E. Kocourek
“Ljudo, dolijte prosím panu profesorovi.”
Hospodyně se naklání nad stolek a obsluhuje hosta.
Přitom mu dává nahlédnout do svého hlubokého výstřihu. A nevadí jí,
že na mne přitom vystrkuje výstavní
zadek, nyní decentně spoutaný v černé sukni délky “lady”.
Ostatně celá Ljuda je nyní “lady” – k sukni patří ještě
černé bolero a k petrolejové blůzce zase ladí punčochy. A to
všechno kvůli Wolffovi. Ještě ráno tu běhala jen v tričku,
co jí dole sahá do půli stehen (pokud se hodně natáhne – to
tričko, a pokud se Ljuda moc nevrtí). Až když se Jerry Wolff ohlásil, že za chvíli je u nás,
vystřelila jako povětroň, aby jej uvítala už v těch
nejmódnějších hadrech. Což jí chválím. Všiml jsem si totiž, že mladší
důstojníci nedokážou v přítomnosti Ljudy (jen v tričku)
vůbec mluvit, natožpak duchaplně konverzovat či dokonce
řešit odborné problémy. Profesor Wolff už dávno není mladší důstojník
a tohle u něj asi nehrozí, ale jistota je jistota. Tuším, co chce Ljuda,
ale já si s ním chci po letech popovídat.
A opravdu, hostu jsou
- zdá se - Ljudiny půvaby
lhostejné. No ovšem, vzpomínam si, že jeho oku lahodily štíhlé dívčí až
dětské typy. Ještě že tu není Natalie. Má zrovna zkouškové období. I
když vlastně i ona se teď začíná trochu zakulacovat na těch
správných místech. Ovšem dosud nic, co by sneslo - co se rozměrů týče - srovnání s Ljudou.
“Co že cestuješ sám ?” zjišťuji situaci.
“Jsem rozvedený, už několik let. Měli jsme se
ženou rozpory už dlouho, a vyvrcholilo to, když jsem přesídlil do
Knížectví. Do takové divočiny se prostě odmítla stěhovat ...”
“No, tady člověk nemusí strádat ...” upozorňuji na kladnou stránku
věci.
Jerry vypadá stále stejně dobře jako
před lety, možná dokonce lépe. Představuji si, jakým lákadlem pro
ženy všech věkových kategorií musí být jeho dokonale upravený
zevnějšek, prokvétající knír, uhlazené vystupovaní a akademickymi tituly
ověnčené jméno. Ostatně nemusím si představovat –
stačí, když se podívám na Ljudu.
“Ano, máš pravdu. Měl jsem v tomto ohledu
některé ... “ váhá nad nejvhodnější formulací
“... velmi nevšední zážitky.” Jenže jak Jerryho Wolffa
znám, jemu připadají nevšední všechny zážitky tohoto druhu. Ale slyšet to
chci, samozřejmě. Snažím se, aby můj zájem byl očividný.
Ale
profesor nepokračuje. Zvažuji, zda mu ve vyprávění brání
přítomnost dámy. Ale tu to také zaujalo a vypadá, že dobrovolně
neodejde.
“Dobrá, Ljudo, posaďte se k nám a nalijte si také.
Pan profesor omezí barvité detaily, abyste se nemusela pýřit, že ?”
Ať se Jerry vypořádá s tímhle zadáním, jak umí ! Pokud je ovšem vzal
vážně. Nemusel by – mohlo mu dojít, že po pár letech v mých službách
zůstalo věru málo, nad čím by se Ljuda pýřila.
...
“To bylo v době, kdy se Knížectví teprve
zakládalo. Vlastně jsme ještě ani nevěděli, jak se ten
útvar bude jmenovat. Ani struktura ozbrojených sil nebyla tehdy ujasněna,
Pekelní psi teprve vznikali ...”
“Jo, slavná
>>první vlna<< ...” poznamenávám.
“Ano, dnes - s
odstupem - se tomu tak říká, ale
tehdy zdaleka nebylo jasné, zda to nebude vlna poslední. Měli jsme sice
solidní zbraně a bylo nás dost, proti pozdějším obdobím až
nesmyslně mnoho ... To dělá ta
taktika, kterou vyvinuli ...” přerušuje a opravuje se:
“... kterou jste vyvinuli později.”
No ano, taktika a dokonalá technologie. Dneska udrží
četa úsek o šířce 5 až 8 km, když se rozvine z chodu. A když má
čas vybudovat stacionární opevnění, může držet úsek v
podstatě neomezené velikosti.
“Nás bylo tehdy v Rovinsku asi 350, celý prapor, proti
pěti tisícům banditů, a moc se nám nedařilo. Ztráty byly
... značné. Ale protože z jiných úseků přicházely celkem
povzbuzující zprávy a zdálo se, že jinde zvolna objevují a úspěšně
používají lepší postupy, velitelství se rozhodlo šetřit lidi a náš prapor
stáhnout.
Šetření lidí to ovšem bylo pouze z hlediska armády
– civily by čekal tehdy obvyklý masakr nebo hladomor, který vždycky
nastává po obsazení města bandity.” Profesor se odmlčel a upil ze
šálku. Všimnul jsem si, jak Ljuda sleduje, zda mu chutná. A možná v tom je i
jiný zájem ? Tedy ne, že bych jí fešáka
Wolffa nepřál – jenom nesmí zapomenout, kdo je její majitel.
