Setkání

Do příjezdu mé lokálky zbývala ještě celá hodina. Krátil jsem si tu dlouhou chvíli inteligentní zábavou - pliváním na kolej - a pozoroval po očku dvě čundračky, kterým v jejich gigantickým báglu mohla cestovat celá medvědí rodina. Po perónu přešel váhavým krokem ajznboňák a zamířil si to rovnou na záchodek. Z kapsy se mu smála flaška. Celé to nádražíčko bylo tak romanticky kýčovité, že jsem musel polknout, abych se z toho nepozvracel. Hospoda byla v této díře bohužel zavřená od té doby, co ji vyplenili Švédové. Víc času na mé úvahy už nezbylo. Zpitý ajznboňák totiž křepce vyběhl směrem od záchodků a s hrůzou v očích mizel kamsi do křovin. Jako ozvěna po něm zůstaly šílené výkřiky:"Noho Kristova! Odpusť, už nebudu chlastat, nepokradu...!" Čundračky nervózně zamrkaly, jakoby zrovna zjistily, že si zapomněly nabalit náhradní žehlící prkno. "No co, normální delírko," pomyslel jsem si a chystal se umístit další chrchel na vzdálenější kolejnici. Tu se od zaprýskané stěny odlepil cikán, kterého jsem si dosud nevšiml. Skvělé mimikry. Vylovil zpoza rozepnuté košile břitvu a šinul si to rovnou na záchodek. Ten výkřik byl strašlivý. A už cosi prosvištělo kolem. Cikán mi zmizel z dohledu v obláčku prachu. Nestačil jsem čumět. Bylo jasné, že na záchodku je cosi, co přinutilo ajznboňáka přestat chlastat a naučilo cikána běhat. Čundračky vyslaly směrem ke mně jednoznačný pohled: TEĎ BĚŽ TY ! Asi si myslely, že zrovna já jsem ten správnej kus chlapské hmoty, co půjde na ten ďábelskej záchodek. Těžko vysvětlovat, že jsem hrdej na svoji zdravotní kvalifikaci bé mínus. Přesto jsem se uvedl do mírné chůze, kurs záchodek. Našlapoval jsem tiše, rozkročen a s mírným předklonem. Takhle jsem to vždycky viděl u pistolníků na divokém západě. Ve filmu. Náhodný kolemjdoucí by si ale asi myslel, že jsem se už posral. Ještě před vstupem do páchnoucí místnosti jsem se otočil. Na modrém nebi pluli beránci a v lese štěbetala různá zvířata. Kruci. Zahlédl jsem čundračky jak mi drží palce a pomale couvají do bezpečné vzdálenosti. Vešel jsem. V pološeru jsem se jen těžko rozkoukával. Vlevo rozbité umyvadlo. Vysypaný koš. Na zemi všechno možné. I nemožné. Vpravo tři kabinky. Dvě bez dveří. Sakra. Na takovej hajzl bych si nesedl ani ve skafandru, a to mám bobříka drsňáka. Ale nic jinýho jsem ani nečekal. Tohle je přeci normálka. Pomale se přesouvám ke třetí kabince. Má přivřené dveře. Dojdu až k nim. Stojím a naslouchám. Chvíli nic a už se zdá, že je taky prázdná. Poslouchám ještě chvíli. Skutečně. Cosi zaslechnu. Takové:"Chr, chro, pšo, pršk..." Sbírám všechnu sílu a špičkou boty šťouchnu do dveří kabinky.

