|
|
Češi a pocity etnické národní příslušnosti
S tímto článkem plně souhlasíme a stojíme za ním!
Zdroj Britské Listy
Když člověk pohlíží na českou společnost z angloamerického hlediska, hned si povšimne, jak silně lidé pociťují svou etnickou národní příslušnost.
Jedním příkladem těchto pocitů je časté užívání výrazů jako "my" a "u nás", když mluvčí míní "Češi" a "v České republice". Význam těchto slov je naprosto etnický. Mluvčí či autor má pocit, že je součástí větší skupiny, součástí většího "my", které se nějak odlišuje od "oni", od ostatních národů a etnických skupin. Tyto výrazy jasně ukazují, že se mnoho lidí silně identifikuje se svou českostí. Možná je tato indentifikace tak hluboká, protože je podvědomá.
Mnozí v ČR popírají, že tam mají lidé silné pocity etnické soudržnosti. Vzhledem k tomu, že se na společnost dívám jako osoba, která není součástí českého "my", mohu jen konstatovat, že tyto silné české pocity etnické soudržnosti jsou zcela zjevné.
Pohled odjinud
Možná by si Němec nepovšiml výrazu "u nás", protože je na něj zvyklý ve vlastní řeči. Pro člověka, jehož mateřštinou je angličtina, je tento výraz okamžitě nápadný, protože nemá v jeho jazyce ekvivalent.
Člověk odjinud si dokáže často povšimnout skutečnosti, které jsou v dané společnosti tak "normální", že si jich členové té společnosti vůbec nepovšimnou. Nezapomínejme, že jednu z nejlepších analýz rané americké společnosti napsal Francouz de Tocqueville. Tento přístup funguje přirozeně oběma směry. Často shledávám, že si Češi všímají v Americe zajímavých, pro mě nových věcí.
Vzpomínám na rozhovor s několika Čechy poté, co vybuchla bomba v newyorském Světovém obchodním středisku. Televize informovala, že ve dvou mrakodrapech střediska pracuje 50 000 lidí. Čeští přátelé tomu nemohli věřit. "Jak se směstná 50 000 lidí do dvou budov," ptali se. "Jak tam může být dost výtahů?" "Jak mohou všichni tito lidé chodit do práce a z práce každý den v podstatě v tutéž dobu?
Vyrostl jsem na kopci s výhledem na tyto dva věžáky. Znal jsem lidi, kteří v nich pracovali. Stýkal jsem se s nimi každý den po celých osmnáct prvních let mého života. Nikdy mě ale takovéto otázky vlastně nenapadly. Zdálo se to tak přirozené a normální, že lidi pracují každý den v mrakodrapech. Teprve člověk odjinud mně dokázal ozřejmit, jak je to jiné.
Mýtus, který vidí člověk odjinud
Narodil jsem se v Americe a nemá naprosto žádné pocity etnické totožnosti. Jak byste mě chtěli klasifikovat etnicky? Snad jako Rakušanomaďaroslovakoněmcofrancouzoameričana? To je absurdní.
Bez pocitů etnické příslušnosti pohlížím na české pocity etnické příslušnosti jako člověk zvnějšku. Pro mě je samotný pojem etnické příslušnosti pouhým mýtem.
Neříkám jen, že každý národ má své mýty. Říkám, že samotná představa etnického národa je mýtus.
Národ, jehož se lidé v České republice cítí tak silně součástí, nemá vůbec žádný objektivní základ ve faktech. Například, nedá se jasně definovat, kdo je součástí národa a kdo nikoliv. Tentýž pocit zastávám ohledně německého národa a ohledně všech ostatních mýtů jedinečnosti, které si Evropané vymysleli za posledních několik století (samotná myšlenka jednotného německého národa je absurdní, když pohlédnete objektivně na německou historii). Všechny etnické národy jsou jen výmyslem.
Je to urážka?
Samozřejmě, to neznamená, že se lidé nepřidržují těchto pocitů velmi silně. Asi jsem posledními několika řádky dost čtenářů urazil. Pokud jsou uraženi, je to přesně proto, že pociťují tak silně svou národní příslušnost. Je to, jako když ateista řekně skupině věřících, že Bůh neexistuje. Moc populární nebude.
Píšu tohle proto, že mnohé mé rozhovory s lidmi v České republice často končí v jakési podivné slepé uličce. Řeknou něco, co mi připadá hrubě nacionalistické, já je na to upozorním a oni ten nacionalistický význam nevidí. Ptají se mě, jak by bylo mě, kdyby oni urazili mou etnickou skupinu. Odpovím, že se necítím být příslušníkem žádné etnické skupiny. Dívají se na mě nevěřícně. Ano, ne každý chodí každý den do práce do mrakodrapu.