“Byl jsem ostře proti ústupu, z různých
důvodů. Jednak jsem byl přesvědčen, a jsem i dnes, že
ti vojáci, kteří by z města ustoupili, by sice zachovali svůj
život, ale byli by hluboce psychicky poznamenáni, téměř
zmrzačeni. A pak tu byl aspekt vojenský: Tvrdím, že v obdobných
střetnutích typu >>Řekové proti Peršanům<< je z
hlediska Řeků zcela podružné, kde k boji dojde. Samozřejmě
pokud nehrají roli nadměrně dlouhé zásobovací linie. Prokázalo se to
už při úplně prvním historickém utkání tohoto typu – při
Xenofontově anabázi ...”
Profesor odbočuje do dějin antického
vojenství. Při vší úctě k Wolffovým encyklopedickým znalostem si
troufnu tvrdit, že o Anabázi mi stěží prozradí co nového. Nicméně se
zdá, že budu muset vyslechnout podrobnou rekapitulaci. Ale pozor, je tu ještě
jeden posluchač: Předpokládám, že Ljudu na profesorově
vyprávění zajímá hlavně to, která žena jej okouzlila a jak to
udělala. S Xenofontem po bližším seznámení netouží. Teď možná lituje,
že se převlékla. Jak snadné to bývá v tričku ! Přehodí nohu
přes nohu – třeba pravou přes levou. Při takové operaci
tričko nesahá do poloviny stehen ani zdaleka. Pak se rozhodne změnit
polohu – pro změnu levou nohu přes pravou – a pokud není
maximálně opatrná – a to ona ne vždy bývá – nastává okamžik, kdy se
Démosthenes zakoktává, Perry Mason zapomíná závěrečnou řeč
a všichni přítomní muži svorně umlkají a v hlavě se jim
neuspořádaně honí kosmogonické myšlenky, třeba na Big Bang a
střed vesmíru. Pohledy všech mužů směřují do jednoho bodu,
který pro ně v tom okamžiku JE středem vesmíru. Pak se nohy opět
usadí, Ljuda si stáhne lem trička do polohy mládeži přístupné (dejme
tomu, s přimhouřením oka) a nastává hrobové ticho. Jenže takhle, v
dlouhé sukni, by to bylo obtížnější. I když bych se vsadil, že pod ní také
nic nemá – času na převlečení bylo vážně málo. Uvidíme
večer.
“Později jsem si to ověřoval na
strategickém oddělení TI-5 a dali mi zapravdu. Ostatně, vždyť i
naše současná taktika, pokud jsem informován ...”
Horlivě kývám, má naprostou pravdu. Hlavně
ať pokračuje.
“... je v souladu s mojí představou.
Byl jsem tedy proti ústupu, samozřejmě
marně. Naše postavení bylo dosti dobré: přísun proviantu i munice do
města fungoval obstojně, dokonce jsme měli kus za městem,
20 km v týlu, polní letiště. Takže i letecký průzkum. Ale nebyli jsme
schopni banditům přivodit citelnější ztráty. Drželi se v lesích
a dál od města a pořád se pohybovali rozptýleně, v malých
skupinkách. A trefovat se do nich dvoumetrákovými leteckými pumami nebo
pětipalcovými granáty - obojího
jsme měli stovku - by bývalo bylo
zdlouhavé a nakonec stejně neproduktivní. Také měli někde v
houští schovaný minomet a každý den na město párkrát vystřelili. Ve srovnání s častými boji muže proti
muži a s přepady ze zálohy žádné velké ztráty, ale trvale dost
nepříjemný pocit. Jistě, dneska by to byla lahůdka pro pár tvých
rangerů, projít se tiše po lese, podřezat pár banditů, najít
skrytý palpost a uspořádat ohňostroj. My jsme to zkoušeli rojnicí.
Trestná výprava ale skončila fiaskem, málem jsme přišli o kompletní
dvě čety. Vlezly banditům do léčky. Na omluvu velitele
trestné výpravy budiž řečeno, že to schytal první. Já vím, nadechuješ
se, abys mi řekl, že velitel se nesmí vystavit do situace, že to schytá,
natožpak první. A máš pravdu, z čistě technicko-vojenského hlediska.
Ale musíš uznat, že z lidského a morálního hlediska mužstvo spíš povzbudí
velitel, který se nekrčí někde vzadu ...”
“Ani z toho hlediska ne ! Uvědom si, že velitelem
nejsi proto, že ho máš největšího
- tedy ne že bys neměl ...”
Ljuda zpozorněla.
“... ale protože jednotka řízená tebou - právě tebou a ne kýmkoli jiným - funguje o řád efektivněji, než
nekoordinovaný hlouček jednotlivců. A dobře zajištěný
velitel, který to neschytá první při náhodné přestřelce, zvyšuje
šanci na přežití každého podřízeného vojáka. Ber to jako srdce Kostěje nesmrtelného,
zakopané někde daleko ve skále.”
“To manšaftu nevysvětlíš ...”
“Chlapi, kteří tohle nechápou bez
vysvětlování, nejsou vojáci, ale parta nadšenců. No jasně, vy jste BYLI parta nadšenců.
Mlčím – prosím pokračuj, nebo se na mne Ljuda bude hněvat.” Silně přeháním, všechny moje
zaměstnankyně dobře vědí, co si nesmí dovolit vůbec
nikdy.
“Velitel praporu, major Farkaš, sám také nebyl
úplně neochvějně přesvědčen o správnosti ústupu,
ale rozkaz mínil respektovat. Nicméně, aby se vlk nažral ...” Wolff se usmívá náhodnému slovnímu žertu.
“... použil zcela běžný taktický postup. Z necelé
stovky dobrovolníků sestavil zadní voj. Tehdy to všichni brali jako zcela
nepochybný >>suicide squad<<.”
