Ch’aka v koši lovil, dokud nenahmátl zakrslý kořínek. Rozlomil ho na dvě části a hodil do písku před Jasona.

„Pr’cuj moc, b’deš mit vic.“

Jason oba kousky zvedl a setřel z nich co nejdůkladněji hlínu. Jeden podal Mikahovi a sám si ukousl z druhého: mezi zuby mu zaskřípal písek a pak pocítil pachuť mírně žluklého vosku. Dostat do sebe takový dar přírody stálo hodně přemáhání, ale podařilo se mu to. Nade vší pochybnost to jídlo bylo, byť odporné, a jídlem zůstane, dokud se neobjeví něco lepšího.

„O čem jste hovořili?“ chtěl vědět Mikah, když drtil svůj příděl mezi zuby.

„Povídali jsme si jen tak. Myslí si, že jsme jeho otroci, nechal jsem ho při tom. Jen na přechodnou dobu,“ dodal rychle, když Mikah začal brunátnět a snažil se vztyčit, a stlačil ho k zemi. „Tohle je moc zvláštní svět - ty jsi zraněn, nemáme potraviny ani vodu a nemáme ani pořádnou představu o tom, jak přežít. Jediné, co můžeme udělat, abychom zůstali naživu, je souhlasit s tím, co ten hastroš říká. Jestli nás chce mít za otroky, fajn - jsme jeho otroci.“

„Lépe zahynout jako svobodní lidé než žít v okovech!“

„Přestaň s takovým nesmyslem! Je lepší žít v okovech a vymyslet, jak se jich zbavit. Tak člověk zůstane naživu a nakonec získá i svobodu, což je mnohem lákavější představa než status svobodné mrtvoly. Teď zavři zobák a jez! Nemůžeme nic podniknout, dokud nepovýšíš do stavu schopných chodců.“

Po zbytek dne se ploužili pískem a Jason kromě toho, že pomáhal Mikahovi, našel dva krenoj, jedlé kořeny. Před setměním se zastavili a vděčně se natáhli na písek. Když se rozdělovala potrava, dostali o něco větší porce - snad jako uznání, že Jason pracoval. Byli vyčerpáni a usnuli, ihned jak se setmělo.

No a odsud je možné dokument stáhnout (162 872 bytes). Jak si ho správně zobrazit je popsáno zde.