Titanic (recenze)
Cinema (2/98)
Tomáš Hoffman

Nejstrašnější námořní katastrofa a nejkrásnější filmová love story. Výpravná smršť emocí v režii Jamese Camerona s Leonardem DiCapriem a Kate Winslet.

Duben 1912, přístav Southampton, Anglie. V pravé poledne odrazí od mola ke své první plavbě do New Yorku luxusní zaoceánský parník Titanic - pyšné dílo lidské inteligence a zručnosti. Mezi cestujícími jsou nejbohatší muži Ameriky, britští aristokraté, nudní představitelé středního stavu a také stovky chudáků, kteří cestují třetí třídou za nadějí. Doufají, že v Novém světě najdou lepší, důstojný život.

Rose DeWitt Bukaterové je sedmnáct let a i když jméno její rodiny patří ve filadelfské společnosti k nejzvučnějším, finanční situace ovdovělé matky nutí Rose k sňatku s arogantním milionářem Hockleyem (Billy Zane).

Jack Dawson (Leonardo DiCaprio) je na rozdíl od Kate dokonale svobodný. Žije ze dne na den, na živobytí si vydělává kreslířským talentem a v Evropě byl na delší umělecké "stáži". Návrat do Spojených států mu umožnil poker. Jack vyhrál lístek třetí třídy doslova pět minut před hodinou dvanáctou a na loď naskočil jako poslední ze všech 1316 cestujících.

Osudy Jacka a Kate se neodvolatelně propletly ten večer, kdy se Kate pokusila vzít si život. V zoufalství nad pokrytectvím "lepší společnosti" a s děsivou představou vyhlídky na život po boku arogatního snoubence vyběhla z luxusní jídelny první třídy, přelezla na zádi zábradlí a se slzami v očích prosila oceán, aby jí dal sílu skočit.

"Slečno, nedělejte to. Nebo budu muset skočit za vámi," řekl klidným hlasem sympatický mladík, který se nenadále vynořil ze tmy. Když Kate neposlechla, sundal si Jack boty i kabát.

"Je to snad blázen," myslela si Kate a už se vůbec nechtěla zabít. "Jo, bude to blázen," řekl si Jack a zamiloval se.

V tu chvíli oba tušili, že stojí na prahu své životní lásky. Lásky romantické, nesmírně intenzívní, ale o to kratší.

Ocelový gigant se minutu po minutě blíží k místu, na kterém bude lidská víra v technický pokrok rozdrcena nemilosrdnou silou přírody. Schůzka s osudem se blíží. Ani ta největší láska nedokáže zahnat krutou, nelítostně lhostejnou smrt...

Titanic je strhující film. S maximálním využitím nových technologií navazuje na ty nejlepší tradice klasického filmového vyprávění a lá Hollywood. Pro svou komplexnost se film vzpírá jednoznačnému žánrovému označení. Při jeho sledování se divák zcela odevzdává do rukou režiséra a směje se a pláče tak, jak pán kouzel píská. Scénář je do detailu propracovaný, plný chytře ukrytých pavlovských zvonečků. Speciální efekty jsou omračující. Zkrátka řemeslná dokonalost sama. Co jí vdechuje život?

Skvělé herecké výkony Leonarda DiCapria a hlavně dvaadvacetileté Kate Winsletové (Rozum a cit). Její hraní, to nejsou tři čtyři polohy, se kterými vystačí většina hollywoodských hvězd. Winsletová nepředstírá, ale je - chladnou přezíravou kráskou z vyšších kruhů, kamarádskou obdivovatelkou umění, rozpustilým rošťákem, dovádějícím na mejdanu ve 3. třídě, i smyslnou krasavicí. Při decentně nasnímané, ale zato skutečně zahrané milostné scéně vás zabolí u srdce. Téměř na vlastní srdce cítíte lásku filmových hrdinů. A víte, že loď se za chvilku potopí.

Rozumějte, od dětství mě u filmů o katastrofách vždycky hrozně štvala první polovina. V ní tvůrci více či méně obratně nahlížejí do životů budoucích obětí rozběsněných živlů s křečovitým úsilím mě, jako diváka, citově zaangažovat. Ať už to bylo americké Skleněné peklo nebo ruská Posádka v ohrožení, nemohl jsem se dočkat, kdy to už konečně bouchne, chytne, narazí nebo spadne. Když se v Titanicu poprvé objevil ledovec, řekl jsem si v duchu: ne, ještě ne, Camerone, vždyť se ti ta love story tak krásně rozběhla. Ale "železný Jim", jak říkají režisérovi jeho kolegové, nepovolil. Sotva Kate a Jack po prvním milování vyjdou na čerstvý vzduch a políbí se, už je tu katastrofa.

A já poprvé nechci. Snažím se silou vůle pomoci Titanicu s vyhýbáním. Vím, že kdyby se to zázrakem podařilo, přišel bych o vzrušující podívanou a bezvadné efekty. Rád je oželím, jen kdyby se Kate s Jackem šťastně dostali do New Yorku. Konečně je mi jasné, kde mě chtěli režiséři katastrofických filmů celý život mít.

Na své si ale při Titanicu přijdou i diváci studení čumáci, kteří se více než o lásku zajímají o speciální efekty. Ostatně i já jsem mezi ně před tímhle filmem patřil, takže jsem se s potěšením kvitoval nejprve věrohodnost Titanicu a poté chápaní se vymykající velkolepé aranžmá jeho agónie. Loď, zářící jako vánoční stromeček, se přídí noří do oceánu. Z její paluby jsou spouštěny záchranné čluny. Několik stovek zoufalců se v panice snaží dostat na záď, která ční k noční obloze, poseté miliony hvězd. To vše v jediném záběru, jízdě pěkně podél celé lodi. Opožděné premiéra a téměř dvojnásobné navýšení rozpočtu oproti původnímu plánu, stály zato. Divák sedí se spuštěnou čelistí a užívá si. Jestliže jsou "exteriérové" trikové záběry naprosto přesvědčivé v pětadevadesáti procentech, pak interiéry, zaplavované stoupající vodou, jsou naprosto dokonalé. Cameron ale není jen velký realizátor. Velkolepost, technickou dokonalost a silné emoce odlehčuje chytrým dodržovaním rytmu a dokonce ani ve stíněné atmosféře zaplavovaného podpalubí neváhá použít humor. Nechá diváka nabrat dech a o to drastičtěji ho pak znovu chytí pod krkem...

No dobrá. Stejně jako Titanic nebyl nepotopitelný, i Titanic není pochopitelně úplně dokonalý. Ani skvělí herci nedokáží zamaskovat někdy značně chatrnou motivaci jednání svých postav. Současný rámec, do kterého je zasazen historický příběh, zdaleka neodpovídá všestranné velkoleposti hlavní části filmu. Cameron přizpůsobil historická fakta svým záměrům a s úspěchem divákům sugeruje, že námořníci drželi ženy a děti z třetí třídy zamčené v podpalubí. Co dál? Jo, a taky v jednom záběru z ptačí perspektivy, kdy Titanic proplouvá přes celé plátno, vychází z komínů trochu nerealistický kouř..

Titanic je velkolepý, zábavný a dojemný. Je krásný. V diváckém slova smyslu nejlepší film za posledních pár let. Užijte si ho!