Rozum a cit (recenze)
Film Comment (1/96)

Krajina venkova byla v tomto filmu nádherná, říká Jay Leno. Ach ano, Jane Austen, Jane Austen, to bylo Devonshire, velmi hezké, zaručené Emmou Thompson, ale bylo nemožné získat záběry. Když zrovna nefrkali koně, bečely ovce nebo křičeli ptáci. Ptáci museli být vyplašeni (vyplašeni ne zastřeleni) zbraněmi. Emma Thompson napodobovala radostné štebetání ptáků v koňském nadýmání, které museli příšerní filmoví lidé snášet. Napodobovala chudáka Alana Rickmana, jak roztáhl své nohy taaak široko, aby se dostal na nadmutého koně a pak řekl, "Mimochodem, to byla má zkouška Základního instinktu."

Byla to typická Emma Thompson ve své vítězné drzosti a vrstevné ironii. Za prvé, byla otrávená tím, jak těžké něco prodat americkému TV publiku - kostýmní film, film o vztahu. Za druhé, napodobovala, prakticky parodovala způsob,jakým angličtí herci mluví o tom, co dělají, své rétorické nebo samoznehodňující a katastrofické příběhy. Přesněji, předváděla preview toho, co Rozum a cit předvádí, když přechází od lámání srdci k humoru, od vytahovačnosti po koňské koblížky. (Ano, je zde okamžik, ale ne v knize Jane Austen, kdy jsou hrdinky, které právě dorazily do Londýna varovány před svinstvem na ulicích.)

Thompson napsala scénář, svůj první a hrála Elinor, nejstarší, nejrozumnější, nejzodpovědnější a nejvíce utiskovaná ze tří najednou ožebračených -- tedy velmi omezených Dashwoodových sester. Elinoriným opakem je prostřední sestra Marianne (Kate Winslet), divoké stvoření svého srdce. Co Thompson udělala s knihou je zázrak, opravdové osvobození. První publikovaná novela (1811) Jane Austen je moudrá a pohybující se kniha, ale napsána v okázalém a svázaném Johnsovském období plném těžkopádných moralizujících a někdy napnutých melodramat. Zatímco Elinor vychází s novými rodinnými známými, Emma Thompson vyskočila a projela knihou a nalezla nuance gest nebo činy, které ji pomohly vytvořit prózu. Nejmladší sestra, Margaret (Emilie Francois), se stane uličnicí schovávající se ve své skrýši na stromě posedlé prozkoumáváním. V jednom momentu si Elinor stěžuje svému nápadníkovi (Hugh Grant), který váhá nad svou volbu zaměstnání, že ženy nemají takový přepych, ale většinu doby sledujeme různorodé schopné ženy a neschopné muže a to nám vykresluje naše vlastní, správně feministické, závěry.

Tohle je svět matek a sester, svět prakticky bez otců (film začíná smrtí otce Dashwooda, hraného Timem Wilkinsonem). Přesto je to ale svět, kde všechny důležitá rozhodnutí pochází od neviditelných mužů. Elinor Emmy Thomspon, realistka obklopená snílkovskou matkou a romantickou sestrou, je tou, která musí hlídat rozpočet, škrtnout hovězí a cukr, uklidňovat hádky, přinést čaj, rozvazovat stuhy, sedět u nemocných v posteli. Mimo to je ironikem, vždy sledující nesrozumitelnou hloupost věcí a když se nalezne lakonického ironického Edwarda Ferrarse Hugha Granta, zamiluje se. Vypravěč rozhodl, že obě sestry - opatrná ironička a poblázněná romantička - budou trpět láskou. Elinor miluje již zasnoubeného muže a musí snášet v upjatém malém společenském světě, který obývá, tajné štebetání její zdánlivě triufální rivalky (hranou smrtelně a zvláštně sympaticky zlomyslnou Imogen Stubbs). Marianne propadne (doslova) sexy zlosynovi Willoughbymu - Greg Wise je dost dobrý, ale Daniel Day Lewis nebo Montgomery Clift by byli vhodnější. Musí se přiblížit smrti, než uzří přednosti oddaného milého Brandona (Alan Rickman vnáší do této nevděčné role opravdové teplo a animaci).