Nevím jak dlouho jsem stál a tupě zíralo na TO. V kabince seděl mutant. Král všech mutantů. Jeho rozlité, kalné obří oko se mi dívalo do obličeje, až se mi zdálo, že mě hypnotizuje. Zjevně si nepřál, abych hned utekl. Nohy mi totiž naprosto zdřevěněly. Z úst mu vykapávala nazelenalá páchnoucí hmota a z tlejících dásní vyrážely na protilehlé strany dva černé pahýly. Místo vlasů měl jeden velký mokvající vřed, ve kterém jak v bazénku se proháněli hbití čevíci. Hlavu měl neforemně velkou a udržel ji zřejmě jen proto, že plynule přecházela v trup. Mé oči se již natolik přizpůsobily tomu šeru, že jsem začal rozpoznávat i cosi z jeho těla. Měl evidentně několik párů ruk i nohou, ale byly to spíše různě tvarované výrůstky vyrážející na všechny strany z vředovitého těla. Pochybuji, že by TO mohlo normálně chodit. Spíše se pohyboval jak stonožka. Náhle celou scénu přerušilo zoufalé potkaní zakňučení. Mutant v jednom ze svých pahýlů připomínající klepeta, zrovna zakroutil potkanovi velkému jak kočka krkem. Potom se z jeho otvoru v hlavě vyvalil chuchvalec zeleného hnisu a ozvalo se:"Pššer!" Kupodivu hned jsem pochopil, že mi nabízí ze své svačinky, neboť klepeto s dodýchávajícím potkanem se začalo vysunovat až k mé puse. "Ne, ne, děkuji, jaksi držím dietku, víte...," vykoktal jsem chytře a o krok ustoupil. Mutant se začal třepat a vyrážet skřípavé zvuky, doprovázené výronem hnijících vnitřností. Najednou jak když utne, klepeto zajelo zpět a směrem do otvoru začalo cpát potkana. Apokalypsa zřejmě vrcholila. Po chvíli mu z otvoru visel jen tlustý potkaní ocas. I když jsem myslel, že každou chvíli zkolabuji, cosi mě nutilo neustále zírat na mutanta. Zřejmě i já jsem ho zaujal. Dokonce se se mnou chtěl rozdělit o svačinku. No ale v každým případě, i přes jeho nesporné morální kvality, jako kolegu v práci bych ho přeci jen nechtěl. Z optimistického rozjímání mě vyrušil bublavý zvuk vycházející odkudsi z nitra muntantova těla zakončený mohutným říhnutím a výšplichem potkaních žmolků. Tomu teda říkám brknutí. Kus potkaních štětin mi přistál na špičce nosu. Tak todle by nedokázal ani prase Bohdan, známé to brkací čuně z naší putyky. Ještě se má co učit. Mutant mi však nedal příliš času na rozjímání. Jeho obludné oko se opět zabodlo do mé tváře. Skoro se mi zdálo, že jsem v něm zahlédl odlesk čehosi smutného a těžko vyřčeného. "A teď asi sežere mě," blesko mi hlavou. Skutečně, jedno z jeho klepet se loudavě zvedlo a zamířilo mým směrem. Dřív než jsem se rozhodl k hanebnému ústupu, zahlédl jsem v jeho pařátech - kopretinu. Úplně otrhanou. Co tohle může znamenat? Najednou to v mutantovi opět zabublalo a z jeho zahnívajícího otvoru se vydraly tragické zvuky:"Ne-má-mě-rá-da." Kopretina se zachvěla. Hleděl jsem dlouze do jeho mokvavého oka, a měl pocit, že se samým žalem rozteče definitivně. V dáli jsem zaslechl supění přibližující se lokálky. Mutantovo klepeto s otrhanou kopretinou se zvedlo ještě výš. Kdybych byl cynik, řekl bych, že to vypadalo jako návrh pomníku pro Černobyl. "Ne-má-mě-rá-da," zopakoval bublajícím chrchlotem mutant. Jeho oko se zcela rozšířilo postupně přes celý obličej a z několika prasklých cévek vyšplíchla krev. Čekal. Čekal odpověď. Hleděl jsem střídavě na nedojedený potkaní ocas, jeho zakrvavené mokvavé oko a otrhanou kopretinu. Směrem od kolejí jsem zaslechl píšťalku výpravčího. Nadechl jsem se a řekl co možná nejklidněji:"To je v pohodě, kámo, ona tě bude mít ráda. Určitě. Uvidíš!!" To už jsem se ale rozběhl a jak střela skočil do rozjíždějící se lokálky.

Obě čundračky stály už v okénku. Zaslechl jsem ještě, jak si říkají:"A stejně to je srab."

home page