řve z komunikátoru kadetka, nyní již podstatně vzrušenějším hlasem.
Tohle musí všichni vidět. Vystrkujeme hlavy. Naštěstí všechny nepřátelské kulomety kropí podivný “vlastní” tank, který – obrácen k nim čelním pancířem - klikatě couvá do nejbližší boční uličky. Za věží se krčí dívka s pistolí v levé ruce, krvácející pravou se drží úchytu. Čím řídí tank je záhadou – je snad telekinetik ?
“Tady Griffith – jsem za tebou. Ještě dvacet metrů a dám jim čuchat plyn.”
“Ventilace na plný výkon. Filtrační zařízení odpojeno.” Hlásí platinový démon opět zcela klidným hlasem.
Nenávidím tenhle tělocvik. Většinu cesty sice stačilo lézt po kolenou, ale i tak ... Nakonec jsem obsadil bezvadnou strouhu téměř v ose dráhy. Strážný by musel stát přesně přede mnou, aby mne mohl vidět. A pochybuju, že si někdo půjde stoupnout na vzletovou dráhu teď, když Herkulesy už roztáčí motory. Udělalo se bezvětří, tak schválně, kam zamíří. Pokud na západ - ke mně – a pokud narolují dost blízko, mohu je dostat už na zemi. A pokud ne, ve vzduchu je sundá Frank. Také by mohly startovat rovnou z prostředka dráhy – ano ! Ano, první stroj žhaví motory a chystá se startovat zprostředka dráhy ! A na východ ! Měním zásobník – tohle chce zápalnou munici ! It’s clobberin’ time ! Polykám modrou tabletu Berserkera. Start ! Herkules se rozjíždí proti mně. Dva kilometry, jeden ... Jak to říkal Fraser u Nordkapu: Skupina dva osvětlí nepřítele ... Tisknu dálkový ovladač. Nad letištěm vybuchuje světlice. Teď tedy vládní vědí, že mají hosty. Jenže netuší kde. 500 metrů, 300 ... Nepřirozeně klidný střílím první granát na ranvej před letoun a nabíjím druhý. Střepiny proráží čelní sklo a trhají piloty a kohokoli dalšího v kabině. Druhý granát posílám přímo do pilotní kabiny. Tohle letadlo už nikam nepoletí. Nikdy. Vyskakuji a pádím k hořícímu vraku. Bez krytí, tohle už stejně nepřežiju. Tak ještě počastovat pěchotu v nákladovém prostoru. Zprava i zleva ke mně běží strážní – pozdě, chlapci! – a střílí dávkami. Třetí granát sázím vpravo od letadla. Kde jsou nádrže – v křídle ? Vějířem svítících střel pokrývám siluetu letadla. Pravá noha se pode mnou skládá. Padám. Nechtěný kotoul a končím na zádech, puška s granátometem odlétají do tmy. Sahám pro pistoli. Nebo radši granát ? Sbohem, Natalie.
Nade mnou visí bitevní vrtulník a z obou kanónů pálí směrem k letištní budově. Vlevo vidím další. V otevřených bočních vratech kulometčík právě zlikvidoval jednoho strážného. Na boku vrtulníku rozeznávám svatoondřejský kříž s korunkou – nejkrásnější vlajku na světě. Princova garda. Asi jsem nebyl jediná “jednotka v okolí”.
Major posadil pochroumanou Sundance na velitelské stanoviště a nepouští ji z dohledu. Nejradši by si ji tady uvázal. Přepady nepřátelských tanků pokračují i tak, kadeti vyrabovali prodejnu elektro a natahují kabely odsud pod celé náměstí. Kabely se sbíhají u kadetky, která z nich vždy vybere dvojici a zapojí do konektoru na svých hodinkách. Chytré hodinky ! Tempo se stupňuje, na další a další tanky se teď napojujeme každých deset minut. Těžko uvěřit, že nepřátelé stále nepochopili, o co jde. A nebo pochopili, a jenom nevědí, kde je v tanku přepínač sběrnice ?
