Kapela Ypsilon
dominovala
v letech 1963-66
beatovému vzepětí
v Modřanech
a v jižním okolí Prahy
Zpráva
o vzniku big beatu
na pražské periférii
Pár slov úvodem
Kamarád slaví abrahámoviny. Taková věc se zrovna
vnucuje k ohlédnutí. A co z toho vyplývá pro mne? Prostě to, že beatová vlna šedesátých let
byla mým nejšťatnějším životním obdobím, kdy každý nový den jsme měli pod kontrolou, žili
jsme naplno objevováním a provozováním hudby, v níž jsme věřili. Bylo to vzrušující, stejně
jako celé světové dění v této oblasti. Nebylo pro nás nic báječnějšího, než prožívat nástup
britských a později i amerických beatových skupin, které proti předchozí konvenci sólové
pěvecké hvězdy přinesly revoluční fenomén, který byl inspirací pro amatérské napodobování.
Samozřejmě jsme se do toho proudu vnořili i my a bylo to skvělé, činorodé a soutěživé.
Teenager té doby se mohl naivně domníval, že o tom je celý život, jenže následující vstup
do konzervativního světa dospělých spolu s poznáním chování lidí ochotných pro materiální
výhody pošlapat někdejší ideály vlastního mládí, nebo i zneužívat politickou a jinou moc
na úkor ostatních, to deprimovalo. A k tomu převálcované sebevědomí národa po ruské invazi
v srpnu 1968, morální průjem z konzolidačního chování spoluobčanů, až naprosté pochopení
politické ubohosti systému, do kterého jsme se narodili, jakkoliv se tvářil, jako by tu byl
odjakživa a na věčné časy.
Od počátku tohoto desetiletí se snad mohlo zdát, že ideály se navrací.
Ovšem ve věku, kdy se člověku rodí vnoučata je sice prima koupit si kytaru snů Fender
Stratocaster, ale není s kým. Někdo emigroval, jiný propadl povolání, další rozmnožuje hmotné
statky a všichni jsme jednoduše zestárli. V době, kdy k nám jezdí stouni, pinkflojdi a fůra
dalších, by se dalo světu říct, že nejsme o nic horší, jenže tenkrát, když jsme to rozjeli,
jsme byli na rozdíl od nich za oponou. Opona sice zrezivěla, ale my, jak se zdá, s ní...
Ti o generaci mladší mají starosti konzumnějšího rázu a díky svým
diskotékovým „báječným létům pod psa" se dost dobře nemají k čemu vracet. My jsme si
báječná léta zažili, samozřejmě díky určité shodě okolností – kulturnímu a společenskému
uvolnění šedesátých let a souběžnému světového vzedmutí tvořivosti a hledání nového: v muzice,
ve filmu, v názorech na svět.
Začíná to rašit
Jak a kde to vypuklo? Za vším byli cowboys a rock and
roll. Tedy zamlada trempující rodiče zprostředkovali vztah k romantice, tudíž k Americe.
Usedlejší vrstevníci si to přetavili do country & western, u čehož ustrnuli.
Rock´n´roll nám pomohli objevit starší sourozenci a Rádio Luxemburg.
Pamatujete? „This is Radio Luxemburg, your station of the stars..."
Díky své sestře jsem v roce 1959 prvně uviděl a uslyšel na pódiu pod širým
nebem v Malé Chuchli elektrofonickou kytaru a díky jejím spolužákům (konkrétně Ruda Dušek)
jsem koketoval s prvními akordy, dozvěděl se o rockových hvězdách, kde naladit Laxík a co se
děje v zárodcích beatu v tuzemsku (Sputnici, Hells Devils atd.). Matka projevila pochopení
a stal jsem se majitelem kytary. Se spolužákem Pavlem Duškem jsme se prokousali prvními písněmi
typu Dajána, pak přes Elvise, Cliffa Richarda, Little Richarda, Chubby Checkera a vliv jeho
bratrance Rudy se stupňoval (na obrázku z roku 1962 má Pavel Rudovu elektrofonickou kytaru
domácí výroby).
