ČUNDR 98

Den první - čtvrtek
K základní sestavě (René, Aleš), ve které bohužel chyběl osvědčený čundralista Jirka, se v Brně přidal jiný Jiří, zvaný též "Wejr". Odjezd ve 14.20 z Brna do Letovic byl sice trochu v rozporu s informací získanou z internetu, ale nedbali jsme toho a neohroženě vkročili do vagónu zřejmě nedávno vyzdobeného zfetovanými sprejery. Vše bylo jasné, když rychlík jedoucí stejným směrem nás minul v půli cestě dábělskou rychlostí - my jeli v opuštěném vagóně pomalíku asi o hodinu a půl déle. Cestou z nádraží jsme zakusili blažený pocit šerpů, nejvíce si liboval René, jehož bágl ve hmotnostní třídě s převahou vedl. Asi po 2 km chůze dorazili jsme konečně na Letovické náměstí a zakotvili v první hospodě. Příjemná obsluha a dobrá Černá hora 10 st. navodila tu správnou náladu, takže jsme opět nasadili bágle a vydali se směrem k letovickému príglu.
Po 4km zoufalého pochodu do mírného stoupání, poté podél vody a snad jediného stánku s občerstvením, kde svoje lovecké výkony zapíjela místní rybářská soldateska, došli jsme až do Vranové. Jediná hospoda, strategicky umístěná v budově obecního úřadu, se začala naplňovat místní smetánkou, chystající se propít do dalšího dne pod zavěšenou vyřvávající televizí. Tomuto záměru bohužel úspěšně vzdoroval hostinský, který s neskrývanou radostí roznášel po jednom pivu s půlhodinovými intervaly. Zabodoval snad jen svou oduševnělou odpovědí na naši otázku:"Můžeme si dát utopence?" "Jo, sundáme jim brusle a počkáme až vyplavou..." Kolem osmé večer začalo pršet a to tak, že velmi. Snad někdy kolem půlnoci v hustém dešti vykročili jsme hledat "muzikantskou boudu", jak nám poradil jeden z domorodců. A skutečně, netrvalo dlouho a došli jsme k plácku se zastřešenou tribunou. Nebýt toho, že René nezvládl mírnou levotočivou zatáčku a spadl do čehosi co silně připomínalo pytel sraček, neměl závěr prvního dne chybu...