- - -
“Ty hajzlové utíkají ! Teď je dostaneme ! Kouřové granáty ! Skupinky po třech a zblízka Semtex do průzorů ! Za mnou !” major vyráží do otevřeného prostoru náměstí. Vzápětí mizí v barevném dýmu granátu, který před něj v posledním okamžiku vrhla Popova. Velitelské stanoviště se bleskurychle vyprazdňuje. S obrovským vypětím vůle se nutím také vyběhnout. Ježíšmarjá, já chtěl jen učit na vojenské škole ! Na tohle prostě nemám žaludek. Ani hlavu, ani srdce. Na druhou stranu musím uznat, že Čep je třída. Vypadá to jako nesmyslné hrdinské gesto, ale je to po čertech dobře spočítáno. I kdyby to mělo znamenat vyhlazení celého “akademického” oddílu, je jasné, že největší ztráty nepřátelskému tankovému oddílu můžeme způsobit právě teď, když jsou demoralizovaní, na ústupu v narušené formaci a navíc, jak se zdá, vůbec nevědí, proti čemu vlastně bojují.
Na náměstí se rozpoutalo peklo. Vidět je maximálně korba nejbližšího tanku – věž už se ztrácí v dýmu. Některým střelcům ruply nervy a střílí nazdařbůh – netuší, že právě tahle taktika nám způsobuje největší ztráty. Ale není to organizovaný odpor a nemůže nás to - nás jako celek - ohrozit. Jiné tanky opouští formaci a prchají, pravděpodobně na sever. Mně se samozřejmě ztrácejí v dýmu už po pár metrech.
- - -
“Pane nadporučíku, převezměte velení. Majorovi dávám pár sekund, maximálně minutu. Vnitřní krvácení, játra na maděru ...” hlásí tiše lapiduch. Asi tlaková vlna z nazdařbůh pálícího tankového kanónu v bezprostřední blízkosti.
“Přebírám velení ! Sundance, ke mně.” Volám kadetku.
“Pane ?”
“Kadete, spoléhám na vás. Jaký postup doporučujete ?” Nemíním předstírat schopnosti, které prostě nemám. Tohle je její show od začátku do konce.
“Obsadit zbylé tanky – héj, Raule, Emoke, Halino – do tanků ! Všichni nasedat !”
Opravdu, s tanky - byť pochroumanými - splníme úkol snáze. Bude to procházka ...
Obrací se zpět ke mně.
“Spojte se s Akademií, pane. Žádejte změnu úkolu. Napadneme vládní palác.”
Tak náš původní úkol – obsadit železniční uzel - už je princezně málo ?
“S jedinou četou ? Nemáme šanci !”
“Máme tanky a iniciativu.”
“Tanky mají oni také.”
“Jejich tanky prchly na sever, pane.” Aha, a my zaútočíme od severu na jih.
“Stejně nás zastaví.” Přesila bude obrovská.
“I tak. Když je přimějeme evakuovat, nebo jen uvažovat o evakuaci ... ztratí na chvíli koordinaci.”
Obětujeme se, aby je jinde naši převálcovali ?
“To nemůžeme přežít.” Ty posery určitě chrání alespoň pluk.
“Je to naše povinnost, pane !” říká dívka a nevzrušeně vkládá plný zásobník do pistole.
Začínám chápat. Nimitzova zásada kalkulovaného rizika. Nasadit krk, je-li rozumná šance způsobit nepříteli ztráty mnohem větší. A ta šance tady kurva je, a jaká ! Kdo je ta holka – pravnučka admirála Nelsona ?
“Chodounský, spojte mi Akademii !” Jednotka kamikaze se hlásí o nový úkol.
“Dovolte mi promluvit s majorem, pane.”
“Dovoluji. Ve kterém tanku budete ?”
