V jednotkách La Defence mohou sloužit pouze dobrovolníci. Neboť v případě zajetí nemohou očekávat nic jiného než krutou, nelidskou smrt v nejčistším smyslu toho slova.

Gen. Guy De La Roche

Prázdniny právě začaly a už se zdálo, jako by tu byly odjakživa. Také to znamenalo, že je léto a to klasické léto poslední doby. Horké jako pec. Kuchyně se změnila na předsál pekla, jenže co si s tím počít, jíst se musí. Paní Mašková si otřela z čela záplavu potu a s novým úsilím se vrhla na těsto. Ale náhle přestala a s lehce staženým obočím se zaposlouchala do ruchů okolí. Do bublání na plotně, šumění pokaženého rádia, čert aby ten krám vzal, a kvokání slepic na dvoře se vmísil nový zvuk. Brzy odhadla, co se asi děje. Její dcerka Marta zase někam spadla a odřela se, nebo se pohádala s klukovskou partou. Jiný důvod to fňukání mít nemohlo. Zhodnotila rychlým pohledem, zda se krátká nepřítomnost nevymstí hladovým polednem a vyšla na verandu. Marta se skutečně vlekla po zahradě jako hromádka neštěstí a neustále popotahovala. "Mami! Marťa mi nechce dovolit být šamankou! A já přitom mám taky lebku i hnátu jako on!"

Cože? Jakou lebku proboha, podivila se v duchu paní Mašková a začala se diplomaticky vyptávat, o co vlastně jde. Vyšlo najevo, že děti někde našly hromádku kostí a rozhodly se, že ode dneška budou kmenem lidožroutů. Desetiletý synovec Maškových Martin se rychle zmocnil vedení s tím, že jeho nález kompletní lebky a hnáty ho automaticky korunuje do role kmenového šamana Mbeki Mbeki. A nebylo síly, která by ho nové moci zbavila, přestože novopečená divoška Ubeki Ubeki také našla vlastní odznaky šamanství.

"To bude v pořádku, uvidíš, že to Martina přestane bavit," uklidňovala ji paní Mašková a přemýšlela, jakou to asi kostru děti našly. Že by v lese zase řádili pytláci? Bude to srnka, nebo divočák? "A kdepak ji máš," ptala se. "Pro mě, za mě si s kostmi klidně hrejte, ale bude lepší je pořádně vyvařit, aby na nich nebyly nějaký bacily."

"Mám ji tady, za kůlnou," vysvětlovala uklidněná zastupující šamanka důležitě. "A je úplně bílá a čistá."

Její matka sice měla o přírodní čistotě kostí jisté pochyby, ale konec konců, venkovské dítě se potká s tolika věcmi, ze kterých by se hygienik zbláznil… "Tak se s ní pochlub," pousmála se.

"Hned!" vyhrkla malá a odběhla. Ona se zatím vrátila do kuchyně na krátkou preventivní návštěvu. Ujistila se, že žádná katastrofa nehrozí, proto se klidně otočila a vyšla malé naproti, aby jí udělala radost.

O minutu později už běžela k telefonní budce, ani se neohlížela po ztracených pantoflích. Lebka i kost byly skutečně čisté a bílé, ale od srnek i divočáků je dělilo několik milionů let samostatného vývoje.

× × ×

"To se vám teda děcka povedlo," vzdychl si tiše nadporučík policie Valenčík. Z případných stop nezbylo vůbec nic. Děti vše dokonale přebraly a pošlapaly. Větší část jedné kostry dokonce chyběla a ani psycholog nevypáčil z členů party informaci, kam ji ukryly.

Jisté bylo jen jedno. Kostry byly pravé, lidské a dvě. Ta kompletní patřila docela jistě dítěti kolem třinácti let. Druhá, ze které se našla pouze lebka s končetinami, byla pravděpodobně ženská. Podrobnosti měly být jasné až po definitivním ohledání na patologii, ale Valenčík měl již nyní nedobré tušení. Mrazilo ho z něj přímo v zádech, v tomto horkém odpoledni to bylo zvláště nepříjemné. V obci nedávno zemřel mladý muž. Událost smutná, ale ne až tak neobvyklá, upil se k smrti na křtinách kamarádova syna. Jenže původně na nich neměl vůbec být. Podle nejasných výpovědí svědků, kteří si dokázali přes opilost a následnou kocovinu něco vybavit, prý přišel čirou náhodou. Hledal hospodu, ale ta byla kvůli nemoci majitele ten den zavřená. A nebyl na Pohořanech sám, někde v lese dva kilometry od vsi na něj měli čekat společníci. Členové nějakého spolku recesistů, nebo tak. Muž a žena ve věku dvaadvacet let. A čtrnáctiletý chlapec vypadající na míň. Tyto podrobné údaje se policie dozvěděla o čtyři

dny později, když byli ti samí označeni za pohřešované. Nyní měl Valenčík nepříjemné tušení, že dva z nich našel.

Dva, čistě matematicky vzato jenom jednoho a půl. Třetí scházel a byla otázka, jestli bude později označen za pachatele, nebo oběť.

× × ×

Na patologii se předtucha potvrdila. Pohřešovaní Zdenek Hrubeš a Kristýna Sýkorová byli skutečně nalezeni. A nikdo z toho neměl radost. Pátrání po třetím členovi spolku bylo marné, jakoby se po něm slehla zem. Měsíc. Pět týdnů. Čtyřicet dva dní. Čas letěl stále rychleji, aniž by to bylo znát jinak než v kalendáři. Čtyřicátý třetí den se vše změnilo.

Onoho dne se jednomu toho času šestnáctiletému klukovi jménem Radek podařilo ukecat svou blízkou kamarádku Martinu k romantickému výšlapu na Jedovou, sice nevysokou, ale v okolí Olomouce přesto dominantní horu. No, spíš vyšší kopec. Zaručený výhled z výšky šesti stovek a něco metrů a vůbec, ta samota, vůně roztopené smůly, možná taky vyhřátý mech a hluboká tráva, budoucnost mohla být docela hebká a vlahá.

Nebyla.

Ale kdo to moh k sakru tušit.

Jen co je autobus příměstské linky vyplivl na horním konci vsi a po čtvrt hodině chůze je pro změnu pohltilo pruhované přítmí lesa, zahájil Radek opatrný útok. Nevypadalo to špatně. Martina asi taky čekala jenom na tohle a tak šli docela zvolna. Možná ani až na vrcholek nedojdou, letělo Radkovi hlavou a rozhlížel se po vhodném koutku. Tu se mu však Martina vypletla z náruče a začichala. "Ráďo, tady je někde zdechlina," řekla pak.

"Proč myslíš?" snažil se zlehčit situaci, přestože ten páchnoucí závan ucítil také. Příští vlna pohyblivého vzduchu přinesla novou dávku smradu a on prohlásil: "To není zdechlina. To spíš vypadá, jako by tu někde měli lesáci kadibudku." Pokusil se Martinu odtáhnout dál, ale už bylo pozdě.

"Radku," šeptala a třásl se jí hlas, "ale já to vidím! Je to člověk…" Jako fascinována hrozným objevem šla pomalu přímo k mrtvole a Radek se chtě nechtě musel připojit. Jejich objev vyhlížel skutečně děsivě. Ještě nedávno to byl mladý muž, o něco starší než oni, aspoň pokud mohl posoudit podle tváře. Ta jediná byla čistá, zbytek vypadal, jako by mladík strávil měsíc na dně žumpy. V tomhle se tedy Radek nemýlil. Ale rozhodně o bližší seznámení s mrtvolou nestál. "Pojď, vypadnem odtud! Necháme ho být, ať si ho najde kdo chce!" Byl bledší než ta mrtvola a měl co dělat, aby na ni něco nepřidal sám.

"Ale to přece nejde! Musíme to ohlásit," prohlásila Martina energicky a bez ptaní mu sáhla na opasek pro telefon. Poodešla jen pár kroků od nejhoršího a vymačkala celostátní číslo. Radek, s jistotou že krásný den je totálně v hajzlu, se podřídil. Poslouchal Martinu, jak se baví s policajtama bůhví odkud a přemýšlel o tom, proč zrovna teď a tady. Takhle ji neznal. Vždycky snil o nějakém dobrodružství, kde on bude rytířem bez bázně a hany a ona zachraňovanou princeznou. A přitom teď prokazovala víc odvahy než on. Myslel si, že horší to už být nemůže.

Bylo.

Vzdálený hlas je vyzval k vyčkání na místě, že výjezdová skupina z Olomouce vyrazí co nevidět a ztichl. Uběhlo deset minut. A pak mrtvola zasténala a posadila se.

× × ×

Místo patologie se sice jelo jinam, ale pytel na mrtvoly stejně přišel vhod. Objevený Altmann smrděl tak hrozně, že by pouhé přirovnání bylo urážkou tchořů. Valenčík už viděl a cítil kde co, ale aby takhle zapáchal živý člověk, to ještě ne. Když, jednou možná. To šel jako doprovod sociální pracovnice, která měla třeba násilím odvézt jednu starou paní, o kterou se do té doby staral pomatený manžel. Ta také vypadala víceméně podobně. A nepřežila to. Proleženiny a vředy a otrava krve, která z nich vzešla… Že byl Altmann ještě naživu, to zavánělo zázrakem. A zázrakem hodným hlášení do Vatikánu bude, pokud přežije do zítřka, jak prohlásil otřesený lékař na příjmu Fakultní nemocnice.