Mariannina smrt a znovuzrození - její měnící se lásky - jsou středem knihy, ale ve filmu zaujímají centrální emocionální místo Elinor a Edward. Hugh Grant nikdy nebyl (aspoň od jeho báječného Chopina v Impromptu) obsazen do lepší, upjatejší role: všechno to mile vypadající záhadno je ovládáno Ferrarsem, který vyhraje nad ohrnující se nejmladší sestrou a tím nepřímo uchvátí Elinoriino srdce. I když vědí, že jejich láska je nemožnou, jejich scény spolu mají porcelánovou delikátnost a mocný tlukot srdce. Grantova pobavující způsobnost se perfektně hodí do dekory tohoto světa vyvolávajícího vzpomínky. Když štěstí neočekávaně přijde, Emma Thompson se otočí od očí přihlížejících, od kamery a vzlyká - skučí - supí radostí. Je to živočišná exploze v čísnkém obchodě, vzrušující film ke sledování. Nevidíme Grantovy reakce, ale slyšíme od Margaret, strategicky umístěné ve svém domečku na stromě, že padl na kolena. Vyplývá z toho jedna z těch oslavných svatebních slavností, včetně májky, které jsou tak milovány původním Britským divadlem a filmem.

Všichni představitelé mají neklidnou pravdivost snu. Kate Winlet (ze slavných Nebeských stvoření) vypadá jako Boucher a nachází dementující, všechoschopnou bláznivost v jádru Marianne bez toho, aniž by se stala Regency Courtney Love. Chladně elegantní Harriet Walter odkazuje dívčiným zlomyslné, tchyni bez srdce se samouspojivým přebytkem zlosynnosti. Přebytek se pojí s precizností, to jsou poznámky Elizabeth Spriggs jako vulgárně benevolentní paní Jenningsové a Richarda Lumsdena jako nevyslovitelně domýšlivého Roberta Ferrarse. Vše má vzdušnou ale přízemní vznešenost, jednoduchou excentritu, která nás bere zpět do zlatého věku filmové adaptace 19. století, do let 1830.

Skvělými adaptacemi byly Cukor-Selznickovy filmy Malé ženy a David Copperfield. Také filmy nebyli více než dvě generace od svých originálů a jejich starší herci znali Viktoriánské pódium. Teď jsme tak vzdálení od filmů třicátých let jako oni byly od Dickense, a dostat se zpět do tohu duchu - nebo povznést tento duch k novému životu - klasiky je nemožné. Scorsese zázračně toho dosáhl ve Věku nevinnosti. A nyní toto. Film Jane Austen zlaté éry, film Roberta Z. Leonarda společnosti MGM Čest a předsudek má svůj náhodný šarm ale je naprosto profiltrován jevištní hrou, která zesladila a zjemnila takové postavy jako Darcy (sklesle šelmovský Laurence Olivier), Mr. Bennet (choulící se Edmund Gwenn) a dokonce Lady Catherine (neutrální Edna May Oliver). A co je nejhorší ze všeho, dělá si legraci ze spokojené a didaktické Elizabeth v Greer Garson. Byla to bonboniérová Jane Austen bez octu (i když ještě stále ne tak hrozná, jako Bouřlivé výšiny Goldwynu). Rozum a cit je pomstou Jane Austen MGM.

Nebyl by žádný film nebýt jiskrného génia scénáristky, herečky, spoluautorky Emmy Thompson, ale to je pouze polovina příběhu. Jak se říká na veřejnosti, natočit film podle knihy byl nápad producentky Lindsay Doran, oficiálního představitele společnosti Mirage Sydneyho Pollacka. Byla to ona, kdo pověřil Emmu Thompson, aby sepsala scénář a když viděla, že scénář je dobrý, začala shánět režiséra. Kolegové navrhovali Ang Lee a balíček byl zabalen. Zní to všechno jako operace zlatého věku a možná že je to pravda.

V každém případě najmutí Ang Lee snese srovnání v magické přímosti se Selznickovým rozhodnutím najmout dřívějšího Leigha pro kostýmní film. Narozen a vyučen na Tchajwanu přišel studovat do NYU divadlo a přesunul se k filmu. Jak říká, okouzlen Ingmar Bergman, neorealisty, Billy Wilderem a Ozu ("pro rodinné téma"), natočil svůj první film, Pushing Hands v roce 1992. Otec, hraný skvělým Sihung Lungem, byl brutálně zacházen během kulturní revoluce v Číně a přišel strávit stáří se svým synem na předměstí New Yorku. Ale synova kavkazská žena, spisovatelka, a starý muž nemůžou vyvstát sebe na stejných místech, a tak se starý muž, mistr tai-chi, vydá na vlastní pěst pryč. Lee se trefil do tématicky a umělecky to motivu, ukázal mistrovní vizuální dynamiky vnitřních prostorů a jejich psychických tlaků. Není sentimentálním snílkem: generace a kultury nekompromisují, splynou, pak se zase roztřepaně rozpadnou, ale spíše dosáhly napjatého, vhodného poněkud povzbuzujícího odstranění.