“Proč vy jste tady zůstal, seržo ? Vy jste se nikdy do rvaček nehrnul,
pokud vím ...” V mé skupině nadšených rváčů a rozlícených
mstitelů je uvážlivý a flegmatický četař Merril
zřetelně vyjímečný.
“Na rozdíl od těch ostatních vašich
vlčáků totiž nejsem přesvědčený, že byste měl v
plánu při nejbližší příležitosti zavelet >>Bajonet auf
!<< a běžet si to s banditama vyřídit na bodáky.”
“To opravdu v plánu nemám ...”
“A co vlastně máte v plánu ?” Seržant zdá se uhodil hřebíček na
hlavičku.
“Abych pravdu řekl, zatím nic. Tedy, nic
zvláštního. Dohlédnout na evakuaci civilů. Počkat, až se banditi
osmělí a přijdou blíž. Jinak nevím.”
“Hm, to jsem předpokládal.”
A co že by něco navrhnul sám ?
“Tedy, veliteli, s tou evakuací budou problémy. Venku
leje.”
“Jak moc to vadí ?”
“Dost. Pěšky se v tom vůbec nedá
přesunovat. Rozhodně ne třicet kiláků.”
Prohlížím si štos příkazů a hlášení, která se
k evakuaci vztahují. Merril nakukuje do papíru se mnou. Opravdu zvláštní
situace. Všichni bojeschopní muži byli povoláni do zbraně a odvezeni jako
první, k vyzbrojení a výcviku. Takováto lidská síla je pro nás
nejcennější. Zbývající vozidla odvezla starší civilisty a děti. Navíc
je v těchto končinách odnepaměti zvykem, ze odpovědné
funkce v civilní správě zastávají ženy. Takže pochopitelně
zůstaly jako poslední. A v tomhle počasí už neodejdou. Co
předpověď počasí ?
Nejbližší dva dny špatně a bude se spíše zhoršovat.
“Lahůdka pro bandity. Město, ve kterém je
hrstka vojáků a jinak už jen samé ženské ...” poznamenává četař.
“Co kdybychom je vyzbrojili ? Střílet bychom je naučili.” Uvažuji nahlas.
“Umět střílet nestačí. Z civilistek
neuděláte vojáky přes noc. Je to v psychice.” Odmítá můj návrh.
Oprávněně. Hranice mezi reakcemi >>fight or flee<<, tedy
zda se rvát či prchat, je pro vojáka v boji mimořádně
důležitá a máme zjištěno, že civilní osoby bez bojových zkušeností ji
mívají nastavenou zcela špatně, ať už na tu či onu stranu. A nám
nepomůže ani stádo prchajících, ani hromada nesmyslně odvážných
mrtvol.
“Starostka už nám to nabízela, ale řekl jsem jí
rovnou, ať si nedělá velké naděje.” A jo, je to tu v hlášení.
Tak to se podívejme, bojovná starostka !
Přečtu si, co vlastně chce.
- - -
“To vůbec nepadá v úvahu, Šikula. Uvědomte si
laskavě, že my jsme tu jako ochránci, ne jako dobyvatelé !”
“Ale až se stáhneme a ty ženské tu necháme, banditi je
stejně nakonec pozabíjejí. Tak proč bychom je nejdřív nemohli
...”
“Protože jsou to NAŠE civilistky. My jim nesmíme nijak
ubližovat, i kdyby to konec konců pro ně nepředstavovalo žádný
rozdíl. Jako policajt nemůže ukrást auto s výmluvou, že by ho jinak
ukradli opravdoví zloději.”
“Však by jich neubylo. Zas tak moc od nich nechceme.”
“Obávám se, že ty ženy si ono >>tak moc<<
cení velmi vysoko.”
“Hovno cení – jenom dělají drahoty !”
vyjadřuje desátník pohrdavé stanovisko mnoha mužů.
“Ostatně - i vy sám tomu určitou hodnotu
přisuzujete, když o to tolik stojíte. Zakazuji to a radím vám, abyste se o
to nepokoušel ani potají. Odchod !” ukončuji nepříjemnou konverzaci.
- - -
“Kde jsou banditi, seržante ?”
“Rozptýlení v lesích, jako vždy.”
Mimoděk koukám z okna do hustého lijáku. Mí lidé
jsou v suchu. Kde asi moknou banditi ?
“Máme nějaké letecke snímky z poslední doby ? Myslím z toho lijáku ?”
“Pár jich tu je ...”
Prohlížíme si nejasné obrázky. Jakési nezřetelné obrysy – co to
může být ?
“Pod čím se to schovávají ? To mají celty ?” Kde by je vzali ?
“Staré igelitové pytle. Od hnojiv a tak ...”
To je dost fórová ochrana. Promoknou a pěkně
vymrznou. To by je mohlo vyprokovat k pokusu dostat se do sucha, do města.
Nabrousíme šavle. Prohlížím polní mapu.
“Připravte požadavek na artilerii, ať
zničí všechny použitelné přístřešky východně od města.
Tuhle zahrádkářskou kolonii především.” Píchám prstem do mapy.
“Hm, samé dřevěné stavby. Můžou to vzít
napalmem ?” No jo, jsme všestranně vybaveni.
“Proč ne, aspoň na sebe pěkně
upozorníme. Ale moment, nejdřív se připravíme. Nachystejte to, ale
spustí se to až na můj rozkaz.” Promyslím si to na několik tahů
dopředu ...
“Šéfe, už je tu zase starostka s personální nabídkou.”
“To už jsme
jednou odmítli. Poděkujte jí.”
“Má lepší nápad. Nabízí pozorovatelky a spojařky.
Zkuste to s ní.”