Taky zjišťuju, že tyto silné pocity etnické národní příslušnosti jsou důvodem, proč důvěřuje mnoho lidí v ČR daleko víc svému národu než svému státu. To se mi zdá iracionální, ale z běžného postoje v České republice to vyplývá zcela logicky.
Na konferenci o etnické příslušnosti, která se bude konat zde v Londýně příští týden bude jeden odborník hovořit o výsledcích svého výzkumu, z něhož vyplývá, že osoby, mající méně vyvinutý smysl jediné etnické příslušnosti zdůrazňují ve vztahu ke společnosti význam občanství. Zdůrazňují význam státu při lidských interakcích.
Ti, kdo mají silný pocit etnické příslušnosti, jsou většinou víc přesvědčeni, že je stát méně důležitý při tom, jak vztah zaujímají vůči svým spoluobčanům ve společnosti. Takoví lidé se dívají na svět skrze čočku etnické skupiny, jejímž příslušníkem se cítí.
Já k těmto lidem nepatřím. Zdá se mi ale, že většina lidí v ČR do této kategorie patří.
Nebezpečí:
Podle mého názoru je silný pocit výlučnosti, jaký má většina lidí v ČR, potenciálně nebezpečný. Tento pocit se zdý být u kořene složitých problémů v ČR, jako je rasismusm. Lidé jsou okouzleni pocitem zvláštního etnického původu a jsou schopni se ztotožňovat a sympatizovat jen s "námi", nikoliv však s "nimi". Ti "druzí" nepatří mezi "nás" a "my" se k nim chováme jinak, než jak se chováme k vlastním lidem.
Toto nálepkování rozděluje lidi na žádoucí a nežádoucí osovy. V podstatě to odlidšťuje některé osoby, protože si představujeme, že se od nás nějak liší.
Někteří lidé tvrdí, že národní totožnost není totéž jako nacionalismus. Tvrdím, že víra v národní totožnost je samotným základem nacionalismu - ve všech jeho formách. Nedomnívám se, že je toto zrovna radikální myšlenka. Konec konců, nacionalismus se nedá vybudovat, pokud lidi v první řadě nevěří v existenci etnické národní skupiny.
Kdo neskáče, není Čech?
Zdroj: Deník Právo
Proč cítíte hrdost, že jste Čech, ptaly se v těchto dnech v anketě jedny noviny. Když jde o národ, hodnotu nejvyšší, je možno klást i kapciózní, neboli chytlavé otázky. Neboť kdo by
připustil, že není na své češství hrd, když mu pod oknem vykřikují: Kdo neskáče, není Čech. Slabší povahy v tom mohou slyšet i výhrůžku a začnou skákat s ostatními, aby je třeba
neobvinili z nějaké nečeské činnosti. Nebo dokonce s nimi budou zadupávat Rusy do ledu, jak se skandovalo na Staroměstském náměstí.
Je vůbec normální být hrdý na to, že člověk patří k nějakému národu? Pro mne je to sporné. Český paradox je v tom, že ona hrdost nevyvěrá z příkladných poměrů společenských či
hospodářských. Krutě výsměšná je náhražka, z níž mnozí Češi hrdost čerpají a jíž kompenzují pocity méněcennosti ze zpackané minulosti (tak ji vidí) a své dnešní neschopnosti
spravovat veřejné záležitosti (tak se vidí). Řečeno se Starým zákonem, Češi se teď klaní zlatému teleti. Je jím úspěch několika mužů, kteří v hokejovém turnaji porazili mužstva jiných
států.
Podle mne je to projev českého provincionalismu. Kdo poví dětem, v nichž škola organizovaným sledováním sportovního přenosu pěstuje stádnost a davovou psychózu, že taková
kolektivní hrdost je nejen pošetilá, ale že může být i nebezpečná těm, kteří tu žijí a nejsou Češi nebo za ně nejsou považováni, nebo i těm, kteří onu "správnou hrdost" nepociťují? Škola
má vychovávat děti k multikulturalitě, ne podporovat nízké pudy. A davové šílení po vítězném zápase, ba i hra na ně, projevem těchto pudů je.
Uzavřenost v národních mýtech a komplexech méněcennosti způsobila, že v naší společnosti dosud ani nezačal dialog o podílu Čechů na holocaustu Romů za nacistické okupace, o
poválečném vystěhování Němců, o podpoře stalinismu včetně jeho zločinů, o českých snahách rozdělit federální stát, o české, i na východoevropské poměry výjimečné xenofobii, o neschopnosti Čechů vidět
ve svém požadavku, aby se Romové "přizpůsobili", obyčejný rasismus. Se školou, která pěstuje národní hrdost, ne jako hrdost na společnost a stát, ale jako hrdost na příslušnost k etnické skupině, takový
dialog možná ani nezačne.
