Foto : Daniel Vojtíšek
|
... byly zprvu nepředstavitelné jako Hradišťan se syntezátory a bicím automatem, ale koncert 30. 11. 1991 (Palác kultury)měl něco do folklóru industriálního věku. Navíc byl vizálně střízlivý,hudebně poutavý, elektronicky magický a počítačově tajemný. S Ralfem Hütteremjsme pak vedli následující řeč. Co se změnilo od vašeho posledního turné před desetilety? Největší rozdíl je v tom, že tehdy teprve končil analogový věk a první počítače měly k dispozici hlavně velké společnosti.My jsme tehdy využívali jen několik kousků. Všechno změnila počítačová revoluce v osmdesátých letech. Dnes máme k dispozici přenosné počítače a digitální aparaturu, takže už nepoužíváme klasické magnetofonové pásky,všechno je uloženo v digitální paměti počítače. Děláme teď live computer music, která vyžaduje spoustu přípravy. Naším instrumentem je totiž KlingKlang studio, které bereme s sebou na turné. Takže na pódiu vlastně sedímeve studiu, rozdíl je jen v tom, že nejsme doma v Düsseldorfu. Máme s sebou také roboty - počítačově naprogramovaný mechanický balet. Říkáte "živá elektronická hudba". Proč živá? Je nutné to přídavné jméno? V písni The Robots jsme jen zmáčkli knoflík.Celá skladba je naprogramovaná a pohyby robotů jsou s ní synchronizovány stejně jako zpěv a texty na promítacích plátnech. To je ale výjimka. Máme možnost přímého vstupu do počítače - můžeme improvizovat, ovšem rytmika běží většinou automaticky. Interakce mezi vámi, stroji a publikem zřejmě existuje,například ve vašich téměř jazzových improvizacích v závěru koncertu... Nebyl by problém celý koncert naprogramovat a zmáčknout příslušné tlačítko, co mne však zajímá nejvíc, jsou vzájemné interakce mezi námi a počítači. Vstupujeme do programů velmi často. Hrajeme na nožní pedály, klávesy, měníme polohu regulačních knoflíků a tak dále. Všechnoje velmi citlivé, sebemenší pohyb může vyvolat velký efekt. Každý koncertje vlastně jiný. Potřebujete při tom všem noty? Ne. Děláme si poznámky potřebné k ovládání počítačů,jakési manuály. Slyšel jsem, že jste dokonce "infiltrovali"počítačové firmy a hodili rukavici kreativitě jejich mozků. Ano, naším parťákem je inženýr, který současně pracujena vývoji nejmodernější technologie u jedné velké počítačové firmy. Na víkend ho vždycky zamkneme do našeho studia, a protože jsme ho nakazili muzikou, vyvíjí pro nás software pro syntetické hlasy a podobně. Jak důležitá je pro vás vizuální stránka živých produkcí? Velmi důležitá, protože se nepovažujeme za muzikanty,ale za multimediální umělce. Vždycky jsme kromě muziky taky malovali a dělali výtvarné návrhy. Teď máme k dispozici také synchronizované počítače pro optickou projekci. V osmdesátých letech jsme jednu dobu pracovali v new yorském technickém institutu v oboru počítačové grafiky, takže ji teď taky používáme. Máme i textovou grafiku, videa... Děláme opravdu spíš něco jako vizuální hudbu. Byla nová počítačová technika hlavním důvodem, proč jste na nejnovějším dvojalbu The Mix znovu nahráli staré kompozice? Ano. The Mix je live-album, které dokumentuje naši přípravu na tohle turné - programování a ukládání hudebních nápadů do paměti počítače.Naše hudba se vždycky průběžně měnila, takže tohle je její nejnovější verze,model '91. Na rozdíl od klasické hudby, která je v partiturách, remixy patří k elektronické hudbě a měly by jít s dobou. Nelákalo vás někdy vrátit se k "normálním"instrumentům, aspoň jednou zkusit místo počítačů třeba kytary? Myslím, že počítače jsou naprosto normální instrumenty.Kapesní kalkulátory nebo dálkové ovladače jsou pro nás hudební nástroje jako všechny ostatní. Dnes žijeme ve věku techniky, takže i umělci by měli využívat jejích vymožeností. Atmosféru dvacátého století nezachycují středověké instrumenty. I computery a syntezátory tedy podle vás mají poezii? Samozřejmě. Proti počítačům v hudbě a automatickým bubeníkům se dřív silně brojilo, říkalo se, že nemají duši. Na začátku osmdesátýchlet jsme ale třeba na turné v Americe hráli v Chicagu nebo Detroitu, kde jsou silné černošské komunity, a tam nám