Jenže tenhle pacient přežil. Den, dva. Celou tu dobu ležel na zvláštním pokoji a většinu času mu zabíraly koupele. Stejně však stačila chvíle, aby si Valenčík přesedl blíž k oknu, když za ním pátého dne po nálezu přišel kvůli výslechu.

Altmann seděl na posteli a hleděl do prázdna. Byl a nebyl to on, rozhodně by se vyšetřovatel dost rozmýšlel, pokud by ho měl rozpoznávat podle fotografií. Pár vrásek ve tváři, to by nestálo za řeč, ale ty úplně bílé vlasy… Policista si až dosud myslel, že něco takového patří leda do pohádek. Chlapec musel mít hrozné zážitky. Ale co se dá dělat, on je tu kvůli výslechu a ne litování. Dobrý den, jste Vilém Altmann, narozen 5. 8. 1981 v Olomouci… Muž na posteli všechno odkýval. K hovoru se však neměl. Na dotaz, kde byl poslední měsíc a něco, jen pokrčil rameny. Můžete mi říct něco o úmrtí Zdenka Hrubeše a Kristýny Sýkorové?

Zdálo se to, nebo se při vyslovení jména dívky přehnal strnulou tváří nový výraz? Byl to mžikový jev. Zůstaly po něm jen dvě stopy slz, které se klikatě svezly dolů, na okamžik ulpěly na bradě, jakoby nevěděly kam dál, až nakonec zmizely v pokrývce přitištěné na oči. Ale ani slovo. Valenčík chvíli čekal, než se pokusil o poslední argument: "Jistě víte, že se sám vystavujete nebezpečí soudního stíhání, pokud tajíte nějaké informace o zločinu."

První skutečná reakce. Altmann spustil kolena k posteli, pokrývku nechal padnout s nimi a zvolna k němu otočil tvář: "Co horšího než oni mi můžete udělat? Když budu zticha, tak mě možná zavřete do basy. Když něco řeknu, skončím v blázinci. Tak vám radši neřeknu nic." Pak si lehl, přikryl se i v tom parném srpnovém dni až po uši a odvrátil se.

Tady se dnes nic nedovím, povzdychl si Valenčík. Sice by se mohl pokusit rozmluvit Altmanovi jeho utkvělou představu, že by ho svědectví dostalo do ústavu, ale to může počkat na vhodnější podmínky. Tak odešel, rozhodnut, že si Altmanna podá po propuštění z nemocnice. Ještě dlouho mu však před očima svítila ta bílými vlasy lemovaná tvář, která vyhlížela, jakoby prošla peklem a nebylo by už na celém světě nic, co by ji mohlo překvapit.

Ale bylo. Jenže to Valenčík ovlivnit nemohl, protože ještě ten večer uklouzl na obrubníku svlaženém průtrží mračen, vymknul si kotník, k tomu si zlomil pravou ruku v zápěstí a na měsíc se ocitnul mimo dění. Že Altmann ihned po propuštění z nemocnice ukradl auto, vyboural se a zabil dvě děti a jejich učitelku, to měl jen z doslechu.

× × ×

Ona první a tajemnější část Altmannova případu se mu připomněla sotva pár dní poté, co se opět vrátil do služby. Další zmizení. Tentokrát ne na Pohořanech, díky Bohu alespoň za to, ale o něco blíž. Na jihozápadním kraji města, nad místní částí Nemilany, v lesíku který lemuje napůl zavezenou jámu na cihlářskou hlínu.

V sobotu večer se tam vypravila stanovat tříčlenná parta. Kluci od čtrnácti do šestnácti. Měli se vrátit v neděli ráno, ale nevrátili se. Když je znepokojení rodiče vyrazili hledat, našli jen opuštěné tábořiště. Papíry od jídla, napůl vypitá dvoulitrová láhev od coly, pod drnem schované láhve s něčím ostřejším a nachystané spací pytle, ve kterých večer nikdo neležel. Vylekáni nedávnými zprávami o řádění pohořanské bestie neváhali a zavolali na policii.

Policie měla tenhle dosud nevyřešený případ také dobře na paměti a tak na místo nevyrazila hlídka z okrsku ale rovnou kriminalisté posílení pátracím psem. Ze začátku to nevypadalo tak zle. Vlčák si to bez dlouhého váhání namířil přes zorané pole přímo do blízkého Nedvězí. V hnědé ornici se stopy tří párů nohou dobře zachovaly a členové policejního týmu se s úlevou začali sázet, jestli jim parta vyjde naproti dřív, než oni přejdou pole. Vždyť v sobotu večer byla ve vedlejší vsi metalová zábava. Pro kluky ve věku pohřešovaných lákadlo jak hrom.

Jenže pak se pes zastavil. Psovod a zbytek skupiny také. Stopa končila uprostřed pole. Jediné, co dokazovalo, že až sem někdo nedávno došel, byla bílá bota Nike, zapíchnutá špičkou do hlíny. Strážmistr Jašek se pro ni sehnul. Zabral a málem upadl, protože bota držela v zemi jako přilepená a on na něco takového nebyl připravený. Zatáhl zas, tentokrát pořádně, v zemi něco tiše křuplo a bota byla na světě. Ne sama.

Ze špičky visela téměř úplná kostra lidské dlaně. Jednotlivé kůstky byly pečlivě slepeny dohromady a v hlubinách ornice mizel zbytek.

"Ale do hajzlu," zaklel Jašek a Valenčík se jen obrátil na východ. 660 metrů vysoká hůrka Jedová mu ze závoje oparu pohled lhostejně vrátila.

Navečer už byly pozůstatky pohřešovaných v márnici a v protokolech ležel doklad o skutečném hororu. Valenčík měl co dělat, aby se mu neustále nevracela vzpomínka na jeden docela milý, filmový, jmenoval se Noční můra v Jilmové ulici. V jedné scéně tam jeho filmoví kolegové vyšetřovali následky řádění šíleného vraha ze záhrobí a kdosi se sháněl po lékaři. Dostal suchou odpověď, že zvrací vedle. On zažil něco velmi podobného. Při vyprošťování těl kopali kriminalisté podél vzhůru natažených kostí paže. Pak se z hlíny začala nořit lebka, žebra s druhou téměř volně svěšenou rukou, pánev s nedotčenou svalovinou, zbytkem vnitřních orgánů a penisem, opět úplně holé stehenní kosti a nakonec chuťovka největší: Zbylí dva pohřešovaní, naaranžovaní do pozice psů, hladově očekávajících něco shora. Tohle přece nemohl udělat normální člověk. Už jenom kvůli času, který by si to všechno vyžádalo. A vůbec, tohle nebyla pustina jako tam nahoře za řekou, dvěsta metrů odtud začínala zahrádkářská kolonie, kde někdo určitě… Určitě nebyl. Bez ohledu na krásné slunečné počasí byl podzim a kdo by zdržoval na sklizeném pozemku hluboko do noci.

Tohle byl takřka dokonalý zločin. Vědělo se, kdy a kde a že vůbec se stal. Ale po zločincích nezůstaly kromě obětí žádné stopy. Svědci nějak chyběli, až na jednoho nepřímého, tomu však nikdo nevěřil. Tím svědkem byl Vilém Altmann. Jenže ho právě soudili za trojnásobné zabití a státní zástupce dělal co mohl, aby dokázal, že to byla přímo vražda. Povídačkami o tom, že byl unesen mimozemšťany si příliš nepomohl.

Valenčík se po měsíci marné práce smířil s tím, že tohle je případ pro Máldra se Skaliovou a s výpovědí v podobném duchu nakonec obstál i proti inspekci ministerstva vnitra, kterou na něj poslali nespokojení příbuzní obětí. Nebylo to jen nezvyklou emotivností, s jakou to podal, ta by mu proti rozjeté státní mašinerii moc nepomohla. Zde zapracovaly stovky dokladů o provedených šetřeních, znalecké posudky, analýzy a tuny dalších popsaných papírů, které prokazovaly, že není v lidských silách najít pachatele.

× × ×

Ale tak snadno se obou případů nezbavil. Nebýt toho, že v následujících měsících úspěšně vyřešil všechno, k čemu přišel, tak by asi s prací u policie sekl. Takhle si aspoň mohl říct, že odčiňuje své selhání. Jenže v dubnu příštího roku na něj všechno zase spadlo. Uprostřed noci ho probudil telefonát. Chvíli rozespale a napůl automaticky přitakával, ale když došlo na skutečně podstatné údaje, zježily se mu vlasy. Na těch zatracených Pohořanech se našel ženský trup. Bez hlavy, rukou a nohou. Jinak nic. Ne, jezdit nemusí. Žádní svědci kromě objevitele, který z toho byl úplně na prášky. Taky se nejdřív pořádně opil, jen proto svůj nález oznámil tak pozdě. Lokace? Tam, kde se loni našly ty kostry. Teď je tělo na patologii, pitva začne ráno.

No nazdar.

Jo, přesně tak. Dobrou noc.

Houby dobrou… Copak se dá po takové zprávě spát? Valenčík se beze snů převaloval na posteli až téměř do rána. Když se pak ze zálohy připlížil skutečný spánek, byl vskutku důkladný. Probudil ho až vytrvalý jek mobilního telefonu. Vymrštil se, sáhl po něm, div že ho nesrazil na zem, pak začal pořádně vnímat, zjistil, že už je nejmíň půl desáté, no potěš, zase kázeňský přestupek a ohlásil se. Nebylo to tak hrozné, volal jen strážmistr Jašek a rozrušením téměř nemohl mluvit. "Víš, koho to včera našli?"

"Nech mě hádat. Sýkorovou, že? Víme už něco víc?"

"Nic moc. Doktor posílal jen obecnou zprávu, potvrdil identifikaci, ale hlavně chce mluvit přímo s tebou."