Pánové, ke strojům...
S nástupem na střední školu byla spojena první chmelová brigáda a tam jsme se po večerech
sblížili při kytarách s o rok staršími studenty. Kytary opatřené snímači a zesílené přes
rádiopřijímače zapůjčené v domácnostech domorodců Panošího Újezdu, spolu s bicí
soupravou složenou z hrnců a plechovek, byly prostředkem k založení příležitostné instrumentální
kapely pro závěrečnou dočesnou s příznačným názvem BONAKO (bordel na kolečkách).
Pár instrumentálek od The Shadows jsme museli pro nadšené ovace spolužáků
opakovat a oficiálně najatá dechovka se setkala s pohrdavým nezájmem. Učitelský sbor se pokoušel
nás ideově využít při následující oslavě VŘSR v modřanském kině, kde jsme jim zahráli
Apače, FBI a podobné fláky a toto seskupení pod názvem „svazácká úderka Karla Valdaufa
mladšího" též uvedlo duet jmenovaného s jistou dívenkou ze základní školy „Tam za vodou
v rákosí". Věrka zpívala pěkně, ale Valdauf nezapřel tatíkovy geny – autora dechovek.
Byl to první větší kompromis, v duchu tichého kaučování Rudy Duška jsme totiž spíš inklinovali
k jinému, nejlépe anglickému názvu. Beatles tehdy ještě u nás nikdo neznal.
Začali jsme formovat kapelu, nejdříve s ještě nevyhraněným obsazením, zkoušet jsme jezdili
do měchenické sokolovny vláčkem a kytarové obsazení bylo doplňováno zpočátku pianem (Marie
Čadová) a saxofonem resp. klarinetem (tuším, že jistý Procházka z Měchenic).
Všechno se změnilo, když jsme se dali dohromady s novým zpěvákem Járou
Krištofovičem, jemuž okolí neřeklo jinak než Wagi. Tento vyznavač Paula Jonese, Chuck
Berryho a Micka Jaggera dal kapele jednoznačný směr. Věrka Wiedová mu alternovala asi
třetinou repertoáru a její táta se stal naším manažerem a svou roli Epsteina v modřanských
poměrech zvládal skvěle. Kapela, s kompromisně umírněným názvem Ypsilon byla na světě
a díky manažerovi se naší domácí scénou pro zkoušení i pravidelné hraní stal závodní
klub komořanských strojíren, dodnes známý jako „dřevák".
A jedem!
Kapela před konečnou sestavou měnila několikrát obsazení a to na postech bicích, než
se o ně postaral všeuměl a můj spolužák Karel Votánek a jistý kratší čas pěvecky
alternoval Luděk Kreidl s repertoárem Cliffa Richarda, který se na periférii importoval
z centra Prahy, z komunity kolem kavárny zvané "Kufr" (U Rozvařilů).
O zpěv se také pokusil Jarda Hobzík, ale bez větších ambicí. Počáteční doplňování kytarového
obsazení klavírem bylo nejdříve způsobeno dostupností klavíristů, ale pod vlivem nastupujících
kapel typu Rolling Stones a Beatles jsme od něj ustoupili. Zatímco konkurenční
kapely (Orient, Killers, různá seskupení sourozenců z Vraného zvaných „Čubíci",
Frogs Rudy Duška, později i pokusy bratří Skřivanů z Beránku) rekrutovali svoji
obec příznivců zejména z oblasti učňů a mladého proletariátu modřanských fabrik,
naše zázemí bylo ve středoškolských studentech a protože jsme se úspěšně rozjeli a pravidelně
hráli na tzv. čajích, brzy jsme získávali příznivce i z ostatních táborů.
