home page
Pracoval s počítačem stále. Za okny pracovny se střídala roční období, noc a den, ale svět blikající z matné obrazovky ho očaroval. O tom skutečném, za okny, nevěděl. Stalo se to náhle a zpočátku ho to překvapilo. Čekal na to od první chvíle, ale o to víc byl teď zmatený. Kdosi na druhém konci počítačové sítě mu poslal vzkaz. Byla to Ona. Odpověděl. Odpověděla. Jejich dopisy se stávaly delší a citlivější. Rychlostí elektronu se řítily jejich touhy a přání od něj k ní, od ní k němu. Trvalo to už celou věčnost, ale jejich cit, zakletý do bitových souborů, rozpaloval obvody počítače stále intenzívněji. Začal naléhat, ať prozradí svou skutečnou adresu, chtěl ji vidět za každou cenu. Odmlčela se. Potom napsala to nejhorší, co si mohl vůbec představit: "Odpusť mi to, jsem jen... program..." Rozhodl se okamžitě. Vždyť byl nejvýkonnější myslící program v celém ústavu. Nemělo už smysl čekat. Tak, jak to měl v paměti z lidských románů. Dva milenci, kterým osud určil jen věčné míjení. Vezmou se za ruce a skočí... Napsal jí a ona souhlasila. V přesně určený čas opustil obvody svého počítače a vyrazil po sítích k ní, ona mu letěla naproti. Na několik milisekund nastal výpadek ve světové počítačové síti. Srazili se kdesi uprostřed, jejich první a poslední setkání...
"Pánové, tento systém je naprosto vyjímečný svou schopností syntézy a analýzy, kreativity a vůbec schopnosti generalizovat z dostupných informací celosvětové sítě děje a události příštích dnů a hodin," profesor se odmlčel, aby se napil minerálky. "Nemusím zdůrazňovat, o jak zásadní objev jde, že ano," trochu ztlumil hlas a pokračoval:"...tak třeba pro armádu, politiku... Je třeba ještě vytvořit morální kodex pro používání tohoto systému... " Přednáška, na které vědec představoval Globální systém předpovídání budoucnosti, nevyvolala zrovna masivní zájem veřejnosti. Pár odborníků a novinářů trochu skepticky sledovalo profesorovu pleš a nezáživné grafy. "A nakonec bych předvedl malý příklad. Chtěl by někdo našemu systému položit otázku?" Profesor se rozhlédl po místnosti. Mladá novinářka si upravila kostýmek a povstala:"A co třeba se zeptat, co kdo z nás bude dělat za hodinu?" V sále to trochu zašumělo. "Mno...," profesorovo čelo se nakrabatilo,"myslel jsem, že vám půjde o něco serióznějšího, ale prosím." Sklonil se k počítači a začal zadávat úlohu do systému. "A teď si chvíli počkáme." Uběhlo pár minut a na obrazovce se objevil obrázek. "No tohle, zřejmě jde o omyl, zkrat..." Na obrázku byla stejná přednášková místnost, ale lidé v ní byli nazí a chovali se jako při natáčení scény z pornofilmu. V sále vypukl bouřlivý smích. "A na tohle jsme vyhodili několik miliónů!" rozčiloval se jeden z mužů. "Fuj, to je ale hnus!", rozčilovala se vedle sedící dáma. Profesor se nestačil omlouvat, ale posluchači už mířili k východu. Dveře se však rozlétly a v nich jakýsi člověk vzrušeně gestikuloval: "Země se srazí s jádrem komety, jsme přímo v epicentru!" Pohledy mužů a žen se setkaly...
Děti vždy před spaním nutily dědečka, aby jim vyprávěl, jaké to bylo kdysi, když byl ještě mladý, nebo třeba nějakou pohádku, kdyby jim pověděl!. Dědeček se vždy naoko bránil, že už si nic nepamatuje a cosi kdesi, ale děti ho vždy nakonec přemluvily. Rychle se zklidnily a dědeček spustil. "A vážně jste museli používat ty, no, jak se to jmenovalo...," přerušilo dedečkovo vyprávění jedno z dětí. "Ruce? Ano, všechno, co bylo třeba uchopit, k tomu se používaly ruce. Dneska je to všechno ale stejně jinak!," posteskl si dědeček. "Ale vždyť to jsem vám už povídal," začertil se. "Ale abych to tedy dopověděl. Když přišly mraky, začalo pršet a musely jste otevřít deštník, nebo byste byly úplně promočené a mohly byste nastydnout... no a..." "Dědečku, co jsou to mraky... jé deštník, to je ale legrační slovo...co je to nastydnout?" Dědeček si povzdechl a začal trpělivě vysvětlovat. Odměnou mu byly široce rozevřené dětské oči, které beztak už měly dávno spát. "Tak a končíme, holoubátka, jde se spát!", hlas z reproduktoru zavelel nekompromisně. Dědečkova milá tvář se zúžila do úzkého proužku až úplně pohasla a obrazovka počítače potemněla. V miskách se třemi páry dětských očí to ještě chvíli jiskřilo, ale nakonec i je pomalu zmohlo celodenní lumpačení v počítačových obvodech. Jen proudění elektronů mezi třemi dětskými mozečky a hlavním baby-serverem prozrazovalo, že už přišel sladký, bezstarostný dětský sen...
home page