Kadetka ukazuje na velitelský tank a sklání se k bezvládnému majorovi. Něco mu říká. Major se pokouší o křečovitý úsměv. Zkouší pohnout rukou, ale nejde to.
“Kurva, tak tohle už ... asi vnoučatům ... vyprávět nebudu.”
Ticho.
“Když dovolíte, pane. Budu o vás vyprávět svým dětem, pane.”
“Chtěl bych ... aby ty vaše ... byly ... moje vnou ...”
Reuter 23.5.
P.O.C. Průlom povstaleckých vojsk na jihozápadním směru. Překvapivá pasivita vládních sil.
AFP 23.5.
Princ Andrew vyjádřil v současném vnitropolitickém konfliktu plnou podporu generálu Kožichovi a jednotkám Cerberos, jimž se dnes vzdala většina vládních sil. Boje pokračují v oblastech severně od Cassovia City.
Ještě jsem stačil odvolat Franka, aby náhodou nesundal gardisty. Pak jsem omdlel a nikdo mě nebudil celou noc a den - chirurg, který mi nejdřív trochu rozebral a pak zase složil dohromady nohu byl rád, že si o tom se mnou nemusí povídat. A teď už jenom ležím zabalený do tří dek v pracovně nového velitele letiště - přesněji toho, co zbylo z letiště - a třesu se v zimnici. Šok, a nejen ze ztráty krve. A také civím na CNN - stále tytéž zprávy pořád dokola - a vychutnávám vítězství. Ano, naši vyhráli. Všechno je zase, jak má být. Doma v Berezovce úřaduje Roxana. Petrák s hajduky řádí v Cassovia City a plení stranické sekretariáty ... Hrome, slyšel jsem, že prý mluvčí SPP je náramná fešanda. No, co se dá dělat – politika je svinstvo, to ví každý. Volal jsem Akademii, Natalie je v akci, ale v pořádku. Hned za ní jedu. Noha bolí, ale bolela by i vleže. Letci mi nabídli odvoz, polopravidelná linka Weissmann – Cassovia – Swechat že prý brzy obnoví provoz. Cestující už prý jsou nedočkaví. Támhleta skupinka v hale. Cože, kdo ? A jéje, budou problémy. Dávám se opakovaně ujistit, že dříve než za hodinu neodletí. Nechávám Franka nenápadně hlídat (s ještě nenápadnějšími golfovými holemi) a belhám se ke stanovišti taxíků. Sláva, jeden tam je. Asi vozí gardisty za zábavou.
- - -
Věrný oř Chevy přežil všechna nebezpečenství občanské války bez úhony a stále stojí před policejní stanicí ve Weissmann Junction. Vcházím dovnitř. Dozorčí mě vede do pracovny místního šéfa. Vysvětluji poručíkovi, kdo jsem.
“Já vás znám, pane kapitáne. Na kurzu jste nás učil vyhledávat v cizích databázích. Poroučejte.”
“Nechci vás tím obtěžovat, provedu to sám. Jenom abyste byl v obraze.” V mojí oblasti bych také nerad viděl, kdyby tam působil někdo cizí, byť se sebelepšími úmysly.
“Zatknu na letišti tři osoby. Abych pravdu řekl, moc se zrovna necítím, tak možná někoho zastřelím na útěku. Preventivně.”
“Nechte to na nás, rádi se přičiníme. O koho jde ?”
“Oksana Valkina ...”
“Fíí !!!” v očích poručíka vyrůstám do velikosti King Konga. Asi s nimi také má své účty.
“... s rodinou, tedy s dětmi, alespoň.” Rád bych načapal i pana manžela – to by byl sólokapr. Ale jsem si jist, že ten už je ve Švýcarsku. Nebo na Bahamách. Prostě mimo náš dosah. A ač to byl parádní gauner, nikomu nebude stát za to posílat za ním komando. Mně ano, ale já jsem malý pán. Tak aspoň takhle.
