Dneska večer jsem kecnul z výšky na zadek. Napadlo mě, že další pokrok na poli lingvistickém by Jí třeba mohl na chvíli odvést myšlenky od toho navykání na hrneček, a tak jsem Ji vyrušil novým slovem. "Zadečet," děl jsem, a pak, kdyby Jí to náhodou bylo nedošlo, jsem to zopakoval: "Zadečet."
A hádejte, co udělala Ona...? Jistě, přihnala se s hrnečkem. Ne, teda vážně. Kdybych býval myslel hrneček, tak jsem řek hlnečet, ne?
Někdy mívám tak trochu provinilý pocit, že si z Ní takhle dělám šprťouchlata, ale uznejte, neříká si o to snad? To máte jako sebrat miminu cukrle. (No, teda sebrat cukrle nějakému jinému miminu. Moc rád bych viděl toho, kdo by se pokusil vzít cukrle mně!)
Dneska mi zase poskytla dobrý příklad, jak se nechá vodit za nos. Pořád mele o tom navykání na hrneček, na nočník a na záchod, tak jsem se po večeři rozhodl, že Jí udělám radost. "Hlnečet!" pronesl jsem naléhavě. "Hlnečet!"
No ty jsi ale hodný chlapeček," vrkala. "Ty si říkáš o nočníček, viď?" Panebože, to byl zase objev. No jistě. "Jako včera, viď?"
Ach jo, už zase!
Tak či onak, má žádost Jí připadala jako naplnění Jejích nejdivočejších snů. Odfrčela pro nočník, honem ze mě strhla všechno od pasu dolů a významně se na mě zahleděla. Ukázala na nočník a povídá: "Ták - a víš, na co to je, viď?"
"Jo," kýval jsem. "Jo, jo."
Povzbudivě se usmála.
"Tak s ním pěkně udělej, co s ním máš udělat. No, honem."
Znovu jsem přikývl. A Ona celá u vytržení kývla na mě.
Vzal jsem nočník a posadil jsem si ho na hlavu.
No a odsud je možné dokument stáhnout (70 816 bytes). Jak si ho správně zobrazit je popsáno zde.
© 2002, KnihZ