Nezačne ve státě, jehož vláda již šestý rok usiluje o značné izolování se vůči světu, hlavně východnímu. Nemůže začít tam, kde se politici často uchylují k proticizineckým kampaním. Nemůže začít ve státě,
jehož ministr vnitra - leta to byl Jan Ruml - čelí "přílivu" cizinců a snaží se o zpřísnění podmínek jejich přijímání do země, i když Češi postupně vymírají. Každá společnost má jen určitou absorpční schopnost,
varoval Jan Ruml.
V České republice žijí pouhá dvě procenta cizinců, Romů jsou rovněž dvě procenta, ostatní menšiny jsou zanedbatelné (Slováci se za ni ani sami moc nepovažují), počet českých občanů cizího původu je
směšně malý. ČR je po Islandu etnicky nejčistším státem v Evropě. Její absorpční schopnost by měla být porovnávána mezinárodně.
V zemích západní Evropy přesahuje počet cizinců (neobčanů) často deset procent, mnoho je i naturalizovaných občanů cizího původu. V Ženevě žije 40 procent cizinců ze 130 zemí, přes 30 procent obyvatel
tvoří neženevští Švýcaři a jen 30 procent jsou Ženevané, včetně naturalizovaných, kteří se jako Švýcaři nenarodili.
Jistě, každá společnost má jinou "absorpční schopnost". Tak velké rozdíly v oné schopnosti by ale existovat neměly, chceme-li se jako Češi podílet na vytváření společného evropského kulturního prostředí. A
to chceme. Nebo ne?
Hrdost na národ a vlastenectví
Zdroj: Deník Právo Petr Uhl
Na moji otázku Kdo neskáče, není Čech? reagovalo více čtenářů než jindy. Hlasy k mému komentáři kritické byly v převaze proti souhlasným, a to v poměru 2:1, abych se
jednou vyjádřil sportovně. Zbytečné byly však obavy některých mých přátel z agresivity lidí, jimž jsem prý znesvětil idol. Sáhls' jim na Boha Haška, a to je rouhání, říkali. Neměli pravdu.
Nejhorší, co mě potkalo, bylo varování jedné dětské lékařky z Chrudimě, abych si dal pozor, protože tento národ má svou hrdost a nenechá se urážet.
Tím musím začít, že jsem nikoho, a tím méně celý český národ, urážet nechtěl. Čtenáři prominou, že budu osobní: Pocházím z české rodiny, nemám jiné školy než české, žiju od
narození (1941, i nacisty a válku ještě pamatuju) stále ve stejném činžovním domě v Praze na Vinohradech, ovšem až na těch devět let za mřížemi pro "podvracení republiky".
Ke stáru začínám být sentimentální, myslím-li na svou Prahu, a při vzpomínce na Československo, které mi vzali (i proto jsem si vedle českého občanství zvolil i slovenské). Ale emoce
prostupují i můj vztah k českému národu (v etnickém smyslu slova), k jeho kultuře a hlavně jeho jazyku. O amerikanizaci života, o kazení češtiny, o neústrojných zásazích do
kontinentálního (a tím českého) práva jsem se ostatně už mnohokrát v komentářích zmiňoval.
Principy občanské společnosti mě ale nutí proti projevům českého šovinismu, nacionalismu nebo provincionalismu veřejně vystupovat. Jářku, jsem přece Čech! Až provokovat mě to
nutí.
A jakéže vlastně projevy? Abych zůstal u fandění: Znám Roma, který chodil do roku 1989 rád na fotbal, ale teď už několik let nechodí. Kdo žije v této zemi, ví proč. Nebo jiná ukázka
hesla Čechy Čechům v praxi: tenkrát v neděli večer honila parta skinů s českou vlajkou, rozjařená vítězstvím, poslance Pavla Dostála po olomouckém nádraží s pokřikem: Dostále, skákej! Jaký má smysl, že
jsem Čech, když se Rom bojí jít na fotbal a Pavla Dostála honí čeští skini?
