Na začátek... Psát fantasy je prý docela snadné, zaslechne někde mladý spisovatel náhodnou poznámku a vezme ji doslova. Poučen knihami, co je asi tak v kursu sedne nad papír či klávesnici a začne vytvářet tisící kopii některého známého autora. Vytvoří hrdinu, horu svalů, jejíž mozkové buňky žalostně pláčí samotou v temnotě lebky. Hrdina jedná právě tak hloupě jak vypadá, ale autor v popisech událostí nešetří superlativy nad tím, jak chytré a promyšlené to či ono bylo. Postupem času je samozřejmě jisté, že do některých věcí je možné mlátit mečem třebas do skonání světa, aniž by se něco stalo. Proto hrdina vyfasuje partnery. Obvykle zloděje a kouzelníka. Ehm... Omyl. Kouzelnici. Takovou, co chodí ve volném rouchu, ale přitom jsou úžasné křivky jejího těla dokonale zřetelné. (Autor buď neviděl volné roucho, nebo ženu.) A pak vše pokračuje ke slavnému konci. Možná s nějakou tou oklikou: 1) Bojovník a kouzelnice se zamilují, ale kouzelnice zemře - nejlépe za strašlivých okolností, aby měl hrdina co mstít. 2) Bojovník a kouzelnice se zamilují, ale marně, neboť čarodějka je ženou pouze tvarem těla, jelikož o biologickou podstatu ženství přišla při strašlivých rituálech během studia. Ach jo. Takhle prý vypadá x-ková fantasy začínajícího autora. Moment, nepsal jsem vlastně o sobě? Změním - li žánr, nahradím - li barbara se společníky lidmi takřka současnými, dám - li jim techniku dalekého, nelidského původu a místo do temných lesů a hlubokých sklepení je vrhnu do kosmických hlubin, pak jistě. Měl bych se stydět. Ale začínající autoři jsou obvykle nekritičtí. Nejraději požadují obdiv za každou řádku, která jim z mozku proteče skrz prsty do libovolného výstupního zařízení. A proto, zde je odraz mokřiny mých snů. Zda je to smrtící močál, nebo plodné rýžové pole, to ponechávám na vás. S úctou Váš autor Zbyněk Čáp, alias Al Bynda