Čtenářský deník

Obsah

Božena Němcová: BABIČKA

Už kolem 350 vydání se dočkalo toto vrcholné dílo B. Němcové, do kterého autorka uložila jednak své osobní vzpomínky na dětství v ratibořickém údolíčku, jednak živou ilustraci lidového folklóru a životní moudrosti prostých lidí. Vztah zámku a podzámčí autorka posunula blíž k podobě ideální, příkladné lidové obyčeje zachytila chronologicky v cyklu zvykoslovného roku. Zosobnění lidové životní filosofie je žena, babička Magdaléna Novotná. Přes značný rozsah práce jde o povídku, která nesleduje vývoj ústřední postavy. Sám děj nemá souvislou linii, jak naznačuje podtitul "Obrazy venkovského života". V první části přijíždí babička za dcerou Terezou Proškovou na Staré bělidlo k radosti čtyř jejích vnoučat - Barunky, Adélky, Jana a Vilímka. Poznáváme ji postupně jako ženu, která miluje práci, péči o hospodářství, ale taky přírodu doma i kolem, a je nesmírně citlivou vychovatelkou svěřeným dětem. Působí příkladem svým vztahem k domovu, vlasti i k lidem. Ve světě podzámčí si uchovává lidskou důstojnost, ale i učinlivou dělnost, kde je třeba. V druhé části vystupuje více do popředí zpodobení bohatých obyčejů od měsíce k měsíci (dračky, přástky, Mikuláš, vánoce, vynášení smrti, zvyky jara i léta, dožínky a Kristlina svatba). Základem dějové gradace je právě babiččina neokázalá starost o sousedy, kteří se octli v tísni. Svou přirozenou moudrostí prostou ponižování i vypínání získává respekt i paní kněžny a její schovanky Hortenzie. Ne ovšem u panských lokajů, jejichž manýry částečně přejímá i paní Terezka. "Lépe mluvit s císařem než s písařem," říká babička, která zamlada skutečně hovořila s Josefem II. Podvakrát je pozvána i na zámek, i kněžna s Hortenzií se s babičkou a dětmi ráda zastaví. Ale svého vlivu užije babička jen pro druhé: Chudému Kudrnovi s klubkem dětí pomůže opatřit práci, Kristle z hospody zachrání jejího Jakuba před vojnou, kam mu "pomohl" písař Talián ze msty za to, jak byl zesměšněn, když neodbytně dolézal za Kristlou. Němcová vykreslila kolem Starého bělidla řadu milých postav (mlynářovy, myslivce, Kudrnovy, Kristlu, Jakuba, Mílu), které spolu s babičkou svými vzpomínkami a vyprávěními obohacují povídku. Nejobsáhlejší odbočkou, která ale průběžně splývá s hlavním dějem, je myslivcovo podání tragédie nešťastné Viktorky. Je obecně známo, že skutečnost byla v tom či onom jiná, ale B.Němcové šlo o to, co je v životě našeho lidu nejtypičtější.

Jan Neruda: BALADY A ROMANCE

Spolu s Erbenovou kyticí nejvýznamnější naše epická sbírka 19. století. Z 18 básní je jen málo kalsických balad s tragickým závěrem. Je to dáno Nerudovým optimismem i mimořádným darem hluboce lidského humoru. I baladické látky jsou jím nadlehčeny. V názvech Neruda pojem balady či romance zaměňuje, někdy s účinkem humorným (Balada rajská, Balada májová jsou tragédiemi jen žertem), naopak názvy Romance italská, Romance helgolandská překvapivě zesilují účin balad. Polovina básní má námět biblický či náboženský, ale motivovaný autorovým zájmem o to, jak v lidovém podání ztrácí dogma mystické rysy a naplňuje se životem.

Balada pašijová líčí, že největší bolestí Kristovou není nevděk, záští, zrada, ale to, že pod křížem puká hořem srdce jeho matky. - Balada horská vypovídá o zázračné moci upřímné dětské víry. - Balada dětská je ze srdce psanou soustrastí při úmrtí dcery básníka Heyduka, hojivě polidšťující samu smrt. - Balada česká je romancí o krátkém, ale božsky krásném českém jaru, které lze chápat i symbolicky. - Romance o Černém jezeře je baladickou reflexí nad tajemně přitažlivou jezerní hlubinou, pod níž jeko by spaly dávné české hrdinské činy. - Romance o Karlu IV. - zlidovělá, mistrná charakteristika naší národní povahy obrazně vyjádřená nad číší vína rozhovorem Otce vlasti s panem Buškem z Velhartic. Duše českého lidu je navenek drsná, ale zvláštní, osobitá, jen je třeba poznat ji hlouběji. - Romance o jaře 1848 - vzpomíná na chvíle mladistvého opojení v roce krátké svobody, kdy "čas oponou trhnul - a změněn svět" a kdy se nadšeně bojovalo na demokratické ideály za demokratické ideály národní i všelidského.

Romance italská - předvádí baladický, krutý výjev z bojů za sjednocení Itálie, kdy i Kristus stál pod červeným praporem svobody. - Romance helgolandská - skvěle pointovaná, v níž nelidská hrabivost piráta Johna způsobí nechtěnou smrt lupičova zetě. V Baladě zimní důvtipně gradovaný pohádkový výjev s třemi vyselci a čarodějem, posedlým svou kouzelnou mocí, vrcholí výrazem lidové víry v potrestání zla.

Balada stará - stará je vybroušená tragická miniatura na erbenovský námět svobodné matky. Jejím základem je dialog matky a dcery sebevražedkyně, která s nemanželským děckem volá na boží soud svůdce - mlynáře. Balada tříkrálová - je romancí ironicky zpochybňující pravděpodobnost betlémské scény tří králů u malého Ježíška, syna tesařky, z kterého jednou vyroste monarchům nepříjemný apoštol svobody: "To se ví: přišli se slávou - jak odešli, se neví." - Romance štědrovečerní - líbezně hravé, žertovné zveršování myšlenky lidových betlémů, které jsou výrazen účinlivé lásky prostých lidí k chudému děťátku. Jeho rámcem je Petrův sen. Balada májová zachycuje dívčí kouzlení s prosbou k sv. Petronile o chlapce - přinejhorším třeba zrzavého. - Balada rajská je rozmarnou romancí o tom, že není věrných žen. Romancemi jsou i poslední tři "balady" věnované K. H. Borovskému, slávě české polky a družné svatbě v Kanaán: "Kde dobří lidé jsou, je vždycky dobře býti."

Karel Čapek: BÍLÁ NEMOC

Hl. postava: dr. Galén
Vedl. postavy: baron Krüg, maršál

Popudem k napsání tohoto dramatu z r. 1937 byl podle autorových slov "konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a ctižádostivých diktatur". Jistou zemi napadla epidemie bílé nemoci. Lékař Galén proti ní vynalezl účinný lék. Lék vydá jen tehdy, když se vlády zaváží, že již nikdy nebudou válčit. Hlava státu, v němž bílá nemoc vypukla - výbojný maršál - chce dobývat svět a před ničím se nezastavuje. Bílou nemocí je napaden hlavní zbrojař země baron Krüg. Galén jej odmítá léčit, dokud nebudou splněny jeho podmínky. Krüg žádá maršála, aby uzavřel mír. Ten však trvá na dalším zvýšení zbrojní výroby. Ani maršál nedonutí Galéna ke změně jeho stanoviska a i ve chvíli, kdy zpozoruje na sobě bílou skvrnu, fanatiky vyzývá k dalšímu výbojnému tažení. Teprve na naléhání své dcery a mladého Krüga, jehož otec se zastřelil, je ochoten uzavřít mír a splnit tak Galénovu podmínku, aby mohl být léčen. Galén přicházející k maršálovi je však ubit fanatickým davem, když odmítá provolávat slávu válce, a jeho lék je rozdupán. Čapek v předmluvě dodává, že tento tragický závěr není řešením, ale že "konečné řešení zůstává politickým a duchovním dějinám, na kterých nejsme angažováni jenom jako diváci, nýbrž jako spolubojovníci, kteří musejí vědět, na které straně světového dramatického konfliktu leží celé právo a celý život malého národa".

Karel Poláček: BYLO NÁS PĚT

V nejtěžší době svého života, v atmosféře strachu i smutku před transportem, vytváří Karel Poláček své vrchoné dílo, knihu milovanou a radostnou, obraz plný jasu a vzpomínek na krásu šťastného mládí. Vydání se už nedožil.

Za dětským vypravěčem Péťou Bajzou tušíme už od počátku samotného autora, což posiluje vyprávění v první osobě. Vděčným zdrojem humoru je klukovský jazyk, rozkošně mísící vznešená slova knižní se slovníkem uličnické hantýrky : "Já jsem pravil: Rampepurdo, ty bídnice, modli se, tvoje poslední hodina udeřila, jelikož tě musím zamordovat !" Místy v tom je i chlapecká mazanost : "Já jsem už tak hodný, že mluvým pravopisně a pořád říkám nýbrž a tudíž. "

Usmíváme se lehce karikované atmosféře rodiny skromného, šetrného obchodníčka závislého na lidech : " My jsme obchodníci, a pročež musíme být zdvořilí na všechny strany," zaznamenává si Péťa," já však nemusím být tak uctivý, protože jsem ještě malý a nemám z toho rozum." K rodině patří kromě otce a maminky i bratr Ladislav, malá Mančinka a mladé uřehtané "šídlo", služka Kristýna - pro Péťu Rampepurda.

V promyšleném výběru ožívá několik městských figurek, třeba lakotný a nepřející strýček Vařena, dotěrný starý mrávokárce pan Fajst či řezník Štverák, který "si musí namlouvat v jednom kuse Andulu, co slouží u důchodních", pročež mu mohou psi Pajda as Amorem krást buřty.

Ale hlavní zájem patří jistě partě pěti kamárádů, kteří se sice věčně pošťuchují a škorpí, ale "vynaleznou" společně spoustu nezbedností a rošťáren. Bejval Antonín, Péťův nejmilejší přítel, pan Éda Kemplink, co velí vojnám s "nejzlejšími" Ješiňáky, falešnými Dražáky a kamenáři Habrováky. Pobožný Jirsák Čeněk, co se všemu "příšerně šklebí" a "dokáže hřešit proti všem svatým přikázáním", i statečný Zilvar z chudobince, který zachrání tonoucího Vénu. S nimi poržijeme řadu vděčných historek, např. s koupáním u Klobouka, s žebráním vkleče na poutnících vambeřického procesí či s ochočováním vos pomocí ohně.

Eduard Bass (vl. jménem Eduard Schmidt) : CIRKUS HUMBERTO

Tato rozsáhlá románová kronika líčící osudy několika cirkusových dynastií vyšla v r. 1941. Ústřední postavou je Václav Karas z pošumavské vesnice, který spolu se svým otcem, zedníkem hledajícím práci v cizině, zakotví v Hamburku u cirkusu Humberto. Tatík Karas pracuje v partě stavěčů a hraje v cirkusové kapele, zatímco syn, jemuž všichni říkají Vašku, se celý den pohybuje mezi zvěří a v manéži. Nebojí se žádné práce a námahy, osvojí si záhy dovednosti několika cirkusových profesí a stane se úspěšným krasojezdcem, artistou a krotitelem. Jeho kariéra pokračuje sňatkem s dcerou ředitele cirkusu, Helenou Berwitzovou. S cirkusem jako jeho šéf prožije dobu slávy i úpadku. Po velké hospodářské krizi, kdy je nucen chátrající cirkus prodat, se stane ředitelem pražského varieté, které za 15 let přivede mezi nejlepší podniky tohoto druhu v Evropě. Mrzí ho nezájem syna Petra Antonína o cirkusovou práci, plné zadostiučinění a naplnění svého životního osudu však nalézá v talentu a začínající kariéře své vnučky, která nastoupila úspěšnou dráhu tanečnice, v čemž ji děda všestranně podporuje.

neznámý autor: DALIMILOVA KRONIKA

Kronika obsahuje 106 kapitol, které po počátečním vylíčení stavby babylónské věže, zmatení jazyků a rozchodu lidí do různých částí světa podává dějiny Čech od osídlení našeho území praotcem Čechem až po období vlády Jana Lucemburského do r. 1314. V úvodu autor vypočítává a hodnotí kroniky, které mu sloužily jako zdroj jeho práce. Nejvýše hodnotí prastarou kroniku z Boleslavi", z které nejvíce čerpal. Šlo zřejmě o dnes neznámý opis Kosmovy kroniky, z níž přejal mnoho informací a pověstí (např. o Libuši, o Přemyslovi). Dalšími zdroji byli Kosmovi pokračovatelé, latinské legendy o sv. Václavovi a sv. Ludmile a ústní vypravování kmenových, místních a erbovních pověstí (o erbech českých šlechticů, o vývoji erbu českého panovníka od kotle, orlice a jednoocasého lva až ke lvu dvouocasému). Autor, zřejmě šlechtic, zdůrazňoval odpovědnost panovníka za osud své země a národa (promluva Libuše ve 4. kapitole, , řeč knížete Vladislava v 63, kapitole, v autorském poslání určeném šlechtě v závěru poslední kapitoly). Celou kroniku prostupuje silné vlastenecké cítění. V úvodu si autor klade za cíl zpracovávat domácí příběhy a omezit tak tehdy oblíbené vyprávění cizích rytířských osudů, vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině (kapitola 69). Zvláště silný je jeho protiněmecký postoj, který ho vede k překonání stavových rozdílů. V příběhu knížete Oldřicha a selské dívky Boženy zdůrazňuje:

"Raději sě chcu s českú sedlkú snieti než královnu němečskú za ženu jmieti. Vřeť každému srdce po jazyku svému, a proto Němkyně méně bude přieti ĺudu mému, Němkyně němečskú čeleď bude jmieti a němečsky bude učiti mé děti."

Zpracování jednotlivých příběhů je soustředěné, charakteristika postav vyplývá z jejich jednání. Úvahy, rady a kritiky autorovy nejsou samoúčelné, ale vyplývají a prolínají se s vyprávěným dějem. Tvůrce stále myslí na čtenáře, promlouvá prostě, volí přiléhavá přirovnání, nevyhýbá se lidovým výrazům a rčením. Používá bezrozměrového verše o proměnlivém počtu slabik a blíží se tak hovorové řeči. Pro tyto vlastnosti se první česky psaná kronika stala ve všech dobách velmi populární a její význam je trvale aktuální.

Miguel de Cervantes Saavedra: DŮMYSLNÝ RYTÍŘ DON QUIJOTE DE LA MANCHA

Světoznámý španělský renesanční román, jenž uvedl do literatury typ postavy komicky vyjadřující rozpor mezi skutečností a iluzí.

Hrdinou románu je šlechtic (hidalgo, zeman), poblázněný četbou rytířských románů, který se vydá na pouť za ideálem svého srdce, vysněnou Dulcineou. S romantickým ideálem však kontrastuje vzhled vytáhlého stárnoucího rytíře i jeho ubohá herka Rocinante. Na cestě se rytíř setká s množstvím překážek a protivenství, které zdůrazňují rozchod iluzí s realitou. Děj dvojdílného románu se člení v mnohá komická rozhodnutí, která zažije šlechetný don Quijote se svým přízemním sluhou, sedlákem Sanchem Panzou: boj s větrnými mlýny, setkání s mezkaři, příhoda s kupci, zápas s měchy vína aj. Některé příběhy odhalují pravou tvář španělské společnosti (příhoda s galejníky); jiné jsou literárními parodiemi na rytířské a pastýřské romány. Děj prokládá autor množstvím epizodických vyprávění, jež jsou spojena motivem cesty, pouti, poznání. Vzájemné sbližování postojů obou protagonistů vrcholí ve 2. díle Sanchovy vlády nad ostrovem", v níž se odráží tradiční motiv utopický. Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha byl opatřen dedikací vévodovi de Béjar (I) a hraběti de Lemos (II), Předmluvami ke čtenářům (I,II) a úvodní parodickou kratičkou básnickou antologií ke slávě knihy a jeho hrdiny. Cervantes zachytil celý žánrový rejstřík dosavadního románu: boří babylónskou věž" rytířských románů, paroduje román a novelu pastýřskou, román utopický a dobrodružný, vstřebává podněty románu pikareskního. Don Quijote je tedy komický i tragický zároveň.

Vítězslav Nezval: EDISON

Sbírka Básně noci obsahuje Nezvalovy poetistické básně (Podivuhodný kouzelník, Akrobat). Tato sbírka obsahuje také vrchol Nezvalova poetistického období, báseň Edison (napsána 1927). Je to vyjádření básníkovi víry v práci, která se stává poezií, víry v pokrok civilizace a sílu lidské myšlenky.

Básník, který je inspirován mnohotvárností života, je stržen výsledky lidské práce, a proto píše báseň o jednom z největších vynálezců své doby. Edisonova práce je těžká a tvrdá, ale pro básníka má půvab dobrodružství; tvůrčí činnost vynálezce se podle něho podobá tvorbě básníka. Nezval vychází z několika událostí Edisonova života, jež si ovšem básnicky přetváří a jež řadí ve volném sledu ( Jednou kráčel po New Yorku dobrodruh . . .; chodec zastavil se mlčky na Brodwayi . . .;malá neděle, ach kolik jasných zvonů . . .; spáváte pět hodin denně - vám to stačí . . .;jedenkrát jste uzřel v Pensylvánii noc a obloukovou lampu u Bakera . . . ).

A tyto skutečnosti vyvolávají v jeho fantazii představy, jimiž je dokreslována myšlenková gradace udaná prvními verši jednotlivých zpěvů ( Naše životy jsou truchlivé jak pláč; naše životy jsou strmé jako vrak; naše životy jsou bludné jako kruh; naše životy se nikdy nevracejí; naše životy jsou těšivé jako smích ). Jejich poslední obměnou je závěrečný zpěv o velikosti života a smyslu lidské práce uzavřen.