Ve Svatebním banketu (1993) je Sihun Lung opět čínským patriarchou, tentokrát tchajwanským generálem a veteránem protijaponských a protikomunistických válek, přicházejícím do New Yorku, kde je překvapen způsoby nové čínsko-americké generace. Tentokrát potencionálním problémem není jeho problematická snacha, ale milenec jeho syna. Poněkud mechanická komedie, z které vyplývá zklamání, ale Leeovy nejlepší momenty jsou bolestivé, jedno nebo dvouzáběrové scény odhalení: milenecká hádka v angličtině před domněle nerozumějícími rodiči; syn jdoucí ke své zmatené matce v nemocniční chodbě; nevěsta a ženich projednávající potrat a hamburgery v autě. Opět, Leeovy prostory jsou jasné strany moralních zápasů. Ve Svatebním banketu formální rodinné rituály (jako uctivé pokleknutí před rodiči) a neformální jsou součástí této ambiciózní hry: najednou jsou výživně chtivým uvězněním. Synův milence, Simon, je filmovou Elinor, jeho praktický, samoobětujícího manager, jeho zařízení a ohřívač (jeho dárky rodičům za tlakový krevní obvaz a svraštělý krém), ale postrádá ironii. Jak se konečně dozvídáme, je to ve skutečnosti otec, ironický a benevolentní manipulátor kdo stojí za vším. Překrásný závěrečný záběr ukazuje rodiče, šťastné ale zvláštně šťastné, jak procházejí skrze jeden z letištních tunelů jako by do jiné existence.

Film Eat Drink Man Woman (1994) Lee umisťuje poprvé do svého rodného Tchajwanu: patriacha Sihung Lung ukazuje, že se zde ještě žije postaru a překvapivě se mezigeneračně podruhé ožení, zatímco se jeho tři vzrostlé dcery různě vyrovnávají s muži. V Eat jsou Marianny vítězy: dvě dcery, které se náhle rozhodnou pro své nepravděpodobné první lásky a skončí šťastně, zatímco prudentní dcera Elinor, nejstarší, to promešká a musí se usadil z pouhého přátelství se svým ženatým milovaných otcem a nakonec i kvůli otcově otevřené afektičnosti. Znovu kulturní, známé rituály - zde večeře připravované šéfkuchařem otcem - jsou napůl výživné, napůl dusící. Nakonec rozkošně sledujeme, že ten nejdusivější je jejich autor, otec.

Je to toto neočekávané osvobození od starší generace - od otce především - od rozpaků patriarchie, která je nová pro Leeho, čerstvá importace do Ozu/Naruse tradice, v které jednomyslně pracuje. Je to pro něj bezpochyby osobní, ale je to asi také Tchajwanská záležitost, jelikož tento ostrov je malým místem, kde se smíchaly dohromady stará Čína, americká kultura, technologické ostří a sami původní Tchajwanci a učinili překvapivé úpravy.