Zatčení sledujeme na obrazovce. Jakoby běžná kontrola dokladů a Valkinovi - nic zlého netuše - ukázali falešné. Tím nám to usnadnili. Otisky prstů, oční pozadí, náramky, houkačka a majáčky, a už jsou tady.
“Máte nějakou izolovanou pracovnu ? Chtěl bych to vyšetřit důkladněji.” Více vysvětlovat nemusím.
Poručík mě vede do sklepení. Dokonalá mučírna. Ač ve vnitrozemí, asi si tu také užili různých živlů. Sedám si za psací stůl, volám Franka a sepisuji, co všechno chci zařídit. Tihle chlapci to zvládnou.
“To si děláš srandu !”
“Mám sice vytříbený smysl pro humor, ale srandu si nedělám nikdy. Poslechni, má to nejrůznější výhody. Tví lidé mají všestrannou kvalifikaci. Navíc si mohou s sebou na ministerstva vzít týmy schopných a spolehlivých asistentů – svých studentů. A – last not least – v klidu se vrátí na Akademii, až za ně budeme mít náhradu. Uvědom si, že kdokoli jiný by to bral jako životní příležitost, zaručeně neopakovatelnou, a živého bysme ho odtamtud nedostali.”
“Dobře, pošlu ti je. Nějak šetrně je na to připravím.” Výuka v háji aspoň na další semestr.
“A mimochodem, co Robogal ?”
“No jo, tvoje miliónová hračka ... Vystrkuje drápky.”
“Je v pořádku ?” V dotaze se ozývá naléhavější tón.
“V tom nejlepším. Asi byste pro ni měli chystat židli u vás na TI-5.”
“Ta židle tu je.” Šéf tajné služby končí hovor a na okamžik se ve vzpomínkách vrací k holčičce trpící nepříjemnou (ne smrtelnou, ale přesto nevyléčitelnou) chorobou. Diabetes. Než se nabídla jako “nosič” ověřovaných technologií.
Rektor Akademie končí hovor a na okamžik podléhá děsivým představám, jakými orgiemi asi jeho kadeti oslaví nadcházející volný semestr.
Pak se oba vrací ke svým povinnostem. K řízení státu po občanské válce.
- - -
“Buďte pozdravena, kade... poručíku !”
Zasmušilý platinový démon mi mlčky salutuje.
“Nerad obtěžuji dotazem. Napadlo mě ... Myslíte, že bych se mohl stát třídním Akademického speciálu ? Děkan mi to nabídl, ale já nevím, jestli třeba nemáte jiného oblíbeného pedagoga. Nechtěl bych se vnucovat ...”
Znovu mě skenují šedé oči. V pohodě.
“Myslím, že kluci budou rádi. Vezměte to, pane nad... kapitáne. Ale buďte tvrdý !”
To se chci vidět.
“Mimochodem, až budete potřebovat vedoucího diplomové práce, vzpomeňte si na mne.”
“Děkuji, ráda přijímám.”
“A Natalie, promiňte ... vy jste ... kyborg ?”
Zavazadla máme prohledaná a veškerý obsah zaevidovaný. Předem jsem chlapcům vysvětlil, že všechny nalezené šperky budou jejich a o další cennosti se rozdělíme, aby se nesnažili něco ztopit a zatajit přede mnou – nerad bych přišel o jakoukoli informaci, zdánlivě sebebezvýznamnější. Vězni prošli osobní i zdravotní prohlídkou a nic jim neschází, kromě jídla, pití a spánku. Máme všechny kreditky a čísla účtů, teď ještě hesla. Chlapci už se těší. Přivádí spoutané vězně. Rachot řetězů, skřípání vyšetřovacích křesel.
