Návrat Titanicu
Esquire (české vydání) (02/98)
Tomáš Seidl

Nejdražší film historie Titanic není katastrofickým snímkem, ale tklivým melodramatem o zmařené lásce

Převést na stříbrné plátno tragédii "nepotopitelného" parníku Titanic, který 15. dubna roku 1912 narazil na ledovec a během tří hodin pohřbil na dno Atlantiku patnáct set lidí, lákalo v minulých letech různé tvůrce včetně Alfreda Hitchcocka. Předpokládané finanční náklady spojené s rekonstrukcí látky byly však často příliš odrazující. Až do loňského roku vznikly tři významné filmové adaptace: německy a protibritsky orientovaný katastrofický snímek, hollywoodská rekonstrukce (1953) a britský převod románu Waltera Lorda A Night to Remember, v Čechách uváděný pod názvem Zkáza Titanicu (1958). K tvůrcům těchto snímků se nyní přiřadil i James Cameron, jehož bezmála dvousetminutový opus TITANIC vplul do světových kin po vlajkou nejdražšího filmu v historii. (Jeho náklady přešplhaly magickou hranici dvou set miliónů dolarů.)

Navzdory tomu, že Cameron je režisérem bombastických akčních spektáklů (obě části Terminátora, Vetřelci a Pravdivé lži), místo katastrofického filmu, prošpikovaného oslňujícími efekty, natočil jímavé melodrama, jež svým stylem zapadá spíše do let čtyřicátých než devadesátých. Zkáza parníku delšího než tři fotbalová hřiště je v podstatě jen kulisou pro téměř "shakespearovskou" milostnou tragédii, pro lásku mezi novodobými Romeem a Julií, které od sebe neodloučila nenávist znepřátelených rodů, ale bariéry mezi společenskými vrstvami na počátku 20. století.

Z tohoto pohledu lze Cameronovu vizi Titanicu, jehož paluby byly členěny - tentokrát již mřížemi skutečnými - podle postavení cestujících na tři třídy (čtvrtou tvořil personál z nejnižšího podpalubí, udržující dílo lidské zpupnosti v chodu), chápat jako plující variaci Langovy Metropolis, v níž se rovněž "vyvolení" z horních vrstev města oddávali radovánkám a "tanečním zábavám", zatímco v podzemí na ně dřeli dělníci. Potopení Titanicu, doprovázené často projevy zbabělého chování finanční aristokracie při evakuaci do záchranných člunů, má zřejmě symbolizovat předvečer zániku starého politického a hospodářského uspořádání monarchistické Evropy, který uspíšeila a završila první světová válka.

Cameronův snímek je však především epickým milostným příběhem v duchu Casablanky, Jihu proti Severu nebo již zmíněného Romea a Julie: vznešeně tragickým a dojímavým, přesto ale nepodbízivým, s několika okázale elegantními scénami, panoramatickými záběry a tklivými vyznáními vášnivých emocí, kterým nebylo souzeno se naplnit. Režisér zachoval i časovou posloupnost melodramatu: oba tajní milenci (ve skvělém podání Leonarda DiCapria, který hraje svobodomyslného umělce, a Kate Winsletové, ztělesňující rozmazlenou snoubenku nemilovaného, ale bohatého elegána ze zlaté společenské třídy) se prvně políbí až ve třetině snímku a přesně v polovině - kdy se blíží osudová srážka s ledovcem - se pomilují. Starosvětsky nostalgickou patinu Cameronově romanci dodávají nejenom okázala výprava, honosné rekvizity, apartní kostýmy nebo konejšivá hudba ve stylu Enyi, ale i více než dvě stovky nenápadných, digitálně upravených záběrů (jelikož je příběh proložen pátráním současných "lovců pokladů", umožňuje to tvůrci nejen předvést nejprve na počítači simulaci zkázy lodi, která se o dvě hodiny později identicky uskuteční v "reálu", ale bez jediného střihu i vplou z vraku potopeného Titanicu do luxusních komnat v jejich plném lesku a nádheře...). Ačkoli film vypráví o tajích, jež po léta ukrývají hlubiny a trosky největšího pohyblivého objektu, jaký lidstvo vytvořilo, v Cameronově podání tím nejneproniknutelnějším oceánem tajemství zůstávají především ženská srdce.