Den druhý - pátek
Základem je, se dobře vyspat, a to se nám povedlo. René sice k ránu silně chrápal, takže Aleš s Jiřím měli od pomlaskávání opuchlé držky, ale dobře jim tak! Byli jsme v suchu a vrhli se šťastně do ranní hygieny, spočívající převážně v ožužlání vypelichaného kartáčku na zuby a zoufalého hledání romantického koutku pro méně romantické účely. Horší bylo to, že s různou intenzitou, ale stále pršelo. Co teď? René sice tvrdohlavě přemlouval k pochodu na hrad Svojanov (bez báglů, samozřejmě), ale narážel jen na tupé tváře zbývajících dvou. Nakonec každý přes sebe přehodil kus něčeho nepromokavého, a šlo se do Křetína - cca 2 km od Vranové. Po namáhavém sportovním výkonu, při němž jsme minuli architektonicky pozoruhodnou novou faru se sochou Jana Nepomuckého z r.1726 a původně gotický farní kostel, se před námi jako fata morgána zjevila restaurace Na Křetínce. Jeho vedoucí p.Kobylka na vývěsce hrozil otevřením už v 16.00, bylo však krutých 10 hodin dopoledne... Atmosféra nepříjemně zhoustla, neboť ani déšť neustával. V dálce zamečel chcípající pes a nám bylo jasné, že tu nám nepomůže ani patron místního kostela sv.Jeroným. Začala dvouhodinová diskuse o dalším postupu. Užuž to vypadalo, že zvítězí nízké pudy a jediným autobusem jedoucím ve 13 hodin se vrátíme zpět do Letovic, neboť podle místního informačního zdroje tam večer měla vypuknout taneční zábava. Aleš pohotově na návsi zkusil několik kousků z rock´n´rollu, Jiří zkušeně zarapoval, pouze René po bravurně rozjeté lambádě musel sebekriticky přiznat, že tímhle by už žádnou sedmnáctku neoslnil, a dal se do hysterického pláče. "Jde se do Rudky, maj tam ve skále blanické rytíře!", rozhodl nakonec, když ho přešel taneční záchvat.
Bágle se podařilo uschovat ve Křetíně s tím, že večer se panu vedoucímu z místní jediné restaurace podíváme na kobylku... Procházka bez báglu působila blahodárně, zvláště když i déšť naznačoval, že toho už má taky dost. Před námi se plazila cesta do mírného stoupání, která zákeřně přecházela do strmějšího úhlu. Po chvíli už to vypadalo, že se budeme po rozflákané asfaltce plazit, abychom nezklouzli zpět do Křetína. Pohled do mapy nás ujistil, že se drápeme po svahu Brablecova kopce (546,5 m n.m.). A když mokří a upocení vyšli jsme ze zalesněného stoupání, na rovině před námi už čekal Sulíkov. Chuť na pivo byla obrovská, takže na náves jsme takřka doběhli: "Kdepak hospoda, ta nejbližší je v Petrově, ale tam je teď zavřeno," pokusila se o flirt venkovanka s nůší na zádech. Co naplat, že první zmínka o Sulíkově byla už více jak sto let před objevením Ameriky, když od té doby nemaj ještě ani hospodu! Šlo se dál směrem do Rudky přibližně po hřebenech kopců. Odměnou byl téměř letecký pohled na střední část Křetínské přehrady. V Rudce se ukázalo, že zpět nám jede (jediný) autobus za necelou hodinu. Mastňácká představa pohodlné zpáteční cesty zvítězila nad prohlídkou vytesaného Vaška a jeho kumpánů, kteří nám stejně na pomoc nikdy nepřijeli... Stihli jsme ještě zhltnout polévku a jedno pivo, při kterém jsme si navzájem vsugerovali, že jsme tady stejně už kdysi byli se školou, a jestli ne, tak v minulém životě určitě... A šupajdá zpět do Křetína!

Krátce před 16 hodinou už jsme byli opět před Křetínskou osvěžovnou. Vedoucí Kobylka mile překvapil a již čile kmital mezi stoly zahrádky. Jelikož se vyjasnilo a sluníčko začalo připalovat, nemeškali jsme a rozházeli své vlhké svršky po okolí. Čepovaný Radegast měl ten správný říz a na cechu začal vyrůstat pěkný plůtek. Po setmění jsme se přesunuli do útrob slušně vypadající restaurace. Škoda jen, že se tu nevařilo, takže jsme opět sundali brusle a počkali si na utopence. Neodolali jsme také šipkovému automatu. Překvapil Jiří, který se nás snažil přesvědčit o tom, že to ještě nikdy nehrál, když hodil na první hod 50, aby posléze celou hru vyhrál. Brzo nás však vytlačilo místní přebornické družstvo, které nadrženě sledovalo, kdy už toho necháme. Dali jsme jim šanci a přesunuli se ke kartám. V podroušeném stavu nás Jiří naučil bezva hru zmatky, kterou údajně vymyslel s kamarádem na jednom feťáckém večírku. Večer nabíral otáčky a než se kdo nadál, skončili jsem u baru s posolenou levou rukou a citrónem v ruce druhé. Ano, odborník již poznal, že se pila Tequila... není to fakt nejhorší, radost měl i Kobylka, kterému jsme nechali trochu vydělat. Jiří posléze zapředl vysoce intelektuální diskuzi s mužíkem popíjecího výčepní lihovinu. Svým zjevem připomínal něco mezi homeless a dobrovolným dárcem mozku. "Jdi do prdele !", snažil se vždy mužík v pravidelných intervalech vtipně zapojit do Jiřího odborného výkladu. A taky že jo! Kolem druhé po půlnoci jsme toho už měli plné kecky a odebrali se na kutě do předem vyhlídnutého brlohu: na první patro lešení, které stálo kolem blízko stojícího kostela. Budiž k nám sv.Jeronýme dobrotivý! Dobrou noc!