Začíná Valkin junior. Jej nemáme důvod šetřit. Jméno, bydliště, nacionále. Odpovídá, tohle vzdal. Mne si všimnul a my se známe osobně. Dlouho a se všemi. Neříkám, že je mi to příjemné. Dělám to pro Knížectví. Tak dál – hesla ke kontům ? Že neví ? Škoda, mohly mu zůstat nehty na nohou. Paměť se vrací. Zapisovatel poznamenává první heslo. Nemysli si chlapče, že je teď poběžíme vybrat. Taky by to mohla být léčka a zablokovat ty ostatní, tučnější. Týž dotaz na sestřičku Varvaru. Také neví. Sundáme punčošku ... Dobrá. Co Oksana ? Dvě hesla bez útrpného práva. Čtyři z dvaceti. Ale stále máme šestnáct neznámých. Tak znovu dokola. Junior. Malík na ruce a dvě další. 6:14. Varvara. Hřebík pod palec na noze, 8:12. Chce nám snad Oksana něco sdělit dobrovolně ? 11:9 ! Trochu zvolníme: probereme výše vkladů, zjistíme kdo má dispoziční právo, vyzkoušíme pár podpisů. Dokud se jim moc netřesou ruce. No, junior už je k ničemu. Co takhle jména úředníků v bance ? Manželovi spolupracovníci ? Vztahy k ostatním papalášům ? Všechno se může hodit. A kde že se to měli setkat ? Ve Vídni ? Krásné město. Kde přesně ? Hotel na Stephansplatzu ? Tam přece žádný hotel není ! Popisuje přesně vchod a recepci. Tak dobře, tenhle chyták nezbaštila. Nevěřím jí, ale teď to nelze vyvrátit. Bereme záznam s hesly a jdeme pracovat.
- - -
Sirotčí fond policejního sboru je bohatší o 5 miliónů zlatých. Pár set tisíc dolarů a franků. Ani my nepřijdeme zkrátka. Nejdůležitější ovšem je, že ty peníze nebude mít ten hajzl. Zrádce. Ale hlavně: úředník, který zneužíval svou funkci. Takový si nesmí užívat nakradených miliónů někde na pláži. A nebude. Může se o ty peníze (nebo alespoň o tu částku, kterou zveřejníme) přijet soudit. Jenže pak mu půjde o krk. Takový geroj není. To korytáři nikdy nejsou.
“Potřeboval bych násadu od koštěte. Nebo gumový zvon.” Chci pokračovat ve výslechu.
“No dovolte ! Zde používáme profesionální náčiní !” zpražuje mě poručík. Podává mi tonfu. Ověřuji, zda kamery míří správným směrem a rekordér nahrává. V pořádku.
“Fáze dva !”
Nastupují chlapci se štětkou, mýdlem a dalším holicím náčiním. Jsem rád, že místní jsou profesionálové a netrpí nemístnými pochybnostmi. Já jsem si své dilema už protrpěl. Chci žít v právním státě. Takové profláknuté heslo. Ale chceme to všichni. Korytáři nejvíc. Jenže korupce, všechny ty “malé domů” a desetiprocentní provize ze státních zakázek rozkládají stát. Proč by farmář či drobný živnostník platil daně, když vidí, jak mizí v kapsách papalášů ? A proč by se staral o politiku, když daně neplatí ? Ať se stát jde bodnout. Jenže bez těch lidí to nejde. Jedna část řešení je monarchie. Elita v pozici, že nezanedbatelná část státu je opravdu její. Že jim patří. Doslova. Ale nestačí to. Proto druhá část. Důsledné potrestání viníků. I v nepřítomnosti. Velmi jemné síto. Známé justiční dilema “jeden pachatel ze tří, propustit viníka nebo potrestat dva nevinné ?” se za běžných okolností řeší propuštěním. Ne dnes a ne zde. Na mne včera stříleli.
Lazebníci skončili a výhled je dokonalý. Vysvlečená Varvara je přehnutá přes dřevěnou kozu a ječí. Bude víc. Bělostný zadek vyzývaně trčí do výše. Beru tonfu.
“Máme tady ještě devět kont bez hesla. Nevzpomene si někdo ?”