Hrdost na národ, kterou jsem zpochybnil, není přece vlastenectvím, které bych zpochybňoval už méně. Vlast není totiž národ, a běda společnosti, která se vidí čistě národně, etnicky čistě, jako většina ze tří
národních celků v Bosně! Moderní vlastenectví se nám dnes představuje v podobě černého Američana a jeho krajanky japonského vzezření, vzdávajících čest hvězdnaté vlajce. Nebo jako pocit uspokojení,
který má Švýcar v cizině, když se švýcarským pasem má u úřadů oné země méně problémů než třeba Čech. Ostatně ono ošidné zaměňování národa za vlast je výrazné jen v části Evropy ležící na západ od
Rýna a od Alp.
"Vždy budu hrdý na to, co český člověk dokázal," napsal mi Jiří Ráček z Olomouce, "vždycky budu fandit i spolehlivým, kvalitním českým výrobkům proti dotovaným zahraničním. Ale z téhle hokejové davové
psychózy jsem byl smutný, třebaže jako každý normální člověk jsem byl nejdříve rád."
Také podporuju české výrobky (vážně, vybírám si je v samoobsluze), ale zároveň udělám vše pro to, aby se ČR (a také Slovensko) mohla v Evropské unii podílet na dalším pokroku v emancipaci člověka, v
dalším posílení jeho rovnosti v důstojnosti a právech a svobodách. Vítám tu variantu (neprosadila se zatím jednoznačně), která směřuje k zániku dosavadních států, k jejich přeměně v pouhé správní celky ve
federaci zvané Spojené státy evropské. Není to perspektiva protinárodní.
Sjednocená Evropa nebude Evropou států, nýbrž právě národů a jejich kultur; bude to zároveň Evropa územní samosprávy a regionů. Příkladem může být Belgie, tam se právě v době, kdy se Československo
rozkládalo, federalizace povedla.
To je hudba budoucnosti, do níž bychom však měli vstupovat jako svobodní lidé, svobodní partneři ostatních Evropanů. Jakákoli dnešní nerovnost tuto perspektivu zpochybňuje, například ponížený vztah k USA
a dnes už i Kanadě při jednostranné vízové povinnosti. A obávám se, že nejen při nich. Z tohoto hlediska je třeba hlídat i národní (pro mne státní) "hrdost" vůči "velkým" - dnes Německu, v budoucnu (zatím to
opravdu nehrozí) vůči Rusku a Francii.
Nemohu bez rozlišování souhlasit s argumentem, že sport je rituál a rituály jsou nezbytnou součástí kultury. Nešlo mi ani o rituál sportovního zápolení, ani o rituál společné radosti nad ním, ale o to, v co se tato
radost měnila. Vždyť rituály jsou různé, nejen katolíci, skauti či anglický královský dvůr je mají. Své rituály si vytvořili přece i skini, nacisté či satanisté. Ritualizací prošli i chlapci z románu Pán much Williama
Goldinga, které mi připomněla pomalovaná a povykující mládež v pražských ulicích. Postrádal jsem, v televizi či od politiků, slovo dospělého.
Radost mnohých byla čistá, ale proč tvrdit, že ona pětina obyvatelstva, dívající se na nedělní zápas od počátku, že ona třetina, sledující jeho závěr, a že ony tři pětiny, které snad sledovaly televizi v podvečer
při vítání olympioniků, jsou celý národ?
A z jiné strany: I České republice hrozí nová forma trestné činnosti. Vedle vandalismu, šikanování a skinheadské agresivity je to i takzvané divácké násilí. Belgie mobilizuje svou policii, když třeba do Antverp
jedou fotbaloví fanoušci z Liverpoolu, zvaní rowdies (hulváti, výtržníci), "podpořit" své mužstvo. Škody jdou do miliónů, jsou zranění, ba i mrtví. Po euforii z vítězství českých hokejistů se o škody nikdo ani
nezajímal.
Někteří čtenáři, Vladimír Volma z Jindřichova Hradce nebo Hana Vondráčková z Chrudimě, obviňují za pokles národní hrdosti nové politické poměry. Přemrštěný individualismus neoliberálního ražení útočí však
přece na kolektivismus, solidární společnost a na sociální stát, ne na národ. Stoupenci občanské společnosti chtěli odstranit byrokratickou diktaturu, ne snad lásku k hokeji. Možná že nové poměry narušily
(nezničily však, jak vidno z promptní účasti politiků!) propagační akce sloužící k oslavě režimu, ať už ve vrcholovém sportu, či jinde: spartakiády, májové průvody, lety do vesmíru, úspěchy národního
hospodářství. Písně o statečných chlapících mi byly vždycky protivné, zneužít se ovšem dá všeho.
Ani já nejsem prost emotivního vztahu k tomu, co považuji za svou vlast. Tou není pro mne národ, nýbrž země obydlená lidmi, kteří v ní žijí a v minulosti žili. Snad to začíná u rodiny, přeskakuje to k několika
ulicím v sousedství, ke čtvrti a městu, a končí vztahem ke státu, dnes jen českému, ale v mém případě občanskou volbou i ke Slovenské republice.
