Hamlet (recenze)
Austin Chronicle
Adrienne Martini

"O hanbo, kde je tvůj stud?" Několik herců může být proti dokazování své statečnosti smutečním kvílením ve filmu pro všechna potomstva. A domnívám se, že z dobrého důvodu. Shakespeare napsal některé z nejlepších tragických hrdinů jazyka, plných hříšných obratů, fatálních chyb a zbrázděných čel, bohatá potrava pro kteréhokoliv herec, který prahne dokázat, že se naučil svou Metodu jako hodný malý kluk a dychtí předvést Hamletovu černotu, Othellovy záchvaty nebo hrb Richarda III, aby vztekle prskal a naparoval se hodiny na pódiu. Možná nejznámějším z těchto herců, jejichž ego se může stát trochu příliš velkým je Kenneth Branagh. Ano, ten muž přivedl na plátno přesládlého Jindřicha V. a připomenul světu, proč je Shakespeare tak oblíbený. Ale to byl mladší, hrbatější Branagh, předtím než ho média nebo slečna Thompsonová přesvědčili, že je novým zázrakem kin. Od té doby předhodil světu svého čtyřhodinového Hamleta a svět má nyní příležitost sledovat ho ve svém vlastním obývacím pokoji, pravděpodobně v pěkném, pohodlném křesle. Chápu, že film byl vytvořen pro sdělení epičnosti dramatu Dána plného zlosti, jehož otec byl zabit jeho bratrem, a tak řečený bratr se mohl chopit trůnu a královny. Ale musel ztratit docela dost ze svých hrůzyinspirujících detailů během svého převedení na video. Pryč jsou epicky grandiózní, bujné 70mm kompozice, nahrazené neproporcionálním rámováním, díky čemuž promítání vypadají příliš velké pro takový malý prostor. Pokud máte možnost, najděte si pokladní verzi, protože jsou zde některá představení obsažená v těchto přehnaných momentech stojících za objevení. Winsletina Ophelia je magická a má největší zásluhu na křečovitých okamžicích postavy od nevinnosti k nenormálnosti. Jacobi hraje vražedného strýce Claudia s jeho plně nevyjádřením sváděním, které ponechává malý argument pro to, proč Christiina magnetická Gertrude podlehne jeho šarmu. Williams a Crystal ve svých chodících rolích vydávají ze sebe maximum a posunují tolik potřebnou komedii do těchto jinak Branagh-zveličených jednání. Branagh také se také nečekaně objevil v Othellovi Olivera Parkera, mnohem sledovanější adaptaci Shakespeara, protože Parker měl smysl pro úpravu pro potřeby filmu. Na rozdíl od nezkráceného Hamleta, slova - včetně úplných scén a interiérovými monology - byly vystřiženy z Parkerova Othella, pokud jejich obsah mohl být místo toho sdělen bohatými dekoracemi, záběry zblízka a zlomenými čtvrtými stěnami, výhodou pro ty, kteří si odbyli spoustu slov v průměrné Shakespearově hry a kteří si uvědomili, že film a divadlo jsou dvě naprosto odlišná média. Ve smyslu tónu a stylu, Parkerův Othello je Branaghův Hamlet za temným sklem. Hamlet je zářivý a expanzivní, Othello temný a úzkoprsý. Othelo je těsný film, který se soustřeďuje na jednoduché vyprávění intrikujícího příběhu žárlivost, lásky a zrady. V žádném bodě nezbloudil film od svého konce - je to jako Shakespearova dieta, základ pro ty, kteří se neradi zahalují v poezii a chtějí jen vědět, co se kčertu stalo. Branaghův Iago je vražedný, s jasnými cíly a zlomyslným leskem, kontrolovaný klaustrofobickými dekoracemi a linií příběhu. A doopravdy se mu podařilo vyprostit své ego tak daleko, aby se film nezvrátil do další show jednoho muže. Fishburne je magnetizující jako Othello, když se svíjí na mučidlech, které pro něj Iago vytvořil. Je radost sledovat Patrickovou jako Iagovou dlouhotrpějící ženu, každá řádka střídavě rozdělena mezi oblouk vitriolu a opravdového soucitu. Naštěstí jsou zde jiné adaptace jiných Shakespearových tragických hrdinských dramat, které neobsahují všudypřítomného Branagha. Richard III. Richarda Loncrainea je bez Hamleta, nacistická adaptace Shakespearova klasického příběhu o nemilosrdném princi, který je ochoten zabít kohokoliv, a tím myslím kohokoliv, kdo stojí mezi ním a trůnem. Zdá se, že film umístěný mezi války, obsáhleji popisuje vzestup Hitlera, ale sledování stále rostoucí stopy Richardovy smrti se stává jednoduše příliš fanscinujícím, aby člověk ztrácel čas znepokojováním se nad nějakým hloupým podtextem, i přes Loncraineovy hojné výstřely plné lesku a umění Anglie mezi válkami. Ale kroutící se Richard není jenom milý hoch navzdory svému elegantními okolí a Ian McKellen ho hraje s nadšeným přístupem. Hluboko za McKellenovýma očima jsou bohaté vrstvy významů a vysvětlení jeho nemocných skutků, které slouží k vysvětlení ne k omluvě, když jsou tyto vrstvy vytaženy na světlo. Američani - Bening, Thomas a Downey Jr. - jsou zkušeným obsazením k povšimnutí k vymezení této zamotané rodiny. Každý hraje jeho nebo její part s kuráží a razantností, je aby byla smetena z plátna jak literálně tak obrazně McKellenových napjatým výkonem. Je to nicméně Loncraineova a McKellenova modernizace scénáře, ne v pojmech řeči ale v charakterizacích a vizuálních komentářích a což hru činí něčím více než dalším hercem dokazujícím odvahu na bitevním poli Bardu.