Za četařem vchází žena v upjatém oděvu,
který nevím proč připomíná uniformu. Junonické půvaby, jak to
kdysi vzletně označil sir Arthur Conan Doyle. Nu což, já se s nimi
intimně seznamovat nebudu.
Starostka pokládá na stůl jeden papír za druhým a
lakonicky je popisuje. Seznam pozorovatelek. Rozpis do směn. Návrh
rozmístění. Seznam dosud fungujících telefonních linek. Návrh nové
komunikační sítě. Obsluhy spojovacích uzlů. Solidní domácí
příprava. To musel Merril pomáhat. Jen tak ? Nebo za odměnu ? Všechno je možné, ale tohle ... no,
třeba má starostka dceru.
Co by na mém místě dělal takový Suvorov nebo
Weissmann ? Ti by útočili. I proti
zdrcující přesile. Udeřit a stáhnout se, jako u Turkataje ? Tím bych nic nedocílil. Co by udělal Kutuzov ? Dvě věci. Nejdřív by
vyhecoval nepřítele, aby ten udělal chybu. A pak by jej dovedl k
poznání bezvýchodnosti situace.
Tak schválně: Co by byla z hlediska banditů
chyba ? Vylézt z lesů. Proč by vylézali ? Aby mohli vyplenit
město. Jak pozná bandita v lese, že teď je ta správná doba jít plenit
? Ano, jak ? Uvidí-li, že plení jiní. Tak dobře, tohle divadlo jim
sehrajeme.
Šikula – dojde na vaše požadavky ! Budeme vraždit,
loupit a znásilňovat. Ale jenom jako ! Jako !! Lze oprávněně namítnout, že u některých
činností je hranice mezi “jako” a “doopravdy” ošemetná. Že to vlastně
vyjde nastejno. Když z nějaké školačky vojáci servou šaty, povalí ji
do bláta a pak se na ní tři čtyři vystřídají, nemusí
dotyčná ten jemný rozdíl postřehnout.
Ještě že máme starostku s personálními nabídkami.
To chce dobrovolnice. Odhodlané. A samozřejmě hezké.
- - -
Dnes odpoledne má být malou chvíli jasno.
Potřebujeme světlo a dobrou viditelnost, aby naše představení
mohli vychutnat banditi v lesích široko daleko. Dalekohledy snad mají.
Samozřejmě musí přijít na kraj. Proto ta střelba už
teď a hodně hlasité nácviky. Jeden zrovna probíhá pod stříškou
autobusového nádraží. Šikula vybrušuje detaily choreografie. Dva vojáci
míří samopaly na řadu stojících žen a dívek. Třetí rve šaty z
chabě se bránící urostlé krasavice. Z řady vybíhá malá
holčička, volá “neubližujte mamince !” a vrhá se na vojáka.
Čtvrtý ji chytá a pokládá na blatník náklaďáku. Volání přechází
v kvílení “maminko !” Bělostná stehna se zvedají do výše. Režisér Šikula
vstává a přerušuje představení.
“Ne, ne, ne!”
živě gestikuluje k holčičce na pancéřovém blatníku.
“Naděnko, už jsem ti to tolikrát vysvětloval
! Musíš víc křičet. Jako že jsi strašně vyděšená a do toho
obrovská bolest. Zkus to znovu !”
“Maminkóóó !”
“Víc ! Musí
tě slyšet až v lese.”
“MAMINKÓÓÓ !!”
Okenní skla vibrují.
“To je lepší. Hodná holka.” Spokojeně hladí
herečku po nejbližší tělesné partii, což je náhodou vzhůru
trčící lýtko.
“A teď: musíš křičet přesně v
tom momentě, kdy tady strejda Bertík ...
Nebo jinak. Bertík ti řekne >>řvi<<, jo ?”
Režisér se obrací k jednomu z vojáků ve zcela
nepředpisově porozepínaných battledresech.
“Berte, ten první pohyb zdůrazníš – nemusíš se
napoprvé trefit, vole – a hlavně řekneš Naděnce, jo ?”
Přechází k dalším účastníkům
nácviku.
“A vy, Klavdie, vy už musíte klečet. Prosím. A
volejte Naděždu jménem” Krasavice v cárech si snaživě kleká. Zbytky
sukně dosud odolávají, ale zbytek ...
“Franzi, ty musíš s Klavdijí pokračovat na zemi.
Vestoje by ti utekla nebo by to bylo nevěrohodné. A otočte se tímhle
směrem. Tak pokračujeme. Akce !” režisér se vrací do křesílka.
Ať žije cinema verité.
- - -
Úvodní část ofenzivy chci sledovat z pozorovatelny
– půda jednoho z vyšších činžáků, pár chybějících
tašek představuje průzory.
Banditi nesmí tušit, že kraj jejich lesa pozorujeme ještě pečlivěji
než jindy.
“Ústředna – máme spojení na všechna
stanoviště ?”
“Spojení v pořádku !“ zajíká se vzrušením Jelena,
vedoucí směny.
“Skupina 1 – vpřed !” Jsem také vzrušený, ale hlas
si musím hlídat. Spojařka opakuje příkaz.
Mezi krajními domy se vynořuje hlouček žen,
dívek a holčiček a ostrou chůzí míří na pláň. Za chodu
se formuje do kolony. Ženy vláčí těžké kufry – plné zbytečných
hadrů, děti nestačí tempu a klopýtají. Dokonale secvičeno.
“Skupina 1 u mezníku.” Konstatuje pozorovatelka.