Praha je moje malá vlast. Co jsme však v posledních letech udělali pro to, abychom ji znovu představili v oné magické pověsti tisíciletého města tří kultur - české, židovské a německé, města, jehož život byl
tolik ovlivňován vším, co Evropa, včetně jejího východu a jihu, dokázala světu nabídnout? A nelze-li - po holocaustu jedněch a vyhnání druhých - tuto pověst Praze už vrátit, ptejme se, co jsme udělali pro to,
abychom kulturní poselství této historické křižovatky, v Evropě zcela ojedinělé, předali svým evropským vnukům?
Stejně upřímná slova bych mohl napsat i o celé zemi, Čechách, i sousední Moravě, odkud pochází rozvětvená rodina mé ženy, a kousku toho Slezska, které je součástí našeho státu. Ostatně: proč píšou v
novinách, že Opava je v severomoravském "regionu", proč v Karlově Studánce, kam se jezdím léčit, téměř nikdo neví, že tyto lázně leží ve Slezsku, a ne na Moravě? Zlobí mě to, ta země má přece svou historii,
kulturně a etnicky pestrou.
Ano, pravdu má Ladislav Koliáš z Čelákovic. Multikulturní společnost může vyrůstat jen z jednotlivých kultur, a konkrétní kultura vždy vyvěrá z národního (etnického) společenství. Jen si nejsem jist, zda
davové zbožňování hokejistů do kultury ještě patří. A vím určitě, že opilecké rozbíjení lahví na náměstích a nucení Pavla Dostála, aby jako Čech skákal, do ní nepatří. A o tom měl být můj komentář.
TEXTY
Náš pohled na vlastenectví dokreslují i některé texty českých hudebních skupin. Tyto kapely nemají takový mediální kredit jako pan Landa ( některé o to ani neusilují), nepodává si s nimi ruce L. Bílá nebo P.Janda a už vůbec jim baskytaru na jejich alba nenahrává Vilík Čok (o tyto wjecy neusilují zcela určitě) , ale jejich texty o vlastenectví jsou vystihující a velmi autentické.
VLASTENEC
Skupina: Šanov
Album: On the Shit (CD, MC)
Vydáno: 1992
Co dělá českej vlastenec je pěkně schovanej a když se vrátí bolševik nazpátek tak bude červenej
Co dělá českej vlastenec je pěkně schovanej a když se vrátí fašismus na zpátek tak bude udavač
Nebudem vyrábět tanky jenom je prodávat budeme posilovat mír a na přátele budeme nadávat To řekl českej vlastenec a utek se schovat
Za hory papírů a keců starej svět budovat
Kdepak všichni zalezlý jsou nekřičej, nevylezou
Ref.: Česko je nadevšecko - nechtěj nic znát nechtěj se fackovat - a když se vrátí čas tak budou hajlovat.
Co dělá českej vlastenec ten hajzl vychcanej sedí a čeká až přijde jeho chvíle vylízt a bejt silnej
Není čas na ideály myšlenky zbitečný za prachy prodat svoje vlastní děti pravý vlastenectví
Narvat vám držky do dlažby vy svině zbytečný Protože až prijde ta vaše chvíle uděláte to vy Todle je českej vlastenec demokrat lidumil a slovo člověk zní přece tak hrdě ja vás nenávidim.
Ref.: Česko je nadevšecko - nechtěj nic znát nechtěj se fackovat - když se vrátí čas tak budou hajlovat
LOVCI
Skupina: Kritická Situace
Nahráno: Kritická Situace (CD, MC)
Vydáno: 1993
Dej si pozor když lovci jdou z puškou na rameni a z nasazenou maskou chvíli počkají a pak ti nadběhnou a skoncují z přátelstvím a láskou - mají režné pytle na tvé šaty a ostré břitvy na vlasy nepřipouštějí žádné návraty ti lovci mají rudé lampasy.
Ref.:Lovci našich duší a mozků - lovci co z tebe udělají trosku - lovci s placatými čepicemi - lovci jež ovládají zemi.
Po lese voní střelny prach to lovci nastražili pasti a tence volají nemějte strach čeká vás obrana vlasti. Metodu mají i lovci svou do našich mládať cpou sladké řeči a pak je chytí a o život okradou a mnou si ruce po poslední leči.
Ref.:Lovci našich duší a mozků - lovci co z tebe udělají trosku - lovci s placatými čepicemi - lovci jež ovládají zemi.
|