Den třetí - sobota
Ráno nás přivítalo ostrými slunečními paprsky, které se draly do našich spacáků přes několik pater lešenářských trubek. Opravdu to vypadalo na slušné počasí. Krátce poté, co jsme s kartáčky v puse pokecali s babkou poskakující pod lešením o některých závažných teologických problémech, pochopili jsme, že naše další přítomnost poblíž křetínského svatostánku je nežádoucí. Byl čas na snídani. Jiří hbitě doběhl pro jogurty, abychom dle jeho slov "obnovili mikroflóru", což jak jsme všichni cítili, bylo silně potřeba. Chutné jogurty jsme nakonec zazdili plechovkou olejovek, akorát Aleš se slovy, že jsem hovada, si dal lahváče. Nakonec byl čas se rozloučit s Jiřím, který nás opouštěl. Poté co jsme ho zorientovali v čase i prostoru, obdarovali ho mapou a po chlapsky se s ním rozloučili se zadržovanými slzami kanoucími z drsně vyhlížejících tváří, přijali jsme Jiřího dar z nejcennějších - pět konzerv olejovek... děkujeme ti Jiří, nikdy nezapomeneme! Snad se zas někdy uvidíme na IRC...

Nastal čas zpracovat Aleše a vyrazit směrem ke hradu Svojanov. To se skutečně po chvíli podařilo, takže jakmile jsem uschovali naše bágle, vyrazili jsme údolím Křetínského potoka. Asi po 12 km procházce malebnou krajinou s minimálními výškovými rozdíly vedoucí přes Prostřední Poříčí, Horní Poříčí, Bohuňov a Dolní Lhotu, došli jsme do Svojanova. Zde se nám naskytl pohled na stejnomenný hrad s charakteristickou válcovou věží se zbytkem vnější hradební zdi. Na hrad, založený již Přemyslem Otakarem II., se lze doškrábat buďto delší trasou po asfaltce nebo krkolomnou kamenitou stezkou přímo z vesnice. Doporučuji směrem nahoru po asfaltce, a dolů po stezce, ale bacha na nohy! Prohlídka hradu stojí za tu námahu. Nejenže je tu solidní hospoda s posedem, ale můžete se ještě vyškrábat na věž nebo si zaplatit průvodkyni. Interiér hradu je obsazen keramickým a výtvarným uměním, a celé léto se tu konají různé akce, zkrátka to tu tepe! Poté, co jsme si to tu všechno omrkli a očenichali, doklopýtali jsme po té kamenité stezce přímo před vchod penzionu. Tu jsme si dali něco teplého a potom i studeného a pohledem na hodinky odhadli, že zpět u báglů v Křetíně budeme tak kolem 21 hodiny. Naštěstí pro naše již opuchýřované nohy asi po hodině chůze jsme chytli stopa.
Čekala nás poslední noc. S bágly jsme vyrazili zpět směrem ke Vranové s představou, že postavíme áčko někde u vody a dáme si osvěžující večerní koupel. Bohužel, tak dlouho jsme vybírali, až se definitivně setmělo. Břeh byl takřka přeplněn rybáři, kteří neustále přijížděli i s celými rodinami. Nakonec jsme zakotvili pár metrů od hlavního silničního tahu od Letovic u skupinky stromů. Zoufalé místo! Když pominu, že jsme si vchod stanu postavili pár centimetrů od kmene smrku a ještě k tomu na mraveništi, guláš na který jsme se těšili, byl zkažený, ve stanu se nedalo dýchat a spali jsme proto vedle, že ve čtyři ráno začala bouřka... tak to byla docela fajn noc.

Den čtvrtý - neděle
Ráno jsme uvítali s radostí a hned začali balit. Pár metrů od nás jsem si ještě přečetli na pomníčku, že tu krátce po válce "zákeřnou německou zbraní" zahynuli školáci, že by mina? Raději jsme okolí už moc dál neprozkoumávali, hodili si na záda bágle a vyrazili zpět do Letovic. Na dnešní den jsme už nic jiného než cestu do Brna neplánovali.

home page