Naše životy jsou jako noc a den Nashledanou hvězdy ptáci ústa žen nashledanou smrti pod kvetoucím hlohem nashledanou sbohem nashledanou sbohem na shledanou dobrou noc a dobrý den dobrou noc sladký sen

Alois Jirásek: F. L. VĚK

Hl. postava: František Věk

I. díl

Nejmladším synem kupce Věka byl hodný a hezký František. Měl velmi rád hudbu a vynikal výborným hlasem. Díky němu se dostal na doporučení svého kmotra Havránka do benediktinského kláštera ke studiu a zpěvu ve sboru. Tam získává přítele, pátera Matyáše, který se stává knihovníkem a umožní mu navštěvovat klášterní knihovnu. Nachází tam i knihy označené: " Hibri prohibiti " ( kacířské ) a mezi nimi i Bibli Kralickou, která dříve patřila sousedovi Žalmanovi. Když císař Josef zrušil klášter i knihovnu, zkoupí všechny knihy za hodnotu papíru. František vrací Žalmanovi bibli a ten se stává jeho přítelem. Po skončení středoškolských studií, které si hradí penězi, které získal za prodej knih. Po střední škole se dal František zapsat na filosofii a seznamuje se s hereckou rodinou Butteaových, kde dává němé dceři Paule kondice ve hře na housle. Poznává i její sestry Lotty a Betty. Obě působí v divadle, kde se František seznamuje s vlastencem Václavem Thámem. František se zamiluje do Pauly, ale ta má ráda Václava a stává se jeho manželkou. Díky lásce k českému jazyku a české historii se František seznamuje s uznávaným matematikem, vlastencem páterem Vydrou a jeho spolužákem Hněvkovským. Věk vypomáhá v Mozartově premiéře opery " Don Giovanni ", která se stala velmi významnou kulturní událostí. Otec se dozví, že František účinkuje v divadle a odjíždí z Dobrušky do Prahy. S Františkem se pohádá. Ten stále vzpomíná na svou milovanou matku. Dozvídá se o Paulině lásce k Thámovi a dostává zprávu o matčině nemoci. Odjíždí z Prahy a vrací se do Dobrušky. S jeho příjezdem se matka uzdravuje a odpouští mu. Otec si přeje, aby se František stal obchodníkem, ale František chce do Prahy. Na jedné obchodní cestě se setkává s Paulou, které se narodil syn a při porodu se jí vrátil hlas. Thám mu vypráví o trampotách, které zažily a radí mu, aby zůstal zůstal v Dobrušce a nejezdil nikam.

II. díl

V druhém díle se opět vracíme do Prahy. Tam se seznamujeme s vlastenci okolo Krameriovy expedice, jimiž jsou páter Vrba, Šedivý i sám Kramerius. Páter Vrba vyjíždí každé jaro na venkov, aby prodával Krameriovy knihy a časopisy, čímž podporoval vlastenectví. Do děje se dostává příběh chudé vdovy Terezie Mattennové. Když přichází do Prahy, je to obyčejná česká dívka, která se ve společnosti svých přátel velmi změnila. Za svůj mateřský jazyk se stydí a mluví pouze německy. Po smrti svého strýce utíká s italským hercem. Také v Dobrušce se mnoho změnilo. Starý Věk zemřel a František se stal principálem. Stal se z něj velmi obratný obchodník a dobrý kupec. Všude si ho vážili. Odjíždí za obchodem do Prahy a tam se setkává s bývalými přáteli. Seznamuje se s páterem Vrbou a ostatními vlastenci. Setkává se i s Betty Butteaovou, která by si Františka ráda přivlastnila jen a jen pro sebe. Ne proto, že by po něm tolik toužila, ale líbí se jí jeho majetek. Ten ji však odhalí, a s ní i s rodinou Butteaových se rozchází. František se vrací domů a zanedlouho se zamiluje do krásné vlastenky Márinky Smíškové, V Praze se mezitím chystá velká událost. Má být za českého krále korunován Leopold II. I z Dobrušky, jako z mnoha jiných měst vyjíždí vlastenci ku Praze. Samozřejmě s Františkem a Márinkou. Při plese jí vyzná lásku a po návratu do Dobrušky si ji bere za manželku.

Jonathan Swift: GULLIVEROVY CESTY

Utopický román anglického spisovatele 18. století, pod rouškou imaginárního cestopisu satiricky líčí poměry v Anglii, kritizuje civilizaci a relativizuje sílu lidského rozumu.

Román, jehož původní název zněl Cesty k rozličným národům světa . . . , je rozdělen do čtyř dílů o nestejném počtu kapitol ( osm, osm, jedenáct, dvanáct ), nesoucích tzv. epická záhlaví. Je mu předeslána fiktivní předmluva vydavatele Sympsona a dopis autora - kapitána Lemuela Gullivera tomuto vydavateli. Fikci pravdivosti podtrhují také mapky, portrét Gullivera a autentická 1. osoba, v níž se líčí Gulliverovi cesty na utopické ostrovy.

V I. dílu Cetsa do Liliputu se Gulliver ocitá mezi trpaslíky, ve II. dílu Cesta do Brobdingnagu mezi obry. ve III. dílu Cesta do Laputy, Balnibardi, Luggnaggu, Blubbdubdribu se představy o světě vtělují do alegorie vznášejícího se ostrova (Laputa - alegorie sféry teoretického myšlení a uzavřené aristokracie) a obrazu hospodářsky a kulturně upadajícího státu Balnibardi. V tomto dílu promlouvá Gulliver se slavnými muži minulosti a poznává Struldbrugy, nesmrtelné obyvatele ostrova Luggnaggu.

Tématem IV. dílu Cesta do země Hvajninimů je výměna sociálních rolí mezi koňmi a lidmi. Lidé, tzv. Jahuové, slouží v ideální říši ušlechtilým zvířatům. Gulliver prožívá nejrůznější dobrodružství a po mnohaleté cestě se vrací domů. Putování po imaginárních ostrovech a zemích je záminkou ke kritice domácích poměrů a evropské kultury. Souběžně s negativními obrazy autor rýsuje projekt ideálního zřízení.

Marie Majerová: HAVÍŘSKÁ BALADA

Příběh je volným pokračováním románu Siréna. Vypráví o osudu Rudly, jednohoze synů staré Hudcovky. Odehrává se od velké hornické stávky roku 1900 až po světovou hospodářskou krizi roku 1929 -1933. Když se Rudla dostává na černou listinu, odchází tajně do Německa. Dostává se do Elsnice, kde se ubytoval v hostinci u manželů Jelínkových. Připadá si tam jako v ráji. Přišla za ním jeho milá Milka a byl šťasten. Rudla Hudec tu žije pod cizím jménem Jan Zvonař. Po narození syna se však vše začíná hroutit. Chtěli ho oddělit od Milfara, ale ten se vzbouřil a byli oba vyhnáni ze šachty. Našli si práci na povrchu, ale za měsíc byl Zvonař zase v dole. Když měl Zvonař už čtyři děti a Milfar psal, že se dá ve Westfálsku vydělat více peněz. Ve Westfálsku dlouho nepobyli a začala mobilizace. Zvonař musel narukovat mezi prvními. Utekl jim, ale zase ho chytili a poslali na frontu. Horníci ale mohli zpět do dolu. Najstaršímu chlapci, kterému říkali Kluk bylo 14 let a nastoupil do dolu. Na dole došlo k neštěstí a mezi 600 mrtvými byl i Kluk.

Třetí kapitola je vyprávěním Milky Milfarovům po několika letech. Hudec přišel o dva prsty a narodila se jim holčička. Vrátili se do Čech, kde vznikla republika. Hudec (mrzák) se dal na žebrotu, ale zachoval si víru v lepší svět.

 

Victor Hugo: CHRÁM MATKY BOŽÍ V PAŘÍŽI

Jedno z nejznámějších děl francouzského romantismu, historický román z prostředí středověké Paříže.

Hlavní postavou románu je ošklivý Quasimodo, hrbatý zvoník z chrámu Matky Boží, jehož se v dětství ujal kněz Klaudius Frollo a vychoval ho. Quasimodo vyrostl v chrámu, který se mu stal domovem a celým světem. Žije v naprosté osamělosti, lidé se ho straní a nenávidí ho pro jeho ošklivost, v níž vidí ztělesnění zla. Jediným člověkem, kterého má Quasimodo hluboce rád, je Frollo. Kvůli němu se pokusí o únos krásné cikánské tanečnice Esmeraldy, do níž je Frollo hluboce zamilován. Záměr se však nezdaří, Quasimdo je zatčen a odsouzen k trestu na pranýři. Pouze Esmeralda má s ním soucit a snaží se mu v jeho trápení ulehčit. Frollo chce dívku získt za každou cenu, lstí dosáhne toho, že je obviněna z čarodějnictví a odsouzena k smrti. Nabízí jí záchranu pod podmínkou, že se stane jeho milenkou. Esmeralda však odmítá. V den popravy ji však Quasimodo unese a skrývá v chrámu. Dává jí najevo, jak ji miluje, ví však, že jeho láska nemůže být opětována. Esmeralda miluje kapitána Phoeba, v němž vidí ideál krásy a ušlechtilosti. Mylná víra v jeho lásku a ochranu se stane konečnou příčinou její záhuby. Po její smrti Quasimodo beze stopy mizí, po letech je jeho tělo nalezeno v hrobce v objetí mrtvé Esmeraldy.

Tematická výstavba knihy Chrám matky boží v Paříži je založena na významové antitezi, která prostupuje všechny jeho základní složky. Mnohonásobným ztělesněním této antiteze jsou postavy románu - samy o sobě málo individualizované, pojaté jako symboly: Quasimodo, který svou ošklivostí budí strach a posměch, je schopný hlubokých a ušlechtilých lidských citů. Mládí, krása a mravní čistota Esmeraldy kontrastuje s prostředím úpadku a bídy, ve kterém žije.

Walter Scott: IVANHOE

Historický román skotského romantika (1819). Děj Ivanhoea se odehrává ve střední Anglii na sklonku 12. století, v době, kdy se král Richard Lví srdce vracel z křížové výpravy a ze zajetí do vlasti, spravované jeho intrikánským bratrem Janem, v níž vzrostla moc jednotlivých normanských šlechticů, kteří terorizovali lid a pošlapávali práva staré saské šlechty. Rozvíjí se ve dvou liniích: základem první je konflikt dvou kultur - normanské, rytířské (jejímiž představiteli jsou templář Bois-Guilbert, baron Front-de-Boeuf a Philip de Malvoisin a dvořané Fitzurse a de Bracy) a saské (již představuje odumírající rodová šlechta Athelstane z Coningsburghu a Cerdic z Rotherwoodu), zápletku druhé vytvářejí dva překrývající se milostné trojúhelníky (Ivanhoe - Cedricova schovanka, bohatá dědička Rowena - židovka Rebeka; Bois-Guilbert - Rebeka - Ivanhoe).

První konflikt - nastíněn v rozsáhlé epizodě turnaje v Ashby - vrcholí v dramatickém obléhání hradu Torquilstone, kdy jej řeší přímá účast lidu (symbolizovaného postavami pasáků vepřů Gurtha, šaška Wamby a vůdce lučištníků Locksleyho = Robina Hooda), který jedná v souladu se skutečnými zájmy státu (reprezentovanými králem, převlečeným za rytíře Černého lenocha - Le Noin Faineant) a jehož zásluhou je spiknutí prince Jana zmařeno.

Druhý konflikt získává ústřední význam v závěru románu, kdy se posouvá od dílčích konfrontací aktivních a pasivních postav (Rebeka, templář a Ivanhoe, Rowena) na obléhaném Torquilstonu do obecně lidské podoby (odsouzení Rebeky jako čarodějnice v templářském preceptoriu a "boží soud", prokazující její nevinu). Každá ze 44 kapitol je uvozena motem (úryvky zvláště z anglické poezie a dramat od Chaucera výše), někdy i vymyšleným ("Stará tragédie" aj.).

Vydání z roku 1819 předchází předmluva ve formě mystifikujícího dedikačního dopisu antikváři, důstojnému panu Dr. Suchopárovi (DryasDust), zdůvodňující především výběr tématu z anglických dějin a způsob jeho zpracování. K vydání z roku 1930 je připojen úvod, týkající se historie zdrojů a morální problematiky Ivanhoea.

Alexandr Solženicyn: JEDEN DEN IVANA DĚNISOVIČE

Povídka, za kterou dostal autor Nobelovu cenu za literaturu z roku 1970, byla napsána na základě jeho skutečného pobytu v koncentračním pracovním táboře Gulag. Je částečně autobiografická a je postavena na vyprávění vězně, který byl za války zajat německou zrmádou, ale kterému se podařilo ze zajetí uprchnout. Po návratu ke své jednotce byl tajnou policií označen za špióna a odsouzen k trestu deseti let v pracovním táboře. V táboře je tvrdý, až nelidský režim, na který si nováček velmi těžko zvyká. Hlavní hrdina, celým jménam Ivan Děnisovič Šuchov prožil po různých táborech po Sibiři už osm let a zanedlouho ho čeká propuštění. Ze zkušeností ostatních vězňů však ví, že takové, jako je on, buď pošlou do vyhnanství, nebo mu připíšou další "desítku". Tábor ovládají zločinci z povolání, kteří si na úkor "pracantů" zlepšují životní podmínky. Člověk však musí držet jazyk za zuby, nebo ho "orgáni strčí do korekce" , což je kamenné vězení, kde se netopí a kde i v létě je mráz několik stupňů pod nulou. Po několika dnech v korekci si člověk "užene" nemoc, doživotní následky, nebo i smrt.

Povídka je postavena na vyprávění v 1. osobě po jeden den od Budíčku po večerku. Ukazuje na charaktery lidí po mnohaletém věznění. Někteří spoluvězni si dosud uchovali hrdost a lidskou tvář (žijí podle pravidel civilizace). Jiní se v zoufalství schylují k ponižujícímu chování (vylizují misky po jídle nebo chodí "práskat k bezpečákovi"). Tekto popisuje autor život ve vynálezu bolševické moci, ze kterého není úniku (jediným útočištěm je smrt).

Karel Matěj Čapek - Chod: KAŠPAR LÉN MSTITEL

Zedník Kašpar Lén se vrací po třech letech vojny domů do Prahy. Nemá tam však nikoho blízkého. Jeho přítel, zedník Kryštof, u něhož bydlel v podnájmu, se utopil ze zoufalství nad tím, že dceru Mařku, Kterou měl Lén rád ještě jako malou holčičku, zkazil kupec Konopík a ta se stala prostitutkou. Lén je odhodlán Mařku z nevěstince dostat a Konopíkovi se pomstít. Pracuje na stavbě Konopíkova domu a připravuje se ho zabít. Stává se to pro něj samozřejmostí jako každodenně vylézt na lešení. Cítí přímo fyzický odpor vůči Konopíkovi, vůči jeho pleši a napjaté kůži, na niž musí dopadnout smrtící rána. Jednoho dne, když Konopík stál pod lešením, spadla na jeho hlavu cihla a zabila ho. Lén, který byl hlavním podezřelím byl zatčen a souzen. Soud je dlouhý, neboť nemá dostatek důkazů. Jedině Mařka věděla o Lénově záměru a při přelíčení, kterého se zůčastnila, výkřikem Léna prozradila. Ten, těžce nemocný a zchatralý duševně i tělesně, na soudcův dotaz, jak se věc přihodila, nemohl už odpovědět, neboť mu z úst vytryskla krev, omdlel a víc se již z bezvědomí neprobral. " Tak udělal z dlouhého krátký proces. " Mařka, která byla přítomna v soudní síni, se tak rozrušila, že rovněž zemřela.

Příběh románu se vyznačuje groteskní situací, instiktivností a předurčeností jednání postav a detailním vykreslaním negativních stránek prostředí a činů lidí.

Vladimír Páral: KATAPULT

Čtenářsky poutavá novela Vl. Párala patří k cyklu románů a novel, souhrně nazvanému Pět způsobů ukájení.

Podtitul příběhu - "jízdní řád železničních, lodních a leteckých drah do ráje" - nepatří jen našemu hrdinovi. - Je jím Jacek Jošt ("33/175, obličej oválný, oči a vlasy hnědé, zvláštní znamení žádné"). Tragikomický obraz úředníčka ústecké chemičky, který dík známým poměrům stále něco pro závod schání po republice ve směru Brno - Ústí. Jaká příležitost pořídit si postupně ve světě harém, fungující dle jízdního řádu! Jeho Lenka v automatismu života zná už jen dcerku Leničku a muži důvěřuje jen naivně, že jí Jacek občas sám nastražuje suvenýry svých nevěr, ale marně. Ve vlaku se domluví s mladičkou, hezkou Naďou, která ho nemíní "uhánět", inzerce pomůže k řádce dalších dívčích a dámských adres, na každé čeká něco pěkného : Hanička - dítě čisté, učitelka bezmezně oddaná, Lída - půvabná vdovička z hájovny uprostřed lesa se dvěma rozmilými dětmi, Anna - vlivná zaměstnankyně velkého podniku, která pomáhá schánět - i báječné místo pro Jacka. Tina je dolarová sexbomba, "zlatopomerančová", kterou to brzy omrzí, ale nabýdne Jackovi šikovnou benzínovou pumpu, u níž stačí nedotočit nějaký ten litr benzínu a za chvilku je pěkný kapitál ... Jenže i ta švarná Naďa z vlaku se zařizuje a chce své ... Jak se zbavit manželky ? Jacek jí marně hledí přivést na stopu svých milostných avantýr, dokonce sežene na inzerát muže, kterým ženu dohazuje ještě před rozvodem. Většina zájemců se zděsí, ale jistý "trpaslík" ne. A od něho se všecko doví milá Lenla, za kterou během Jackových omlouvaných absencí pilně dolézal soused Trošt. Joštovi se to nakonec všecko přejí a zhnusí, rozešle svým "nadějím" upřímné vysvětlující listy - ale shodou okolností v době, kdy he sám svou zmoudřelou Lenkou "katapultován" a na jeho místečko si sedá soused. Tedy žádný filmový Happy-End. V návratu navíc našemu Casanovovi zabrání náhodná smrt.

K Páralovým černě humorným pasážím patří i jeho parodický humor stylistický a jazykový, s užitím telegrafické řeči inzerátů, úředních formulí, vět jmenných anebo neslovesných.

