Význam potřeby Shakespeara
David Walsh

Britský herec-režisér Kenneth Branagh nám ve své nové filmové verzi Hamleta Williama Shakespeara podal upřímnou a živou podobu jednoho z nejneobvyklejších dramat, která kdy byla napsána nebo natočena. Branaghovo rozhodnutí natočit nesestříhanou, čtyřhodinovou verzi je chvályhodné z mnoha pohledů. Podstoupit takovou práci, která může být promítána pouze několikrát málo denně, je jako vlétnout do tváře "tržním realitám", které přísně vládnou světu komerčního filmu. Zfilmováním svého Hamleta Branagh navíc zamítl další z kardinálních principů zábavného průmyslu - že běžná divácká veřejnost chodící na filmy do kina je tvořena téměř výhradně z idiotů, kterým se nikdo nepokouší předložit nic jiného než bezduchý materiál. Branaghův umělecký život se zdá být ovlivněn především hlubokou důvěrou cítěnou v Shakespeara, pevnou vírou, téměř s pedagogickou povahou, že alžbětínský dramatik může a měl by promlouvat k širokým vrstvám veřejnosti. Mohl by být ovlivněn mnohem horšími věcmi!

Populární vědomí obohaceno

Ne každá verze Hamleta je příspěvkem kulturnímu životu. Hra se zformovala do podoby standardního repertoárů, za kterou ji řekněme běžně nepovažujeme. Vzdělaní členové určitých sociálních tříd jsou přesvědčeni o tom, že jsou si podobni s Hamletem, i když ve skutečnosti jeho problematičtější aspekty zůstávají pro mnohé zavřenou knihou. Růst vážných produkcí hry je skutečnou službou. Takové činy jako intelektuální hrdinství hrají roli ať již virtuozitou z nich vyplývající kritiky současné umělecké práce v přeorientování a obohacení populárního vědomí. Film je upřímnou prací, nejen kompletním uměleckým výkonem. 36letý Branagh, narozený v Belfastu, je skvělým hercem a talentovaným režisérem dalších herců; není obdařen neobyčejným vizuálním nebo filmovým smyslem. Jeho předešlé pokusy zfilmovat Shakespearovy hry - Henry V. (1989) an Mnoho pokřiku pro nic (1993) - byly živé a zajímavé, ale nedokonalé. Jeho další filmová díla - Znovu po smrti (1991), Peterovi přátelé (1992), Frankenstein (1994) a Midwinter´s Tale (1995) -- mu přinesly relativně malou slávu. V Hamletu jeho osvětlení, pohyby kamery, dekorace, kostýmy, výběr hudby vypadají přinejlepším neplánovaně. To není nesouhlas. U takového filmu, jehož esenciální síla leží z principu v jeho mluvené řeči, vždy existuje nebezpečí, že bude pro diváka něco více než "pouhá slova". Ale celkově ztvárnění kompletního textu celé hry, něco co se jen zřídka stane (filmová verze Laurence Oliviera z roku 1948 je např. skoro o dvě hodiny kratší), dokazuje obrovskou sílu. Branaghova snaha porvat se, v literárním slova smyslu, se smyslem každému jednotlivého momentu, přináší na světlo, pokud je důkladně neprozkoumává, Hamletovy hloubky. Branagh není ani oportunista ani se především nezajímá o předvádění svých vykřičených schopnosti a tak jeho poctivá umělecká jednota vyhrává. Předpokládá se, že Shakespeare napsal Hamleta okolo roku 1600. Základní děj hry je dobře znám: Dánský princ se chce pomstít za vraždu svého otce, krále, rukama králova vlastního bratra, který se oženil s vdovou oběti. Příběh vychází ze skandinávského lidového příběhu sepsaného ve dvanáctém století v latině Dánem Saxo Grammaticusem. Francouz Francois de Belleforest ho převyprávěl v roce 1580. Má se za to, že Thomas Kyd nebo někdo jiný z Shakespearových současníků adaptoval příběh pro anglická pódia někdy před rokem 1598; ta hra je ale ztracena. Popularita Shakespearovy verze byla okamžitá a trvalá. Ze sociohistorického pohledu není těžké vypátrat hlavní dilema hry. Německý dramatik Bertolt Brecht nabídl spis, který dosud zůstává užitečný. Branaghův přístup ke hře silně nabízí myšlenku, že je obeznámen s touto interpretací. Brecht napsal, že hra byla umístěna do doby válečníky a klade velký důraz na krvavé střety kvůli moci, jak uvnitř Dánska tak mezi Dánskem a Norskem, které rámují nutnou akci. V mnoha ztvárněních např. Olivierově, jsou tyto prvky sestříhány nebo úplně vypuštěny. Rozhodující moment hry, podle Brechtova názoru, nadchází, když Hamlet potká norského prince Fortinbrase, který vede svou armádu do predátorské války proti Polsku. Brecht píše: "Překonán tímto válečnickým příkladem, se (Hamlet) otočí a v míru barbarského řežničení přináší smrt svého strýce, matky a sebe, ponechávajíc Dánsko Norovi. Tyto události ukazují mladého muže ... využívajíc nejneefektivnějšího způsobu nového přístupu k Důvodu, který získal na Univerzitě ve Winttenbergu. Ve feudálním zřízení, kam se vrací, je jednoduše spoután předsudky. Tváří tvář iracionálním praktikám je jeho uvažování naprosto nepraktické." Výše zmíněná interpretace je zcela jistě výtah z těch, které nabízejí, že hra je pouze studium člověka "který nedokáže ovládnout svou mysl." Nicméně bylo by opravdu příliš jednoduché u toho zůstat. Konflikt mezi "novým přístupem k Důvodu" a "feudálním zřízením" nalezl umělecké vyjádření v bezpočtu prací, z nichž mnoho se již nečte nebo neuvádí. Proč nás však Hamlet stále fascinuje? Samozřejmě je to jazykem, důvtipem, naprostým rozdílem hlasů a tónů, které činí Branaghovu verzi dostupnou divákovi. Kolik běžných frází, které dodnes nacházejí sluchu, je v této hře! "Slabosti, tvé jméno je žena," "Něco shnilého je ve státě Dánském," "Čas je v nepořádku," "I když je to šílenství je v něm smysl," "Hra je věc, kde chytnu svědomí krále," "Dáma protestovala příliš mnoho," a tak dále. Tohle není druhořadá záležitost. Žádná autorita nemůže uvést do jazyka frázi nebo pořekadlo pomocí legislativy a ještě méně přinutit někoho je používat. Svou svobodou vyjadřování lidé v průběhu desetiletí a staletí společně odhalili, že daná slova vystihují něco ze života v jeho unikátní podobě.