“Skupina 2 vpřed !“
Po hlavní ulici vyráží náklaďák a
směřuje rovněž na pláň. Motor řve. Aby ne, vybrali
jsme ten nejhlasitější. Náklaďák vysazuje první skupinku
pronásledovatelů a valí se dál. Vojáci se rozvinují do rojnice. Kolona
uprchlic mění směr. Náklaďák vysazuje další vojáky a zahybá, aby
kolonu odříznul. Všichni přechází do běhu. Obklíčená kolona
opět mění směr a neomylně směřuje ke zcela
nenápadnému místu v polích, které máme na mapě označené nápisem
těatr. Vojáci uzavírají kruh a střílí do vzduchu. Z kolony je
teď stádo a to stojí na místě. Na tom správném místě.
Pronásledovatelé řvou a gestikulují a odhání ženy od kufrů. Prohlídka
kufrů. Cáry šatů létají vzduchem. Nadšení při nálezu šperků
a peněz. Radost je předstíraná, šperky bezcenná bižuterie – to ani
dalekohledem nemůže nikdo poznat – a jen ty peníze jsou opravdové. Naše
vlastní.
“Ústředna – hýbe se něco v lese ?”
“Máme čtyři kontakty, na obvyklých
stanovištích.”
Představení pokračuje. Teď jsou na
řadě sexuální radovánky. Šikula si to režíruje na místě. Další
rvaní šatstva, průzkum tělesných otvorů a další nadšené nálezy,
hysterický jek dívek. Dvě obzvláště stydlivé dívky jako prchají a
jsou jako skoleny revolverem – tohle bych samopalem neriskoval. Padají do
příhodně umístěného příkopu a mají padla – vrátí se po
setmění. Zbývající ženy, dívky a holčičky jsou mezitím
rozděleny mezi vojáky a představení pokračuje na zemi.
“Něco v lese ?”
“Málo !”
Tak pokračujeme. Po čtvrthodině se
mění polohy a partnerky. Nevím, jak ostatním vojákům, ale Šikulovi
tohle stěží poskytne nějaký sexuální zážitek. Leda hřejivý pocit
z dobře vykonané práce. A kvůli té práci tam je.
Obloha se zatahuje.
“Do příchodu oblačnosti ?“ Zcela spoléháme na
meteorology.
“Deset minut.”
“Ústředna – co v lese ?”
“Značné množství pozorovatelů. Tři velké
skupiny. Vystoupili z lesa.”
“Skupina 2 – podívejte se k lesu. Bez dalekohledu. Vidíte
je ?” volám řidiče. Ten zůstal ve voze.
“Vidím je.”
“Tak dělejte, že jste si jich právě všimnul,
a střelte do nich. Pak návrat.”
Řidič otevírá dveře a sehrává
příslušné divadlo. Na tu vzdálenost nemůže nikomu ublížit, ani nikdo
jemu. Jenom pozlobit. Chlapi si zapínají maskáče, nahání zajatkyně na
korbu a všichni se vrací do města. Náklaďák se natřásá na drnech
a ženy na korbě předvádí závěrečnou atrakci. Hlavně ty
urostlejší. Na místě zůstávají jen vykuchané kufry a roztrhané šaty.
Opouštím pozorovatelnu.
- - -
Venku je asi šero a leje. Tady v podzemí nic z toho
nevidíme, jen zaznamenáváme hlášení pozorovatelek. Čekáme.
“Pozorovatelny ?”
“V pohotovosti.”
“Kontakt ?”
“Žádný.”
- - -
Venku je tma a pořád leje.
“Kontakt ?”
“Žádný kontakt.”
Pokusím se je postrčit.
“Příkaz pro baterii, tři tříštivé na
objekt 4.” Spojařka předává.
“Baterie potvrzuje, tři tříštivé na 4.” Dívky piští vysokými hlasy, to ta nervozita.
Naše dělostřelectvo - čtyři plně automatické šestipalcové samohybné
houfnice model >>Dunkerque<< -
jsou 20 kilometrů v týlu, takže minutu nic neuslyšíme. Ty granáty
tu budou dříve. Pár chatek v zahradní kolonii bude smeteno.
“Prásk – prásk – prásk. Bum – bum – bum.” Ozývá se
nejprve zblízka a poté z velké dálky.
Byl-li někdo uvnitř, je po něm. A byl-li
někdo poblíž, rozmyslí si, než poleze do chatky. Kdo už se vydal z lesa,
musí si teď vybrat: kupředu do města, zpátky do lesa, nebo
moknout na místě. Stále prší.
- - -
Venku je tma tmoucí a vydatně prší.
“Post 15 – přímý kontakt !“ vřeští
spojařka.
“Kolik banditů ?“
“Neodhadnou to, možná pět.” To je málo. Chvíli
počkáme.
“Post 17 – přímý kontakt !“
“Výborně, posty 15, 16, 17, 18, 19 – stáhnout na
linii C. Ať potvrdí příjem !” Musím pečlivě hlídat, abych
také neječel. Nebo nešeptal.
“Patnáctka potvrzuje.” Postupně potvrzují i
ostatní. Přístup do severovýchodní čtvrti zvané Rošča je
uvolněn. Pár hlídek je ještě přibližně uprostřed, aby
to banditi neměli tak snadné, ale v zásadě je jim celá Rošča k
dispozici. Návnada. Doufejme, že dostatečně tučná. Hlídky z
linie A – z okraje souvislé zástavby – se stáhnou na vnitřní linii C,
která probíhá podél ulice Chmielnického. Široká a poměrně rovná ulice
představuje naši hlavní obrannou linii. Kulometná hnízda, miny, zátarasy.
A hlavně desítky pozorovatelen. Obsazených místními partyzánkami.