Hemingway Ernest: KOMU ZVONÍ HRANA (For Whom the Bell Tolls)

Americký román z období španělské občanské války

Děj románu uvozený mottem z anglického básníka J. Donna ("Žádný člověk není ostrov sám pro sebe;... smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě") je soustředěn na tři dny života lektora španělštiny Roberta Jordana, který bojuje jako americký dobrovolník ve španělské občanské válce. Připojuje se k jedné ze skupin partyzánů v horách poblíž Segovie, aby vyhodil do vzduchu most a znemožnil tak přísun nepřátelských posil v době chystaného republikánského útoku. Během pobytu u skupiny, kdy projevuje její vedoucí Pablo na rozdíl od své družky Pilar a starce Anselma k Jordanově poslání nedůvěru, se Jordan zamiluje do Maríi, dcery republikánského starosty, zavražděného fašisty. Jordan sám o zdaru útoku pochybuje, velení jej však neodvolá včas. Při úspěšném zničení mostu Anselmo umírá, Jordanovi během ústupu zlomí kůň nohu. Ten posílá skupinu do bezpečí, sám však se zbraní v ruce očekává nepřítele.

Motto románu ukazuje na hlubší významové pozadí "milostného válečného románku", jehož idealizované a romantizované vztahy mezi Jordanem a Maríou byly nepochybně příčinou čtenářského úspěchu této knihy. Mezní životní situace, do níž je Jordan, typický hemingwayovský hrdina vybavený mužností, přemýšlivostí, odporem k sentimentalitě, touhou po pravdě, snahou žít důstojně a svobodně ve světě násilí, zla a smrti, postavem, je totiž situací, která je vědomím smrti jednoznačně určena.

Vladislav Vančura: KOSMAS - OBRAZY Z DĚJIN NÁRODA ČESKÉHO

Vkapitulním domě , blízko pražského kostela zůstávalo 25 kanovníků, jeden z nich se jmenoval Kosmas. Na jaře roku 1114 začali ke Kosmovi docházet čtyři chudáci, kteří mu vyprávěli různé příběhy. V té době kanovníci vybrali dva kandidáty na uvolněné místo probošta. Byli jimi Bruno a Šebíř, kteří se kvůli tomu dostali do sporu. Nebyl zvolen ani jeden. Starci tropili u Kosmy hluk, kvůli kterému chtěl zakročit Bruno. Chytil jednoho chlapíka a poznal, že je to mnich z rozehnaného Sázavského kláštera. Kosma "vystrnadil" starce i Bruna, ale vzal si od mnicha pergamenové listy. Starci se sešli na židově poli, kde se žid dotkl jednoho z nich, který zemřel. Zanedlouho si jeden velmož začal přivlastňovat tržní poplatky, které patřili kanovníkům. Kosma byl vyslán, aby celou věc urovnal na pravou míru. Setkal se s Šebířem. Vlétě 1116 nastala veliká sucha. Kosma vyháněl starce z příbytku, protože žena Božetěcha těžce stonala. Starci našli na hoře Treštibok starou pohanskou dřevěnou sošku. Kosma je však vyhnal, protože Božetěcha zemřela. U Kosmy v bytě se setkali Šebíř s Brunem a Kosma jim předčítal z kroniky. Biřic nachytal starce, jak zakopávají na židově poli hrušky. při kopání se našlo tělo pohana a pohanská modla. Žid měl být popraven, ale mnich si uvědomil, že za mnoho věcí může sám. Vše řekl KOsmovi a tak razhodl spor, zda napsat do kroniky něco o Sázavském klášteře. Do kroniky se nedostalo nic.

Karel Čapek: KRAKATIT

Hl. postava: ing. Prokop
Vedl. postavy: p. Tomeš, p. Carson, princezna Wille, kouzelný dědeček

Inženýr Prokop vynalezl třaskavinu hrozivé síly - krakatit (název vytvořil Čapek podle jména indiánské sopky Krakatoa). Při vynálezu je zraněn a v horečce bloudí Prahou. Setká se s přítelem ze studií Tomšem, který ho ošetří a vyzví od něho chemické složení krakatitu. Neznámá krasavice v závoji předá Prokopovi pro Tomše, který mezitím odešel, balíček peněz a dopis. Prokop v mrákotách jede k Tomšovu otci, venkovskému lékaři a je ošetřován jeho dcerou Anči, kterou si oblíbí. Ředitel vojenské továrny na třeskavinu v Balttinu Carson vyláká Prokopa do Prahy a chce koupit jeho vynález. Prozradí Prokopovi, že Tomeš u něho pracoval. Prokop odjíždí do Balttinu, tam je však uvězněn a donucován k prodeji vynálezu. Vzdoruje nátlaku a zamiluje se do nemocné princezny Wille, která mu umožní útěk do Itálie. Tam potká diplomata d´Hemona - Daimona, který ho uvede mezi anarchisty. Ti ukradli Tomšovi trochu krakatitu, kterého se zmocnil v Prokopově laboratoři, a chtějí zničit svět. Prokop, Daimon a krásná dívka pochybné minulosti prchají na Daimonovo sídlo. Odtud Daimon pomocí vlnového záření přivede krakatit k výbuchu. Předtím ještě Tomeš, který pracuje v blízké továrně na třaskaviny, odmítne Prokopovu návštěvu a nedbá jeho varování, že krakatit může být na dálku přiveden k výbuchu. To se stane a Prokop je z bezpečné vzdálenosti svědkem mohutné šestinásobné exploze. Prokop, prchající z Itálie, potká tajemného dědečka - symbol Pánaboha který mu v kukátku ukáže nejrůznější místa na světě a naznačí mu, že člověk má více myslet než cítit a být odpovědný za své činy. Prokop si nakonec uvědomuje, že drobný užitečný čin, prospívající lidem, je prospěšnější než gigantický vynález, který může lidstvu uškodit.

Karel Havlíček Borovský: KRÁL LÁVRA

V Brixenu se K. Havlíček seznámil s touto irskou pohádkou na midasovský námět krále s oslíma ušima. Měl k Irům blízko. Jako novinář rád psal o jejich boji za svobodu, tak aby to bylo podnětné i pro nás. Ve Vídni seděl na císařském trůně dlouhá léta slaboduchý Ferdinand "Dobrotivý", takže se ty dlouhé uši hodily jako politický symbol. Demokrat Havlíček si pohádku nejdříve přeložil (z německého muzejního sborníku) a pak ji humoristicky přeladil, dal jí některé české prvky a svěží, hravou, aktuální písňovou podobu. Příběh sám je prostý. Lávra je irský král, není zlý, ale má divnou "slabost". Holit a stříhat se dává jednou do roka - a odplatou je holičovi kat a provaz. Bradýřů je hrstka, ti se bouřit nemohou - a lid časem přivykne i šibenici. Tu ale připadne los na mladého Kukulína. Už ho vedl kat na popraviště, když se králi vrhne k nohám statečná matka-vdova a s prosbou i výčitkou oroduje za syna. Lávra byl jinak dobrý král, zastyděl se i slitoval, jen musel Kukulín svatosvatě slíbit, že smlčí, co zhlédl pod vlasy. Dokonce se stal dvorním holičem. Tajemství ho čím dál víc tíží a trápí. Na radu poustevníčka se Kukulínovi ulevilo, až když tajemství všeptal do staré vrby. Cesty osudu jsou však nevyzpytatelné... Táhnou kolem vrby čeští muzikanti, neboť "po Češích je doma vždycky malý sled,/ ale všude jinde naplňují svět". A když hudec Červíček ztratí z basy kolíček, vyřeže si nový z oné vrby. A už je hotový malér na královském plese: "...jak na bále pustil/ po strunách smyčec,/ tu řve basa, až všechno přehluší:/ "Král Lávra má dlouhé oslí uši, král je ušatec!" Tak se tajemství rozneslo mezi lidmi - a vida! Celkem se nic nestalo: "...líbil se lidu dobrý panovník,/ zdálo se jim, že ty dlouhé uši/ právě dobře ke koruně sluší,/ všechno může zvyk!"

V podtextu, nevyslovená, zůstala myšlenka našeho známého pronásledovaného novináře. Kolik je takových králů Lávrů, co si dají říci? Nestíhají obvykle ty, kteří jejich oslí uši kritikou odhalují? Takže Havlíčkova zkušenost dává pro závěrečnou pointu jednu užitečnou radu:

"...a když tě co na jazyku svrbí,

pošeptej to jen do staré vrby,

dceruško drahá!"

Sofokles: KRÁL OIDIPUS (řecké drama)

Hl. postava: Oidipus (král thébský)
Vedl. postavy: Laios (král), Iokasté (královna, jeho žena, matka krále Oidipa později i jeho žena), Kreón (Iokastin bratr), Teiresiás (věštec), Polybos (král korintský)

Věšťba určila králu Laiovi, že ho jeho vlastní syn usmrtí a ožení se s jeho manželkou, svou matkou. Když se mu narodil syn, přikázal, aby mu probodli nohy a pohodili v lese na hoře Kithariónu. Otrok, který to měl provést, ho odnesl pastýři korinského krále. Král Polybos neměl vlastní děti, a proto ho přijal za svého. Dal mu jméno Oidipus, což znamená "s opuchlýma nohama." Vychoval ho, ale když mu při hostině opilý přítel vytkne jeho původ, odebere se Oidipus do delfské věštírny, aby se otázal na rodiče. Dozví se, co je mu věštěno, a opustí proto domnělé rodiče. Cestou nevědomky zabije otce Laia. Nedaleko Théb rozluští záhadu Sfingy a osvobodí město od nestvůry. Odměnou dostane královský trůn a ruku ovdovělé královny Iokasté. Zatím však neví, že je jeho matkou. Po několika letech postihne Théby strašný mor. Tím začíná Oidipova tragédie. Oidipus zjistí, že mor bude sužovat Théby do té doby, dokud bude žít vrah krále Laia. Pouští se do pátrání a věštec Teiresiác mu naznačí pravdu. On jej v hádce vyhostí z paláce. Za vším vidí svého švagra Kréóna, který se chce, dle svého mínění, zmocnit trůnu. Z toho důvodu se pouští do hádky i s Kreónem. Po dalším pátrání zjišťuje, že vrahem je zřejměm on sám. Vyslýchá muže, který viděl Laiovu vraždu. Tu se v ději objevuje křesťanský pastýř, který mu přináší zprávu o Polybově smrti a možnosti nástupu Oidipa na trůn. Ten však vysvětluje strach z návratu, protože si myslí, že je Polybův syn a že ho má zabít. Pastevec ho vyvede z omylu a řekne mu, jak ho dostal od Laiova otroka a dal králi Polybovi. Po výslechu Thébského pastýře se dozvídá celou pravdu. Iokasté se ve svém pokoji oběsí. Oidipus, když vidí co způsobil, se oslepí, aby neviděl následky. Usmíří se s Kreónem a po čase je vyhoštěn z Théb.

Karolina Světlá: KŘÍŽ U POTOKA

Děj tohoto klasického románu začíná ve mlýně Dolanských, kde umírá mlynář. Při pohřbu se vdova ujímá sirotka - Evičky. Mlynářka si pak bere - i podle odkazu nebožtíka - stárka, který u nich léta pracoval. Evočka je inteligentní, samotářské dítě, ráda sedává na kamenné mohyle, dozví se však, že zde došlo k dvojnásobné vraždě. Při jednom večerním sezení se od mlynářky dozvídá příběh rodiny Potockých, který se váže i ke kamennému pomníčku.

Kdysi miloval nejstarší bratr z horského statku Potockých dceru ze mlýna. Byl však odveden do války a dívka se zamilovala do jeho mladšího bratra. Při návratu je překvapil a v afektu zabil. Tragédie rodiny pokračovala v příběhu Józy Kobosilivé, která se z donucení provdala za Frantíka Potockého. Aby získal její lásku, použije "kouzelný" lektvar, po kterém se Józa pomate. V této době porodí dítě, po nabití rozumu a paměti dítě odmítá, prokleje rod Potockých a spáchá sebevraždu. Je tajně pochována na jejich statku a tomto místě u potoka je vztyčen kříž.

Pod dojmem vypravování zabloudí Evička až na statek Potockých a seznámí se se Štěpánem jedním ze tří synů další generace rodu, který nese prokletí Józino - každé jejich manželství končí v troskách. Jeden z bratrů se ožení mimo domov, na statku žije Štěpán a nejstarší Ambrož, který chce zůstat svobodný, aby nezatížil dědičné prokletí další hanbou. Evička přijímá Štěpánovu žádost o ruku nejen z lásky, ale i proto, aby zlomila kletbu. Po prvních šťastných měsících se však začne Štěpán měnit. Má kompex z duševní a morální převahy své ženy, začíná pít a vyhledávat pochybné známosti. Tuto peripetii bratrova manželství sleduje Ambrož a postupně se sbližuje s Evou a jejím dítětem. Eva chce ovšem dokončit své poslání, odmítá opustit manžela a Ambrož se svým dědickým podílem odchází na samotu. Při jedné z hádek způsobí Štěpám své ženě těžký úraz a prchá ke své milence. Přijde tam Eva a on z půdy vyslechne hovor obou žen. Uvědomí si, co napáchal, vrací se k ženě a postupně se stává dobrým manželem. Má být ve vesnici zvolen představeným, vesničtí boháči ho chtějí intrikami zničit. V poslední chvíli ho fyzicky i finančně zachraňuje navrátivší Ambrož, který však ve vzniklé rvačce umírá. Touto smrtí a láskou Štěpána a Evy je prokletí rodu Potockých zlomeno.

Světlé Kříž u potoka dokazuje, že i zdánlivě odtažitá tematika venkova 19. století může být atraktivní, pokud autor zajímavý příběh dokáže okořenit psychologickou věrojatností svých hrdinů.

Karel Jaromír Erben: KYTICE

Snad naše nejoblíbenější básnická sbírka 19. století. Dvanáct vynikajících balad uvedl K.J.Erben stejnojmennou vstupní básní. Mistr umělecké zkratky dokázal ve třech slokách zachytit báji vykládající původ slova mateřídouška. Ve zbývajících třech strofách vyjádřil obrazně svůj názor na dávný, až pohanský původ bájí, naznačil i básnický záměr díla a jeho na svou dobu odvážné věnování slovanským vlastencům. Básník poznal důvěrně české básně i pokádky, a proto toužil doplnit Čelakovského " Ohlasy " promyšleným výběrem lidových námětů epických. Sbírka zahrnula hlavní druhy lidové epiky. Nejpočetnější skupinu tvoří báje. Ty nejvíce odrážejí názor lidu na přírodu, v níž se člověk potýká s působením tajemných sil a bytostí ( Polednice, Vodník, Vrba, Lilie, Holoubek, Svatební košile ). Pro naše předky nebylo hranic mezi živým a neživým světem. A z pohanských mýtů přechází tato představa i do zlidovělé tradice křesťanské. Místní pověsti má za základ nejstarší balada Poklad s námětem Velkého pátku, kdy se odkrývají poklady. Pohádka, a to od Boženy Němcové, byla podkladem Zlatého kolovratu. Legenda barokně romantického ladění je základem Záhořova lože. A hojná jsou právě v naší těžce zkoušené zemi proroctví ( Libušino, Sibyllino, slepého mládence aj. ), úryvky z ní tvoří závěrečnou, vlastenecky povzbudivou, ale i kritickou báseň Věštkyně. Tuto pestrost rozmnožují i dramatické obrazy ze života s kresbou lidových obyčejů ( Štedrý den, Dceřina kletba ).

Sbírkou prolíná přísný lidový názor mravní. Za provinění přichází neúprosně trest. V křesťanské etice jej zmírňuje či odčiňuje pokání ( Poklad, Svatební košile, Záhořovo lože ). Erben vysoce ocenil společenské poslání ženy, zejména matky. Všechny skladby kromě Záhořova lože mají své ženské hrdinky. A nad velikostí i úskalími mateřské lásky se kniha zamýšlí ve většině baladických písní : už v úvodní báji etimologické, v baladách poklad, Polednice, Zlatý Kolovrat, v slavném Vodníkovi, v bájích Vrba i Lilie, a velmi tvrdě v tragickém dialogu Dceřiny kletby. Erbenova poselství národu posud oslovují náš dnešek. V závěru Věštkině čteme mj. : " Nenaříkejte, neštěstí a osud / že vás tak tvrdě potkaly, / však naříkejte, že jste jimi posud / rozumnější se nestaly ! " ... " Tisíc let ušlo, co své milé syny / svornosi učil Svatopluk, / však neproniknul dotud, do hodiny / moudrého slova zlatý zvuk ! ".

Výstavbě klasických balad se u Erbena učili mnozí naši epikové: Neruda, Hálek, ale i Wolker. Zpěvnost, obraznost i dramatičnost Kytice inspirovala naše největší skladatele i výtvarníky (Dvořák, Fibich, Martinů, Aleš, Zrzavý, Procházka, Tesař aj. ).

Jan Amos Komenský: LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE

Poutník hledající smysl světa a bytí je provázen dvěma neodbytnými průvodci - Všezvědem Všudybudem a Mámení Mámilem. Každý máme na očích "brýle mámení" se "skly domnění" a rohovinou zvanou zvyk. Poutníkovi je nasadily "křivě jaksi", může a chce se vlastníma očima dívat. Z pohledu z vysoké věže se svět podobá městu s okrouhlými hradbami s ulicemi a "ryňky", jehož půdorys později autor sám i nakreslil. Lidé vstupují Branou života, ale vzápětí se Branou rozchodu obracejí do šesti hlavních ulic, které symbolizují stavy světa, řemeslníky, učence, duchovní, vrchnosti, rytířské válečníky, a také "stav domovní". Setkávají se na prostředním náměstí s hradem královny Moudrosti, "zvláštnější" lidé dosáhnou hradu Štěstí. Střídání zblízka viděných scén, dialogů i monologů v alegorické satirické nadsázce oživuje osobitý traktát a přibližuje ho dramatu, a to i hovorovými prvky jazyka jeho první, rozsáhlejší části, vlastního lidského labyrintu. Mámil s Všezvědem každý stav vychvalují, ale Komenský vidí, jak už v rodině a manželství "sladké s hořkým se mísí". Jak lidé namáhající se "do přetržení" mohou "svým pachtěním chleba sotva obhájiti". Vidí závist, řevnivost, faleš a mamonářství, které zapomíná na duši. Nejvíce se věnuje nejrůznějším skupinám učenců a vědátorů, které zblízka znal. Soudí jejiž hašteřivost, namyšlenost, úplatkářství, počínající už školními "exámeny", chlubivou okázalost jejich knihoven a povrchnost opravdových znalostí, autorství, které jen přelévají a ředí vědu z jedné knihy do druhé, náboženskou nesnášenlivost i rub života církví. Stav vrchnosti vidí duchovní žák Petra Chelčického v ostře ironickém světle. Zneužívání práva bezprávím, poměry za neomezené moci knížat a jejich úředníků, podlézavost lokajských nohsledů... A stav soldátskorytířský? "Šlapati dlážku, převěšovati dvě nohy přes koně, honiti chrty, zajíce a vlky, zavoditi sedláky do robot, sázeti je do věží..." Směšnohrdinský obraz nekončí ani návštěvou hradu Moudrosti či Štěstí. Jak pošetile je lidé chápou! Všude jen úlisnost, vzteklost, bitvy, pálení a jiné muky: "Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti!" volá Komenský. "Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smiluj se nade mnou býdným!" A tu slyší hlas: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dveře!" Až ve spojení s Bohem a Kristem nalézá křesťan svou hlubinu bezpečnosti.