"Jo… Já se tam nějak dohrabu," řekl ztěžka Valenčík.

Jašek to dobře slyšel: "Jseš v pořádku?" dělal si starosti.

"Ále…" mávl obrazně rukou a dodal, "za půl hodiny jsem tam, kdyby mě někdo sháněl. Tak zatím." Zaslechl krátký ozvuk Jaškova loučení, ale to rychle zaniklo pod novým jekem ze sluchátka. Zase ta porucha. Zasahovala, náhodně a nepředvídatelně úplně všechno. Telekomunikční společnosti prohlašovaly, že s tím nemají nic společného. Pro statisíce lidí, kteří ztráceli peníze při přerušených hovorech, nebo nervy při ztrátě posledních minut oblíbených seriálů, to znělo jako pustý alibismus. Valenčík telefon úplně vypnul. Povzdychl si. Tak měl pravdu. Jeho předtucha se vyplnila, naštěstí z toho lepšího konce, nikdo se nepokusil zopakovat loňský zločin s novou obětí v obráceném pořadí. Ale proč ho patolog zve k pitvě? Copak musí vidět každý kus zetlelého lidského masa osobně?

Umyl se, snídani si z důvodu návštěvy v pitevně odpustil, sešel před dům, nasedl do auta a odjel

Možná by udělal lépe, pokud by se důkladně nasnídal.

Aspoň by měl na pitevně co zvracet a nemusel se dávit naprázdno…

× × ×

Patolog ho přivedl k přikrytému tělu a Valenčík se v duchu obrnil proti všemu, co asi mohl vidět. Ale co nakonec spatřil, ho totálně zaskočilo. Tělo sice sice mělo běžnou voskovou barvu mrtvol, ale ani po těch téměř deseti měsících neneslo stopy rozkladu, rány po odstraněných končetinách byly dosud čerstvé a zdálo se, že ještě nedávno krvácely. A bylo tam ještě pár divných věcí… Lékař spolu s ním několik minut zachmuřeně mlčel a pak zvolna řekl: "Je tady ještě jedna věc. Určitě jste si všiml, že? Původně jsem si myslel, že ji někdo prostě měl v mrazáku a čas od času si užíval, ale je to podivnější… Do protokolu bych to nedal, tak si to také nechte pro sebe. Včera, nejpozději předevčírem, porodila…"

Ten výkřik nebyl ani moc hlasitý a přesto se zdálo, že zaplnil celou místnost tisícem ozvěn. "COŽE?!?"

"Vsadím na to všechno. Tohle tělo, zhruba deset měsíců po tom, co ztratilo ruce, nohy a hlavu, porodilo dítě…"

"Co… Pard…uuh!" Valenčík se vrhl k nejbližšímu umyvadlu. Něco takového, to snad nemůže být pravda, klel v duchu, zatímco se svíjel nad výlevkou. Copak ho něco takového mohlo zaskočit? Zažil už přece všechno možné. Viděl mrtvoly utopené i spálené, zapomenuté či schované po mnoho měsíců, rozdrcené při silničních či železničních nehodách, občas se mu vracela vzpomínka na tu starou paní… Ale…

"Sám jsem tomu nemohl věřit," slyšel za zády vykládat doktora, "ale je to nepopiratelné. I kdybych přehlédl jiné změny, tak zbytky placenty v děloze ignorovat nemůžu."

"Ale ona přece byla mrtvá, tak jak by mohla…" protestoval chabě Valenčík, zatímco mu kdesi v mozku klíčila zatím potlačovaná představa. Patolog využil toho, že se policistův žaludek mezitím uklidnil a odvedl ho zpět. "Nejsem si jistý, ale podívejte se sem," ukázal na pahýl krku. Vypadalo to, jakoby byl ještě nedávno napojen na soustavu hadiček. Mnohem čerstvější ranky ukazovaly na nedávno vytržená spojení. Do žil, do tepen, do průdušnice i jícnu. Mícha čouhala z posledního krčního obratle ven, doslova rozpletená do tisíce vlákének.

"Byla ve stavu klinické smrti a udržovaná na přístrojích?"

"Nejen to. Víte, pokud zemře mozek, nebo pokud je jako v jejím případě úplně odstraněn, nepracuje vůbec nic. Zejména trávení ne. Proto se těla, z nějakých důvodů udržovaná v chodu, musí živit infůzemi. Ale ona? Její orgány pracovaly až do poslední chvíle."

"Ale proč? Kdo by to dělal?"

"To se ptáte vy mne?" pousmál se smutně lékař. "Ale jestli ho najdete, zkuste se ho zeptat, jak to vlastně dokázal. Vždyť to je zázrak neurochirurgie." Snad to měl být žert. Ale bez nejmenších stop veselosti.

"Tady moc nesvedu. Mám mrtvolu. Mám vaše neoficiální prohlášení, že si s ní zahrával lékařský génius. Ale nemám svědky. Nemám důvody, proč by to dělal. A předpokládám, že vy neznáte také nikoho, kdo by toho byl schopný… Ledaže…" Představy konečně prorazily přes vrstvu logiky na povrch.

"Ledaže?"

"Altmann."

"Kdo je to?"

"Svědek."

× × ×

Altmann je velmi problémový vězeň. Altmann je velmi pohodový vězeň. Altmann je v pohodě, dokud se mu kdokoliv nepokusí sebrat jeho přehrávač s jedinou kazetou. Altmann je magor, jakému není rovno. Kolik lidí, tolik názorů. A teď Valenčík seděl v návštěvní místnosti olomoucké věznice a na toho blázna čekal. Konečně. Zarachotily dveře a dozorce Altmanna přivedl. Na policistův pokyn se vzdálil, zatímco si vězeň bez ptaní sedl.

Valenčík si ho prohlédl. Pokud to vůbec ještě bylo možné, ten mladík zestárnul o dalších tisíc let. Hleděl do prázdna, špunty sluchátek nacpané do uší a přehrávač měl puštěný tak hlasitě, že se to neslo celou místností. Kristýnka by mala dnes… Jinak nic. Jen bezhlasný pohyb rtů v rytmu slov.

Policista nějakou dobu hledal skulinku, kterou by vězňovu apatii prorazil. Našel ji ve chvíli, kdy přehrávač zahrál slova Ty si jediná, z nás, tak blízko při oblakoch… Altmann se k němu při opakování verše připojil a Valenčíka osvítil nápad. Řekl krátce: "Už není."

Vteřinu nic a pak hudba zmlkla. Zato se rozhovořil vězeň. "Co jste říkal?"

"Říkal jsem, že Kristýna Sýkorová je zpět, ať už byla kdekoliv. A od vás bych se chtěl dozvědět, kde byla."

"Nevím nic. Co jsem věděl, to mi na psychině vymyli z hlavy. Já se tam nechci vrátit."

Valenčík si v duchu říkal, že ho zřejmě vůbec neměli pouštět, ale nahlas řekl: "Neřekl bych, že nic nevíte. A já jsem pro tentokrát více než ochotný věřit neuvěřitelnému."

"A co se změní. Ona je mrtvá. Vydýchla mi v náručí a odvtedy si nalhávam…" přešel Altmann plynule do zpěvu.

"Co bylo pak," přerušil ho Valenčík.

Balada podruhé zmlkla, aniž by se vězeň rozzuřil. Zato se ponořil do hlubokého mlčení. Minutu, dvě, netrpělivému policistovi to připadalo jako sto let. Pak zvolna, jakoby s velikou námahou, řekl: "Vážně to chcete vědět?"

"Ano. Od začátku."

"Začátek… Začátek… Začátek…" zopakoval několikrát stále tiššeji Altmann. Už se zdálo, že ho vzpomínky strhnou k záchvatu pláče, ale udržel se. "Měla to být jen taková sranda. Pár metrů pošlapanýho žita, nebo co to bylo. Měli sme sraz u Kristýny. Ale už když sem k ní šel, tak začaly maléry. Otravovala mě nějaká stará baba, nelíbilo se jí, že mám na rukávu vyšitej nápis K.U.R.V.A. Je to zkratka, vymyslela ji Krista ještě někdy na gymplu. Klub Univerzální Recese Viléma Altmanna. Nějak se to ujalo. Zakecal sem to, možná sem byl aj trošku sprostej. Pak sem přišel ke Kristýně domů. Ještě ani nebyla oblečená a říkala mně, že máme spoustu času, protože prej Vašek s Lenkou přijdou z nějakýho důvodu pozdějc. Pomalu se začala oblíkat na cestu a přitom poslouchala rádio. No a oni začali hrát Kristýnka iba spí. Kristě se ta písnička z nějakýho důvodu strašně líbila, jestli kvůli tomu jménu… Pustila věž skoro naplno. A v té chvíli zase začala ta porucha. Při té hlasitosti to bylo hrozné, nevím, jak to popsat. Slyšel jste to taky někdy pořádně osolené? Zní to, jakoby se na stádo velkejch zvířat vylila láva. A ony ještě žily a naráz řvaly bolestí. Pak přišel Vašek a přived místo Lenky svýho bratrance, že Lenka chytila chřipku.

Tak sme šli na nádraží, sedli do vlaku… Nějaký chlapík z vedlejšího sedadla si ještě na poslední chvíli skočil na perón koupit pivo, nechal na sedadle svý tašky přikrytý Bleskem. Měli právě titulek, něco jako 'Záhada kruhů odhalena, známý ufolog Blabla tvrdí: Jsou to oni!' Řek sem, "hele, konkurence." Děsná prdel, že? Dojeli sme do Hrubý Vody a zadem vylezli na Pohořany. Vašek prohlásil, že by v tom hicu bodlo pivo. Tak sem ho ze srandy pro to pivo poslal a on vážně šel. Už sme ho neviděli. Mohlo bejt okolo půlnoci, když sme začali. Znáte to, ne? Div ne po špičkách do středu pole, pár provazů, kus prkna a druhej den se můžem smát."

