Kniha je volnou adaptací rozhlasových textů vysílaných BBC počínaje 5. dubnem 1978 a 25. lednem 1980 konče.

Pravidelné ranní zděšené zařvání ohlásilo, že se Arthur Dent probudil a náhle si vzpomněl, kde je.

Nešlo jen o to, že v jeskyni byla zima, a nešlo jen o to, že tam bylo vlhko a smrduto. Šlo o to, že jeskyně se nacházela uprostřed Islingtonu, jenže příští autobus měl jet asi za dva miliony let.

Čas je nejhorší místo, aby se tak řeklo, kde se člověk může ztratit, což mohl Arthur Dent dosvědčit, protože měl se ztrácením v čase a prostoru rozsáhlou zkušenost. Pokud se ztratíte v prostoru, aspoň máte co dělat.

Uvízl na prehistorické Zemi v důsledku složitého řetězce událostí, během nichž byl střídavě seřváván a urážen v mnohem bizarnějších oblastech Galaxie, než o jakých se mu kdy snilo, a přestože život teď běžel opravdu hodně klidně, byl ještě pořád dost nervózní.

Už pět let ho nikdo neseřval.

A protože se celkem s nikým nestýkal, od té doby, co se s Fordem Prefectem před čtyřmi lety rozešli, ani ho za tu dobu nikdo neurazil.

Až na jedinou výjimku.

Stalo se to jednoho jarního večera asi před dvěma lety.

Krátce po soumraku se vracel do jeskyně, když v tom si všiml záhadných světel probleskujících oblaky. Obrátil se a zíral a srdcem se mu neobratně potácela naděje. Je zachráněn. Unikne.

Trosečníkův nemožný sen - loď.

A tak sledoval, zíral s úžasem a vzrušením, jak dlouhá stříbrná loď sestupuje vlahým večerním vzduchem, tiše, bez rozruchu, jak se dlouhé nohy rozkládají v elegantním technickém baletu.

Loď zlehka přistála na zemi a jemný bzukot, který vydávala, jakoby uspán večerním poklidem.

Z lodi se vysunula rampa.

Zazářilo světlo.

V průlezu se objevila silueta vysoké postavy. Postava sešla po rampě a zastavila se před Arthurem.

"Jste kretén, Dente," oznámila prostě.

Byl to velmi mimozemský mimozemšťan. Zvláštně mimozemsky vysoký, zvláštně mimozemsky zploštělá hlava, zvláštní malá štěrbinovitá mimozemská očka, extravagantně nařasené zlatisté roucho se zvláštně mimozemsky střiženým límečkem a bledě šedozelená mimozemská pleť vyznačující se oním hebkým leskem, jaký většina šedozelených tváří získá jen díky dostatku pohybu a velmi luxusnímu mýdlu.

Arthur na něj vyjeveně zíral.

Mimozemšťan bez mrknutí pohled opětoval.

Počáteční pocit rozechvělé naděje se rychle proměnil v úžas a v současné chvíli bojovalo o použití Arthurových hlasivek větší množství různých myšlenek.

"Kdd... ?" vypravil ze sebe.

"Dd... hu... uh..." dodal.

"Hu... ha... kdo?" podařilo se mu konečně říct, načež upadl do zuřivého mlčení. Pociťoval teď následky toho, že kam až jeho paměť sahala, už dlouho nikomu nic neřekl.

Mimozemská bytost se na okamžik zamračila a nahlédla do čehosi, co držela v hubené, vyčouhlé mimozemské ruce a co vypadalo jako jakýsi druh diáře.

"Arthur Dent?" zeptala se přísně.

Arthur bezmocně přikývl.

"Arthur Philip Dent?" štěkl mimozemšťan tónem schopného úředníka.

"Ehm... hm... ano... hm... chrm," potvrdil Arthur.

"Jste kretén," opakoval mimozemšťan. "Naprosté hovado."

"Ehm..."

Bytost si krátce pro sebe přikývla, udělala si do diáře zvláštní mimozemskou fajfku a briskně se obrátila zpět k lodi.

"Ehm...," snažil se Arthur zoufale. "Ehm..."

"S tím na mě nechoďte," odsekl mimozemšťan. Odpochodoval vzhůru po rampě, prolezl otvorem a zmizel v lodi. Loď se neprodyšně uzavřela. Začala vydávat temný pulzující hukot.

"Ehm, hej!" zařval Arthur a bezmocně se k ní rozběhl.

"Počkejte moment!" hulákal. "Co to má znamenat? Co? Počkejte moment!"

Loď se vznesla, jako by odhazovala svou váhu jako plášť k zemi. Zvláštně stoupala k večernímu nebi. Prolétla oblaky, na chvíli je ozářila, a najednou byla pryč a zanechala Arthura samotného, tančícího v nesmírné rozloze země svůj bezmocný malý taneček.

"Cože?" vřeštěl. "Cože? Co? Slyšíte, co je? Vraťte se a koukejte to vysvětlit!"

Vyskakoval a tančil, až se mu nohy třásly, a křičel, až ho bolelo v plicích. Nikdo neodpovídal. Nebyl tu nikdo, kdo by ho zaslechl nebo s ním promluvil.

Mimozemská loď už si to hřměla k horním vrstvám atmosféry a mířila do hrozivé prázdnoty oddělující těch nemnoho věcí, jež existují ve Vesmíru.

Její jediný pasažér, mimozemšťan s nákladnou pletí, se opřel o opěradlo jediného sedadla.

Jmenoval se Wowbagger Táhnoucísedonekonečna. Byl to člověk, který měl v životě cíl. Nebyl to zrovna nejlepší cíl, a on sám by to první přiznal, ale byl to alespoň nějaký cíl a přinejmenším ho udržoval v pohybu.

No a odsud je možné dokument stáhnout (145 497 bytes). Jak si ho správně zobrazit je popsáno zde.

V případě, že raději originál, než překlad, stahujte odsud (121 443 bytes). Tento dokument je zde vystaven přesně v té podobě, v jaké ho "vyplavil" internet (KnihZ ho nijak neupravoval).