Vladislav Vančura: MARKÉTA LAZAROVÁ

Kozlík měl 8 synů a 9 dcer. Všichni byli loupežníci. Patřila jim tvrz Roháček, ale protože byli stíháni králem, skrývali se po lesích. Na nedaleké tvrzi Obořiště přebývala rodina rivala Lazara. I oni byli loupežníci, ale občas vypomáhali vojsku proti Kozlíkovi. Kozlíkův syn Mikoláš chystá pomstu na Obořišti, ale dojde mezi ním a Lazarem k bitce, kvůli dceři Markétě, kterou miluje. Tichou lásku prožívají i Alexandra (jedna z Kozlíkových dcer) se zajatým říšským hrabětem Kristiánem. Připravují se na obranu proti královskému vojsku, ve kterém je zahlédnuta družina Lazarova a Kristiánův otec. Markéta si chce vzít kvůli svému otci život, ale sebevražda se nezdaří. Do Kozlíkova zajetí se dostává německý šlechtic, otec Kristiánův a Lazar, který je k vůli Markétě propuštěn. Vojsko se vydává po stopách Mikuláše, dojde k bitvě při které padne na 50 bojovníků. Loupežníci se dají na útěk, ale Kozlík je zajme. Kristián opouští Alexandru a odchází do vojska. Zbylí loupežníci chtějí pomstít Lazara a proto jedou za vojskem. Mikoláš posílá Markétu na Obořiště, ale ona jede s ním. Potkají Alexandru, která pohřbívá šíleného Kristiána. Markéta s Alexandrou se vrací na Obořiště. Alexandra je kvůli smrti Kristiána odvlečena do vězení a Markéta je poslána do kláštera. Markéta se vyznává otci ze své lásky k Mikolášovi. Podniknou útok na Boleslavskou pevnost, při níž jsou zajati a Kozlíkovi sťata hlava. Ostatní jsou pověšeni. Markétě i Alexandře se narodili synové, které Markéta po smrti Alexandry oba vychovala.

Ray Bradbury: MARŤANSKÁ KRONIKA

Jedno z nejvýznamnějších poválečných děl vědeckofantastické literatury, klasická próza americké sci - fi.

Děj povídkového cyklu zasazený do let 1999-2026 postihuje fiktivní dějiny kolonizace Marsu Pozemšťany. Některé povídky ukazují neúspěchy prvních expedic (Ylla, Pozemšťani) a postupné zalidňování Marsu po expedici třetí (Třetí expedice). Kolonizátoři s sebou přinášejí své pozemské vlastnosti, touhu po seberealizaci (Zelené ráno), po zbohatnutí (Mrtvá sezóna), svou samotu(Stáří). Marťanská kronika je tak spíše než kronikou života Marsu (Marťané podlehnou pozemské infekci a objevují se pouze v malých skupinkách v horách) mnohostrannou sondou do reakcí lidských organismů ve vyjímečné situaci. Pozvolnou civilizací se život na Marsu stále více přibližuje životu na Zemi, a to i v negativním ohledu (Usher II s motivem E.A.Poea); po vypuknutí pozemské atomové války (Brašnářství, Pozorovatelé) se Mars vylidňuje. Absurdní situaci (původní obyvatelstvo zničeno kolonizátory, a ti planetu opouštějí) podtrhuje osamělost těch několika lidí, kteří zůstali (Mlčící města, Dlouhá léta), i věcí, které jim měli sloužit (Přijdou vlahé deště). Nově příchozí, vyhnaní ze Země válkou (Výlet na milión let), získávají - a v tom je vyústění Marťanské kroniky optimistické - i etičtější vztah k novému domovu, místu, jež jim umožňuje žít lidštěji než na Zemi.

Bratři Alois a Vilém Mrštíkové: MARYŠA

Sociální drama ze života jihomoravské vesnice o pěti dějstvích znamená vrchol české realistické dramatiky.

I. S moravskou dědinou se loučí rekruti. Rukuje i Francek. Má "enem tu chajdu nad hlavó", a přece miluje selskou dceru Maryšu a te nade vše jeho. Otec Lízal - "chytré nad chytrého" - s ní má jiné plány. Dohaduje její vdavky s vdovcem nechvalné pověst, mlynářem Vávrou. Jako by šlo o nějakou věc či o krávu. ( Vávra : Déte štyry tisíce a budeme srovnáni. Lízal jedovatě : No, a šest nechceš ? ) Maryši se nikdo neptá. I rozloučení Lízal zakáže Franckovi, který je jen " žebrota žebrácká ".

II. Maryša Vávru rozhodně odmítá. Ženu bil, tři děti má. Rodiče naléhají po dobrém, po zlém, za úlisné pomoci tetky Strouhalky. Nečekají, sami zařídí ohlášky. Lízalovi jí už začíná být trochu líto, když "živó móco se brání". Ale Lízalka jen křičí, vyčítá a přikazujr ctít rodiče - jako by to matka nebyla. Ani Vávra se nedá obměkčit. Maryša ustoupí s hrdým vzdorem.

III. Dva roky později se vrací Francek z vojny, v hospodě se setká s Maryšou. Doprovodí ji, ač se brání, jí i vynucený sňatek je hříchem rozloučit ... Vávrovi Francek do očí poví : " U mléna jsem byl ... Já budó za tvó ženó chodit ... " - I Lízal se střetá s Vávrou, vidí, jak Maryša střádá - a hodí se mu to, aby nemusel platit věno, Vávra chce zažalovat. Lízal : " Radši jsem ju Franckovi měl dát, a ne tobě. "

IV.,V. Lízal chce vzít Maryšu domů, ale ta odmítá. Francek se odváží do mlýna, má v Brně práci pro ni i pro sebe, ale to Maryše nedovolí její víra : " Nešťastná su, ale špatná nebudu. " Setkání se neutají, Vávra řádí, hrozí karabáčem jí i služce - a posléze po Franckovi vystřelí. Strach o Francka rozhodne. Maryša nemůže jinak : " Budeš mět nachystáno, cos eště jakživ nejedl. " Vsype mu do kávy otrušík. " Sám temu chtěl. " ("Děvčico neščastná - tys jé otrávila ?! " Vávrova dutě : " Otrávila. " - Opona spadne ).

Burcující tragiku zmařených osudů a životů vyvažuje neobyčejná pestrost a barvitost prostředí na rozmezí Hané a Moravského Slovácka s početnými písněmi na scéně i mimo ni, s hudbou, zářivými kroji, nářečím, celým průvodem rekrutů i družic. Bratři Alois i Vilém v úsilí o co největší životní pravdivost opatřili hru zevrubnými scénografickými i režijními pokyny i notovým materiálem a osobně se podíleli na přípravě slavné premiéry v Národním divadle.

Karel Čapek: MATKA

Matka - Dolores měla čtyři syny: Ondru - lékaře, Jiřího - letce, Kornela a Petra - dvojčata různých politických názorů i rozdílných povah. Ti všichni již zemřeli, obětovali své životy pro čest, pro národ, pro lidstvo. I její manžel zemřel v daleké Africe, když se snažil prosadit v boji svoji myšlenku. Mrtví v pokoji osamocenou matku navštěvují, hovoří s ní. Matka jim vyčítá, že zbytečně hazardovali životy.

Zbývá jí ještě poslední, pátý syn, miláček Tony. Bojí se o něho, brání ho, nechce, aby se i on stal podobnou obětí rozmařilého osudu jako sourozenci a otec. Odmítá synovi povolit vstup do války. Všichni mrtví ji přemlouvají a ona se proti nim staví svou mateřskou láskou. Teprve, když uslyší z rádia naléhavý hlas ženy, matky, která vyývá všechny muže k boji proti nepříteli (vraždí malé děti), změní matka své rozhodnutí. Tonymu nejen povolí vstup do armády, ale sama mu podává otcovu pušku, aby šel bojovat. Všichni mrtví s ní souhlasí.

Matka je vyvrcholením Čapkova díla. Zde Čapek dokazuje na jednání hlavní hrdinky sílu člověka (ženy), jejímž údělem je dávat život a udržovat jej, která však je svým svědomím nucena poslat i posledního z pěti synů hájit napadenou vlast, že neúčastí nelze zachraňovat ohrožené lidstvo.

Karel Hynek Mácha: MÁJ

Lyricko-epická báseň, nejčastěji u nás vydávaná, ilustrovaná, recitovaná i zhudebňovaná. Skladba má čtyři dějství, dvě intermezza a předzpěv, kterým autor vyšel vstříc požadavku národního poslání poezie. Velikost díla tkví však jinde. Motto Máje - Dalekáť cesta má! marné volání! - je výkřikem touhy lidského srdce po volnosti uprostřed nesvobody, výrazem pochyb o možnosti naplnit ideální představu života a lásky. Spletitý děj je nastíněn jen ve zkratce a v náznacích, jak tomu bývá u romantických byronských básnických povídek.

I. zpěv působí na cit kontrastem. Okouzluje nás podmanivě melodické a barvité líčení májové přírody, která jako by celá ožívala láskou. I Jarmila čeká na svého Viléma. Marně. Zdrtí ji zpráva, že její milý, "strašný lesů pán", bude nazítří zbaven života. Zabil Jarmilina svůdce, netuše, že smrtí trestá vlastního otce. Z hořkou ironií vrací básník v závěru vstupní milostný motiv: "Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"

II. zpěv přináší Vilémovi úvahy v noci před popravou. Působivý je vstupní symbol hvězdy, řítící se vesmírem odnikud nikam. Vězeň vzrušeně vzpomíná na dětství, kdy ho otec vyhnal z domova na cestu zločinu. Svedl i Vilémovu milenku. Jeho syn - vykonavatel spravedlivé msty - má být sťat! Ty myšlenky provází pocit křivdy a vzdoru. A co je za prahem smrti? Vilém nevěří ve věčné bytí. Čeká jen "prázdno pouhé", "to smrtelný je mysli sen, toť, co se nic nazývá".

I. intermezzo: Příroda a sbor duchů čekají nešťastníkův návrat do lůna matky země.

III. zpěv otvírá barvité líčení jezerní májové krajiny, - připomene i velký básníkův talent výtvarný. A opět kontrast: rozkvetlá krása a rušné živo kolem - a smutný vězeň, který "to vše nyní opustiti měl". Vrcholný okamžik jeho loučení "se zemí krásnou, zemí milovanou" je tak jímavý, že verše zlidověly.

II. intermezzo: Nářek Vilémových "druhů noční chvíle", kteří ztratily svého vůdce.

IV. zpěv: Do děje vstupuje sám básník. Navštíví místo dávné lidské tragédie a nad mstitelovou lebkou se svěřuje, že příjem Vilémův a Jarmilin je jen jinotajným vyjádřením životního pocitu Máchova: "... hrdliččin zve ku lásce hlas: ,Hynku!´ - ,Viléme!!´ - ,Jarmilo!!!´"

Mácha je v Máji objevitelem moderní básnické řeči jedinečnou fonetikou i mistrovstvím básnických obrazů, na které navázala až básnická moderna konce století.

Fráňa Šrámek: MĚSÍC NAD ŘEKOU

V malém městě se má konat sjezd bývalých abiturientů. Paní Hlubinová, žena papírníka a spořádaného maloměšťáka, to zatajuje před svým mužem. Hlubina byl totiž kdysi premiantem a měl vyšší touhy, než se stát maloměšťákem, ale stal se jím a žena přikládá velký díl viny také sobě. Do bytu v Hlubinově nepřítomnosti přijde se svým synem bývalý nejmilejší Hlubinův kamarád Roškot. Bydlel kdysi v tomto domě nad hlučící řekou, kouřívali spolu z jedné dýmky. Dcera Hlubinova SLávka jim namluví, že otec je duševně nemocný. Na návod matky, že nemá otci připomínat minulost, vystrnadí je z bytu. Hlubina však ví o sjezdu a zúčastní se ho nejen sám, ale i se svou ženou, jíž chce veřejně poděkovat za to, že uspořádala jeho život. Slávce je líto, když vidí, jak je otec střízlivý. Domnívala se, že si otec uschoval neporušený koutek mládí. Proto se ani nevdávala, byla doma ráda. Teď je otcem skoro zklamána. Vyprovází přítelkyni, která se jí šla pochlubit, že jí odloudila ženicha. Slávka najde před domem Roškotova syna, Mladičkého Vilíka. Přivede ho nahoru a zatímco jejich rodiče jsou na sjezdu, kde se zralí mužové vysmívají mládí - tomu fanfarónu - prožijí spolu mladičký hoch a stárnoucí dívka teplé chvíle srdečného rozhovoru. Když se staří vrátí, jsou nemile dotčeni, že vidí v takovou chvíli své děti pohromadě. Způsobí to mezi nimi chvilkové rozladění, ale Slávka přinese dýmku míru. Tutéž, z níž oba v mládí kouřívali, a když si jde trojice připít, rozloučí se Slávka s Vilíkem. Tímtorozchodem se Slávka definitivně loučí se svým mládím. A když se trojice starých vrátí a diví se, že už tu Vilík není, připojí se k nim Slávka jako čtvrtá.

Fráňa Šrámek: MODRÝ A RUDÝ

Sbírka antimilitaristické poezie z anarchistického období Šrámkova. Její první vydání vyšlo po cenzurním zásahu jako poslanecká interpelacev roce 1906. Definitivní verze " veršů o vojáčcích ", jako je sbírka v podtitulu nazvána, do níž básník zařadil několik proslulých reflexivních protiválečných básní, které jsou ozdobou české poezie, vyšla o pět let později. Část básní, včetně úvodní Píšou mi psaní, tvoří verše, které, jak básník prohlašuje : " vznikly na okraji určité životní příhody " (např. Poslušně prosím, šavličko, V garnizónním vězení, Tři vojáky, tři bodáky), a jsou tedy jakýmsi lyrickým deníkem autorova vojačení. V druhé skupině básní je stilizován kolektivní pocit mladé generace odmítající vojnu a válku : " nehrajem si na vojáky, střílet nebudeme" ( přiletěli adjutanti ). Satiristické verše se v havlíčkovském duchu vysmívají rakouské militérce za to, jak ničí lidskou důstojnost a zbavuje člověka možnosti svobodného myšlení ( My to vždycky vyhráli, Vštěp si každý do palice aj. ). Závěrečný oddíl tvoří básně, které v klidnějším a melancholičtějším tónu pozdější Šrámkovy poezie jedinečným způsobem vyjádřilz nesmyslnost válek. Monolog matky, které válka odvádí její syny ( Šest já synů porodil ), vzpomínka na padlé, kteří by chtěli vstát a vrátit se domů (1868) a výčitka umírajícího dobytčete (" však koní šetřte, prosím tisíckrát / to dobytče se strašně umí ptát, / proč nesmí žíti víc ... " -Raport) jsou tím nejpůsobivějším vyslovením toho, že největší hodnotou je básníkovi život.

Humanistický charakter sbírky je vyjádřen průzračnými obrazy, převážně jednoduchou písňovou fotmou ( řada básní se skutečnš zpívala ) a jednoznačnou symbolikou.

Erich Maria Remarque: NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID

Válečný román německého spisovatele, který popisuje jeho pocity a vzpomínky z první světové války a posouvá ho do ztracené generace spisovatelů. Podle mota je kniha pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou - i když unikla jejím granátům. - Naprostá většina textu je vyprávěním v 1. osobě (tzv. ich forma).

Vypravěč Pavel Bäumer se představuje v okamžiku, kdy jeho jednotka po návratu z boje odpočívá na klidném úseku za frontou. V mozaice epizod je pak načrtnut jeho minulý i pozdější život. Pod vlivem nacionalistické propagandy a patriotického myšlení přihlásil se Bäumer se svými spolužáky z gymnázia po vypuknutí 1. světové války dobrovolně do armády a po výcviku plném šikanování prodělává s nimi zákopové boje na západní frontě. V létě 1918 je zabit Bäumerův přítel Katczinsky, který jej zasvěcoval do válečného života.

Závěrečné odstavce, psané v er formě (3. osoba), konstatují, že Bäumer padl v říjnu 1918. - V románu se střídají obrazy válečných událostí se záznamy rozhovorů mezi vojáky a Bäumerovými reflexemi.

Ladislav Stroupežnický: NAŠI FURIANTI

Stroupežnického hra má přes třicet účinkujících. A její konflikt je prostý. Vysloužilec Bláha po dvanácti letech vojenské služby žádá honického starostu Dubského o místo ponocného. Ten mu i se svou ženou přeje. Ale ročních 130 zlatých by se hodilo i úlisnému krejčímu Fialovi. Jak ve dne šít a v noci hlídat sice neví, ale ohání se ohání se svými sedmi dětmi. Při sporech často nejde o věc, ale o osobní zájmy. Hlavní vliv mají dva sedláci, Dubský a Bušek. Ti jsou však právě v nevůli dík sporu o věno a Dubského navíc mrzí, že Bušek pytlačí. - Je jisté, že obci by svobodný voják prospěl líp, ale Bušek nemůže Bláhovi odpustit, že si spolu s kamarádem, ševcem Habršperkem, zakládají na svém rozhledu. Oba zamlada poznali svět a sedláky, z nichž "žánej nepřišel dál než do Strakonic", mají za nevzdělance. Bušek tedy přeje Fialovi. Vychytralý krejčík si troufá. Bláhu pomluví ženě radního Šumbala, že muže obehrál v kartách. Navede dceru Kristýnu, a ta napíše a vyvěsí paličský list : " Jstli nezvolí hromada za ponocnýho Bláhu - na ves sedne ze čtyř stran červenej kohout ..." Průhledná intrika na čas uškodí Bláhovi. Ale kyž jde do tuhého, dokáže vtipný Habršperk, že byl výhružný list psán Kristýninou rukou. Věc pak vezme rázně do rukou selka Dupská. Přiměla Fialu k doznání špatnosti a výbor se konečně rozhodne pro Bláhu. Bušek si mezitím odskočí na zajíčka. A protože mu Bláha v obraně cti řekl, že je nevzdělanec, postaví si proti usnesení hlavu. Dojde k hádce, tu však přichází četník vyřešit, kdo u pnského lesa střílel. Bere si za svědka Habršperka, ať poví, kdo to pytlačil. Švec svou odpovědí vesele napíná četníka i prvního radního, až Bušek musí s pravdou ven, že se dal od taškáře Fialy napálit ... A tak i Habršperk, pasoucí se na sedlákově strachu - dotyčného sedláka "nepozná".