Valenčíkův bratr byl soukromý zemědělec a tak to policista za moc velký žert nepovažoval. Ale mlčel a mladík mluvil dál: "Dělali sme zrovna druhý kolo. A v tý chvíli se tak nějak divně zablýsklo a malej Zdenek, kterej dělal osu otáčení zařval a sesypal se. Krista k němu skočila, že mu pomůže, jenže odněkud přiletělo něco jak zelená kulička a trefilo ji to. Přímo do hlavy. Padla na něj a já se za nima vrh taky. Chyt sem ji do náruče, ale… Už byla mrtvá. Držel sem ji jak magor. Ne magor. Jak ňákej úchylák! Držel sem ji za hlavu a líbal kus opečenýho masa! Pak nad náma něco tak divně zahučelo. Když to ztichlo, otevřela se snad tři kroky ode mě v čirý tmě díra plná černýho světla. Jak na diskotéce. A z tý díry vyběhli takoví malí šmejdi. Malí, ale silní jak sviňa. Chytli mě, Kristu aj Zdenka a odtáhli nás dovnitř.

Hodili mě do díry, kde nebylo ani to světlo. Co mezitím dělali se Zdenkem, to sem nevěděl, až pozdějc, od vás. Ale Kristýna… Odřezali z ní všecko zbytečný. Ruce. Nohy. Hlavu. Do zbytku napíchali nějaký sondy a to mrtvý tělo žilo. Normálně dejchalo, těma sondama dostávalo výživu a vodu… Jenom o záchod se tomu nestarali. Na co, když sem tam byl já. Moje mrtvá holka visela metr nade mnou a srala na mě. A ti hajzlíci si čas od času přišli a nutili mě, abych… abych…"

"…a ona předevčírem porodila," vydechl šokovaný Valenčík, aniž by skutečně chtěl. Ale vězni to stačilo. Vyskočil a začal hystericky řvát: "Tak já mám dokonce děcko! Nosila ho mrtvá holka a za kmotra mu šli ufouni! No fajn, sem king, to se jen tak někomu nepodaří…"

Strážný chtěl vtrhnout dovnitř, ale policista mu naznačil, že to není třeba. Skutečně. Altmann se uklidnil zrovna tak rychle, jako vybuchl. Sesunul se podél stolu zpátky na židli, hlavu nechal padnout na nedokonalý polštář překřížených předloktí a zdálo se, že už neřekne ani slovo. Valenčík však byl nyní trpělivější.

Skutečně se dočkal. Vězeň zdvihl slzami smáčenou tvář a s přemáháním pokračoval: "Nakonec za mnou přišli. Ti hajzli uměj mluvit jakou řečí chtěj. Jejich velitel řek, že ať si tu svobodu pěkně užiju, že stejnak nebude dlouhá. Pak mi píchli nějakej bordel a probudil sem se až v tom lese…" Zmlkl. Nějakou chvíli se zdálo, že už skutečně navždy, ale přesto promluvil ještě jednou. Se stínem naděje ve hlase řekl: "Pane nadporučíku… Dostaňte mě odtud. Ti šmejdi toho nenechaj, velitel se chlubil, že hra bude pokračovat. Chci být u toho, až se jim někdo nakope ty kamený ksichty…"

Znělo to nekonečně upřímně. A Valenčík sám si byl téměř jistý, že za těmi strašnými vraždami nemohli být lidé. Tím hůř se cítil, když mu musel říct, "víte sám, že to nejde. Nejste tady za okolnosti smrti svých přátel, ale za zabití jiných lidí." Zdvihl se, posbíral věci a téměř stihl vyjít ze dveří, když zaslechl Altmannův poslední pokus: "Pane… Prosím… Oni mě ovládali!"

"Lituji. Sbohem…"

Připadal si, jakoby utíkal.

× × ×

Seděl zase v kanceláři. Už pár hodin… Celou dobu myslel jenom na to, jestli je Altmann takový lhář, nebo jestli má i v tomto pravdu. Znal jeho spis poměrně dobře, včetně výpovědi klíčového svědka, samotného majitele vozidla. Jenže tu znal i vězeň a mohl své nereálné alibi budovat na ní. Ale i kdyby měl pravdu a byl jenom nástrojem cizí vůle… Tomu přeci žádný soudce neuvěří. Nikdo si nevezme na svědomí, že by se z obnoveného případu stal precedens, kterým by se oháněl kdejaký vrah.

× × ×

Pomalu se tady začínalo říkat Chalupářov. Osada, osídlovaná jen dočasně o víkendech a v čase prázdnin. Zdánlivě ideální cíl vykradačů chat. Ve skutečnosti však past, které se zlodějíčci z celého někdejšího okresu Šumperk vyhýbali jako čert kříži. Druhý, právě tak neoficiální název osady totiž zněl Policajtov. Ze dvanácti chalup, porůznu rozesetých po údolí totiž sedm patřilo policistům, nebo jejich blízkým příbuzným.

Byla to náhoda. Ale i ty se stávají. Když se před nějakými dvanácti lety stal tehdejší strážmistr Josef Valenčík čtvrtým z klanu, stálo ho to bečku piva a sele. Vzal to s humorem, ale stejně jako předchozí tři čekal, zda bude posledním. Nezůstal dlouho. Dva roky po něm sem začal z Ostravy jezdit relaxovat major Mareš a ceremonie se opakovala. Pak ještě dvakrát. A pak už byla osada po celé severní Moravě tak známá, že se sem žádný další kolega nevydal.

Valenčík usazený na zahrádce hospody střediskové obce zamával přijíždějícímu Marešovi a zahnal vzpomínky aktuálnější událostí. "Prý si ztlouk mladýho Hynše," obrátil se na zrzavého mladíka na druhé straně stolu.

"Měl blbý kecy," vysvětlil s náznakem vzpoury ten. Jmenoval se Jarek, bylo mu nedávno čtrnáct a kromě jiných věcí to byl Valenčíkův syn. Cucl si kofoly, závistivě zašilhal po pivu v tátově sklenici a dodal: "Říkal, že teďkom konečně dořešíš hrobaře." Citovaná oběť výprasku narážela na to, že teď, když se ufoni skutečně objevili, bude moct Valenčík některého z nich zatknout za všechny záhadné vraždy, které se kdy v okolí Olomouce staly.

No, že jsou mimozemšťané tady, se nedalo popřít. Před necelými dvěma měsíci, 4. července, proletěl velký meziplanetární koráb nad Washingtonem a zakroužil nad Bílým domem. Zastavil se nad davem konsternovaných lidí, do té doby naslouchajících projevu prezidenta a shodil dolů velký válec. Těleso před zraky kamer a následně celého světa zabilo tři lidi. A pak dalších čtyřicet, protože asi deset sekund po dopadu explodovalo jako šrapnel a rozletělo se na několik desítek vraždících úlomků.

Převážnou většinu z nich sesbírala policie s příslušníky tajné služby. Ocitly se v laboratořích a byly podrobeny důkladnému průzkumu. Do posledního je pokrýval text v neznámém písmu a neznámém jazyce, ze kterého byli kryptografové nějakou době úplně mimo. Dokud se profesor Martin Logan nepraštil do čela, neodběhl a nevrátil se po nějaké chvíli s výtiskem knihy Silmarillion od J.R.R. Tolkiena. Otevřel ji na první straně vysvětlivek a ukázal stránku kolegům. Znaky, úplně stejné jako ty, které pokrývaly zlomky granátu, se podle knihy jmenovaly trpasličí měsíční runy. Pak už zapracoval internet a jeden z několika desítek tisíc nadšenců odpověděl za všechny: "BUĎTE ZDRÁVY, DĚTI NAŠE," vzkazovali návštěvníci.

S ohledem na okolnosti to znělo jako výsměch.

Od onoho dne se stejně neukázali.

I tak stačil samotný fakt jejich objevení uhasit posměšky kolegů a nahradit je něčím jako falešným soucitem. 'Je mi líto kamaráde, že tyhle lumpy nikdy nedostaneš k soudu…' Nadporučíka to pěkně štvalo. Zrovna tak ho štvalo Altmannem zaseté podezření, že mimozemšťané nemají nejčistší úmysly a z něho pramenící jistota, že americký incident nebyl politováníhodným omylem, ale dokonale připravenou vraždou.

Jediná krátká vzpomínka na vězně rázem vrátila zpět všechny. I tu zoufalou prosbu, která Valenčíka několik týdnů strašila po celé noci. Ale co mohl dělat. I kdyby se pokusil vyvolat nový proces, i kdyby se našel soudce, který by to zkusil, stejně by ničeho nového nedosáhl. Ruka, která vedla mladíka k pošetilému činu, se v očích zákona jmenovala Tři promile alkoholu v krvi. Fakt, že na téměř k smrti opilého člověka si počínal příliš racionálně, během procesu zapadl.

Stejně nyní s pokrčením ramen odpověděl: "Nestojí to za to."

"I kdyby ne, takovýmu blbcovi rozbiju hubu za každý slovo už jen z principu," vypěnil mladík.