Tomu ostatně přispíval Wagi, který svým projevem, repertoárem a významným
vlivem na image kapely výrazně zasahoval do oblasti rythm & blues, o což se kromě
klasického rocku pokoušely i zmíněné konkurenční kapely, ovšem až na vyjímky s výrazně
nižším úspěchem. Je zřejmé, že vliv Beatles se odrazil v interpretaci modřanských kapel.
I tady jsme měli navrch, a to i s hendykepem nezpívajícího baskytaristy Karla Průši.
Zasloužil se o to zejména Karel Máj se svými kytarovými harrisonskými grify, i schopností
vokálně podpořit „modřanský Mersey sound". Pokud se jedná o Věrku Wiedovou, byla kapelou
respektována díky nespornému talentu a kromě skutečnosti, že její otec pro kapelu vytvořil
skutečně podmínky na tu dobu nebývalé (o kterých se jiným kapelám mohlo jen snít), pozitivně
působila svým projevem i na starší generaci, což nám dost pomohlo např. při kvalifikačních
zkouškách. Kromě pravidelného hraní v modřanském resp. komořanském dřeváku jsme operovali
i v oblasti okresu Praha-západ (Zbraslav, Černošice, Vrané, Měchenice, Jílové, atd.) a vrcholem
zlaté éry kapely byly maturitní plesy ve velkém sále Slovanského domu.
Možná bylo na škodu, že jsme v té době více neusilovali o hraní ve vnitřní Praze. Kromě
dobrých akcí na Belvederu, na Jezerce a v sále Ministerstva obchodu na Staroměst. nám. se
o to začala s otcovou podporou snažit Věrka bez nás (Alfa – 3. místo v soutěži nových talentů,
krátce Juventus, později externě Rokoko, 1 malá deska s „Ave Maria"), což sice
nikomu nevadilo, ale její ambice dokonané odchodem Wagiho na vojnu prakticky způsobily
rozpad kapely koncem roku 1966.
Po vzestupu rozpad
Koncem roku 1965 měl Ypsilon kvalifikační zkoušky na
50 %, což sice dnes nevím co znamenalo, ale tehdy to byla slušná poloprofesionální kvalifikace.
Zpěvový aparát a bicí byly erární – závodního klubu, kde jsme získali o víkendech výhradní
pozici pro zkoušky. Protože to byl současně náš domácí sál, byly to podmínky přímo ideální,
jaké nikdo v Modřanech neměl. Ostatní kapely sice zkoušely také za podpory fabrických ROH,
např. Killers Pavla Duška přes ulici v Léčivech. Ale nikdo neměl takový servis jako my. Při
zkouškách k dispozici bifé, zkoušky přímo v sále, zvukař s profesní praxí z rozhlasu a demosnímky
na sice vyřazeném, ale přece profesionálním mixu, žádné starosti o dopravu a získávání
kšeftů. Ale dvojaká praxe našeho manažera začala hlodat i do hudební koncepce kapely. Když
jsme například nějakým hitem podle předem sestaveného programu lidi přivedli do varu,
manažer začal přehazovat pořadí repertoáru a úspěšné série musela zakončovat Věrka, aby
byla „zviditelněna". To samozřejmě bylo na úkor kapely, jejíž repertoár byl sice
sestavován demokraticky, ale jednoznačně v ní dominoval vliv Wagiho, pak zřejmě můj a Věrka
byla prostě jen zpestřením. Všichni jsme to začali pociťovat a jak se blížil Wagiho odchod
na vojnu, bylo třeba se vážně zabývat otázkou, co bude dál.
Maturitní ples 1966 byl prakticky vrcholem činnosti Ypsilonu, i jeho labutí
písní. Ve velkém sále jsem po maturitním předtančení a stužkování hrál s Ypsilonem ve skvělé a bouřící atmosféře spolužáků, když alternoval najatý big band, představil jsem v malém sále nové seskupení – The Rockin´ Bells. Byl to souběžně připravovaný projekt, který měl naznačit, že po odchodu Wagiho na vojnu bude nějaké pokračování.