Komedii osvěžuje lidový dialog s prvky nářečí a situační humor.

Jan Drda: NĚMÁ BARIKÁDA

Lidé z města i vekvova, dělnící, horníci, úředník, učitel, žijí po šest let okupace nenápadně, jsou vojáky bez stejnokroje, nemají zbraně, ale mají odhodlaní bojovat za svobodu porobené vlasti, zůčtovat si s fašisty.

Takový je Sláva Mach v povidce Třetí fronta. První frontu poznal v šestatřicátém ve španělsku, ta druhá padla bez výstřelu v devětatřicátém na prahu okupace, na třetí frontě stojí Mach v první řadě vzbouřeného davu proti ozbrojené jednotce SS. V povídce Včela ukrývá Havlík tři parašutisty až do chvíle, kdy jejich vysílačku Němci zaměřili. Vojáci objeví anténu, strhnou včelín a nepříčetní od útoku včel vraždí řídícího. Umírající Havlík předsouvá ruku, aby chránil včelí královnu. Vyšší princip je přezdívka komicky neobratného a nevzhledného profesora gymnásia. Při hodině latiny vstoupí do třídy ředitel a vyvolá na chodbu tři spolužáky Havelku, Moučku a Ryšánka. Jsou zatčeni pro schvalování atentátu na říšského protektota a popraveni. Ve sborovně se sešli profesoři, aby uvedly událost na pravou míru. Kdo půjde do třídy ? Před septimou stojí latinář. Místo odsouzení řekne : " Z hlediska vyššího principu mravního, vražda na tyranu není zločinem ". V tu chvíli se v očích studentů stává hrdinou.

Hlídač dynamitu, František Milec vynáší ze skladiště třaskavinu a havíři vyhazují na trati vojenské vlaky s municí na frontu. Gestapo se dostalo na stopu a přijíždí Milce zatknout. Ten stačí utéci domů, jeho žena ukryje dynamit v poslední chvíli do pradelního hrnce a zahází špinavým prádlem. Němci oba manžele zběsile bijí. Když se jejich surovost stupňuje, položí Milcová hrnec na rozpálenou plotnu kamen a výbuch všechny zahubí.

Odpor ke zrádcům zachytil autor v povídce Vesnická historie. Udavač chalupník Joudal zavinil smrt třech spoluobčanů. Tajný soud tvoří starosta, štábní Kudrna a četník Souček, kteří ho odsoudí k smrti. V podvečer na zledovatělé silnici mu rozsudek přečte Souček. Vystrašený Joudal sjíždí na kole z kopce, dostává smyk a v pádu se smrtelně zraní. Ráno pečlivě obhlížejí místo tragédie, rozbité kolo svědčí o tom, že šlo o obvyklou zimní nehodu - Po natažené šnůře od patníku k patníku není ani stopy.

Lojza Mrázek a účetní Babánek v povídce Nenávist se zdokonalují na pražských střelnicích ve střelbě. Tlumí v sobě nenávist vůči fašismu a věří, že jednou si opravdu vystřelí. Příležitost dostávají v květnu, kdy bojují na barikádě. Babánek načrtne na strop převržené tramvaje patnáct čárek. Je to oplata za smrt syna, kterého Němci za Heydricha zastřelili.

V povídce Pancéřová pěst se patnáctiletý Pepík Houšek dostává s houfem bojechtivých Pražanů k ukořistěným zbraním a ulehne mezi obránce barikády. Najíždějí německé tanky, jejichž postup mají zastavit tři střelci pancéřových pěstí. Prvnímu selže zbraň a je zastřelen, druhý nezkušený odpaluje opřen o zeď a je roztrhán, třetím střelcem je Pepík. Svým podařeným výstřelem zachraňuje barikádu.

Neobyčejný příběh je zachycen v povídce Zákeřník. Třikrát za sebou od sklepa až po půdu byl prohledán blok, byt od bytu, a přece odkudsi vystřelil zákeřník a zabil děvčátko na ulici. V bytě u staré Němky je objeven ostřelovač Walter. Pražané daly vraha k potrestání Partizánům.

Boj proti nacismu není jen věcí českou. Na pražském mostě stojí tři barikády, hájí je španělák Franta Kroupa, Holanďan a policajt Brůček. Útok německých tanků je odražen, barikády jsou ostřelovány děly, teprve potom jdou Němci bez obav na most, neboť barikáda oněměla. Němá barikáda však není mrtvá, je to pouze lest obránců, kteří čekají na boj zblízka - a jsou úspěšní. Podle této povídky nazval autor celou sbírku NĚMÁ BARIKÁDA.

Ivan Olbracht (vl. jménem Karel Zeman) : NIKOLA ŠUHAJ LOUPEŽNÍK

Román je prolnutím reáalného příběhu a zbojnické legendy. Nikola Šuhaj je vojenský zběh, který za první světoné války utekl z uherského pluku v Ďarmotech, ukrýval se v horách a lesích rodného verchovinského kraje a živil se zbojnictvím. Bída válečných let trvala i za rumunské nadvlády, i po připojení k Československu. Individuální i kolektivní zbojnictví nebylo na Verchovině ani v minulosti něčím neobvyklým. Nikola sám i s tlupou a nakonec se svým mladším bratrem Jurou se vrací do hor a pokračuje ve zbojničení. Jednou je na poloninš četníky chycen, po několika denním vězení na koločavské stanici však uprchne. Zuřivé pronásledování četníky nevede k výsledku. Šuhaj jakoby zázračně prchá a v přestřelkách hynou čeští četníci. Na Nikolovo dopadení je vypsána odměna. Tři koločavští rolníci nakonec úkladně sekyrou a ranami z pušek Šuhaje na polonině zavraždí. Olbrach se drží tohoto autentického dějového rámce, obohacuje však Šuhajův příběh barvitými epizodami. Kořeny zbojnické tradice osvětluje v kapitole o Oleksovi Dovbušovi. Neustále střetávání a prolínání dějů minulých a přítomných směřuje v patosu zbojnických činů k buducnosti. ("Nikola Šuhaj žije. Žije v těchto horách a s nimi. Bude žít. Neříkejme věčně, neboť tomuto slovu rozumíme dnes ještě méně, než mu rozuměli naši náboženští pradědové, a spokojme se s prostým slovem : dlouho. " - Závěr románu.) Mytologický ráz románu zdůrazňuje pudovost, projevená v činech Nikolových a v milostném vztahu Nikoly, Rržiky a četníka Svozila. Baladický charakter příběhu prohlubují působivá přírodní líčení, folklórní citace a pohádkové motivy. Tři světy : rusínský, židovský i český, jejich kontakty i izolovanost autor vykreslil s psychologickou dokonalostí. V jazykovém ztvárnění dosáhl Olbracht vrcholné úrovně v obraznosti, v slovníku i ve skladebné stránce. Právem se stal román jeho nejpřekládanější knihou.

Jaroslav Vrchlický: NOC NA KARLŠTEJNĚ

Je ustanoveno, že na hrad Karlštejn nesmí přijít žádná žena. Ale octnou se tam zrovna dvě, a to v přestrojení za pážata. Jednou je Alena, neteř purkrabího, která se vsadila s otcem o to, že podaří-li se jí zůstat v noci na hradě, smí si vzít císařova karlštejnského šenka Peška. Druhou je císařovna. Ta se vydala za císařem, protože na něho žárlí. Císařovna se vyzná arcibiskupovi Arnoštovi. Arnošt jí chce dokázat nicotnost jejích obav a postaví ji na stráž před císařovu ložnici místo Peška. Ten má předstírat nemoc. Na zámku jsou na návštěvě Štěpán Bavorský, který má diplomatické poslání a jeruzalémský král Petr, kterému se zákon o nepřítomnosti žen nelíbí. Před ložnicí císařovou se Petr snaží páže políbit, to se brání a zlomí mu meč. Císař vyjde, pozná přestrojenou císařovnu. Arnošt pak vysvětlí císaři, že chtěl císařovnu vyléčit ze zbytečných obav. Teď se snaží císařští manželé odjet na hrad Karlík, aby byl zákon zachován, ale nemohou z hradu, protože oba hosté hlídají nádvoří, aby dívku lapili. Zatím Pešek sdělí purkrabímu, že je Alena na hradě. Purkrabí je rozlícen, zvláště když se Pešek dovolává jeho svědectví pro Alenina otce. Alena s Peškem jsou ve strážnici. Císař již chce prozradit císařovninu přítomnost hostům, ale Arnošt doufá ve šťastnou náhodu. A tu mu skutečně purkrabí s nářkem oznámí, že je na hradě jeho neteř a že byla pážetem před císařovou ložnicí. Císařovnina čest je tak zachráněna. Štěpán zatím narazí ve strážnici na Alenu, ta s ním šermuje, ale Karel zarazí boj a vytkne vévodovi, že bojuje s dívkou. Pak na oko propouští Peška ze služby, ale vzápětí ho pasuje na rytíře a dává mu dům v Praze, aby se mohl oženit s Alenou. Zatím se císařovna převlékla a přišla, jako by zabloudila na hrad. Karel ji hned chce doprovodit na Karlík. Tak jsou oba nepříjemní hosté odbyti. Štěpán kromě toho nepochodil ani se svým diplomatickým posláním.

Svatopluk Čech: NOVÝ EPOCHÁLNÍ VÝLET PANA BROUČKA TENTOKRÁTE DO XV. STOLETÍ

Pražský měšťan Matěj Brouček popíjí v hradčanské hospůdce pana Würfla Na Vikárce, až je posledním hostem Při odchodu se najednou propadá do podzemní chodby. Cestou sklepením, kde je velké množství pokladů, má za to, že je v klenotnici krále Václava IV. Po stisku tajného pera na obraze Václava IV. se ocitá na ulici. Brouček je udiven tmou a podivným vzezřením průčelí domů. Potká člověka s lucernou, který mluví zvláštní češtinou a tvrdí, že je rok 1420. Brouček se seznámí s měšťanem Jankem od Zvonu, řečeným Domšíkem, který ho pozve do svého domu. Tam se převleče do tehdejšího šatu, ozbrojí halapartnou a odejde k husitskému vojsku. Cestou se zastaví s Domšíkem v hospodě, popije medoviny a po zprávě o útoku křižáků, když spolu s ostatními vychází z krčmy, upadne. Hejtmanu Chvalovi a knězi Korandovi se chvástá svými hrdinskými činy a je jimi doveden až k Žižkovi na vrch Vítkov. V průběhu památné bitvy na Vítkově se mu podaří proniknout do Prahy, kde se vydává za Žižkova posla. U Domšíků se převlékne do svých moderních šatů, je však zajat, předveden k Žižkovi a má být jako zběh upálen. Je strčen do sudu, který je zapálen. Celý zděšený volá Domšíkovu dceru Kunhutu, kterou si oblíbil. V tom otevře oči a spatří pana Würfla, který zjišťuje co se ze sudu ozývá. Hostinský pomůže Broučkovi ze sudu, kam večer podnapilý host spadl. Matěj Brouček vypráví o svých domnělých dobrodružstvích.

František Ladislav Čelakovský: OHLAS PÍSNÍ RUSKÝCH

Za obrozenské nesvobody sílilo vlastenecké vědomí příbuznosti Slovanů. Upínaly naděje k Rusku, které dokázalo porazit Napoleona i Turky na Balkáně. Z nadšení vytryskla v několika týdnech sbírka jako skrytý dík. Proto mnohé z 26 básní oslavily udatnost ruských bojovníků v minulosti dávné i nedávné. Nejaktuálnější, Rusové na Dunaji v roce 1829, neprošla zprvu cenzurou. Jako hold ale vyznívají i písně Veliká panychida, Smrt Alexandra, Vězeň, Rozmluva noční ... Básník vidí v soudobých činech pokračování hrdinské tradice růských starobylích zpěvů - bylin. Už první básenň věnoval slavnému Ilju Muromcovi. Bohatýr mstí smrt "dobrého mládce ", kterého zákeřně ubili tři " zbojci ", tři "sobaky tatarské ".Osobité atmosféry bylin se autor dobírá užitím jejich básnických prostředků. Zpestřuje verš ruskými slovy, obraty, ale i básnickými " ozdobami " u nás neběžnými. Patří k nim zejména nadsázka, hyperbola. Je častá v hrdinslých eposech jiných národů, např. u Homéra, ale ruská nadsázka je zvlášť silná. V původní bylině Muromec " prvním skokem na patnáct verst doskočil, druhým skokem doskočil - studnu vyhloubil ". (versta = 1066 m) Čelakovský je umírněnější : "On prvním skokem - do půl pole, on druhým skokem - do Tatařína, on třetím skokem - Tataru přes hlavu ".S náměty nakládá tvořivě, jeho bohatýr Čurila Plenkovič má jiné rysy i činy než jeho pravzor, statečného Ilju Volžanína dokonce byliny neznají, ale má rysy jejich hrdinů.

Čelakovský zdůrazňuje epický ráz ruské lidové písně. Zařadil však i lyriku - milostnou, rodinnou, náladové ruské dumky: Romantická láska, Dovtipný milý, Dvě slovíčka, Odšedivělý, Udobření, Svatební ... Dýchá z nich láska ke vzdálené milé, k matičce, k domovině, verš má naivitu lidových předloh, osvěžuje ho dialog. Rým jako v ruských zpěvech častěji chybí nebo se blíží asonanci. Básnických rusismů znal básník řadu. Např. přirovnání záporem: "Nepokryla se podzimním listím dolina, dolinečka, a posunula se ruským vojskem krajina krajinečka ". (Srovnejme z bylin: " Nesklání se to k zemi sirý dub - to syn se prostírá před svým tatíčkem.") - Častá je anafora - opakování slov na začátku veršů, též opakování předložek : " Oj za horami, za vysokými, za těmi lesy, za hustými ... " Nápadná je i záliba v ustálených zdobných přívlastcích : bujný kůň, kalená střela, jasné slunéčko Vladimír...

Jiří Orten: OHNICE

Sbírka veršů z let 1939-1940 byla věnována památce básníkova zemřelého otce. Je rozčleněna do čtyř oddílů (Dvojitá tma, Něžná cvičení, Míra věcí, V ohni), které vypovídají o vnitřním světě ohroženého básníka. Základní životní pocity zmaru, nicoty a smrti doléhají na něho z vnějšku jako odraz válečné situace a rasového ponížení a jsou filoyoficky umocňovány existenciálními hledisky, k terá nalézá u Kierkegaarda, Unanuma (Trestná) a Dostojevského (Výrostek). Básníků svět, v němž "nesvítá ani nední se ani v daleku", je zahalen "dvojitou tmou" (Život). Je to svět "odkud odešel Bůh" a kde "pomatení biřici / jdou bohaprázdnou ulicí / životy zhasínat" (Černý obraz). Podzim, šero, noc a smrt, tak často přítomné v této sbírce, však nejsou výhradními oblastmi Ortenovy poezie té doby, i když o sobě prohlašuje, že je "pro marnost zrozený" (Co jsem odpověděl kanárkovi) a je v existenciálním duchu rozhodnut "pro smrt, v níž je svoboda" (Věrná).

V několika básních, roztroušených po celé sbírce, navíc umístněných na vypjatých místech (První báseň, Poslední báseň), zaznívají i tóny naděje. Po litanii bolesti, marnosti a nicoty vyjevuje závěrečné přání "ještě si slastně veršem zavrzat" (Poslední přání). I on, který si říká "má lampa nesvítí / Pro mě je škoda světla" (Elegie), dokáže zmobilizovat své síli, aby v Básni naděje vyjádřil : " je ještě láska v nás pod pod strašným obrazem ". Dovede se inspirovat silou probouzející se přírody (Předjaří), vyburcovat k tomu "mít hodně prostě rád / a mít k tomu dost síli" (Dětská). I když je přesvědčen o nevyhnutelnosti svého zániku, přesahuje sám sebe důrazným refrémem Básně nové slávy :

"Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu.

Chce žízni jeho znít, být stopkou jeho plodu.

Tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu."

Právem nazvala mladá básnická generace, jejímž byl Orten nejtalentovanějším představitelem, svůj první poválečný sborník jménem této sbírky. Nebylo to jen připomenutí díla nešťastně skončivšího druha, ale i symbolika tragické minulosti a naděje v lepší budoucnost.

Jaroslav Hašek: OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ZA SVĚTOVÉ VÁLKY

Švejk hnaný do války se tváří, jako by plnil i nejhloupější rozkazy " až do roztrhání svýho těla ", ale už to vyvolává smích a zesměšňuje poměry ve válčícím Rakousku-Uhersku. Když Švejkovi " přinesly vyrozumění, že se má za týden dostavit k prohlídce ", opatří si k revmatismu invalidní vozík i berle a nechá se paní Müllerovou strkat na vojnu za křiku " Na Bělehrad ! " Narůstající zástup kolem se pochopitelně baví. Švejk má za ušima, ví kdy dělat hloupého. (" Já jsem ouřední blb. ") Tak se prošvejkuje policejním ředitelstvím ,komisí soudních lékařů, blázincem - Hašek jako anarchista a bohémský bouřlivák ta prostředí osobně poznal. Jedinečně podán je Švejkův pobyt mezi simulanty. Když je týrali nelamentuje : " Nešetři mě, " vybízel pochopa, který mu dával klystýr ... " Mysli si, že na takových klystýrech stojí Rakousko, a vítězství je naše. " A tak ho čeká i vojenská věznice, garnizón, kde se právě svým chováním zalíbí polnímu kurátovi Otto Katzovi, který nakonec prohraje svého sluhu v kartách ve prospěch nadporučíka Lukáše.