"A já tě pak seberu," odpověděl mu napůl vážně otec a oba se rozesmáli. Pak do sebe Jarek převrátil zbytek kofoly a řekl, že je nejvyšší čas jít na oběd. Valenčík otec se lítostivě podíval na svou před chvílí přinesenou, téměř plnou sklenici a dostal nápad: "Víš co? Neříkej mámě, že už jsem tady. Beztak se mnou touhle dobou ještě nepočítala. Přijdu později a řeknu, že už jsem po jídle."

"Tak tajemství, jo? Tati, to nebude levný. Můžu příště rozbít hubu Jirkovi, pokud bude sprostej?"

"Nó, to se ještě rozmyslím," mrkl Valenčík starší a Jarek odběhl.

Chvíli ho sledoval, dokud chlapec nezmizel v zatáčce a pak si sám pro sebe povzdychl: "Jo, jo…" Takhle dopadl. Musí ho bránit čtrnáctiletý kluk. A za všechno můžou ti parchanti, malí, ale silní jak sviňa… Popíjel své pivo, ale vůbec z něj neměl radost. Ani z toho, že má konečně po dlouhém čase skutečnou dovolenou, ani z toho, že na ni mohl odejet o celý půlden dřív. Slepě zíral na zvolna klesající hladinu, automaticky odháněl příliš dotěrné vosy a myslel na to, že ho před posměchem okolí musí bránit syn.

Neměl pojem o čase. Tak napůl zaregistroval, jak se auto policejního generála Mareše, velitele policie ostravského kraje, řítí z osady pryč. Probralo ho teprve zachvění stolu, které rozvlnilo hladinu piva. Několik sekund po něm nastal hromový výbuch. Ze všech stran se nesly nadávky šokovaných hostí, politých vlastním pitím a také sílící jekot. Nad údolím se přehnala letka stíhačů.

"Zatracení parchanti! Tohle si nedovolili ani za rusáků," pletl si pojmy a dojmy nějaký stařík, který už žil jenom ve světě vlastních růžových vzpomínek. Ale nikdo ho neposlouchal. Hosté, kteří se probrali z prvního šoku, fascinovaně sledovali, jak se na nebi nad nimi rozvíjí skutečný souboj. Od křídel stíhačů se odpoutaly dvojice raket a zamířily k neviditelnému cíli. Vybuchly ve vzduchu, ale na okamžik zarámovaly do oblaku dýmu a ohně veliký objekt. Ten si ze zásahů nic nedělal a vystřelil také. Jasně zelené paprsky našly svůj cíl. Dvě stíhačky se rozprskly na tisíce úlomků. Třetí se zřítila k zemi celá, s plamenných chvostem za zádí.

"Proboha," vydechl Valenčík, když si uvědomil, kterým směrem vrak padá. Vyběhl bez placení z hospody, sebral u plotu stojící kolo a jako blesk ujížděl k místu nehody. K místu, kde stála stoletá dřevěnice, jeho víkendové sídlo. Kde ještě nedávno stála. Teď se změnila na hromadu trámů a nějakých padesát metrů ve směru, kde se válela troska střechy, šlehaly ze země plameny hořícího vraku. Ale Valenčík se zastavil ještě daleko před troskami. Odhadem tak deset metrů nad zničeným domem se vznášel nejasný objekt, jen stín, možná vlnění vzduchu. Fascinovaně to sledoval. Pak se loď vetřelců, teď  už jim tak bez výčitek říkal, jedním rázem odhalila celá a v příští chvíli prudce vystartovala k nebi.

Sonický třesk se ozval opět. Byl tak silný, že kácel stromy, srážel lidi na zem a zasypával je taškami ze střech i celými střechami. Trosky chalupy rozhodil na všechny strany a policistou jeho síla mrštila na deset metrů daleko i s kolem. "HAJZLI!!!" zaječel. Nevnímal ani desítky modřin, ani jekot v uších, vypletl se ze pozohýbaných trubek, vymrštil se na nohy a potácel se k domu. Teď už domem nebyl ani náhodou. Brutální síla vzbouřených vzdušných mas ho rozmetala na všechny strany.

A uprostřed té zkázy byl dokonale umetený plácek.

Stál tam stůl.

U stolu seděla tři těla.

× × ×

Tři lidé přešití na králíky kdesi v rekreační oblasti, letadlo, které vybuchlo během startu a požár, který zachvátil Národní filmový archiv. Ve všech případech svědci zahlédli nejasný obrys, mizející vysokou rychlostí v dálavách.

Ale stalo se to jen v malé, přehlížené zemi a nic z toho by světu nestálo za řeč a druhé ohlédnutí. Pokud by se ovšem záhadné nehody a zločiny doprovázené stínem velkého tělesa nestaly tentýž den na nejrůznějších místech po celé Evropě.

V Rakousku to bylo pověstné ruské kolo, které se vydalo na krátký, ale o to ničivější výlet po Präteru.

Na Slovensku si mladý učitel nedobrovolně vyzkoušel pocity Ježíše Krista a panny Marie v jednom.

Alpského sedláka zašili do krávy nabarvené na fialovo a pokryté výrazným nápisem MILKA.

Eifelova věž se ohnula v půli a z její špičky, jako z veliké skoby, visela místo lampy limuzína předsedy vlády, včetně svého uvězněného uživatele.

Televize měly žně. Taková sbírka šokujících událostí se ještě nevyskytla. Reportážní týmy se hladově vrhly po senzacích a pomáhaly šířit strach a beznaděj: Copak se něčemu takovému dá vzdorovat?

× × ×

Valenčíka kolegové raději drželi od televize stranou. I od všech novinářů, protože prvního, který se ho pokusil s diktafonem v ruce na něco zeptat, málem uškrtil.

× × ×

Příští týden patřil Americe. Od Kanady po Chile.s

Ohromující exploze změnila Niagarské vodopády na stále ještě impozantní, ale už ne tak efektní peřeje.

Mayské pyramidy se staly největší galerií brutální pornografie na světě, když je během jediné bouře pokryly miliony detailních obrázků.

Praskla vrata všech plavebních komor panamského průplavu.

Zásilka vysoce čistého kokainu v ceně mnoha milionů dolarů se posunem jedné chemické vazby změnila na časovanou pumu, která o měsíc později vybuchla záplavou náhlých úmrtí.

× × ×

Další bomba vybuchla, naštěstí jenom obrazně, v laboratořích AT&T. Inženýři komunikačního giganta sice v zoufalém boji proti poruchám neuspěli, ale zato zjistili něco jiného: Jak zaměřit jejich zdroj.

Dva roky od prvního úderu jeku z nebes mohli konečně ukázat prstem a říct: "Tamhle jsou."

Armáda Spojených Států, ponížená beztrestnými nájezdy vetřelců na vlastní území, se vynálezu ihned zmocnila. Během jediného týdne byly pomocnými dekódéry vybaveny všechny radarové stanice. Pak nastal ten slavný den. Přilétající vetřelecký koráb byl nejen zahlédnut, ale i zaměřen. Poprvé operátoři viděli jasný cíl a ne mizející obláček vhodný pouze pro fantazii. Okamžitě za ním byla vyslána útočná letka a po dvaceti minutách stíhání se speciálně upravené rakety AIM 120 AMRAAM vypálené z letounu F16 zakously do jeho trupu. Cizák se odhalil a před zraky potěšených pilotů se kolísavě snášel k zemi. Vyryl dlouhou brázdu, na jejímž konci zůstal stát na hromadě navršené půdy, skloněný pod úhlem nějakých třiceti stupňů.

Otvor v jeho boku říkal: Pozemská technika se sice nemůže vetřelcům rovnat, pokud jde o vesmír, ale v atmosféře ano.

Byl to omyl.

Spojené Státy stál četu vojáků ze slavné 101. výsadkové divize.

× × ×

V místní nemocnici částečně zabrané pro potřeby armády se léčili dva přeživší vojáci, hlídaní po zuby ozbrojenými strážnými. Až na tuhle malou změnu a s ní spojená omezení fungovala nemocnice jako obyčejně, po chodbách krom té jediné chodili lékaři i pacienti, ovšem když jeden člověk zamířil k uzavřené zóně, vyvolal poplach. Strážný mu s napřaženou zbraní vyšel naproti a žádal doklady a důvod návštěvy. "Major Wells, úřad prokurátora," řekl návštěvník a ukázal průkaz. Voják zasalutoval a propustil ho dále. Wells mu s úsměvem poděkoval a vešel do pokoje, kde ležel jeden z vojáků. Ani ne za minutu byl venku, na tázavý pohled strážného řekl, že zraněný spí a on ho nechce zbytečně budit. Vzápětí vstoupil do druhého pokoje. Jeho nepříliš dobrovolný obyvatel nespal. Sice ležel, ale to bylo jen proto, že v jeho stavu to bylo nejbezpečnější. Jednu nezafáčovanou ruku měl volně položenou na pokrývce a vyklepával si na ni rytmus Madonnina Zmrzlého, nesoucího se v tichých vlnách z rádia.

"Seržant John Thornton?" zeptal se formálně návštěvník poté, co za sebou zamkl.

Voják se k němu lehce natočil a odpověděl: "Ano pane."

"Major Wells, úřad prokurátora," zopakoval pro něj své jméno i titul návštěvník. "Přicházím vyšetřit okolnosti zásahu proti vesmírným hostům. Akce neproběhla přesně podle předpokladů. Co mi o tom řeknete, jako poslední přežívající člen komanda?"

Seržant krátce zaváhal a pak řekl: "Byla to sebeobrana pane."