Rozsah otázek a emocí

Mimoto je v Hamletu široký rozsah témat a problémů: láska a nenávist v množství forem; strach ze smrti, přání zemřít, samotná smrt; základní psychologické vztahy -- mezi rodiči a dětmi, mezi dvojčaty. Mimo to je to též devastující kritika sociálního pořádku prosakujícího zneužitím moci, korupcí a nečestností z každého póru. Problémy zdání a reality, šílenství a normálnosti, vášně a rozumu, svobodné vůle a předurčení nejsou jednoduše probírány, jsou podány v dramatickém smyslu a odehrávají se před očima diváka. Hamlet obsahuje další hru, částečně napsanou a režírovanou postavou Hamleta, která poskytuje příležitost zamyslet se nad samotným uměním hraní a dramatu. Ale v Shakespearově hře je něco víc než tohle vše. Co je Hamlet? Muž, který pozná lži a nečestnost, který záměrně vyhledává zradu a zločin, který se rozhodne probodnout morální a sociální absces, ať to stojí, co to stojí. Po většinu hry - až do jejího krvavého závěru - se jeho intelekt chová jako kyselina smíchána z osobností a činů všech postav, včetně jeho. Proklíná svého strýce, spílá své matce, pohrdá svou láskou, uráží svého otce, dobírá si svého bratra a rozdrásá sebe. V té samé řeči Hamlet potvrzuje: "Jaké dílo je člověk! Jak vznešený v uvažování, jak vznešený v dovednosti... v jednání jako anděl, ve vnímání jako bůh!... A co je pro mě tahle kvintesence prachu? Člověk mě nemá rád." Nebo zapřemýšlejte o nádherné, znepokující samoanalýze, kterou řekl své dřívější milence Ophelii:"Já sám jsem nestranně čestný, ale přesto bych se dokázal obvinit z takových věcí, že by bylo lepší, kdybych se vůbec nenarodil. Jsem velmi hrdý, pomstychtivý, ambiciózní s více urážkami k službám než kolik jich dokážu využít, představivosti, která by jim dala tvar nebo času je použít. Co by měl někdo jako já pohybující se mezi nebem a zemí dělat? Je to tenhle hlas -- najednou arogantní a nenávidějící sama sebe, čestný, nekonečně nestálý - který zůstane. Jeden cítí v přítomnosti Hamleta nový typ osobnosti, lidštější než předcházející, která dorazila na scénu historie, nespočinitou, nespokojenou osobnost, která nezanechá nic nedotknutého. Pokud někdo uvažuje pouze o představované inteligenci, dosáhne úrovně analýzy -- co může zůstat skryto takovým očím po tak dlouhou dobu? Neozřejmuje snad hra to, že lidskost dosáhla stádia, kdy začíná být možné -- možná ne pro samotného Hamleta, ale pro pro lidstvo jako celek, kdyby přijalo jeho metody -- objevit pravdu věcí? Hegel ve svých poznámkách k Shakespearovi říká o Hamletu: "Mělčina konečné situace neuspokojí jeho ducha. Výsledkem takového smutku a slabosti, melancholie a všech nepříjemných životních situací, od začátku cítíme, že obklopen takovým prostředím hrůzy, je ztraceným mužem." Je ztracen, ne protože nekonečný zkouší a odkrývá, ale protože žije v barbarských časech a sám je barbarem. Je to toto odmítnutí naplněné existující "konečnou situací", které je tak působivé. Hegel komentuje, že Shakespeare propůjčuje svých postavám "inteligenci a představivost; a pomocí obrazu, v kterém virtuozitou této inteligence rozjímají objektivně jako umělecké dílo, činí je svobodnými umělci." (zdůrazněno). To je jako říci, že člověk nedosáhl pouze bodu, ve kterém externí realita může být chápána ve své esenci, ale muži a ženy jsou nadáni potencionální schopností přetvořit sebe a svůj svět. Hamlet je obklopen "prostředím hrůzy", ale pokud materiální záležitosti měli zachytit jeho vědomí, co by ho nebo kohokoliv z nás omezovalo? V tomto smyslu hry, pokud je hluboce cítěn a myšlen, je divák směřován k problémům lidské svobody. Činí tak hmatatelnou možnost lidstva vědomě si pro sebe budojícího harmonický a úplný život. Shakespeare je nutnou ingrediencí intelektuálního vzduchu, který bychom měli dýchat. Míra, do jaké je Branagh uvědomělý o těchto okolnostech, je nejasná a může být v jakékoli situace předmětem akademického sporu. Jeho produkce, včetně jeho výkonu v hlavní roli, slouží jako prostředky pro jejich všeobecné chápání. A to si zasluhuje srdečnou gratulaci.