Samotný děj nemá klíčový význam. Švejk to nakonec " zavaří " i novému pánu, a tak posléze, bloudně směrem na západ, ocitne přece jen na východní frontě. Těžiště knihy tvoří stovky veselých historek, pro něž měl Švejk - a ovšem sám Hašek - přímo geniální paměť. Smějěme-li se co chvíli, uvědomíme si vposled, že Haškův humor roste v podstatě ze smutného až tragického podhoubí.

Spisovatel vytvořil celou škálu typů od pasivního Balouna přes rváče Vodičku, který si vybíjí zlost na Maďarech, až po bystrého jednoročního dobrovolníka Marka, který jde proti rakušanství programově. A stejně tak i přehlídka oficírů - od omezeného horlivce kadeta Biegla přes směšného záložáka, gymnasijního profesora Duba, který si stoupá na špičky se svým : " Vy mě ještě neznáte ! Vy mě ještě poznáte ... " jeko dřív ve škole. Lukáš je obojetník : " Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. " A tupý hejtman Ságner je ochoten nechat padnout celé " kumpamašavty " pro vlastní povýšení.

Švejkovská tradice často pomáhala, občas se nám i plete do cesty tam, kde je to na škodu.

Honoré de Balzac: OTEC GORIOT

Francouzský realistický román, odhalující prostřednictvím individuálních osudů úpadek citů a mravnosti pod tlakem odlidštěných společenských poměrů.

V pařížském penzionu vdovy Vauquerové dojde k náhodnému propojení dvou protichůdných osudů: bývalého úspěšného podnikatele Goriota, již starého a společensky dagradovaného, a mladého Evžena Rastignaka, který do Paříže přišel studovat práva. Zatímco Goriot je zde zastižen již v době svého společenského úpadku, a hyne opuštěn a finančně zruinován sobeckými dcerami, má vývoj Rastignakovy osobnosti tendenci opačnou. Po bližším poznání panujících společenských zákonitostí, jež mu zproztředkovala vzdálená příbuzná, komtesa de Beauséant, a pod vlivem dalšího nájemníka penziónu, uprchlého trestance Vautrina, se Rastignac zříká původních dobrých předsevzetí, a přestože je otřesen tragédií Goriota, vítězí v něm ctižádost a stává se milencem jedné z jeho dcer, od níž očekává, že mu svým vlivem dopomůže ke kariéře.

Obě hlavní postavy - Goriot a Rastignac - představují přes zdánlivou protichůdnost svých osudů společenské typy poznamenané stejným sociálním prostředím a jeho ryze peněžními, zmaterializovanými mezilidskými vztahy, v nichž není místo pro poctivost, cit a jiné hodnoty. Smrt Goriota má tak svou obměnu v morální smrti Rastignakově, který v závěru románu přijímá za svá nečistá pravidla hry jejichž obětí se stal Goriot.

Vladislav Vančura: PEKAŘ JAN MARHOUL

Jan Marhoul, nyní tiše umírající, byl řemeslníkem, pekařem a vůči lidem byl velice laskavý. Pro svou dobrotu (chudákům dával zadarmo chléb, dával na dluh, který navymáhal zpět. . . ) přišel na mizinu; zadlužil se a je vyhnán z města do Nadelhot, kde si najal mlýn na dluh.

Ač se při opravě mlýna poranil, přece pracoval neúmorně dále. Mlýn mu vzali, protože nemohl zaplatit nájemné a odevzdali ho novému surovému nájemci. Ten mu přidělil stárka souchotináře, za něhož musel Marhoul práci vykonávat. Když však souchotinář zemřel a Marhoul se měl dřít za dva, vzepřel se a odjel úplně chudý do Benešova, aby tam jeho syn mohl studovat. Dva hodní nuzáci jim pomohli, aby mohli v ošklivé uličce žít. Marhoul je přijat za dělníka tam, kde býval kdysi sám majitelem. Syn na gymnáziu neprospíval a také otci se pracovalo velice špatně. Zatím přišla na Marhoula smrtelná nemoc, zánět míchy, až nakonec po pětihodinovém smrtelném zápasu podléhá.

Romain Rolland: PETR A LUCIE

Protiválečná novela francouzského spisovatele stavějící proti úpadku morálních a společenských hodnot válkou rozvráceného světa humanistický ideál čistého milostného citu.

Jak vyplývá z úvodní autorské poznámky, děj novely trvá od středy večer 30. ledna do Velkého pátku 29. března 1918". Osmnáctiletý Petr Aubier, syn měšťanské rodiny, zatížené konvencemi své stavovské příslušnosti, se uprostřed válečné Paříže sužované nálety nepřátelských letadel náhodně setkává v metru s dívkou Lucií, jež z existenčních důvodů nedokončila studium malířství a je nucena živit se proti vlastnímu přesvědčení malováním kýčařských obrázků na objednávku maloměšťáckých zákazníků. Oba mladí lidé, neuspokojeni dosavadním životem a vzpírající se šovinistické hysterii válečných štváčů a všeobecnému rozvratu mezilidských vztahů, jehož jsou svědky i ve svém bezprostředním okolí, se do sebe zamilují a vzájemným citem jeden druhému navrací víru v život i sebe sama. Přestože si uvědomují dočasnost krásného snu", neboť i Petr má být za půl roku povolán do armády, záměrně se izolují od okolního obludného světa a uzavírají se do samoty své lásky odhodláni prosadit i proti panující nelidskosti své lidské právo na štěstí. Petr, dosud se jen neuvědoměle bouřící proti morálce rodičů, si pod Luciiným vlivem uvědomuje hlubší kořeny společenské nepravosti a definitivně se odmítá ztotožnit s buržoazně republikánskými ideály své vlasti, v jejímž jménu by měl nasazovat život. Křehký a něžný svět milenců však zákonitě neunikne ničivému vlivu vnějšího světa plného nenávisti a smrti. Na Velký Pátek, uprostřed probouzejícího se jara, kdy se milenci chystají konečně završit svou lásku, hynou za náletu v troskách chrámu při poslechu gregoriánských chorálů.

Alois Jirásek: PROTI VŠEM

I. Skonání věku. Hvozdenský hejtman Ctibor Usuzuje, že nastane boj "bratří" proti všem. Jsou už počátky husitských bouří (bratři dobudou Bukovska) a před takovými hrůzami prchají louňovický probošt, únavou vyčerpaná novicka Marta a starý sakristián. Omylem se dostanou do Hvozdna místo do Příběnic, ale Ctibor jim dopřál jako hostům útulek, třebas byli katolíci. Pak je dá doprovodit na hrad Příběnice. Mezi bratrancem Ctiborovým Ondřejem a novickou Martou vznikne láska. Pak je založen Tábor. Všichni venkované opouštějí své statky a přidávají se k božímu městu. I Zdena, ovdovělá dcera vladyky Ctibora, přispěchala sem, puzena touhou po zbožném žití, ale také podvědomou láskou k táborskému knězi Janu Bydlínskému.

II. Cruciata. Zikmund táhne ze Slezska do Čech, dorazí ke Kutné Hoře a míří ku Praze. Žižka táhne Prace na pomoc a zvítězí nad křižáky a Míšňany na Vítkově. Zdena ošetřuje v Táboře raněné a slíbí Bydlínskému manželství, ale divoký kněz Kániš žárlí. Rozmíšky mezi jednotlivými stranami táborských kněží vzrůstají. Tábor je obklíčen Oldřichem Rožmberkem, ale zachráněn pomocí jezdců, kteří sem byli po bitvě na Vítkově posláni na pomoc.

III. Boží zástup. Tímto jménem se označovali přívrženci výstředních kněží. Ty žižka z Tábora vypudil a poslal na hrad Příběnice, kde je správcem Zdenin otec. Kániš, toužící nezřízeně po Zdeně, přivede zástup do náboženského šílenství a způsobí, že kněz Bydlínský s chotí Zdenou jsou ve své chýši upáleni. Pak odtáhne boží zástup k Dražicům a oddává se tam orgiím. Ctibor vše oznámí na Tábor a Žižka adamitům neodpustí. Na Táboře se sejde bývalá novicka Marta, nyní Jana, s Ondřejem a je s ním šťastna.

Jan Neruda: POVÍDKY MALOSTRANSKÉ

Jedna z nejpůsobivějších knih české povídkové tvorby pomáhá posud uchovat v dobré představě rázovitost Malé Strany na zlomu minulého století. Autor zde žil do r. 1870, všech třináct povídek má věrnost osobního svědectví. Nestárnou dík účastnému, dobrosrdečnému humoru místy s nádechem úsměvně satirickým, zejména v kresbě "honorace", v té době ještě silně němčící, klevetné, groteskně si "stoupající na špičky".

Situaci přesně postihla už rozměrná první povídka Týden v tichém domě. Proti ní z kompozičních důvodů připojil Neruda i na závěr podobně pestré lidské hemžení v jiném činžovním domě. Některé z kratších povídek jsou osobními vzpomínkami psanými v první osobě (Svatováclavská mše, U tří lilií, Jak to přišlo, že...Rakousko nebylo rozbořeno). Jinde jej přes literární stylizaci poznáme za jménem Jana Hovory či Václava Bavora (Večerní šplechty, Týden v tichém domě). Nevtíravě vstupuje do většiny příběhů jako pamětník či pozorovatel. Obdivuhodné je jeho typizační, charakterizační mistrovství, tříbené postřehem žurnalisty a humoristy, čemu se - i s kresbou dobového prostředí - u autora učili generace spisovatelů.

Týden v tichém domě: Rodina domácího Ebera si hraje na panstvo, skrývá, že si přivydělává šitím, marně hledí výhodně provdat dceru a pomlouvá "přátele", jen za nimi dveře zapadnou. Ale na prosté lidi, na Bavorovy, se hledí spatra, paní Bavorová doslouží k smrti staré panně Žanynce, ale místo v pohřebním kočáře patří paní hostinské:"Nu, já jsem snad přec měšťanka?!"

Pan Ryšánek a pan Schlegl: "O věrném přátelství" bývalých přátel, které rozdělila láska a smířilo těžké onemocnění.

Přivedla žebráka na mizinu, O měkkém srdci paní Rusky i Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku: O nenapravitelné lidské závistivosti vyjadřované ve škodolibých pomluvách, ubližujících až na život a na smrt.

Večerní šplechty: Veselné, humorné studentské klípky hrstky mladíků na střeše domu v Ostruhové ulici.

Doktor Kazisvět: mistrně psaný příběh o úděsných lidských počtářích, kteří zatratí jako kazisvěta lékaře Heriberta, když zachrání radu Schepelera před pochováním zaživa! Dědici, čekatelé povýšení se bouří, jásá jen domácí přítel Kejřík, že si nemusí brát milou vdovu.

Hastrman: Citlivé zamyšlení nad tím, co je člověku v životě skutečným pokladem.

U tří lilií: Jedna z vrcholnýćh sevřených próz o lidské otrlosti, kterou nepohne ani smrt. O dívce se "zlotřilou duší", která si odběhne z tancovačky a po chvíli se vrací s ledabylým vysvětlením: "Stalo se něco doma?" - "Matka právě zemřela."

Svatováclavská mše a Jak to přišlo, že 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno - dvě líbezné humorné vzpomínky na klukovské představy a sny.

Figurky: V rozmarném tónu líčené "slasti" studenta Krumlovského, který hledá klid - v činžovním domě. U záletné bytné,veselého malíře a škodolibého pisatele anonymů...

Alois Jirásek: PSOHLAVCI

"Psohlavci", chodští strážci hranic, měli řadu výsad. Byli například svobodníky, bez robot. Za Habsburků však hranice ztrácela smysl. A tak ač za českého povstání 1618 zůstali Chodové při císaři a nezůčastnili se ani selské rebelie 1680, dal je císař do zástavy věrnému Lammingerovi (u Chodů Lomikarovi). Nepodřídili se a v důvěře v císaře se dlouho bránili nevolnictví.

Spoléhali na majestáty českých králů, které tajně uschovali u matky Jana Sladkého Koziny. Ten se prvních sporů nezúčastnil. Nedlouho před tím se oženil, žena Hanči si ho hleděla držet doma. Jana zamrzí, když vycítí nedůvěru i vůči sobě. Svou reputaci si upevní, když varován horkokrevným Matějem Přibkem se spolu s ním a dudákem Jiskrou postaví panským pacholkům a je i poraněn při obraně lípy. Jsou za to kyrysníky jati a odvlečeni na trhanovský zámek. Lomikarovi slídiči objeví zatím pergameny, které zámecký pán před odbojníky zničí. Dva nejdůležitější však Kozinova matka ukryla a s nimi se do Vídně za císařem vydává delegace, v níž je i Kozina. Advokát Straus jim zjedná přístup ke dvoru a jsou císařem v září 1692 celkem blahovolně přijati, což je povzbuzuje k odporu. Lomikar ale využívá svého vlivu, úplatků a stížností na drobné prohřešky. O masopustě utopí například Chodové panský karabáč. Žalobami Lomikar docílí, že je Chodům z Vídně i z Prahy uloženo mlčení a povinnost robotní. Lomikar chce oznámit rozsudek jen delegaco v kanceláři, ale Chodové schromážděni před zámkem trvají na veřejném čtení. A proti ortelu vystoupí Kozina : " Tuto není pravda ! Tuto nemůže být ! " - Novou chodskou petici postoupila Vídeň Praze a mluvčí Chodů zde jsou uvězněni. Doma zatím vypuká povstání vojensky potlačené. Drženi v kládách, o hladu, někteří zástupci Chodů se pokoří. Hrubý a Kozina ne. Trest zněl na rok žaláře, ale Lomikar si vynutil pro Kozinu trest oběšením. Hrubý zatím útrapami zemřel. Veřejná poprava konána 28.IX.1695 v Plzni. Dne 2.XI.1696 ranila Lomikara při snídani mrtvice. Chodové to chápali jako boží trest. Podle vzniklé pověsti zve i v románu Kozina Lomikara do roka a do dne na boží soud.

Julius Fučík: REPORTÁŽ PSANÁ NA OPRÁTCE

Světově proslulá kniha přeložená do 80 jazyků. Fučík ji napsal tajně během několika měsíců ve vězení gestapa na pankráci na jaře v roce 1943. Rukopis dokonale promyšleného textu na desítkách lístků s minimem škrtů tajně z vězení pronesl dozorce Kolínský.

Reportáž je členěna do osmi kapitol. Předznamenáví ji krátký výstižný popis tzv. biografu - čekárni, kterou museli projít všichni vězni předvedení k výslechu. Krátke, sevřené, dramatičností nabité kapitoli popisují Fučíkovo zatčení (I - Čtyřiadvacet hodin), průběh dne ve vězení (II - Umírání), atmosféru života cely (III - Cela 267), momentky z výslechů i útržky z pochodů na vězeňském dvoře (IV - Čtyřstovka). Velkou pozornost věnuje autor charakteristikám spoluvězňů, dozorců i vyšovatřelů (V,VII - Postavy a figurky ). S maximální úsporností, s citem pro ozvláštňující detail črtá především portréty přátel (Jelínkovi, Vysušilovi, Lída, táta Skořepa, "Kolín" ). Jako figurky označuje postavy dozorců a vyšovatřelů. Vyhmátne jejich charakteristický rys a směřuje k jednoznačnému hodnocení ( např. komisař Bohm, vzšetřovatel Zander, dozorce, "To" - Withan ). Zřetelnost aoutorova uměleckého záměru vyplývá z konfrotačního řazení jednotlivých pasáží ( od napětí k prodlevě, od dramatismu výslechu k úsměvné vzpomínce či odlehčující epizodě, od strohé přímé charakteristiky k vyprávějícímu tónu ).

Autentičnost a dokumentárnost reportáže umocňuje její stránku filozofickou, hluboký humanismus a optimismus, který knihou prostupuje a činí z ní dílo mimořádné společenské hodnoty. Zkoumání historických okolností vzniku Reportáže psané na oprátce i rukopisného originálu nezávislou komisí historiků potvrdilo autentičnost textu a vyvrátilo smyšlenky, které se kolem knihy v minulývh letech nakupily.

Nikolaj Vasiljevič Gogol: REVIZOR

Petrohradský účetní Ivan Alexandrovič Chlestakov přijíždí se svým sluhou do malého městačka v jakési gubernii. Zde žije 14 dní na dluh. Přeje mu ale štěstí, neboť městský hejtman dostane dopis od přítele z Petrohradu, že městečko navštíví nebo už navštívil revizor. Svśm chováním se náš účetní, kterého hrál vynikající V. Burian, dostává do povědomí městečka, které je prolezlé korupcí a různými jinými neřestmi. Obyvatelé se snaží udělat hotové divy. Nejdříve opraví snadno zahlédnutelné a do oka bijící nedostatky a nato provádějí hlavního hrdinu všemi trhy, institucemi a nakonec ho ubytují v domě hejtmana. Protože je na mizině, rád přijímá úplatky, které mu vysoce postavené osoby nabízejí. Vyjde najevo, že městečko není takové, jaké se zdá, ale i to, že Ivan Alexandrovič není revizor. Ten však na poslední chvíli uniká a do rozčarovaného městečka přijíždí pravý revizor.

Daniel Defoe: ROBINSON CRUSOE (Život a zvláštní dobrodružství Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku)

Fiktivní autobiografie, světově proslulý román přdstavitele měšťanské kultury zlatého věku anglického klasicismu.

V 1. osobě vyprávěný příběh trosečníka, který po 28 let obývá pustý ostrov. Robinson Crusoe (vlastním jménem Kreutznauer) prožije po odchodu z domova motivovaném touhou po dobrodružství řadu příhod na moři, upadne do otroctví, po útěku se v Brazílii věnuje plantážnictví a obchodu s otroky. Při plavbě do Afriky jeho loď ztroskotá a Robinson, který se jediný zachránil na pustém ostrově, začíná vlastníma rukama s minimem prostředků zajišťovat svou existenci. Postupně se rozvíjející civilizovanost Robinsonova života na ostrově vyvrcholí v 25. roce pobytu, kdy se objektem hrdinova civilizačního úsilí stává i lidská bytost (vzdělávání zachráněného divocha Pátka). Do vlasti se Robinson vrací po 35 letech na anglickém korábu, jehož kapitánovi pomůže potlačit vzpouru. Po 7 letech pobytu v Anglii shledává při opětovné návštěvě ostrova, na němž byli zanecháni vůdci vzbouřenců, že tu civilizace pokročila do stadia soukromého vlastnictví půdy.