Návštěvník vypadal na okamžik zaskočeně: "Sebeobrana? Vy jste zabil…"

"Já musel, pane. Buď  oni, nebo já." Tvář muže v obvazech nenesla žádný výraz. Nemohla. Vlastně to ani nebyla tvář, jen kukla mumie, desítky závitů bílých obvazů, které kryly popáleniny a další zranění. Ale za tvář mluvil hlas. Až nepřirozeně klidný hlas člověka, kterému může celý svět se svými problémy vlézt na záda.

Ten druhý ho však na pokoji neneachal: "Povězte mi Thorntone, co se tam vlastně stalo!"

"Když o to tak stojíte, tak vám to teda povím," řekl rezignovaně voják. "Jenom nevím, co se dělo prvních deset minut, protože vedle mě vybuch nějaký granát a omráčil mě. Probral sem se teprve ve chvíli, když se mě kapitán Miller pokoušel skalpovat. Všude okolo se dělo něco podobného. Chlapi se honili navzájem, Oswalda Jenkinse vykuchali zaživa a on chodil kolem s vlastníma střevama na krku a chechtal se.

Nikdo, možná kromě vojínů Kinga a Greena, nebyl při smyslech. Když sem se Millerovi bolestí vyškub, ani to s ním nehlo. Prostě si přesed a chtěl mě zase začít pižlat. Neměl jsem žádnou zbraň. Ale podařilo se mně ho oslepit a pak sem mu vyškub jeho vlastní nůž a zabil ho. Zdvih sem se a to už po mně skočili další dva chlapi ze třetího družstva. Vůbec sem je nepoznával. To nemluvím o ksichtech pane. Šli jak roboti. Vůbec ne jak vojáci. Když sem Nimitzovi ukop hlavu, s Flandersem to vůbec nehlo. Jenom tak nějak pomalu zdvih pušku, držel ji jak prase kost a chtěl po mně střelit. Nějakou chvíli se hrozně divil, proč mu to nejde. Než mu došlo, že ji má zajištěnou, tak už sem byl u něj. Nikdo mně nemůže říct, že sem se nesnažil ho probrat. Ale copak by mně normální člověk ukousl nos!?! Pak už sem je bral jednoho po druhým. Kdo nedokázal odpovědět, měl smůlu. Dal sem dohromady ty dva kluky a vběhli sme tou dírou dovnitř. Bylo tam úplně nastlaný, samá šedá postavička rozmáznutá amraamkou po stěně.

Ale jeden přežil a dostal Greena. Přímo do břicha. Měl na sobě vestu a byla mu hovno platná. Ten paprsek ho propálil skrz naskrz. King ale toho hajzla co střílel uviděl a vrátil mu to. Pak sme obešli celou loď. Přízemí, to byla krom tý místnosti jenom jedna dlouhatánská chodba kolem dokola. Uvnitř toho kruhu, za druhejma dveřma, byla nějaká strojovna, nebo co. Samý svítící válce a potrubí a smrdělo tam elektrický povětří. Našli sme tam další dva zmrdy, asi jim ten luft nedělal dobře, tak sme jim dali ránu na rozloučenou a šli nahoru. Tam byl takový plac, samý křesílka před obrazovkama a v jednom z těch křesílek seděl další hajzlík. Neměl žádný kvér, nic. Jen se na nás otočil. A v tý chvíli mně začalo strašně bzučet v palici. K tomu mlha před očima a ta mlha se hejbe. Celej svět much. A ty bzučí a říkaj že stejně všeci zhebnem, že nejsme nic, jen další moucha, která sedá na hovno a myslí si, že vládne vesmíru. Pak asi King vypálil granát. Od tý chvíle si pamatuju až nemocnici."

"Děkuji seržante, stačilo," řekl suše návštěvník a pokračoval: "Rád bych vám popřál rychlé uzdravení, ale bohužel, podle toho, co jsem slyšel, Společenstvo nepotřebuje lidi jako jste vy…" Ozvalo se prasknutí, asi jako když se ulomí hrdlo maličké skleněné lahvičky.

Zraněný muž obrátil zafačovanou tvář k mluvčímu. "Pane? Co?!? Póómóóóc!"

Zařinčelo rozbíjené sklo a výstřel. Seržanta Thorntona zavalila váha bezvládného těla a těsně vedle ucha mu zasykl injektor, neškodně vyprázdněný do polštáře. Pak se jeden přes druhého ozvaly hlasy strážného a jednoho z lékařů: "Jste v pořádku pane?"

"Jseem," třásl se seržantovi trochu hlas. "Co to kurva bylo za hajzla, že mě tady chtěl zabít?"

× × ×

Tím hajzlem byl skutečný major Wells z úřadu prokurátora, ale proč se vydal do nemocnice otrávit dva vojáky, to nikdo nevěděl. Naštěstí se mu podařilo zabít jen vojína Kinga. Provedl to injekcí naplněnou koktejlem nejrůznějších, za normálních okolností neškodných látek. King zemřel ve spánku a vrah počítal s tím, že si toho nikdo nevšimne, protože voják byl již natolik v pořádku, že trvalé připojení na monitory nebylo třeba. Ale měl smůlu. Na jednu z těch víceméně neškodných látek byl voják alergický. Otok, který se v místě vpichu vytvořil, neunikl pozornosti sestry Rachel Brumheimerové, která za Kingem z osobních důvodů zašla. Zavolala lékaře a ten po krátkém ohledání vyrazil za strážným, zeptat se, zda k vojínovi vešel ještě někdo jiný. Odpověď, že tam byl jen major a že je nyní u seržanta, kterého vyslýchá, ho trochu klidnila. Říkal si, že by se vrah nezdržoval tak dlouho a s takovým klidem na místě činu. V té chvíli se však huhlavé hlasy za dveřmi změnily na otevřené volání o pomoc a t

o již nezaváhal: "Vojáku, zadržte majora Wellse!"

Dveře byly zamčené zevnitř, ale mléčné sklo neodolalo kopanci těžkou botou. V příštím okamžiku vojín Hicks vystřelil.

Proti oknu rýsující se silueta důstojníka s injekční stříkačkou v ruce nepotřebovala další vysvětlování.

× × ×

Francouzská republika má mnoho důvodů k hrdosti. Kosmický a jaderný program, letadlové lodě, ponorky, tanky i letouny vlastní konstrukce, skvělé a v celém světě proslavené zemědělské výrobky, rychlovlaky a Eifelovu věž. Tu vlastně již ne. A nyní může přijít o všechno. Tentokrát za tím nebude byrokracie evropské unie, nebude za tím nic, co by se dalo nazvat lidským vlivem. Za nehodami, které pomalu srážejí hrdost Francouzů do bláta, stojí cizinci z neznámého vesmíru. Cizinci, se kterými je však možné bojovat, které je také možné porážet. Ale místo toho den za dnem přicházejí pouze nové důkazy lidské omezenosti. Síly, které by při centrálním vedení dokázaly vetřelcům vzdorovat, jsou tříštěny mezi národní velitelství. Generálům se klepou zadky, jen co radary posílené nejnovější americkou technikou zaměří cizáckou loď a oddechují si radostí, když stín zmizí za hranicemi, aby šířil zkázu tam. Cizáci jsou rychlí, na masakr nebo nepěkný žert jim stačí rozhodně méně času, než je třeba na zalarmová

ní a dopravu jednotky běžné armády…

"… ehm… Promiňte pane premiére, leželo to mezi dokumenty nachystanými na tento den…" Charles Levant, premiérův tajemník se necítil zrovna skvěle, připadal si, jako by ho premiér přistihl při něčem zakázaném. A přitom nedělal nic jiného, než že studoval běžné pracovní dokumenty, tak jako tisíckrát předtím.

"To nic, pane Levante, neměl jsem to tu nechávat. Napsal to spolužák mého vnuka a ten mi to ukázal."

"A… Co o tom soudíte, pane?"

"Má pravdu. Sakra, že má pravdu. Ale co s tím? Když ti ničemové nepřilétají od oceánu, tak máme svázané ruce. Nad Ruskem zasahovat nemůžeme a víte sám, jak se od poslední krize na Blízkém východě zhoršily vztahy s arabskými zeměmi."

"Od toho by měla být OSN," řekl svůj opatrný názor Levant.

"Ta je ochromená z těch samých důvodů."

"Přesto," řekl tajemník.

Premiér se rozhodl rychle. Vzpomínka na trapnou epizodu ve stometrové výšce nad zemí byla dosud velmi živá a pálila ho ve vzpomínkách jako skutečný oheň. Jestli je nějaká šance na zúčtování s cizinci, pak to musí být Francie, která jako první zdvihne prapor tohoto ideálu: "Dobrá tedy. Připravte podklady pro pana Croissanta a já budu informovat pana prezidenta."

× × ×

Mělo být zapotřebí asi týden, aby se obrovská organizace dala do pohybu a usnesla se na nutnosti uspořádat mimořádné valné shromáždění za účasti všech delegátů. Ale události, poháněné vetřelci, rozhodly jinak.

× × ×

Každý skutečně zbožný muslim by měl vykonat alespoň jednou v životě pouť do Mekky, obětovat kozu nebo ovci a jejich maso darovat potřebným. Pro maročana Omara Mubaraka to byla důležitá otázka. Bylo mu již přes šedesát a cítil, že jeho čas se krátí. Měl jít již dříve. Ale vždycky se našla nějaká překážka a ta poslední, restriktivní omezení samotné saudské vlády, nebyla z nejmenších. Pouhých tisíc poutníků na milion věřících obyvatel, kdo to kdy slyšel? Ale přesto jednoho dne konečně stanul spolu se statisíci dalších mužů a jejich žen ve stanovém poutnickém táboře a zapojil se obřadů pouti. V prostém obleku ihram sedmkrát obešel Ka'bu a dotkl se černého kamene v jejích základech. Pomodlil se k proroku Ibrahimovi. Také se poctivě pokusil proběhnout mezi pahorky al-Marva a as-Safá, ale na hlasitou recitaci veršů koránu se necítil. Vrátil se do tábora, druhý den měl začít hlavní obřad, nejdůležitější část pouti.