- - -
Déšť ustává a brzy začne svítat. Pokud
bandité dosud nejsou ve městě, víc už jich asi nepřijde.
“Kontakt ?”
“Žádný kontakt.” To je k zbláznění.
- - -
Už neprší a svítá. Karty jsou rozdány. Ukončíme akci,
vyčistíme Rošču od těch mizerných pár tuláků a vypadneme
odsud ?
Co to,
střelba ?
“Kontakt ? Má dvacítka kontakt ?”
“Žádný kontakt.” Standardní odpověď.
“Ať odhadnou, odkud je slyšet střelbu !”
“Snad sektor 125 ...” přichází posléze hlášení.
Ověřuji na taktické mapě, kde to je. Na
východě. Takže odříznutí hlídek na linii B zatím nehrozí. Jedna z
kartografek právě čmárá na mapu příslušnou značku. Mapa –
tedy, ve skutečnosti několik nažloutlých balicích papírů
připíchnutých na papundeklových deskách přibitých ke zdi – je
poměrně vysoko, ale dívky z kartografie si k mapě
přistavěly podium – řadu beden, takže Jelena stojí dost vysoko a
musí se shýbnout. Inu, nevýhody smíšeného personálu. Merril na mne může
vystrkovat zadek kdykoli, a nevšimnu si.
- - -
Venku je bílý den a operace se úspěšně
rozjíždí. Letecký průzkum hlásí čilý pohyb od severovýchodu
směrem do města. Aha, tak už si všimli, že neostřelujeme
pláně. Stahuji lidi z linie B. Zmasakrování civilistek v Rošče už
nebrání vůbec nic.
“Úsek 33 hlásí pohyb civilních osob. Ukončen v
minovém poli.”
Ještě že tak, jinak by na ně mí lidé museli
střílet. Mají jasné rozkazy, linii C nesmí překročit nikdo. Dalo
se očekávat, že když se banditi nahrnou do Rošči, místní obyvatelky
se pokusí prchnout dále do města. Jenže ony jsou obětované. Dohodnuto
se starostkou. Ty dívky včera odpoledne – třeba támhle Klavdija
- >to byla legrace. Nic se jim nemohlo
stát. No, tedy relativně nic hrozného. A zcela přesně
věděly, do čeho jdou. Ale nikdo v Rošče nesmí tušit
vůbec nic. Ty ženy tam budou okradeny a kdoví co ještě, a vůbec
nesmí tušit proč. A nakonec ... Pro ně zůstaneme zbabělci,
kteří je ponechali napospas ...
- - -
Je poledne. Na linii C dosud zaznamenáno a odraženo jen
pár pokusů o násilný průchod. Z východu se do města stále valí
další davy banditů. Chvíle pro rozhodnutí velitele. Přibrat jich co
nejvíc, a riskovat, že to sousto bude na nás příliš veliké ? Nebo se
ošidit o ty možné skalpy ?
“Signál houfnicím. Clona !” Dělostřelectvo
vytvoří palebnou přehradu v pláních východně od města. Jen
na malou chvilku, munici šetříme na boje ve městě. Ale ta
chvilka postačí. Precizní načasování.
Zase čekáme.
Cítíme, jak se chvěje země. Šrapnely
dopadají.
“Baterie hlásí konec clony.”
“Skupina 3 do akce !” Tři náklaďáky,
tentokrát ty nejtišší, opouští město na jižní straně a objíždí je z
východu. Třetina mých bojovníků. A třetina munice. Velitel
Vanya. Dal jsem mu na vybranou, zda vezme i dívky – dobrovolnic se hlásilo
plno. Patnáct jich vzal. Ošetřovatelky ?
“Skupina 3 je na pozici.” Jelena šplhá na bedny a
stoupá si na špičky, aby zakreslila nově vzniklá dvě kulometná
hnízda v pláních na severovýchodě. Zase ten její zadek !
“Ztráty ?” Je-li celá moje jednotka suicide squad, pak
trojka jsou ti největší kamikaze. Kamikaze na laně nad Niagarou.
“Zatím žádné.” Tohle bylo kritické. Cestou je mohl
přepadnout kdokoli a náklaďáky jsou zblízka bezbranné. Jakmile vyloží
pytle s pískem, zakopou se, rozestaví kulomety a vyčistí nejbližší okolí,
dostanou je leda minometem. Doufám jen, že ne hned. Potřebuji mít
pláně zablokované. Nikdo další do města a nikdo živý ven.
Co by nyní dělal na mém místě Kutuzov ?
Nechal by nepřítele vychutnat bezvýchodnost situace. Budou žrát svoje
koně ! říkával Michajlo Ilarionyč. To my jsme humánější.
Alespoň k těm koňům.
“Signál letectvu – zničte cíl 20 !” Nevím, co
přesně představuje naše bombardovací letectvo. Možná jsou to jen
upravené práškovací Anduly. Ale bomb mají dost a za chvíli je tu shodí. Na
přesnost jim kašlu, já chci srovnat se zemí celou čtvrť. Jo,
celou čtvrť. Včetně civilistek. Už jsem kvůli tomu
nespal jednu noc a asi budou další. Ale nic lepšího jsem nevymyslel. Myslím, že
starostka si na to taky občas vzpomene. Ona souhlasila.
V patrech nad námi se sype sklo z oken.
- - -
“Úsek 35, koncentrace banditů.”
“Houfnice, cíl ...” vydávám příslušný pokyn.
“Úsek 34, pokus o průnik. Ozbrojené osoby,
počet dvacet ... ne, asi padesát.” upřesňuje spojařka. Je
slyšet kulomety z ulice Chmielnického.
“Pronikli druhým zátarasem.”