Co bylo potom
Když Věrka absolvovala léto na LVT s tehdejšími
hvězdami popu, bylo už jasné, že dál se naše cesty rozcházejí. Nejdříve jsme sice byli
ubezpečováni, že v klubu budeme moci i dále působit, ovšem se Zdeňkem Wiedem odešel i jeho
vliv na papaláše. Karel Votánek na hraní rezignoval, věnoval se v té době klasické kytaře,
na jeho místo nastoupil k bicím Jirka Kadlec, baskytaru převzal zpívající i skládající Ivan
Rudčenko (naznačený problém dozrál a vypuštěný Karel Průša, nyní známý kameraman v TV Nova,
se nám později s gustem pochlubil svou epizodou v kapele Miky Volka). Karel Máj na další hraní
bez Věrky rezignoval. Druhou kytaru tedy převzal Ruda Dušek. Vše se odehrávalo v atmosféře
deziluzí z neodvratného rozpadu Ypsilonu, ale s nadějí na vlastní tvorbu. Ta se v Ypsilonu
nestačila rozvinout – s Wagim jsme stvořili asi tři kousky R&B zaměření s českými texty.
V Rockin’ Bells jsem z předchozí kapely sice zdánlivě zůstal sám, ale kolem
byli lidé, kteří naším hraním žili a ti pokračovali dál. Byl to například Miloš Hrabě, který
coby spolužák a skalní fanda intenzivně prožíval celou existenci kapely a po odchodu Wiedů
přešel na post manažera. Poté co jsme dostali kopačky v klubu, začali jsme bez zřizovatele,
tedy na volné noze. Zkoušky u Ivana v kotelně, nebo u Jirky v bytě na Beránku, doprava
např. „hadraplánem" bez plachty s bednami zastrkanými mezi drátěné šprdlínky. Faktem
zůstává, že během půl roku jsme byli schopni vystoupit v F-clubu vedle Framus Five
(Prokop), Mickies (Korn) a dalších kapel, kde jsme zaujali i porotu (Klein, Pacák atd.).
Vedle budoucích hvězd jsme uspěli coby nejlepší kapela večera v jevištním projevu, vyhrál pochopitelně
Prokop se skvělou interpretací věcí od Ray Charlese, a tak jsem
se před odchodem na vojnu stal krátkodobě šoumenem. Hráli jsme převážně repertoár s vlastními
texty a z třetiny i s vlastní muzikou. Zaměření – od přetextované lyriky Simona a Garfunkela
k hardrocku, který měl snad teprve vzniknout.
Když jsem odešel na vojnu (tady jsem si zahrál s profíkem z Donaldů Gumou Kulhánkem v Bulled Heads), Rockin´ Bells pokračovali v umírněné linii (zůstal Ivan na basu, bicí na čas převzal Miloš Hrabě, později Jirka Malík, Karel Votánek hrál jako první v Praze na elektriku klasicky prstama – a vystačili si ve třech). Bohužel před mým příchodem z vojny se rozpadli a pak to už nešlo. Wagi se oženil v Chebu. S Rudou Duškem (koncem sedmdesátých let byl zřejmě nejlepším kytaristou s citem pro blues v Praze – jenže nikde nehrál, pak si někdy v 80. letech uřízl dva prsty na hoblovce při výrobě dřevěných soch, je totiž jedním z nejneznámějších, ale asi i z nejlepších žijících výtvarníků) jsme se během r. 1970 pokusili o jistou instrumentální formaci. Asistoval „Ždímal" z Frogs na basu, Horáček na bicí (mám dojem, že později se stal slavným textařem), nedošlo ale k jedinému vystoupení. Byla normalizace a „blbá nálada". Jenom Kadlec s Pavlištou dál myli okna a dál hráli v Orientu. Tak skončila éra big beatu na pražské periférii.
(Praha, červenec 1997 –zch)
