Taková malá událost znamenala, že původně živelné protirasistické hnutí začalo dostávat organizovanou podobu.

Jedině tak mohli následovat další akce — blokády republikánů před Holešovickou tržnicí (viz. obrazek), demonstrace před soudem se Sládkem. Tam se podařilo přivést na dopolední hodiny slušný počet asi 120 lidí.

Také pravidelné sobotní srazy pokračovaly ještě nějakou dobu za účasti vždy více než 50 lidí. To pomohlo udržovat v médiích delší dobu zmínky o brutální rasistické vraždě súdánského studenta.

Poměrně významné byly dva pochody proti rasismu, z nichž hlavně ten druhý přes celou řadu nedostatků nakonec vyzněl v médiích celkem pozitivně. Spolu s asi 200 účastníky pochodovali také odborový předák Richard Falbr, Petr Uhl a senátor za ČSSD Havlíček.

Veřejný mítink na Filozofické fakultě UK přilákal asi 150 lidí. Způsob jeho propagace prostřednictvím informačních stánků v areálech kolejí a vysokých škol však znamenal, že povědomí o existenci protirasistické iniciativy na vysokých školách získalo několikanásobně více lidí.

To je co se týče protirasistické propagandy. Byly zde také akce přímo proti SPR-RSČ. Pravidelné blokády v Holešovické tržnici patřili k hlavním. Republikáni využívali sobotní dopoledne před tržnicí ke své propagaci — sbírali podpisy na petici a hlavně rozdávali svůj týdeník Republika. Aktivisté IPRA se rozestoupili kolem stánku a vedle či před kolpoltéry Republiky s transparenty a skandovali profašistická hesla. Měli také pytle s tradičním antifašistickým znakem panáčka vyhazujícího do koše hákový kříž a vyzývali kolemjdoucí, aby zde demonstrativně republikánský tisk vyhodili, za což vždy sklidili potlesk. Distribuovali jsme také letáky proti republikánům v souvislosti s volbami.

Důležitý byl samozřejmě účinek akce přímo na republikány, které pochopitelně příliš nepovzbuzovalo jednak, že místo desítek podpisů spojených vždy s alespoň krátkým rozhovorem s potencionálním voličem sebrali nyní tak 2-3 za celé dopoledne, a druhak, že se významně snížil počet rozdaných novin. Byla zde řada lidí, kteří si zvykli brát si dvoje noviny — aby jedny demonstrativně vyhodili a z druhých si přečetli, jaké nehoráznosti Sládkovci píší. To také nebylo pro republikány dvakrát povzbuzující. Občas jim ujeli nervy a kromě výhrůžek aktivistům IPRA napadali i členy přítomné veřejnosti — před zraky veřejnosti.

Ještě důležitější byl účinek přímo na veřejnost. Každý, kdo šel okolo mohl na vlastní oči vidět, že zde existuje reálná a odhodlaná opozice vůči republikánům. Účinek blokád se ale neomezoval zdaleka jen na přímé pozorovatele. Mnoho lidí o tom řekla svým známým, příbuzným, kolegům v práci — nejednalo se přece o obvyklou rutinu sobotního nákupu. Představíme-li si kolik lidí během blokád prošlo ulicí před tržnicí nebo vidělo blokádu z tramvaje a že v průměru o tom řekli dvěma dalším lidem, což je konzervativní odhad, můžeme říci, že blokáda zasáhla řádově desetitisíce lidí.

V období předvolební kampaně IPRA organizovala „vylepšování" billboardů se snahou, aby to nebylo pouhé zničení, ale aby to mělo též nějaké sdělení, a přelepování republikánských plakátů.

Tyto aktivity se sice omezovali jen na Prahu, kde mají republikáni tradičně nižší podporu, ale fotografie nebo záběry billboardů se pravidelně objevovaly v tisku a v televizi. Také mnoho lidí mimo Prahu se nechalo „vylepšováním" inspirovat a provedlo totéž bez jakékoli přímé vazby na IPRA. Ačkoli bylo mezi ničiteli billboardů SPR-RSČ jistě celá řada těch, kdo by to dělali i bez IPRA, jistě by jich bylo znatelně méně a lidové „vylepšování" by nebylo tak politické.

Mnoho lidí jistě zapochybuje, zda IPRA i přesto někoho vůbec přesvědčila, aby republikány nevolil. Především je třeba říci, že zaryté republikánské fašisty určitě nepřesvědčila. Ale současný parlamentní systém je založen především na apatii a neinformovanosti, lidé se často rozhodují na poslední chvíli nebo ze zcela neracionálních důvodů — například na popud populární umělkyně. Opozice vůči republikánům, kterou IPRA organizovala, to, že byly republikáni veřejně opakovaně označováni za fašisty mohlo mnoho lidí, kteří uvažovali o volbě SPR-RSČ zviklat, přimět je lépe si volbu rozmyslet.

Dovedu si představit, jak například odborář, který je nespokojený s chabě opoziční politikou sociálních demokratů a stalinistů, uvažuje o „protestní" volbě SPR-RSČ. Když však vidí, že na straně mladých antirasistů je také Falbr, myšlenku volí nakonec přece jen ČSSD nebo KSČM.

Uvážíme-li kolik lidí bylo nuceno díky akcím IPRA o politice SPR-RSČ hlouběji uvažovat a u jaké části z nich to byl ten poslední malý, ale rozhodující faktor, proč nakonec republikány nevolili, je zřejmé, že IPRA neměla zanedbatelný dopad.

SPR-RSČ chybělo ke křeslům v parlamentu přibližně 65 tisíc hlasů. Dovolím si tvrdit, že alespoň tolik hlasů republikánům IPRA vzala.

Je třeba také zdůraznit, že například k tomu, že se redaktorka Republiky Cerqueirová odhodlala ze SPR-RSČ vystoupit a zveřejnit své poznatky o poměrech v SPR-RSČ, jistě přispěl tlak protirasistické kampaně, stejně jako kampaň vedená přímo proti republikánům.

Také před volbami zcela netaktické zbití odpůrce v nacistickém stylu na mítinku v Karlových Varech, které se dostalo do médií, určitě souviselo s nervozitou ve straně po několikaměsíčním tlaku kampaně vedené IPRA.

Aniž bychom IPRA nějak glorifikovali, musíme říci, že i přes všechny nedostatky, nedotažené či špatně zorganizované akce se výsledky skutečně dostavili. Byly větší než by kdokoli očekával i než by si ve skutečnosti sama IPRA zasloužila.

IPRA se určitě nerozpadla proto, že by už byla zbytečná. Nebezpečí fašismu tu neustále číhá, i když nyní mají republikáni velké problémy. Rasismus vesele bují a je mnoho věcí, které je třeba vybojovat. Nadále zastáváme názor, že rozpad IPRA bylo možné odvrátit a že nebyl důsledkem opadnutí protirasistických nálad.

Podobné hnutí jako byla IPRA tu určitě potřebujeme, i když s ještě lepší politikou. Bylo by přinejmenším cynické čekat na další rasistickou vraždu, která vyvolá vlnu odporu. IPRA můžeme obnovit a vybudovat už i nyní. Je třeba jen shromáždit počáteční síly.