“První družstvo, na úsek 34 !”
Na ucpávání podobných děr musím posílat své muže.
Po rozmístění střelců na hájenou linii a po nasazení skupiny 3
na pláně mi na to zbyla tři družstva. Slabota.
- - -
“Úsek 38, koncentrace banditů.”
“Úsek 35, hromadný útok. Mají vozidla !”
Předpokládám,
že banditi ta vozidla jenom tlačí – nic schopného pohybu vlastní silou
jsme v Rošče nenechali.
“Pronikli zátarasy !”
“Nevrátilo se druhé družstvo ?” Teď bych je
potřeboval.
“Dvojka bojuje na úseku 32.” hlásí klidně Merril.
No to je tedy konec mého plánu. Víc pěchoty nemám.
Leda sám sebe.
“Seržo, jdeme na to !” Když je nouze nejvyšší, jdou
bojovat kuchaři, zdravotníci, spojaři. A velitelé. Všichni muži z
velitelské ústředny – je nás tu jen pár – si bereme kvéry a běžíme na
úsek 35. Dívky mlčí a to je dobře – tím pištěním by nám
nepomohly.
Ověřuji, zda mám přepnuto na krátké
dávky. Nutnost. Jak se znám, vystřílel bych všechnu munici do prvního
lumpa. A tohle asi potrvá déle. Jako bojovník s karabinou v ruce jsem spíš
průměrný. Desítku na terči většinou trefím, i třeba v
noci, ale v tom ta kvalita není. Takový Merril bude určitě
střílet jednotlivými a ještě si přitom vyhodnocovat
důležitost cílů.
- - -
Kupodivu žiju. Tu díru na úseku 35 jsme ucpali. Sám
jsem odprásknul pár lumpů, co se nám cpali do našeho města. A jednomu
rozmašíroval ksicht pažbou. Velmi uspokojivý pocit. Mozek stříkal na
všechny strany. A krev ... Té krve ! Taky mojí. Takže sice žiju, ale jako
velitel jsem pro dnešek skončil. Alespoň tohle poznám. Jestli se do
půl hodiny nesložím ze šoku – což je velmi pravděpodobné – na
můj úsudek teď stejně nelze spoléhat. Co čekat od
člověka nadupaného adrenalinem a všemi možnými dalšími hormony ?
Rozvážnost a duševní výkony jistě ne. Už teď se mi třesou ruce.
V případě kolapsu velení zbývá jediné –
všichni vezmeme nohy na ramena a dělostřelectvo za námi srovná
město se zemí. Stavím se v ústředně, abych to zařídil. Už
jen tenhle poslední rozkaz.
V ústředně je nějak víc ženských, než
když jsme odcházeli. Kolem mapy se hemží druhá směna kartografek a vesele
zakreslují cíle podél neporušené linie C.
Neporušené ?!
Cožpak naše obrana stále drží ? Na mojí židli sedí Jelena a piští do
mikrofonu ... Vlastně nepiští, říká to úplně klidně.
“Houfnice, sektor 124.”
Na Merrilově místě sedí Žana a mává na mne.
“Pro vás, gospodin lejtěnant.”
“Wolff.” beru si podávané sluchátko.
“Karas, druhé družstvo. Sháněl jste mě, šéfe
?”
Jo, sháněl. Před deseti minutami. Pro mne
trvaly hodiny. A pro pár desítek banditů znamenaly doživotí.
“Ne, nic. Jak to u vás vypadá ?”
“Teď klidněji, ale radši bych tu zůstal.
V zátarasech je díra jako svině a můžou to tu kdykoli zkusit zas ...”
hlásí Karas.
Takže volné družstvo není a asi ani nebude. Co teď
? Chtěl jsem nařídít ústup,
ale když vyhráváme ? Ale bez záloh ... je to děsně riskantní.
Nikoho dalšího to netrápí. Merril vesele konverzuje s
ženskými a nohatá zrzka na jeho velitelském postu mu vůbec nevadí.
“Považujte nás za nové družstvo,” právě vykládá
přes rameno Jeleně a loví přitom z báglu další zásobníky.
“Jó holky, my jsme čtyřka !” volá na
kartografky na jejich hromadu beden. Jelena si tiskne k uchu sluchátko a
poslouchá další hlášení.
“Houfnice, sektor 129. Družstvo čtyři, na
úsek 28. Pokus o průnik zátarasy.” oznamuje ledově klidným hlasem.
Kartografky malují čtyřku na příslušné
místo.
Cpu si do kapes munici a běžím za seržantem. Ve
vygumované hlavě jediná myšlenka: ten plán je dobrý a je to můj plán.
- - -
Od třetího nasazení s námi vybíhá i Klaša. Merril
někde schrastil vestu, do které se vejdou Klašiny vnady. Dole je moc
dlouhá, ta vesta. A střílet neumí. Jenže přesnost od ní nechceme. Víc
zbraní na palebné čáře rozptyluje pozornost banditů. Serža má
víc klidu na své vyhodnocování. Přestávají se mi třást ruce.
- - -
Přidaly se k nám další dívky. Mezi nimi i jakási
Lavrencija, asi gymnazistka. Taková mlaďounká a čisťounká.
Vypadá, že se dobře zná s Merrilem. Že by dcera starostky ?
Když máme dost střelců, beru si na starost
granátomet. Holky dělají rozruch, serža mi zadává cíle a já je kosím.
- - -
Je to její dcera. Krásná Klaša to dostala do krku.
Vypadala ošklivě, ale přežije. Toho hajzla jsem dvěma granáty
rozmáznul po celé křižovatce.