Již k němu nedošlo. Ve chvíli, kdy se poutníci Mubarakovi skupiny chystali k mešitě, přelétl nad nimi černý stín.

Nejen stín. Skutečná černá díra v nebesích. Zastavila se nad nádvořím Velké mešity a Ka'ba, dobře rozpoznatelná i na tu dálku, se vznesla, přiskočila ke stínu a zmizela. Vzápětí se stín rozložil do podoby obří chobotnice s tisíci chapadel, jež se začala vlnit oblohou. Přeskakovaly mezi nimi blesky doprovázené dunivým hromobitím. Tábory se začaly šířit poděšené výkřiky. Jenže když se zdálo, že hrůza dosáhla vrcholu, stalo se ještě něco horšího. Chapadla začala bičovat zemi. Ve šlehancích zůstávaly zranění či mrtví lidé a také stopy jasně žluté látky s povědomým pachem. Mubarak, otřesený blízkým úderem, který přímo před jeho očima rošlehl jako obří bič dva muže, se sklonil k zemi a vzal hrst hmoty do ruky. Promnul ji v prstech, přičichl z blízka… Po zádech mu přeběhl mráz. On, starý lékárník se nemohl splést. Síra, smíchaná s ledkem.

Nedaleko něj udeřilo s ostrým zaječením drásaného písku další chapadlo. Stopy se zkřížily a směs vzplála. Mubarakovo nejbližší okolí zaplavily husté kotouče dusivého dýmu. Neváhal a vyrazil na útěk. Ale byl příliš starý a tábor byl příliš plný vyděšených lidí, pobíhajících v dýmu i ohni na všechny strany. Kdosi jej srazil k zemi, několik dalších lidí na něj šláplo či o něj zakoplo. Vyrazili mu dech, přerazili ruku i nohu. Už se smiřoval se smrtí a jen dokola opakoval Lá iláha illá'lláh va Muhammadun rasúlu'lláh, aby neodešel nepřipraven. Pak spatřil samotného šajtána. Měl podobu asi metrového skřeta s obrovskýma očima, nozdrami bez nosu a maličkými ústy. Démon vyrazil ostrý jek, rozhodil prackama a na všechny strany se rozletěla fontána pavouků, hadů a žab. Hadi byli určitě jedovatí. Pavouci nepochybně také. A žáby, než je zahubil nezvyklý žár slunce, byly odporné. Mubarak se marně pokusil odstrčit to pekelné nadělení mířící ke stínu jeho těla stranou.

Démon ho pozoroval. Opět zaječel a seběhla se tlupa dalších takových. Chytili bezmocného starce a vysokou rychlostí ho odnášeli pryč. Tušil, že za tím nic dobrého nebude. Také že ne. Připoutali ho za nohy k lanku na stožáru místo sáudské vlajky a vytáhli ho k nebesům. Pak zmizeli, zatímco on nekonečně pomalu kluzal zpět k zemi. Nával krve do mozku dokonal to, co načala zranění. Omdlel.

Již neviděl, jak se loď  opět stáhl do podoby černého mraku, ani jak pod úderem neznámé zbraně strašlivé síly mešita explodovala. Trosky létaly na všechny strany. Trosky kamenů i těl. Jeden kámen, ještě nedávno součást okenního rámu, popsaný fragmentem súry narazil ohromnou rychlostí do kovové trubky ozdobené Omarem Mubarakem. Promáčkla se a zatížena vahou svého zajatce se zlomila. Mubarak tvrdě dopadl na záda a nehybně spočinul v písku.

Probral ho teprve po nějakých pěti hodinách hlas neznámého vojáka: "A tenhle žije?"

× × ×

Mekka se změnila na město mrtvých. Z půl milionu stálých obyvatel přežila vraždění polovina. Z poutníků jenom každý desátý. Zpráva o masakru se na vlnách CNN dostala do celého světa, ale cizáci byli rychlejší. Nepříliš rovnou čarou zamířili na severozápad. Možná to ani nebyla stejná loď.

Tentokrát již média citovala pouze dvě slova.

Jeruzalém.

Řím.

Pro mnoho lidí skutečné středy světa, pokladnice lidské historie naplněné nevyčíslitelnými hodnotami vlastní existence byly pohřbeny pod statisíci tun vlastního prachu a popela. A uprostřed vší té zkázy se tyčily černé obelisky, pokrytý písmem řeči z pohádek. JSTE NAŠE NEHODNÉ DĚTI. POUHÝ NÁVRAT K VLASTNÍM KOŘENŮM VÁM MŮŽE VRÁTIT NAŠI LÁSKU.

Co jsou ty vlastní kořeny?

Nikdo si netroufal hádat. Ale bojovný proslov francouzského delegáta Jacquese Croissanta otevřel srdce stopadesáti devíti pověřených a donutil je zdvihnout ruku na podporu důležitého usnesení. Poprvé po mnoha letech zažila OSN skutečně jednohlasé rozhodnutí a budování ozbrojených sborů, na Croissantovu počest nazvaných La defence, nestálo nic v cestě.

× × ×

Mačkalov. Nebyl to název, který by se psal do map. Ale možná jednoho dne bude. Olomoucké sídliště dostalo lidové jméno podle nepěkně nahuštěných domů. Králikáren, jak jednoho času nevhodně pronesl jeden politik - idealista. Dům číslo dvanáct na Ctiborově ulici se od ostatních nijak nelišil. Stěny chodeb počmárané mladšími obyvateli domu a jejich kamarády, sem tam rozbitá zářivka, pečlivě uzavřené papundeklové dveře, které by neotevřelo ani volání o pomoc... Jedny ve čtvrtém patře však otevřené byly. Ale na pomoc by z nich těžko někdo vyběhl. V této chvíli se z nich neslo pouze chrápání. Jeho původcem byl byl, alespoň jak udávala cedulka na dveřích, nějaký Josef Valenčík.

Před necelými třemi měsíci se nejprve zhroutil jeho svět a po něm i on. Velitel udělal v jeho případě chybu, protože ho poslal na dovolenou, dokud se z hrozných událostí s pomocí psychiatra nevzpamatuje. Jenže Valenčík na psychiatra z vysoka kašlal a během několika málo dnů se jeho jedinou léčebnou stal bar Mototechna. Sedával v koutku pod televizí, hleděl do svítící skříně na chlazené nápoje a pravidelně natahoval ruku pro nové sklenice. Rychle přešel od piva na tvrdé a pravidelně odcházel až po zavíračce. Pil sám. Propíjel úspory, své sny. Pro koho by je kurva snil?!? Pro ty tři mrtvé, kteří div že nemuseli být pohřbeni s králíkem na krku, protože se jejich vlastní hlavy nikdy nenašly?

Štamgasti se pokusili na jeho žízni přiživit. Neměl zájem. Když nedokázali pochopit slova, vysvětlil jim to ručně. Jeden odtáhl s rozbitým nosem a ostatní dali pokoj. Pak už jen pil a nevnímal svět. Většinou. Dívky za barem se rychle naučily, že bude bezpečnější nepouštět televizi, hlavně když v ní budou zprávy. Nedej bože zprávy o novém řádění vetřelců.

Pak se ranní tmou odpotácel domů, obvykle se svalil přímo na podlahu a vytuhl. Spával dlouho do odpoledne, pak se vždy nějak vyhrabal na nohy a koloběh pokračoval. Až do dneška.

Někdy mezi třetí a šestou ráno přiletěli vetřelci zažertovat si. Tentokrát stihli zničit rozvodnu vysokého napětí a celé město se ponořilo do tmy. Nadávající lidé se přesto ze zvyku vypotáceli do práce, vědomí si toho, že proud asi ještě dnes půjde a vedoucí by měli řeči. Také Valenčíkovi sousedé seshora poslechli volání povinnosti, jenže než odešli, nechali nějakým omylem naplno puštěné rádio. Když se montérům severomoravské energetiky podařilo vrátit proud tam, kde byl třeba, stařičká věž koupená v letech prvního nadšení po revoluci se rozehrála. Panely domu byly pro diskotékové hity ideálním nosným prostředím. Ten rachot byl prostě nepředstavitelný. Valenčík se probudil, na své současné poměry předčasně a chvíli zíral, kde a co to. Pak se hudba změnila na optimistické žvanění moderátora. Pochvaloval si, jak rychle byla dodávka proudu obnovena. "DRŽ HUBU!!!" začal na něj zuřivě řvát probuzený spáč, ale nepomáhalo to. Nebyla jiná možnost. Musí ho jít umlčet osobně.

Vyškrábal se na nohy a potácel se ke skříni s domácím nářadím. Chvíli se v ní přehraboval a přitom dělal co mohl, aby sahal jen po tom nářadí, které se mu nejméně pohybovalo před očima. Konečně vyhrabal přiměřeně velký šroubovák a s vítězným výkřikem s ním vyrazil na chodbu. Bral schody po dvou a v několika sekundách se udýchaný, leč dokonale uspokojený skláněl nad otevřenou skříní na sousedovy pojistky. Natáhl ruku po páčce jističe a cvak. Úspěch! Tyranský rámus ustal. Usmál se sám pro sebe a opřel se čelem o chladivý rozvaděč. Dotyk plechu byl příjemný, rozbolavělá hlava si to vysloveně pochvalovala. Rázem se v ní mohly objevit i jiné myšlenky než vztek, který ho vyhnal sem. Jojo. Jeho přece nějaký pitomý tranzistorák nebude tyranizovat... Zarazil se. Tyranizovat? Kde to... Praštil po jističi z druhé strany. Narazil si klouby na ukazováku, ale to mu nevadilo. Hlavně, že to zase hraje! Zprávy naštěstí ještě neskončily. "...fence dislokovaná na základně nedaleko polských východních hranic zasáhla proti cizáckému korábu. Po několikahodinovém boji byli cizáci zlikvidováni a jejich podivuhodná technika odvezena k bližšímu zkoumání."

