Titanic katastrofa 100letí
Bravo (7/98)

Tragický milostný příběh Jacka (Leonardo DiCaprio) a Rose (Kate Winslet) v dobovém snímku "Titanic" dojímá miliony filmových diváků na celém světě. Skutečný Titanic klesl ke dnu 15. dubna 1912. Zánik luxusního parníku je dodnes opředen mýty a legendami. BRAVO přínáší fakta o největší námořní katastrofě v dějinách a výlíčí, jak vznikal film ...

Temné ledové moře se rozvlní. Ozve se slabé šplouchnutí a kus dřeva, na kterém leží Rose, se zakolébá. Zvuky vesla jsou stále zřetelnější, přibližují se. Dívka pomalu otevírá oči. Otupěle, ztěžka zvedá hlavu. Člun - záchrana! Jako v tranzu sáhne po ruce svého přítele, který bezvládně leží ve vodě vedle ní. Žádná reakce. Dívčinou bledou, promrzlou tváří prostoupí zoufalství. "Jacku!" Snaží se ho probudit - marně! Roseiny oči zaplaví slzy. Touto dramatickou scénou končí tři a čtvrthodinová výpravná podívaná, velkofilm "Titanic" s Leonardem DiCapriem (Jack) a Kate Winslet (Rose) v halvních rolích. 17letou šlechtičnu Rose zachrání další ztroskotanci, Jack, 20letý chudý malíř, umírá na podchlazení.

Dramatická love story se odehrává na pozadí skutečné události - zkázy Titanicu, největší lodi světa. 10. dubna 1912 v pravé poledne vyplul z anglického Southamptonu na svou premiérovou plavbu do New Yorku nejluxusnější parník všech dob. 15. dubna časně ráno, asi v 2 hodiny a 20 minut se potopil.

Byla to dosud největší námořní tragédie: zahynulo při ní 1517 lidí, jen 703 katastrofu přežilo. Většina pasažérů se totiž nevešla na záchranné čluny. Tehdy platné normy nedržely krok s technickým pokrokem a nevyžadovaly, aby v záchranných člunech bylo místo pro všechny cestující i posádku. Přestože konstruktér Titanicu Thomas Andrews (zahynul při katastrofě) trval na tom, aby byla "jeho" loď zabezpečená více čluny, společnost White Star Line tomu nepřipisovala důležitost.

Kolem téhle katastrofy se neustále vynořují mýty a legendy. Potopení nejluxusnější lodi totiž znamenalo víc než jen tisícinásobné utrpení. Se zánikem Titanicu, který platil za nepotopitelnou loď, byla nalomená i bezmezná víra v techniku. Odborníci dodnes nechápou, proč gigantický parník najel na kru, roztrhl se a za velmi krátkou dobu klesl ke dnu. Byla to nehoda, či kapitánova lehkomyslnost? Nebo snad sabotáž?

Mnozí si myslí, že Titanicu se stala osudnou slepá kapitánova ctižádostivost. Bez ohledu na cestující, posádku a loď chtěl ješitný Edward J. Smith se svým zázrakem techniky předstihnout časový harmonogram a dojet do New Yorku dříve. Pokojná plavba a klidné a jasné počasí jeho rozhodnutí podpořily. Možnost poprvé vyplout s Titanicem dostal zkušený kapitán jako odměnu před odchodem do penze za 25leté věrné služby plavební společnosti. Během neděle 14. dubna byl Titanic sice sedmkrát varován před plovoucím ledem, přesto ale kapitán spěchal nesníženou rychlostí (22 uzlů = 41 km/h) do osudového ledového pole.

Osádka hlídkového koše, která se od začátku cesty marně dožadovala vydání dalekohledů, spatřila obrovský ledovec, až když už bylo pozdě. Po nezdařeném úhybném manévru roztrhl ledovec bok lodi v délce přes sto metrů. Přitom existují dohady, že kdyby se Titanic nesnažil ledovci vyhnout a narazil do něj přídí, zřejmě by se nepotopil. A další kdyby: Asi deset mil od Titanicu v té době kotvila loď Californian. Její důstojníci sice viděli nouzové rakety, ale díky špatnému výkladu na ně příliš nedbali. Kdyby Californian zareagoval, mohli všichni z Titanicu přežít. Záchranná loď Carpathia, která zachytila nouzový signál Titanicu, se hned vydala jeho směrem, byla ovšem pomalá a na místo neštěstí připlula asi až sto minut poté, co se Titanic potopil.

Spoustou tajemství je opředen i vrak, který stále ještě leží na dně severního Atlantiku, 650 km jižně od Newfoundlandu - a dodnes nebyl vyzdvižen. Po zániku zůstal vrak 73 let skryt. Až 1. září 1985 ho potápěči objevili v hloubce 3813 metrů, rozlomený na tři díly. Letos v srpnu se početný tým oceánografů, právních expertů a dalších vědců ponoří do severního Atlantiku, aby se pokusil podruhé vyprostit ze dna asi dvacet tun těžkou část trupu. Týmu, který to zkoušel už v roce 1996, se to nepodařilo.