Českou verzi tohoto díla převyprávěl Josef Věromír Pleva, který upravil některé části knihy. Například dobu pobytu o samotě zkrátil na deset let, protože při delší době by podle nových poznatků, které Defoe neměl, došlo k zešílení nebo ke zdivočení Robinsona. Rovněž při návratu se shledává s matkou, o které Pleva předpokládal, že byla poměrně mladá a mohla se dožít návratu syna. O Robinsonově obchodu s otroky Plea nemluví a nepíše, protože podle jeho překladu byl Robinson Velice civilizovaným a humánním moderním člověkem, který neuznával otroctví a věřil v rovnost mezi lidmi.

Alois Mrštík: ROK NA VSI

Románová kronika moravské dědiny o devíti dílech. Její děj je stejně pestrý jako národopisné prostředí Habrůvky na hranicích Hané a Slovácka. Měsíc za měsícem od října do září, ba den za dnem sleduje Alois Mrštík osudy mnoha desítek rázovitých figur a figurek, z nichž některé jsou pojítky na epizody bohaté dějové linie. Živý kolorit tvoří kroje, tance, písně, obyčeje, slavnosti, zábavy i svátky, končící obvykle vydatným popíjením, nejednou s nedobrými důsledky. Mistrně odposlouchaný je zde nářeční dialog.

" To už je k hrůzi - to je k hrůzi!" lamentuje starosta Filípek, když s písařem, radními a panem "hučitelem" šest dní a nocí připravují volební seznamy za vydatného zavlažování, a ještě lidi podají "rekuř". "To huž jináč nevypadá - než habe člověk na tě Habrovkó zplakal jako Ježíš nad tém Jeruzalémem." A na vivě nejvíc vínečko. Však už i panu faráři zpívali chlapci před farou, že se miluje s kuchařkou. Jako barvitá mozaika tu smutná, tu nezbedná či ironická střídají se historky, o nichž ví celá ves.

Však sám Filípek vzal starostenství, že chtěl svého povedeného syna Antoše vyvléci z vojny. Kovář "Pštros" dělá za čtyři, ale pije za osm a pak s ním není k vydržení. Radní Jakub přijde domů tak podroušený, že ho žena ztluče. Honza Hlůžkůj je nejen z rodiny pijanské, ale též zlodějské a do lesa chodí jak do svého. Nařezává stromy, ať je dost souší. A pytlačí se a dělají dluhy, "hotová Sodoma". Však se na rekrutské veselici Francek Fókals chlapci docela vsadil, že zatímco si krejčík Studýnka, dobrák, že by duši rozdal, hledí sklenice, vleze potmě v zastoupení do postele k jeho vyčouhlé ženě! Studýnka se nemstí : "Ne - to néni haňba moje - hani mojej ženy ... Hale Habrůvka hať se stydí, že má takový syny. Hať si je potrestá sám Pán Bůh."

"Hvězdou, kolem které se otáčel celý habrůvský svět, byl rychtář Cyrill." Z ničeho se zmůže na výnosný obchod i s hospodou, ale nakonec podlehne svodům a nástrahám vdané vesnické "Messaliny" Vrbčeny, která ho vysaje a přivede na buben. Cyrill rozbije rodinu, zničí děti a po požáru ve vsi si nakonec sám strčí hlavu do oprátky.

Obrazy zpustlosti, mravní uvolněnosti, v níž autor, milující svůj kraj, vidí vliv města, střídají výjevy veselé, humorné, líčení práce na polích od podzimu do nové sklizně, obrazy přírodních proměn i folklór "mezi Slovany nejryzejší". Každá kapitola je datována po křesťansku : "Na den sv.Václava., Svatý Václave, vévodo české země - Té písně v duši moravského lidu jako by ani nebylo. Zná ji pouze z doslechu a skoro ani to ne." Jde o klasické dílo kritického a dokumentárního realismu, jehož potřebě důkladnosti vyhovuje forma kroniky, dosud dobře čtivé.

Paul Verlaine: ROMANCE BEZE SLOV

Sbírka francouzského básníka znamenající zásadní obrat k novým básnickým prostředkům subjektivní lyriky. Romance beze slov zahrnují přes 20 básní rozdělených do čtyř oddílů.

V I. oddílu Zapomenuté drobné árie je využíváno tvaru písně a popěvku k vyjádření intimních citů (Pláče to v srdci mém).

V II. oddílu Belgické krajiny přetváří dojmy z cest do elipticky budovaných obrazů (Charleroi), charakterizujících vztah básnický subjekt - objekt i okamžité citové rozpoložení subjektu.

III. oddíl Birds in the Night je lyrickým monologem odrážejícím složitou situaci autorova intimního života.

IV. oddíl Akvarely a anglickými názvy básní (Green, Beams) je poznamenán atmosférou anglického pobytu a tvarově se blíží II. oddílu. Některé básně jsou uvedeny moty ( Cyrano de Bergerac, Victor Hugo, Arthur Rimbaud a jiné) a datovány. Každá báseň představuje rytmicky i stroficky odlišný celek (dvojverší, trojverší, čtyřverší, pětiverší, šestiverší - počet slabik kolísá v rozmezí čtyři až dvanáct).

František Hrubín: ROMANCE PRO KŘÍDLOVKU

Vrcholné básnické dílo Fr. Hrubína má oři své lyričnosti výrazný základ epický, který umožnil i citlivé zfilmování. Volné verše bez rýmů se blíží básni v próze, básník překrošil padesátý rok, přicházel čas účtování. Živá zůstala vzpomínka na první citové vzplanutí, která s léty rostla do romantické krásy. Křehká reminiscence nás vrací k " noci všech nocí ", kdy poprvé nesl jako chlapec " břímě lásky a smrti ", z něhož vytryskl jeho zpěv. Příběh nesleduje chronologii, i když jsou jednotlivé části přesně datovány ( např. 28. srpen 1930 ). Jde o poetické blízkání vzpomínek a reflexí mezi daty tří posázavských poutí.

Mladičká Terina, která rozžehla básníkovu imaginaci, byladěvčátken z maringotky. Dvacetiletý František jí má plné oči po deset dní na netvořickém náměstí, kde se spolu vznášejí na řetízkovém kolotoči při hudbě aristonu. Jsou žárlivě sledováni značně starším Viktorem od střelnice, který má s Terkou své úmysly. O to víc voní kradmé úniky nesmělých milenců a děvče nezmámí ani stříbrný hlas Viktorovy křídlovky s motivem Herkulových lázní. Když si před odjezdem hoch ukradne malé, neumělé políbení, chce se mu zpívat : " Jsem k zbláznění živý, / má křídla, zřasená v krvi žil a cév, / šíleně tepají. " Tatam je přízemní smyslnost přízemní Tonky, líčící na mládence. Těch dvacet let, "těch dvacet zlatoploutvých ryb", má i svůj protipól, trpělivě se vnuk stárá o dědečka po mozkovém záchvatu, který stále blouzní o domově své mladosti, a znovu a znovu prosí Františka, jehož už nepoznává : " Pane Sýkoro ... Pane Berko, doveďte mě domů. " V jediné noci se v srdci tak mladém setkává tíha lásky a smrti. ("Až před skokem stařec na chvilku procitá : " To jsi ty, Františku ?! ") Po třech necelých letech se na lešanské pouti znovu sejdou oba milenci. Je to jako závrať a příslib, touží spolu zlatě schořet v janovcích : " Což kdybysme se vzali ? - " Proč by ne ! " - A Viktor střeží každý krok a v Sázavě se voda zelená, " jako by se v ní všecka jeho žluč rozlila. " Ale zažárlí i František, když Terina přijde s Viktorovou čepicí. " Do smrti neuvidím udivenější oči. - Už nikdy nepřijdeš ... "

A uplyne rok : " Poletím k Lešanům ... Poběžím rovnou na náves."- Tam ho omráčí nevyžádané Viktorovo sdělená : " Není s námi ! " " Kdo ? " zeptám se, jakobych nerozuměl. " Umřela na záškrt. V zimě." ... Až po dlouhých letech se s Viktorem setkali : " Ty mě neznáš ? " " Ne." " Já jsem Viktor." Obejmeme se kolem ramen a vyjdeme na spící náměstí. " Jeďme tam !" Kdysy dva sokové - navštíví spolu v noci hřbitůvek v Netvořicích a její už dvakrát vykopaný hrob. Zde - v tichu hluboké noci - "konec žalostné romance " odtroubé naposled píseň Viktorovy "flíghorny".

William Shakespeare: ROMEO A JULIE (drama)

Hl. postavy: Romeo, Julie
Vedl. postavy: kněz Vavřinec, Tybatt, rodiny Monteků a Kapuletů

V severoitalském městě Veroně žily dva znepřátelené rody, rod Monteků a rod Kapuletů. Romeo, který pocházel z rodu Monteků se se svými přáteli dostal na ples Kapuletů, kde se zamiloval do Kapuletovi dcery Julie. Julie jeho lásku opětuje a oba přemluví kněze Vavřince, aby je tajně oddal. Druhý den dochází k pouliční šarvátce, při které Tybatt zabije Romeova přítele Mercuria. Při dalším setkání vyprovokuje Tybatt Romea k boji. Ten ho však zabíjí a je vyhoštěn z Verony. Rodiče Julie chtějí, aby se provdala za mladého šlechtice Parise. Julie však zůstává věrná Romeovi a proto se uchyluje k Vavřincovi a žádá ho o pomoc. Vavřinec jí proto dává tekutinu, po jejímž vypití vypadá dva dny jako mrtvá. V den svatby s Parisem Julie vypije tekutina a je pohřbena v hrobce Kapuletů. Vavřinec posílá k Romeovi zprávu, ale posel není vypuštěn z města. Než Vavřinec sehnal nového posla, dostal se k Romeovi sluha Baltazar, který neví nic o tajném plánu a řekne Romeovi, že Julie je mrtvá. Romeo odjíždí k hrobce Kapuletů. Tam se setká s Parisem, kde ho potyčce zabíjí. Když Romeo vejde do hrobky a vidí mrtvou Julii, zatouží zemřít po jejím boku a vypije prudký jed. V té chvíli se probouzí Julie. Když vidí mrtvého Romea, probodne se dýkou. Nad mrtvými si podali ruce představitelé rodiny Monteků a rodiny Kapuletů. To znamená mír mezi oběma rody.

Jan Otčenášek: ROMEO, JULIE a TMA

Hl. postavy: Pavel a Ester

Román Jana Otčenáška je z období druhé světové války. Hlavní postavou je maturant Pavel. Bydlí u svých rodičů a má vlastní pokojík, kde studuje, ale také sní a přemýšlí o životě na vzdálených hvězdách. Jednoho dne si sem přivedl židovskou dívku Ester, kterou našel plačící v parku na lavičce. Ukryje ji před zraky celého světa, třebaže ví, že je za to trest smrti. Prožije s ní mnoho krásných a citově plných chvil, ale neustále jej pronásleduje myšlenka na smrt své milované dívky. Svůj osud nese velkou dobu sám, teprve od tovaryše se Pavlův otec dozví, koho má Pavel v pokojíku. Přesto mu poskytne pomoc, i když ji před matkou zastírá. Maminka má spoustu starostí, a není třeba jí přidělává další. Dohodnou se, že se Ester přestěhuje k Pavlově tetičce na venkov, kde nebude tolik na očích. Pavel to oznámí Ester, ale hned další den je dům obklíčen příslušníky SS. Rejsek, jeden z obyvatelů domu cosi prohodil na Gestapu, a tak má být provedena domovní prohlídka. Ester, připravená k odjezdu na venkov zpanikaří a uteče z bytu, aby ji tam nenašli a nepozabíjeli celou rodinu, která jí tolik pomohla. Její útěk je nepromyšlený a Ester vběhne přímo pod hlavně pušek Gestapa.

Jan Kollár: SLÁVY DCERA

151 a později až 645 sonetů sbírky má záměrně nárošné rýmové schéma : v každém 4 + 4 stejné rýmy ! Předzpěv tvoří časoměrná dvoujverší. Kollár chce českou poezii povznést k umění antiky a renesance ( elegické distichon, mytologické motivy, mistrovství znělky, inspirace Božskou komedií - nebe, peklo, průvodci básníkovi ... )

Předzpěv : Okolí Jeny, dříve slovanské, je nyní poněmčeno. Jen " les, řeky, města a ves změniti své jméno slovanské / nechtěli ". To závislá Germánie " zhanobila v jednom národu lidstvo celé ", neboť " sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou ". Nová budoucnost vzejde jen " z ruky pilné ", ne z nářků. Snad pomůže prichýlení k velikému dubisku, které vzdoruje zhoubným časům ( Ruskou ).

Děj pěti zpěvů : Na křivdu žaluje bohyně Sláva radě slovanských bohů, bůh lásky Mílek ztvoří z kvetoucí lípy spanilou Mínu. Tak nazýval básník svou životní lásku a první milostné znělky patřily jí. Kollár povýšil svou zbožňovanou na symbol slovanské budoucnosti. A žádá : " Nechce zlata, nápoje a jídla ... Slávo, matko milá / dej mi křídla ! " Může pak navštívit místa Slovanstvu svatá a památná od Sály k Labi i za Dunaj ( odtud názvy zpěvů ).

Provázen Mílkem putuje sídly Polabských Slovanů, soudí jejich vraha Gera, zhlédne Svantovítův chrám v Arkoně, stane u hrobu komenského, na Řípu, Vyšehradu, výtězných bojištích i na Bílé hoře. Z našich velikánů se setkáme s hrdiny Rukopisů, s Libuší, s významnými Přemyslovci i s Karlem IV ., s mistrem Janem i s Žižkou. Verš pozdraví i "tichého génia Mladoně"(J. Jungmann) nebo Prokopa Diviše. A také významné bohatýry Polska, Ruska, Ukrajiny, Srbska, Bulharska, ... Rád zavítá i domů, do Bratislavy, do míst své mladosti.

V 2. vydání přibyl 4. a 5. zpěv : Lethe a Acheron. Za řeky smrti a zapomnění sám básník nemůže. Ale dík listům božské Míny nahlédne do slovanského nebe, kde " ples, radost, rozkoš věkuje". Zde vzpomene velkých osobností slovanských, ale i těch, kteří nám prospěli. Německý filozof Herder, ale také náš Dalimil, " co myl Němce louhem ". V pekle se sejdeme s odrodilci, škůdci a zrádci (Milota z Děčic, ale i jezuité pálící knihy, ba Napoleon za přepadení Ruska ).

Nejsilnější jsou verše volající po činech a po sjednocení nesvorných Slávů. Pak za sto let o nás zví svět v politice, kultuře i vědě. Přineseme světu poselství lidskosti.

Josef Kajetán Tyl: STRAKONICKÝ DUDÁK

Odpolední listopadovou premiéru ve Stavovské divadle uvítaly publikum i kritika pochvalně. I kritický K. Havlíček pochválil v Pražských novinách, že Tyl zaujal celé hlediště a " nikdo neopustil divadlo nespokojen ". Lidé milují pohádky, ale tato hra mířila do života.

Švanda má rád Dorotku, i ona miluje jeho, ale otec Trnka lásce nepřeje, dudák, který " nemá krajíc chleba jistého ", mu není vhod. Světák Šavlička," voják na dovolené ", prozradí, že ve světě " teď se vydělávají muzikou zlořečené peníze "! A tak náš muzikant odchází za štěstím. Na kraji lesa jej přemůže sen, to jeho matka, víla Rosava, touží, aby družky poznaly jejího syna, a protože " kdo pod korunou právem sedí, rád si prosem lidu svého hledí ", dostanou Švandovy dudy kouzelnou moc. - Švanda má úspěchy až "v neznámých zemích", že má i rozveselit princeznu Zuliku. To už se do jeho přízně vlísal jako sekretář Vocílka, příčinlivý jen pro sebe. Úspěch Švandu div nezkazí. Když se osm neděl nevrací, vydá se ho milá se starým Kalafunou hledat. Její kroky vede Rosava. Zastihnou Švandu bez peněz : " To jest - peněz jsem vydělal dost, ale to se ti sesype všude podivných lidí, ten chce to, ten chce ono - pak jsem musel dávat traktace - a pak mi peníze vylítaly. " - Švanda hraje u dvora před Zulikou a " její srdce takovou rozkoší naplní ", že dostane " rozkošný nápad. Vem si mě za ženu ! " Král nemůže dceři nic odmítnou, i Vocílka se přičiňuje, div že Švanda nekončí ve zlaté klícce. Statečná Dorotka za s Kalafunou proniká až na hrad, ale on se jich nezastane, když je stráž odvádí. Zasáhne Zuličin ženich Alamir a Švanda končí ve vězení. Ještě že " láska odolá i moci pekla ", synovi se zjeví matka Rosava, pomůže mu ven, i když se sama stává divoženkou. V jedné z nejpůsobivějších scén se domů vrací dobrák Kalafuna. Žena Kordula o něm nechce slyšet. Až když zacinká pytlíčkem tolárků. Tulák se dojatě výtá nejenom se čtyřmi dětmi, ale s celým svým starým, dobrým domovem. - Hůř pochodí Švanda. " Co chceš ode mne, " slyší Dorotku. " Ty by ses byl na to chladně díval, kdybych byla v tu chvíli umřela ! " Marně udobřuje, vysvětluje, a tak promluví furiant : " Teprve budu hejřit ... " Až nešťastná Rosava oblomí ušlechtilou, ale hrdou dívku. Vžďyť Švandovi hrozí nebezpečí : O půlnoci, na popravišti, kde bude hrát " hodům divých žen " ... Do Ďábelského reje - " Ve jménu Páně ! " zasáhne Dorotka a vyvleče dudáka z kola duchů. A zatímco Vocílka krade dudy, co už ztratily čarovnou moc, obejmou se Švanda s Dorotkou a s matkou, jejichž veliká láska dojme i královnu víl Lesanu, která z Rosavy snímá prokletí.

