Šikmé hůlky slunečního světla se ztratily mezi větvemi. Posléze došel na mýtinu v pralese, kde skála vyčnívala ze země a bránila rostlinám v růstu. Teď to byla tůň plná stínů, a když Ralph zahlédl, že uprostřed něco stojí, jen taktak že sebou nemrskl a nezmizel za nejbližším stromem; potom však poznal, že ta bílá tvář jsou jen holé kosti a že se na něho ze špičky kůlu šklebí prasečí lebka. Pomalu popošel do středu mýtiny a dlouze se zadíval na lebku, která se skvěla právě tak bělostně jako kdysi lastura, a zdálo se mu, že se mu cynicky pošklebuje. V jednom jejím očním důlku se hemžil zvědavý mravenec, ale jinak v ní nebylo ani stopy života. Ale nemýlí se?

Drobné jehličky vzrušení mu bodavě přebíhaly po zádech. Stál tam před tou lebkou, která byla asi ve stejné výši jako jeho obličej, a přidržoval si vlasy oběma rukama. Zuby se cenily a prázdné oční důlky pánovitě a zřejmě docela bez námahy poutaly jeho pohled.

Co to je?

Lebka zírala na Ralpha jako někdo, kdo zná odpověď na všechny otázky, ale nepoví. Ralphem zacloumal nepříčetný strach a vztek. Zuřivě udeřil do té odporné věci před sebou, ale ta se zhoupla jako hračka a vrátila se zase na své místo, nepřestávajíc se mu šklíbit do obličeje, až se po ní rozmáchl znovu a vyjekl hnusem. Pak si olizoval potlučené kotníky a díval se na holý kůl, a bílá lebka ležela na zemi, přeražená na dva kusy a její škleb se roztáhl na šest stop do šířky. Ralph vyrval rozkomíhaný kůl ze štěrbiny a držel ho jako oštěp mezi sebou a těmi kusy bílé kosti. Konečně vycouval pryč s obličejem obráceným k lebce, která ležela a cenila se do nebe.

Když zelená záře zmizela z obzoru a noc se naplnila, došel Ralph znovu k houštině před skalním hradem. Vyhlédl ven a uviděl, že špička skály je dosud obsazena a že ten, kdo tam sedí, má oštěp připravený k ráně.

Poklekl mezi stíny a trpce si uvědomoval svou osamocenost. Jsou to divoši, jen co je pravda, ale jsou přece jen lidští; a hrůzy hluboké noci, číhající v záloze, už vyrážejí do útoku.

Ralph slabě zasténal. Přes všechnu únavu si nemohl dopřát klidu a sklouznout do studny spánku ze strachu, co ti divoši udělají. Ale což kdyby se prostě sebral a docela bez okolků vešel do té jejich pevnosti a řekl - "Fuj, fuj, nehrám," zasmál se a pak si lehl a vyspal se mezi ostatními? Kdyby předstíral, že to jsou pořád ještě malí kluci, školáci, kteří říkávali: "Ano, pane učiteli," - a nosili školní čapky? Denní světlo by snad na tuto otázku odpovědělo kladně, ale temnota a hrůza smrti říkaly ne. A tak zůstal ležet ve tmě a věděl, že je psanec.

"A to všechno jenom proto, že jsem měl trochu rozumu." Otřel si tvář o předloktí a ucítil štiplavý zápach soli a potu a zatuchlý puch špíny. Po jeho levé straně dýchaly vlny oceánu, ubíhaly dozadu a pak se zase bublavě přelévaly přes balvany.

Dokument pro KnihZ poskytl Bilbo

No a odsud je možné dokument stáhnout (188 962 bytes). Jak si ho správně zobrazit je popsáno zde.