Na autentických místech zkoumal vrak Titanicu i režisér filmu James Cameron. Sám se celkem dvanáctkrát potopil v minoporce k vraku, aby načerpal inspiraci. Pořídil tady unikátní záběry. Padesát procent záběrů vraku ve filmu je skutečných, zbytek tvůrci namodelovali speciálními efekty s využitím počítače. Režisér kanadského původu říká: "Titanic je nejosobnější z mých filmů. Když jsem se potopil k vraku, stála minoporka v hrobovém tichu na palubě Titaniku a já najednou skrz to malinké okénko viděl všechna dramata, která se tu odehrála před 86 lety. Tehdy jsem si slíbil, že natočím film, ve kterém atmosféra doby a všechna ta hrůza ožijí." A pak se v mexickém letovisku Rosarito Beach začal rodit film. Mexiko bylo vybráno za místo natáčení kůvli poloze vody, země a sluníčka - pohyb slunce byl kvůli autentičnosti obzvlášť důležitý. V areálu o rozloze 16 hektarů vznikla obrovská vodní nádrž o obsahu 64 miliónů litrů mořské vody. Do něho byla posazena 236 metrů dlouhá a 40 metrů vysoká replika Titanicu, zkonstruována podle původních plánů a jen o deset procent menší než originál. Aby bylo všechno perfektní, dal Cameron podle starých návrhů zhotovit dokonce i takové detaily jako nábytek, koberce či skleničky, ze kterých pili cestující první třídy. Věrnou pdobu dostala i vykládaná okna, ložní povlečení, záchranné vesty - prostě tisíce věcí, které vytvořily maximálně věrnou iluzi.

Když se potom v červenci 1996 rozjelo vlastní natáčení, počítal režisér se čtyřmi měsíci. Film byl ovšem dokončen teprve po půl roce. Kromě toho potřeboval Cameron ještě dalších šest měsíců na střih a ozvučení. Celkové náklady téhle úžasné podívané vyšplhaly do závratné výše - přes 200 milionů dolarů. Je to světový rekord, nejdražší film všech dob! Kvůli průtahům a Cameronově posedlosti po detailech náklady doslova explodovaly, takže producenti několikrát vyhrožovali, že uzavřou finanční kohoutky. Ovšem tvrdohlavý Cameron se raději vzdal svého honoráře, než aby škrtl naplánované efekty.

V nejriskantnějších scénách filmu účinkovalo na sto kaskadérů. K natočení bylo přizváno i dvanáct českých kaskadérů pražské agentury Filmka. Každý z nich představoval v různých převlecích asi patnáct lidí. Původně byli angažováni jen na měsíc, a to na nejnáročnější záběr, kdy se z rozlomené lodi z výšky 25 metrů muselo do vody "sesypat" na dvacet těl. Jeden z našich ostřílených hochů, Martin Hub, nám řekl:" Záběr, který ve filmu trvá jen pár minut, se natáčel čtrnáct dní. Skákalo se i šestkrát za sebou. Naše skoky musely vypadat maximálně přirozeně. Voda byla děsně studená, tak 16 stupňů, teplota vzduchu v noci dosáhla asi 6 stupňů. Neoprén byl nezbytný. Přesto jsme byli podchlazeni. Pořád jsme museli být ve střehu, abychom někoho při skoku do vody nezranili anebo aby nám někdo neskočil na hlavu. Několik našich zahraničních kolegů si při téhle scéně zlomilo ruce a žebra. K nejtěžšímu zranění v naší partě došlo při relaxaci. Kamarád dostal do hlavy golfovým míčkem a měl z toho otřes mozku." Při natáčení téhle scény se filmový štáb přesvědčil o kvalitách našeho týmu a požádal kaskadéry, aby ještě zůstali. Naši kluci strávili nakonec v Mexiku celkem šest měsíců. Další náš kaskadér, Pavel Cajzl, vzpomíná: "Scéna na zaplaveném schodišti se zkoušela čtrnáct dní. Filmovalo se v největším ateliéru na světě. Zdálo se, že nemůže nastat žádná komplikace. Když ale pak na nás začaly valit tuny vody, bylo najednou všechno jinak. Nikdo nepočítal s tím, že se pod tlakem vody utrhne hlavní schodiště a přimáčkne se ke stropu. Najednou jsme zjistili, že nemáme kudy uniknout z místnosti, kam se valila voda a rychle stoupala ke stropu. Naštěstí to nakonec dobře dopadlo. Ale při natáčení šlo v podstatě každý den o život."

Naši kaskadéři si pochvalovali zázemí, které jim natáčecí štáb připravil. Každý z nich měl přiděleného záchranáře a potápěče, kteří jim v případě problémů měli pomoci. "Zvlášť drsné bylo opakování scén ve vodě v noci," vzpomínají kluci. "Ale po dvou hodinách natáčení ve vodě byla vždycky pauza a my jsme se šli ohřát." Jeden z našich kaskadérů, Martin Hub, dostal dokonce mluvenou roli. Hrál českého pasažéra, který rve synka z náručí DiCapriovi, jenž ho chtěl zachránit, a zařve na něj přitom: "Idiote, dej sem to dítě!"

Režisérovo maximální nasazení se vyplatilo. James Cameron se na celý filmový projekt připravoval velmi pečlivě pět let a výsledek stojí za to. Snímek pokračuje ve svém vítězném tažení světovými kiny a pyšní se čtrnácti nominacemi na Oscara. Také soundtrack láme rekordy - stal se nejprodávanější hudbou k filmu. Obsahuje převážně instrumentální scénickou hudbu skladatele Jamese Hornera, silně ovlivněnou irskými motivy, a jenom jedinou zpívanou píseň.