Varvara ječí. Ta už nic neví. Oksana a junior mlčí. Nevěří, že by mě nyní cokoli mohlo zastavit. Nemýlí se. Kulhám k Varvaře, noha bolí. Sonduji v otvoru. Musím ustoupit před proudem moči.
“Hadr, honem !” Nejhoršímu jsem se naštěstí vyhnul.
Tonfou v pravé ruce pokračuji v konečníku a levou zkouším další otvory poblíž. S obtížemi, ale pronikám do obou. Cože, nakonec se mi ta rasovina bude i líbit ? Hm.
Vracím se ke stolu a kontroluji obraz na monitoru. Tváře Oksany, Varvary i juniora jsou jasně viditelné. Všechny emoce. A také zadní partie Varvary, nyní v péči asi pátého vyšetřovatele.
“Chlapci by měli šetřit silami. Ještě je budeme potřebovat. Konec konců zítra je také den.”
“To zvládnou.” Ubezpečuje mě poručík a zapíná si poklopec. Předčasně, obávám se. Stav 11:9 trvá, ale koho by to teď zajímalo ...
- - -
“Přiveďte juniora !”
Vyšetřovatel dostrkává choulící se trosku.
“Kalhoty dolů !” Pomoc je nutná. Ve spoutaných rukou mu chybí obratnost i cit.
“No, chlapče, dej se do toho.” Poručík prstem v sestřičce Varvaře názorně ukazuje, do čeho.
“Jestli o něj nechceš přijít, tak už ať je tam. Chápu, máš problémy, ale maminka ti pomůže, že jo ?”
- - -
Noha bolí stále, ale musím vstát. O tohle nechci přijít. Oksana tu stojí a řetězy a řemeny jí dovolují leda dýchat. Rozevírám jí vpředu blůzku a nožem odstraňuji prádlo. Pak ještě sukni. O kalhotky přišla, když ji holili. Odkládám nůž a beru tonfu. Fuj, nikdo se nenamáhal ji očistit. Myslím, že teď je ten pravý okamžik. A mám pravdu ! 12:8 !
“Přidej !” radím Oksaně.
Určitě utratila majlant za péči o postavu, leč bez valného úspěchu. Měla investovat do silikonu. Avšak zjišťuji, že jistou přitažlivost pro muže může mít i značně odkvetlá protivná bába, pokud si ji člověk odstrojí vlastním nožem.
Oksana přidává. 13:7. Teď už není důvod k opatrnosti, a tak poručík odbíhá podojit další švýcarská konta. Za chvíli se vrací a předpokládám, že tři vztyčené prsty jeho rozevřené ruky naznačují statisíce franků. Tři vztyčené prsty představují inspiraci. Ověřuji, zda osobní prohlídka odhalila všechny skrýše. Asi ano, neboť vpředu už nenacházím žádné zlaté pruty ani očekávaný svitek dolarů. Pro jistotu prohlídku opakuji, vizuálně i pohmatem. Ani poosmé nic nenacházím. Obcházím dojnou krávu odzadu a rozevírám jí půlky. 14:6. Tonfa tápe v okolí otvoru. 15:5. To bude asi konec, něco si ten grázl určitě nechal jen pro sebe. Tyč se opírá o ústí. 16:4 a 17:3. To je sranda, ten vůl byl asi víc pod pantoflem, než jsem tušil. Tlačím. Hysterický řev. Tak tlustá ta tyč zase není, tak co blázní ? Zabírám silněji. Narážím na odpor. Já hlupák – tady jsem měl projevit více zvídavosti. Vytahuji tonfu a posléze i kondom s mincemi. Zlato, doufám. Krásná památka na dnešní den. Špinavé peníze. Rozhlížím se po umyvadle.
- - -
“Nechci na chlapce spěchat, jen ať se vydovádí.” Domlouvám s poručíkem další postup.
“Máte v týmu zubaře ?” Odmítavé gesto.