rozuměli. Právě černá hudba, oníž nikdo nepochybuje, že má "soul", je spjatá s technikou. Protoi počítače mají duši. My spějeme k elektronické lidovce. Myslíte si, že je možné naprogramovat nápad? Ano. Dřív jsme poztráceli a pozapomínali spoustu nápadů.Teď stačí stisknout klávesu "enter" a všechno se uloží do paměti počítače. Když se pak před koncertem nebo dokonce i během něj vyskytne nějaká potíž, stačí jen zmáčknout "memory". S pomocí počítačové paměti nejenže dostaneme nápad zpět, ale můžeme ho dál rozvíjet. Využíváme také hudební programy, které, abych tak řekl, simulují samy sebe - je totakový re-feedback, který umožňuje automaticky rozvíjet naši hudbu. Nápadse vlastně vytvoří sám od sebe. Kolik lidí kromě tebe a Floriana Schneidera tvoříobsluhu "Elektrárny"? Cestuje s námi osmnáct lidí. Jsou mezi nimi inženýr přes počítače, programátoři videí a světel, technici a řidič kamiónu. Jak se podle vás bude pop music vyvíjet v devadesátých letech? Cítíme, že jsme teprve na začátku. Máme velké štěstí,že jako muzikanti nebo spíš jako lidi pracující se zvuky žijeme ve dvacátém století. Skladatelé minulých věků, jako třeba Beethoven, byli většinou finančně odkázáni na všelijaké krále a šlechtice a k dispozici měli osmdesátičlenný orchestr. Mohli sice skládat, ale hudbu vlastně nemohli slyšet. S dnešní technikou - mobilními aparaturami a studii - může skladatel svoji hudbu slyšet, kdykoliv si zamane. Máme velké štěstí, že můžeme tvořit hudbu na konci tohoto století a snad i v tom dalším. Byli jste před deseti lety schopni dohlédnout do dnešní doby a odhadnout, na jaké úrovni bude dnešní elektronická hudba? Myslím, že ano. Vždycky jsme byli uvnitř celého procesua dokázali jsme si představit, jak se bude hudba utvářet. Bylo nám jasné,že její příští podoba bude elektronická, proto jsme taky naši hudbu nazývali"elektronische Volksmusik" a Kraftwerku jsme říkali "elektronickýVolkswagen". V sedmdesátých letech jsme to neměli na scéně anglo-amerického rocku jednoduché, ale dnes už elektronika pronikla všude. Všechno teprve začíná. V posledních pěti letech o vás nebylo vůbec slyšet.Jak jste je strávili? V Kling Klang studiu v Düsseldorfu jsme uskutečňovali svou fixní ideu - transformaci Kraftwerku do počítačového formátu. Bylijsme s tím hotovi na začátku letošního roku, takže potom jsme mohli vydatdesku a vyjet na turné. Jak vás a vaši hudbu obecenstvo v různých zemíchpřijímá? V létě jsme turné zahájili v Anglii a teď děláme zbytek Evropy: Itálii, Španělsko, Francii, Německo a další země. První část skončí ještě letos a začátkem příštího roku máme v plánu Japonsko. Myslím, žereakce jsou všude pozitivní a velmi... dynamické. V Berlíně jsme hráliv bývalé tovární hale pro šest tisíc lidí. Publikum tančilo. Skandinávsképublikum je velmi divoké... ve vašem Paláci jsme si připadali trochu jakov kině. Byl váš pražský koncert premiérou v zemích bývalého ostbloku? Ne, už asi před deseti lety jsme hráli v Maďarsku ave prospěch Solidarity v Polsku. Za celých víc než dvacet let existence Kraftwerku nám ale nedovolili hrát ve východním Německu. Teprve na tomhle turné jsme koncertovali v Lipsku a Berlíně. Když jste hráli pro Solidaritu, nemohli jste zůstat stranou politického dění. Máte podobně jako většina politických aktivistův populární hudbě levicové názory? Zřejmě ano, ale nemáme moc rádi tyhle škatulky. Jsme spíš anarchisti. Co posloucháte? Na turné se občas potkáváme s dalšími muzikanty, domapo práci ve studiu vyrážíme z Düsseldorfu na "autobahn" a v blízkých městech, jako je třeba Frankfurt, navštěvujeme noční techno-kluby a provozujeme robotic dance. Když byli Front 242 v Praze, tvrdili, že nebýt Kraftwerku,neexistovali by ani oni a Depeche Mode by nikdy nedospěli k albu Violator. (Pousmání a přikývnutí na souhlas.) Víte, že slovo robot vymyslel Karel Čapek? Samozřejmě. Jeho R. U. R. jsem četl před patnácti lety.Proto jsem rád, že jsme se k vám dostali. Chceme něco přivézt do země,která dala Kraftwerku Čapka a Kafku. Cítíme to jako dluh. Oba nás ovlivnili. |
(c)All Rights Reserved KRAFTWERK