Celá dánská věc ve čtyřech hodinách, Branaghův Hamlet je svěží událostí
Richard Corliss

Hamlet má to nejlepší obsazení ve filmové historii - Julie Christie, Billy Crystal, Gerard Depardieu, John Gielgud, Rosemary Harris, Charlton Heston, Derek Jacobi, Jack Lemmon, John Mills, Robin Williams, Kate Winslet a do tuctu vévoda z Marlborough - v druhém nejdelším filmu produkovaném velkým studiem (po Kleopatře). Jestliže Kenneth Branagh nezíská Oscara za svého čtyřhodinového nesestříhaného Hamleta, měl by dostat aspoň cenu Pokrytectví.

Ale zase k jeho dobru, jako herec-režisér-scénárista přistupoval k této práci ne jako k pompézní službě nebo egoistickému vrcholu, ale v citlivé víře, že největší dílo dramatické literatury si sakra zaslouží být kompletně zfilmováno. A dále všechny ostatní filmové verze, od Laurence Oliviera až po Mela Gibsona vypadají jako výstavní kusy - průřez redukované Shakespearové společnosti Hamletovými největšími hity.

Velký a nádherný, mohutný, dojemný, tento Hamlet rozšiřuje příběh o užitečné záblesky vzpomínek: Yorick, Priam, staré Norsko se vynoří tak živě jako z nějaké živé historické knihy. Kompletní verze obnovuje Shakespearův důraz na dvorní politiku, s šepoty plných intrik, které z Hamleta a Laertese učiní potencionální uchazeče Claudiova trůnu a shromáždí armáda za Hamletem. Zde by mohl být Jindřichem V., který takto zešílel.

Tato verze je nejsilnější tam, kde nejkratší produkce selhaly: ve čtvrtém jednání, kde v Hamletově nepřítomnosti, Ophelia malebně zešílí zatímco se hvězda snaží chytit dech. Winsletin úpadek je poučnou horrovou podívanou; Christie vloží všechen svůj potřebný lesk to Gertrudiny jediné velké řeči; a jemná moc Michaela Maloneyho jako Laertese ho činí dobrým dvojčetem melancholické Dánky. Hamlet především nenávidí svého otčíma, protože sváděl jeho matku a zabil jeho otce. Ale Laertes má podobné důvody pro nenávidění Hamleta, a tady má to samé smyslné, zkrvavené a nepřirozené nutkání pro Ophelii, které má Hamlet pro Gertrudu.

Obsazení je většinou excelentní s Crystalem příjemně překvapujícím jako kopáčem hrobu a Richardem Briersem zachraňujícím Polonia; tento starý muž potichu spřádá své plány, jako je zosnuje. Jesliže je tu někde zádrhel, pak je to v místu děje. Chrlíc své verše s katarickými zúženími dechu probíjejícího ušní boltce rétoriky, je Branagh jako svist ve vytváření hovorové a nesrozumitelné poezie; vyplivl 400 let staré verše jako rapmaster. Ale nedokáže, aby byli také tak poetické.

S obdivem hovoří o Shakespearově obchodním smyslu, a on ho má též; je též obdařen posedlou Olivierovou ambicí, podnikavým magnetismem, který přitahuje nejzářivější světla Británie a Hollywoodu k jeho projektům. Co však postrádá v tomto obchodě s kulturou, je Olivierovo nebezpečí, udržovaná krása a sladké delirium, které činí herce hvězdou. To jsou přesně ty vlastnosti, které dělí tohoto obdivuhodného Hamleta -- a Hamleta - od strhujícího příběhu.