“Ne ? Tak to budeme muset Oksanu >>ošetřit<< amatérsky. Až na konec !” Myslím, že předtím za ní ještě zajdu. I za Varvarou – za tou hlavně. Každý z nás. Někteří i vícekrát.
“Děti také >>ošetřit<< ?“ ptá se naivně.
“Děti budou zastřeleny na útěku. Mám se o to postarat sám ?” nabízím.
Viditelně váhá, ale jen velmi krátce. Profík. Chlouba a opora Knížectví.
“Co chcete mít na záznamu ? Střelce také ?”
“Střelce ne.” Je to ode mne zbabělé, ale proč riskovat. Vybrané lahůdkové části dnešního záznamu zveřejním na Webu. Chci, aby je on viděl. Určitě je uvidí. A nechci, aby mě – až se příště stavím v Paříži - buzeroval nějaký Haagský tribunál, evropský soudní dvůr a podobné nesmysly.
“Tak to zvládneme tady. Pouta na rukou, nohy volné a vystrčit támhle do kouta ...”
Protože viník nesmí uprchnout nepotrestán.
“Raoule, naučte se rozlišovat mezi králem a královstvím; král je pouhý člověk; království je dar od boha. Kdykoli budete váhat komu z nich sloužit, zavrhněte vnější, hmatatelnou slupku ve prospěch neviditelné podstaty, neboť ona neviditelná podstata je vším.”
A. Dumas, Tři mušketýři po dvaceti letech
Procházíme branou dovnitř. Pod nohama nám křupe bělostný štěrk.
“Chlapi, makejte, za půl hodiny nám to jede !” ozývá se za námi.
Předchází nás hlouček mladičkých kaprálů. Všichni pečlivě zdraví Natalii, jíž na parádní uniformě září čerstvé dvě hvězdy lajtnanta. Mne, starého dědka, by si určitě nevšimli, ač mám teď šarži o dost vyšší. Ale Natalii nelze přehlédnout.
Po sto metrech opouštíme cestu, kudy kráčí nejhustší davy, a stoupáme mezi nízkými hroby na mírné návrší. Odsud je dobrý výhled dolů na jeden určitý hrob. Kolem žulového obelisku už stojí kluci, kteří nás prve zdravili. Vzpřímeně, mlčky, v zamyšlení. Přichází šedovlasý veterán. Mladíci mu uvolňují prostor. Stařec vytahuje z pouzdra pušku – nádherný exemplář stařičké SPIW. Jeden z mladíků přistupuje a ujímá se pouzdra. Starý bojovník se opírá o pušku a pokleká na jedno koleno. Šedé vlasy a dokonale vyleštěná zbraň září v odpoledním slunci.
“Připomínám ti jeden z městských států antického Řecka – Spartu. Jednu ze dvou nejmocnějších polis. Jaké hradby měla Sparta ?”
“Tvrdí se, že Sparta neměla žádné skutečné hradby. Hradbami Sparty byly hrudi spartských bojovníků.”
“Velmi správně. A podobně se to má s ústavou Knížectví. Ne nějaká listina s podpisy mocipánů, ani brožurky, které studenti biflují na hodinách Občanské přípravy – ty nejsou důležité. Při dostatečné smůle se může v parlamentu sejít sestava prolhaných korytářů, neschopných pitomců a dobře to myslících idealistů, která odhlasuje jakýkoli nesmysl. Ale skutečná ústava je to, co je v srdcích a v myslích lidí, kteří jsou ochotni za Knížectví bojovat – jako já a ty, jako Generál a jako byl ten parchant Čep. Ústava Knížectví je to, co se honí v hlavách kluků, kteří přišli k hrobu Nadine před odjezdem do první akce.
To jsem ti chtěl říci o zemi, která je teď tvoje.” Už mlčím.
“Díky. Za všechno.”
“Já děkuji tobě.”
Já Natalii navždy ztrácím a Knížectví ji získává. To mi erár nikdy nemůže dost zaplatit. Holt se budu muset postarat sám.