Takže jako umělec rodiny a společnosti, nekonečného napětí mezi ceremonií a sebou, přizpůsobení a svobody, Lee vytváří tématický smysl jako průvodce Austenovou romantičností. Konfuciusmus byl definován jako "systém ethických pravidel pro ovládání společnosti, založený na praxi jen -- sympatie nebo "lidské srdečnosti" -- jak je ukazováno v jednom vztahu s ostatními a demonstrován skrze věrnost k li, kombinaci etikety a rituálu." Něco jako Konfuciusmus informovalo civilizaci, v které Jane Austen psala a ke které se hlásila, po celou dobu byla nucena snášet mocnou romantickou kritiku. Lee činí kulturní rituály vládařského světa -- jeho pukrlata, poklony, tance, zamlklosti -- přirozenými a nenucenými, protože ví, jak tyhle věci fungují. (Je zde neuvěřitelná scéna trhání rákosu u vody, která vypadá jako Mizoguchi. Realizoval ji s přiměřeně jednoduchými momenty romantické vášně podvratné veškerému služnému chování. Řekl mi, že měl na mysli Vermeera a opravdu krémově zasazené interiéry a záběry zblízka plné zasněné touhy opravdu připomínají holandského mistra. (Vždy přesně víte, kde jste v Leeových interérech.) Leeovy exteriéry připomínají Constable, osobitě v záběru, kde kamera Michaela Coultera sleduje Elinor a Edwarda nahoru na kopec, proti perleťové obloze. Jesliže krajina Elinor připomíná Constable, Marianne se mnohem více uchyluje k Turner. Potká byronického klacka na vrcholu kopce zahaleného mlhou a zeleného mrholení; později se dvoří smrti úžasem, šílenstvím dokonce přes noční můrou deformované překážky a schází z kopce zahaleného bouří recitující Shakespearovu hymnu zklamané vášně: "Láska není láskou / Jenž se změní když potká změnu... " (Tohle byla scéna ve scénáři, říká Lee, která ho přinutila natočit film.)

Vášeň v jiném smyslu - trápení v posteli blízko smrti - následuje Marianne. Intenzita této pasáže vede ke znovuzrození obou sester, pro Elinor připravenou pro spontánní vášeň a Marianne připravenou pro klidnou afekci. Elinor uviděla během ošetřování své sestry v průběhu mnoha horečnatých dlouhých nocí, že Marianne je její duší, že bouře a slunce musí společně vytvořit duši. V knize se Willoughby naprosto nečekaně objeví o půlnoci u lože nemocné, aby se omluvil a vysvětlit své jednání (Elinor) těmito slovy:" Nebudu zde soudit ani kvůli vám nepřestanu, abych široce promlouval o absurditě, horším než absurditě, úzkostlivě zasnoubit svou víru, kde má čest je již ohraničena." Citlivě Lee a Emma Thompson (bylo to společné rozhodnutí) pustili veškerý obchod stranou. Namísto toho poslední filmový záběr, jenž dosahuje stejné věci s ekonomikou kina - se týká Willoughbyho, celého v černém na bílém koni, shlížícího z vrcholu kopce ztraceně a kajícně dolů na šťastné svatební oslavence.

Po celou dobu tedy vedla cesta ven skrze dveře. Cesta z Ivorylandu, pryč z bezduché, krásné, ne-nebezpečené, znamenité "tradice kvality" předělání literatury pro potřeby filmového plátna spočívala v obsazení umělci vášnivých přesností a přesných vášní, kteří by zahráli tyto role. Ačkoliv to nebyla "Ivorovka", beztvaré televizní přemlouvání Rogera Mitchella mě zanechalo tak chladným, jako jeho postavy; bylo to kyselé, děravé absolutní nepochopení knihy, které z Jane Austen udělalo Charlotte Bronte, rybí tuk, deštivé nedělní odpoledne. Rozum a cit je menší kniha než Čest a předsudek nebo Přemlouvání, ale je -- fenomén stěží nové v kinech -- lepším filmem. Její mistrovské dílo, Emma, byla roztomile zmenšena na velikost comicsu letos v létě Amy Heckerling v Clueless a brzy se chystá jeho vhodná adaptace. Uvidíme. Také bychom vidět, s nadějí v našich srdcích, až se konečně objeví adaptace Jane Campion knihy Henryho James Portrét lady.

Rozum a cit je šťastná událost, šťastné spojení šťastných duší; není receptem pro všeobecné zdraví, pokušující, jak by se na ni dnes mohlo nesprávně nahlížet. V době Casina a Strange Days a Copycat - a to nezmiňujeme zdaleka všechny autorské braky, které se uvádějí každý pátek - to vypadá, jako by kino prožívalo něco blízkého nervovému zlomu. Ale žádný žánr není lékem jako takový: žánr je neutrální. Sága o masovém vrahu může být dobrá, pokud je hluboce propacována (Sedm); stejně tak punkové v road movie (Prokletá generace) nebo milostný příběh mezi dvěmi obyčejnými lidmi středního věku (Madisonské mosty) nebo dva odpadlící stojící na okraji (Leaving Las Vegas). Co je žádoucí není uhlazenost nebo obrazotvornost jako taková; co je žádoucí jsou nové směsy jen a li.

Donald Lyons pracuje na knize o rodině ve filmu.