- - -
Představu o čase jsem ztratil. Od poslední
střelby mi připadá strašně dávno. Otupěle sedím na podlaze
ústředny a do zad mě zebe zeď. Merril sedí vedle a láduje
zbraně. Ženské kmitají jako vždy. Vysílačky, telefony, mapy.
Pořád dokola.
“Ten plán byl ještě lepší, než jste čekal,
šéfe.”
“Cože ?” snažím se vnímat. Moc mi to nejde.
“Povídám: ten váš plán se povedl. Neočekávané
účinky.”
“Co ?” Za pár dní možná zase budu chápat, co mi kdo
povídá.
“No, kromě toho, že jsme udrželi město a
pobili šílenejch banditů, jsme také z
těch civilistek udělali vojáky. Jestli někdo zaútočí
na město, až my odtud vypadnem, tyhle ženský si to tu ubrání. To ten váš
plán z nich udělal bojovnice.”
“Jo, můj plán.” mumlám a usínám.
- - -
Četař Merril přibíhá na poslední chvíli.
Rozestavoval stráže, přiděloval pozorované sektory,
ověřoval spojení s ústřednou a váhal, zda si tam přece jen
nepůjde sednout sám. Chápu ho – na jednu stranu jsme v situaci, která
nedovoluje polevit v ostražitosti, a na druhou stranu nechtěl přijít o unikátní zážitek. Sedá si vedle
mne - místo v první řadě pro
muže číslo dvě bylo samozřejmě stále vyhrazené - a zaposlouchává se do hudby. Zní flétna a
bubny.
“My prošli spolu ohně žárem
překonali vody záplavy ...” zpívají na podiu.
Merril se naklání ke mně a šeptá:
“Co to je ?
Předpokládám, že Mozart, ale operu neurčím ...”
“Kouzelná flétna, vrcholná árie Tamina a Paminy.
Podstupují zkoušku ohněm a vodou a společně překonají
veškeré útrapy.”
“... bok po boku ...”
“Hm, to teda vybrali dobře. Nezdá se vám, že to
pěkně vystihuje naši situaci ?”
Naši situaci ?
No, vlastně ano ...
průtrž mračen a rozmáčené cesty ... palebné přepady ... vypalování
banditů z úkrytu ... společné hlídky a dívkami posílené směny na
centrále ...
Mám nápad. Trochu divný. Obracím se ke starostce:
“Zařiďte, prosím, opakování této skladby.
Vstaneme.”
Chce vstát a odejít to zařídit rovnou.
“Později !”
Využívám mimořádné situace a dlaní na jejím stehně ji
zastavuji.
Sedá si zpět a dělá více místa pro moji
dlaň. Mimořádná situace, jistěže. Využívám to místo. Árie
pokračuje. Obracím se k seržantovi a vysvětluji mu svůj plán.
Přikyvuje a chystá se rovněž odběhnout. Na něj
rozhodně dlaň nepoužiju, musí stačit ústní příkaz. Nechci
totiž rušit ani tuhle produkci. Však bude serža mít dost času.
Árie končí. Naznačuji gestem oběma svým
sousedům, že mají vyrazit za svým zařizováním. Merril i starostka
důstojně vstávají a sledováni nechápavými pohledy veškerého publika
mizí, každý na svou stranu. Já zatím tleskám. Zvolna, ale vytrvale – chci totiž
vydržet dlouho. Ostatní se přidávají. Aplaudujeme. Vážně se mi to
líbilo a za jiných okolností bych plácal bouřlivěji, ale teď jde
jen o to prodlení. Konečně. Přichází starostka.
Důstojně, hlavně pomalu. Vidí, že ještě čekám na
Merrila. Ohlížím se po něm, ale není vidět. Starostka si sedá vedle
mne a tleskáme spolu. Sláva, přichází četař a hlouček
poddůstojníků, které instruoval. Tak ještě chvilku, aby mohli
pokyny předat dále. Dirigentka se ohlíží na starostku a ta na mne. Dvacet,
deset ... přestávám. Sál se utišuje. Oba vokalisté – náš Franz, co před
válkou zpíval ve Vídni ve sboru a místní diva - vypínají hruď (a
představitelka Pam má co vypínat), dirigentka se rozmachuje a orchestr
spouští. Zní flétna a bubny. Vstávám -
četař a starostka se mnou - a
dávám ruku na prsa. Na moje, aby nevznikla mýlka. Cizokrajné gesto, ale
třeba se ujme. Ostatní se přidávají. Mí vojáci i civilistky. No,
tohle asi zařídila starostka. Nevím jak, ale šikovně.
Po skončení árie si sedáme a tentokrát tleskám ze
všech sil. Na rozdíl od mnoha jiných nepískám a nedupu. Chvíli. Pam na podiu se
uklání, znovu a ještě. Pak si sahá k pasu, rozepíná pár
knoflíčků a nechává sukni klesnout na zem. Jde jen o gesto,
samozřejmě, vespod má spodničku, takže nohy zůstávají stále
stejně zahalené, ale gesto je to efektní. Pískáme a dupeme všichni. Tedy,
všichni vojáci. Ženy v sále si zatím tiše rozepínají svoje knoflíčky.
- - -
Profesor končí své vyprávění a upíjí ze
šálku. Natahuji se pro ovladač přehrávače a volím tu správnou
skladbu. Zní flétna a bubny. Všichni tři vstáváme a dáváme ruku na prsa. S
dábelským úsměvem pozoruji profesora a přemítám, jak se vypořádá
s nadcházející mimořádnou situací. Až hudba dohraje, já bleskově
zmizím. Myslím, že Ljuda bude vědět, co má dělat se sukní.