Dostali je, hajzlíky... Jde to, přece jen to jde... pomyslel si pomstychtivě a v té chvíli se mu vrátila jiná myšlenka: "Pane... Dostaňte mne odtud... Chci být u toho, až jim někdo nakope ty kamenný ksichty..."

Altmann.

Ano...

Josef Valenčík se postavil do pozoru a řekl slavnostně celému světu: "Budeš chlapče, budeš..."

Dojem ze slavnostní soukromé přísahy trochu pokazila sousedka, která s nákupními taškami v rukách vyšla z protějších dveří a zůstala na něj civět.

Ale co už s ní. Lehkým kopancem umlčel rádio za dveřmi, řekl zvesela "dobrý den, paní Bártová," protáhl se kolem zkoprnělé ženy a seběhl k vlastnímu bytu.

× × ×

Do práce se vrátil jako vyměněný. Činorodý, aktivní, plný elánu. A také utajovaných myšlenek. Když se rozkoukal a ujistil, že je všechno při starém, začal pracovat na svém plánu. Všechno mu hrálo do noty. La Defence, alespoň podle toho, co říkali její představitelé, otevírala svou náruč každému. Bez námitek. Stejně jako Cizinecká legie v časech největší slávy. V tomhle tedy problém nebude a tak pokračoval. Zašel za jedním známým. Nebyl doma. Nu, co se dá dělat. Valenčík se pohodlně usadil na zídku, opřel se o z ní vycházející rouru a čekal. Trvalo to trochu déle, než očekával, ale přesto se dočkal. Z večerního šumu města se vydělily pomalé, nepravidelné kroky. Když byla potácející se postava dost blízko, řekl jí. "Nazdar Toncku, postůj na chvíli..."

Kroky ustaly. Pouze na moment. Vzápětí se mnohem rychleji začaly vzdalovat. Valenčík vystartoval za nimy. Po pár krocích běžícího muže dostihl, koneckonců, ten chlapík neběžel nijak rychle. "Říkal sem ti, postůj," řekl supícímu stínu. Ten se sice uklidnil, ale stejně si ho pro jistotu přidržoval za rukáv.

"To ste vy, pane nadpo-ručíku? Sem slyšel, žeprej vás vy-hodili," zeptal se chlapík.

"Slyšels špatně,"

"No a co mně chcete? Sem nic ne-proved."

"Ale na zimu bys do tepla chtěl, co?"

"Si dě-láte prdel."

"Ne. Akorát sem si řekl, že pomůžu starýmu kamarádovi. Co jsem tak slyšel, letos prý má být hodně chladno. To nemluvím o tom, že tahle díra není zrovna bezpečná. Sebrali jsme nedávno pár skinů, nějaký dobrý občan je slyšel bavit se o tom, že by chtěli čistit kanály od krys. Co ty na to?"

Houmlesák se zachvěl a neklidně řekl: "Za-vřeli ste je?"

"Ne. Omluvili jsme se jim a pustili je. Proč taky ne? Na deratizaci není nic špatného."

"Ale dyť oni..." Zdálo se, že opilec rázem vystřízlivěl. Už se ve stoje nepotácel a když mluvil, nezadrhával. "Za co mě chcete zavřít? Udělám to hned!"

"Hodný chlapec," pousmál se Valenčík na chlapíka o dvacet let staršího než byl sám. "Tak poslouchej..."

× × ×

Uběhl týden a pan Antonín Cloumal se ocitl ve vazbě za dokázané vloupání do skladu velkoobchodu s nábytkem na Okružní ulici, odkud sebral počítač a pár drobností. Zanechal za sebou spoustu stop, proto pro zkušeného policistu Josefa Valenčíka nebyl problém ho zadržet. Pak při běžném výslechu vyplynula na světlo nová fakta o starých případech. Já toho mladýho ani moc neznal. Chodil na akce v maskáču a na rameni měl velkejma písmenama vyšitý KURVA...

Jaká náhoda. Nejmenoval se dotyčný náhodou Vilém?

No, tak nějak.

Neuvěřitelné. Bude to chtít konfrontaci a jedna vloupačka z loňska bude vyřešená. Pěkně se nám ten mládenec vybarvil, že? Neviňátko jedno.

× × ×

Konfrontace dopadla přesně podle předpokladů. Mladík i tváří v tvář důkazům zapíral ze všech sil. Po nějakém čase Valenčíkovi povolily nervy a rozhodl se, že provede rekonstrukci na místě činu. Jel on, Jašek a oba zadržení. Průmyslová zóna mezi výpadovkami na Lipník a Šternberk byla poloprázdná, skladiště, kde kdysi došlo ke vloupání bylo opuštěné úplně, protože firma mezitím zkrachovala. Ovšem ani zde se Altmannovi do výpovědi příliš nechtělo. Starý bezdomovec spolupracoval dokonale, bodejť by ne, když mu Valenčík slíbl zbytek svých úspor, ale mladík pořád mlčel. Až se nadporučík naštval. "Honzo," řekl Jaškovi, "zkusím mu promluvit do duše. Vem zatím starýho zpátky, už má dost, já se vrátím pěšky. Panu Altmannovi procházka neuškodí."

Altmann se netvářil zrovna nadšeně. Valenčík byl docela vazba, kromě toho mu zas nasadil pouta a svědky případné brutality se to v okolí zrovna nehemžilo. A strážmistr vůbec neprotestoval! Chápavě se ušklíbl, odtáhl mírně protestujícího houmlese do auta a zmizeli.

"Tak, to bysme měli," oddechl si Valenčík, jakmile utichly poslední zvěny motoru policejního favorita.

"Co jako?" vybuchl Altmann. "Co ste to na mě ušil za boudu? V životě sem toho dědka neviděl!"

Policista dělal, že neslyšel. "Tak. A rekonstrukce bude pokračovat."

"Dejte mně s tím pokoj. Říkám vám, že s tímhle nemám nic společného. Vraťte mě zpátky. Těch šest let si klidně odsedím, ale nic..."

"Nic takového. Jdi, přímo vpřed, za skladištěm doprava. Bez řečí a bez pitominek. V té kapse nemám jen ruku..." dodal hrozivě.

Vpřed a za skladištěm doprava? To je směrem do města, do rozhodně živější čtvrti než je zóna malých dílen, továrniček a skladů v pátek odpoledne! Uklidněný Altmann se středně rychlým krokem vydal naznačeným směrem. Policajt ho ještě několikrát nasměroval, až mu uprostřed jedné ulice řekl "stůj." Proč? Dozvěděl se to brzy.

Valenčík obešel tmavě zelenou feldu a odemkl ji. "Nasedni si," vyzval vězně. Jakmile seděl, zabouchl za ním dveře a nasoukal se na místo řidiče. Nastartoval, nechal hučet motor na volnoběh a obrátil se na Altmanna: "Mám jeden dotaz," řekl tiše. "Chceš nazpět do basy, anebo se raděj pokusíš rozmáznout pár kamenejch ksichtů?"

"To jako..." řekl nechápavě vězeň, ale pohled, který na Valenčíka vrhl, byl jiný. Proto dostal povel: "Sáhni do předního kastlíku." Altmann to udělal a vytáhl pas. Byl vystaven na jméno Pavel Ondruška, ale fotka byla jeho a věk přibližně také. Mezi listy už trochu osahané knížečky byla vložena i občanka se stejnými údaji a karta zdravotní pojišťovny.

"Máš na výběr. Buď  basa, nebo La Defence. Ale jestli řekneš, že chceš zpátky do basy, tak tě zrychtuju tak, že tě tam nepoznají!"

"Jasně že nechcu do basy. Ale proč to děláte?"

"Mám s nima účty," ukázal Valenčík prstem k obloze. "A nějak mě napadlo, že nejsem sám."

"Ale vždyť ste starej chlap, máte ro..." Zmlkl v půlce slova. Valenčík vypadal na okamžik téměř nepříčetně. Ale omezil se na tichý povzdech: "Už nemám."

Altmann zrudl. Pak polkl a hlas mu lehce přeskočil, když řekl: "'romiňte..."

"To nic. Tak co, jedem?" řekl chraplavě po několika dlouhých sekundách Valenčík.

"Jedem!"

Motor zahučel, zaječely gumy a vůz vypálil kupředu.

Zastavil jen dvakrát. Poprvé na odpočívadle sotva pár kilometrů za Olomoucí, kde by náhodný pozorovatel mohl být svědkem krátké, ale divoké diskuze, zakončené podivným objímacím rituálem.

Podruhé až na polských hranicích. Ale jakmile celník ukázal, že mohou odjet, divoká jízda pokračovala. Bez odpočinku, střídali se v řízení, dokud se před nimi neobjevila závora a ozbrojenec před ní se nezeptal: "What do you need here?"

"Wi wont tu džoin L' Dyfens," odhláskoval jako ze sešitku Valenčík.

"Well," přikývl muž v maskáčích. "You may pass. Go!"