Tyl dal hře vtipné, jadrné dialogy i vznešené verše promlouvajících víl, děj zpestřují kuplety s aktuálními postřehy a narážkami. Tak vzdává hold lásce, domovu, českému muzikanství, etice lidového myšlení. A dává podněty době, o níž platilo : " Železnice, parostroje, krámy, domy, fabriki, to teď rostlo jako z vody podle nové praktiky ".

Jules Verne: TAJUPLNÝ OSTROV

Fantastický román francouzského spisovatele, závěrečná část volné trilogie.

Tajuplný ostrov se skládá ze 3 dílů: I. Vzdušní trosečníci, II. Opuštěný a III. Tajemství ostrova. Za války severu proti jihu uprchne ve větrné smršti z jižanského zajetí skupina pěti američanů. Jejich balón je zahnán nad moře, ztroskotá a uprchlíci se zachrání na pustém ostrově v Tichém oceánu (I, 1-2). Po zajištění holého života (I, 3-8) využijí trosečníci všech svých vědeckých a technických znalostí a přírodních podmínek Lincolnova ostrova k vybudování utopické kolonie, jež polidští lidoopa Jupa a učiní znovu člověkem trestance Ayrtona, nalezeného na ostrově Tábor (Maria Theresa) (I, 9 - II, 19). Společně ubrání ostrov před útokem pirátů (II, 20 - III, 13), ale ani umírající kapitán Nemo, který jim v kritických chvílích tajně pomáhal nemůže odvrátit sopečnou katastrofu, jež ostrov zničí (III, 15-19). Před smrtí hladem a žízní na jeho posledním skalisku je zachrání jachta Duncan, přijíždějící pro Ayrtona. Po návratu do Ameriky společně založí ve státě Iowa utopickou kolonii a nazvou ji Lincolnův ostrov (III, 20).

Josef Škvorecký: TANKOVÝ PRAPOR

"Tak vám přečtu, co nám přišlo seshora z divize," řekl nadporučík a dal se do čtení z cyklostylovaného papíru: "Útvarové skupiny a jejich kultpropové zajistí plnění závazku uzavřeného k prvnímu máji 1951 ke dnu Armády v plnění FO a PPOV konáním zkoušek FO. Zkoušky FO proběhnou u všech útvarů současně v týdnu od 9. do 16. září." Na tomto místě se nadporučík odmlčel a zvedl významně zrak k rotnému, neboť týden, kdy se měly zkoušky konat, právě probíhal. Potom pokračoval: "Útvarové skupiny ČSM a kultpropové ve spolupráci s organizacemi strany, agitátory a politickými pracovníky zajistí . . .", jenže to už ho rotný neposlouchal, neboť potají sledoval mnohem zajímavější text pomalu vznikajícího kádrového posudku na Četaře Pavézu Antonína, nar. 21. 5. 1931 v Unhošti, na němž pilně a soustředěně pracoval poručík Hospoda. Četl: Doudpuh Paceza je tžídního bůvodu, coliticky, orůmwrně vyspělá. J uvědpělí, odddán lidicě-demogratiskému žřízení. Je beselé pivahy a v klektivu je oplíben. Scoje vojemské a sbazacké povunosti plní dobže. Je poněkut prutčí pobahy. Je derzy, odmliuvavý, ač není důstoj - tady to zatím končilo, ale protože nadporučík pořád ještě s náboženskou důležitostí citoval svůj dopis, mohl rotný dál nerušeně sledovat kladívka psacího stroje, váhavě uváděné v pohyb Hospodovými prsty. "n" otisklo se na papíře, potom rychle za sebou "iko" a po chvilce "m".

Takto popisuje Josef Škvorecký pobyt Dannyho Smiřického ve dvouletém vojenském životě, během něhož dopodrobna poznal, co je to zelená blbost a úřední mašinérie.

Jiří Wolker: TĚŽKÁ HODINA

Těžká hodina je dobou dozrání chlapce v muže, snílka v bojovníka. Chlapec smí stavět vzdušné zámky, muž "alespoň skutečnou hospodu u silnice / pro ušlé poutníky a pro poutnice".

Ač obě sbírky nedělí ani rok a půl, je atmosféra nové knihy od základu odlišná. Mizí hravá básnivost i radostný, důvěřivý vztah k světu. Básníkův hlas zvážněl, je v něm smutek, bolest, soud i bojové odhodlání : " ... svět musí být spravedlivý " (Kázání na hoře). Vysvětlení naznačí závěr běsně Jaro : "Na rohu ulice, / na ostří štěstí a běd / poznal jsem nejhlubší znamení tvá, / ó, jaro roku / 1922. " To ostří je v novém pohledu na společnost. V básni Tvář za sklem tenká hranice skla oddělí výrostka z ulici, kde je "bída a sníh", od světa lhostejného přepychu, kresleného v ironické karikatuře : " ... důstojní páni a vznešené dámy / ústa si probodli úsměvy, kravaty drahokamy / a v teple, hudbě a plyši / noviny na oči posadily si, / aby přes tyto brejla z papíru viděli, / že svět je veselý, / proteže sami jsou veselí / v kavírně Bellevue. " Wolkrův účastný vztah se z člověka zužuje na proletáře, společenské vyděděnce. Jde o dílo "proletářského umění", promýšleného básníkem i teoreticky. Kolem ještě doznívá dědictví vojny, je hlad a drahota, sociální a politické nepokoje zesilují zprávy z revolučního Ruska (báseň Fotografie). V básni Mirogoj se mrtvý z válečného hřbitova táží : " Pověz mi, živý, proč jsem umíral ? " Zima, hlad i počátky nemoci doléhají na autora i osobně, jak víme z jeho korespondence. Revoluční poezie myslí na prostého čtenáře. Pro něho se nová sbírka překvapivě vrací k epice. Děj je potavějším nositelem myšlenky. Jde o tři známé sociální balady (další zůstaly v pozůstalosti). Balada o nenarozeném dítěti skličuje příběhem chudých milenců, jejichž "dítě se nesmí narodit". V jejím doznění aspoň náznak naděje : " nenarodí se ? " - Nejúdernější je Balada o snu, která je vyznáním nové revoluční víry. " Tady jsou sytí, tady hladoví ... " Je-li svět "do půle rozťatý, umírá". Čím tedy ho léčit ? Jan a Marie baladickému zlu v závěru nepodlehnou. Jdou je smést v zástupu s druhými proletáři. "Nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti." Wolker při tom zůstává humanistou. Plyne to z důrazné pointy : " Ruce jsou zbraně - srdce štěstí ! " Lyrika sbírky patří lásce, ale vždy zraňované a zrazované, často i otázce smrti (Pohřeb, Muž, Mirogoj). Ustupuje od křesťanského pojetí : " Neslaď řeč, kněže, blaženou duší ... " (Pohřeb). A Balada o očích topičových shrňuje emotivně a útěšně : " Dělník je smrtelný, / práce je živá, / Antonín umírá,/ žárovka zpívá : / Ženo má - ženo má, / neplač ! " - Spolu s básněmi inspirovanými léčebným pobytem u Jadranu uzavírá sbírku báseň Moře. Mezi dělníky a námořníky v přístavní krčmě si běsník upevňuje poznání, že "svět jsou jen ti, kteří jej živí, by z něho živi byli".

Josef Svatopluk Machar: TRISTIUM VINDOBONA

Tento ovidiovský žalozpěv vytvořil Machar ve Vídni, v "dobrovolném vyhnanství ", kde působil do I.světové války. Kompozice sbírky je promyšlená, básníkův jazyk je věcný, střízlivý, realistický, často až blízký próze. Jen místy se vyhne rétorskému ladění, jak je to dáno posledním knihy. Básník tuší, že přichází doba osudových zkoušek národa. A zatím představitelé obou našich politických táborů znají namísto činů jen "blýskavé fráze, hesla, slova, slova ". Machar ironizuje lpění našich politiků na starých pergamenech, historických právech Koruny české, místo aby vyzvedli naše přirozené jádro na sebeurčení. Šidítkem jsou mu báchorky o zlaté minulosti a světlé budoucnosti. Laciný optimismus jen uspává potřebu ustavičného usilování a boje.

Básníkův posměch stíhá " drobečkovou českou politiku ", jalové pletichaření poslanců před poloprázdnými lavicemi říšské rady. Místo slovanské myšlenky kdysi tak romantické se už jen kramaří, hodí-li se to, prodá " bratr bratra ". S respektem i nostalgií se dílo vrací i k odkazu Velké revoluce francouzské. Machra děsí Evropa, jež " postavila k ochraně míru, pro štěstí národů - les bajonetů ". Hledí " s děsem " vstříc blížící se " bouři divé a hrozné ". V epilogu vybízí k soustředění sil pro lásku k otčině, po které se mu stýská.

Václav Havel: ZAHRADNÍ SLAVNOST

Hra Zahradní slavnost z roku 1963 zahájila etapu českého absurdního divadla. Autor poučen na dílech světového absurdního dramatu ( Ionesco, Beckett ) vyjádřil velmi otevřeně společenské klima v Československu na počátku šedesátých let. Jednoduchý děj vychází ze znalosti psychologie českého člověka středních vrstev, jedož zásadami je : do ničeho se neplést, nevyjádřit přesně svůj názor, ale pokusit se využít situace a získat nějaké výhody. I hrdinové Zahradní slavnosi - manželé Oldřich a Božena Pludkovi se svými syny Hugem a Petrem jsou těmito typy. Jejich přizpůsobivá životní filozofie zapadá dobře do celkového společenského marasmu, který je vykreslen v postavách zdánlivě o něčem rozhodujících ( pracovník Zahajovačské služby Plzák, její ředitel, tajemník i vlivný muž " v pozadí " Kalabis ). Když je Hugo Pludek poslán svými rodiči na zahradní slavnost likvidačního úřadu hledat údajně vlivného Kalabise, rozjede se absurdita hry na život. Strach o své postavení, znemořňují normální myšlení, i snaha přizpůsobit se společenské normě za cenu ztráty vlastní identity a obludná podřízenost fungování byrokratického mechanismu vyúsťují v jeden logický závěr - hlavní hrdina Hugo Pludek si při své úspěšné výpravě za získáním lepšího společenského postavení osvojuje potřebné znaky myšlení a chování tak dokonale, že ho vlastní rodiče nepoznávají.

Autor volí pro vyjádření absurdity života specifické výrazové prostředky. Jedná se zejména o vršení a opakování nic neříkajících frází, vycházejících z dobového funkcionářského slovníku, používá výroky a slogany z tadičního kulturního povědomí v ironickém vyznění, některé repliky jsou ve slovenštině a ruštině. Hrdinové se nemohou dorozumět, myšlenky, které pronášejí, se stávají bezobsažnými, neboť nikdo je nechce naplnit skutkem. Hra, která kriticky odhalovala prohlubující se morální úpadek československé společnosti v šedesátých letech, má ve své typizaci nadčasovou platnost, neboť odkrývá absurdotu každého života, který se zříká vlastní identity a přizpůsobuje se vnější moci.

Karel Václav Rais: ZAPADLÍ VLASTENCI

K.V. Rais věnoval tento "pohorský obraz" památce učitelů a kněží, buditelů národních. O oblibě románu svědčí přes třicet jeho vydání. Za své pedagogické praxe na vysočině autor poznal, co pro zapadlou vesničku znamená obětavá činnost vlastenecké inteligence. Pro případ začínajícím učitelům i kněžím se vrátil k podnětnému národnímu obrození čtyřicátých let minulého století. hlavním pramenem mu byly jedinečné zápisky Věnceslava Metelky, doporučitele krkonošských Pasekách nad Jizerou (Pozdětín) u Vysokého nad Jizerou (Větrov), kam situoval své dílo.

Nerad nastupoval Karel Čermák místo učitelského pomocníka v Pozdětíně. Po smrti dědečka, který se o něho po smrti staral, musí opustit učitelský ústav v Jičíně.(Zde studoval i Rais.) Přijat je však srdečně od sousedů i učitele Čížka, ten má některé rysy Metelkovy a lidumilného faráře Stehlíka. Ti jsou duší kulturního života dědinky, která " preceptora " překvapuje i získává. Jsou pilnými čtenárí, mají spojení s Prahou - české knihy, časopisy - pan učitel má mnoho knih a školička svou knihovničku. Muzikanti jsou znamenití. Kostel zní hudbou i zpěvem, muzicíruje se na faře, kantoři si zahrají i o zábavách, vždyť učitelův plat je hubený - a podučitel není placen vůbec, učí za stravu ! Společně s panem farářem připraví i pestrou besedu, kde se hraje, deklamuje, zpívá, událostí jsou i větrovská ochotnická představení, z nejstarších v Čechách. Kolem této činnosti se pozná a sblíží Karel s farsou Albínkou, farářovou neteří. Marné jsou svody mladé vdovy Žalákové ze mlýna. Ta nakonec aspoň ostouzí, Albínčinu otci, který o dcerině lásce neví, s výsměchem vyzradí, že mladý podučitel je nemanželský, že se pan ženich "vyspal v kopřivách" ... Pohoršený otec stěhuje dceru do Prahy. Mladí si najdou cestičku, jak si psát, Albínka se zapřísahá, že si jiného nevezme. Karel má krásný hlas, při uvítání nového hraběte Vladimíra, nakloněného českým národním snahám, upoutá přednesem písně Kde domov můj. Shodou okolností je přítomen i Čermákův nehodný otec, inspektor na penzi, který se zhroutí, když zjistí, že jde o syna (Karel má jméno po matce). Výtečně dopadne i hraběcí vizitace ve škole, žáci umějí, panu hraběti na faře moc chutná ... A tak později za mladého preceptora ztratí slovo i s dalšími Čermákovými přáteli. Vlastenci se vydají do Prahy, která je zarazí svým německým nátěrem i mluvou, ale zhlédnou řadu památností i řadu buditelů - a Karel se vidí s Albínkou. otec pak ustoupí, když se Čermák stane kantorem v Milově.

Francois de Montcorbier ( Villon ): ZÁVĚŤ

Nejvýznamnější dílo francouzské středověké poezie

Závěť obsahuje 2023 verše. Sestává z 185 pro francouzskou středověkou poezii běžných osmislabičných oktávů (huitain), skloubených bohatými rýmy, rozloženými podle schématu a b a b b c c b (počítáme k nim i 10 oktávů Nářku krásné zbrojířky a 3 oktávy Dorbé rady ztracencům). Do tohoto rámce je nepravidelně umístěno 15 balad (např. Balada o paních dávných časů, Naučení krásné zbrojířky bludičkám, Balada o tlusté Margot), Dvojitá balada o lásce, 2 rondeau a Epitaf.

Formálně je tento autorský soubor, topograficky vázaný na Paříž hospod i paláců, sjednocen žánrem závěti; balady aj. jsou často pojaty jako věcné odkazy jednotlivým osobám. I po stránce tematické a stylové setrvává Závěť v rámci dobové literární tradice. V tomto ohledu neobsahuje nic jiného než všechny běžné tematické i stylové rejstříky a šablony poezie pozdního středověku od dvorské, případně náboženské písně (chanson courtoise, chanson pieuse) až k bláznivé písní (sotte chanson).

William Shakespeare: ZKROCENÍ ZLÉ ŽENY (The Taming of the Shrew)

Raná, snad první komedie tohoto známého anglického dramatika; zdařilá, dramaticky a divácky efektní syntéza různých žánrů, slovesných a divadelních tradic, nastolujících tematiku vztahu zdání a skutečnosti, iluze a reality.

Zkrocení zlé ženy je uvedeno Předehrou o 2 scénách, v níž vznešený lord najde na polní cestě spícího opilce, kotláře Christophera Vykuka (Sly) a pro kratochvíli svou i svého služebnictva jej nechá odnést do paláce, převleče do krásných šatů, přivede mu manželku (přestrojené páže) a namluví mu, že jeho dosavadní minulost byla jen přelud šílenství, kterým trpěl, a nyní že je mocným velmožem. Kočovní herci, kteří právě dorazili, sehrají před Vykukem komedii o zkrocení zlé ženy, při níž kotlář ráčí pospávat a nedívat se" a přeje si, aby už bylo po tom": O ruku dcery padovského velmože Baptisty, krásné Blanky, která je vzorem všech ctností, soupeří několik nápadníků: Padované Gremio a Hortensio i právě přibylí mladík Lucenzio, syn mocného pisánského měšťana Vincenzia, jenž ho poslal studovat na Padovskou universitu, Baptista však nechce vdát Blanku dříve, nežli provdá svou prvorozenou, hubatou dceru Kateřinu. S tou se rozhodne oženit hodný, chytrý, i když trochu silácký šlechtic Petruccio, který se po smrti svého otce toulá světem a užívá života. V brilantní slovní půtce přemůže Kateřinin odpor a stanoví spolu s jejím otcem datum svatby. Na okázalou slavnost přijíždí Petruccio zmaškařen a odváží Kateřinu hned po obřadu na své venkovské sídlo. Po mnoha útrapách cesty a ústrcích, které snáší od svého manžela, jeho klaunovského sluhy Grumia i nevycválané čeledi, Kateřina pochopí, že vzdor a hněv nemají smysl. Dá za pravdu Petrucciovi ve všem (i v tom, že svítí měsíček místo sluníčka) a společně se vracejí k Baptistovi do Padovy. Zde mezitím Lucenzio - v převleku za učitele filosofie, gramatiky a poezie - získal Blančinu lásku a tajně se s ní oženil S pomocí převleků a záměn dalších postav (svého sluhy Trania a slušného staršího pána, který se vydává za otce) jedná Lucenzio s Baptistou o svatební smlouvě. Když se příchodem pravého otce, Vincenzia, vyřeší vzniklý zmatek, uzavřou tři novomanželé (Petruccio, Lucenzio a Hortensio, který se zatím oženil s vdovou) u hostiny sázku o to, která z manželek je nejposlušnější. Vyhrává Petruccio a Kateřina udílí Blance a Hortensiově vdovičce lekci ze správného chování k manželovi.

Zkrocení zlé ženy je psáno prózou a rýmovaným veršem.

Jaroslav Vrchlický: ZLOMKY EPOPEJE

Úvodní sbírka stejnojmenného cyklu.

Motto: básník-vykladač sbírá střípky z " epopeje žalu, krve, bídy " pro " záblesk lepší doby příští ". V Prologu touží zachytit rozbřesk dějin, antiku, ale i podněty bible, koránu i talmudu v širších spojitostech.

" Simfonie živlů " vyjadřuje znepokojení : Země, oheň, voda i vzduch jako my " povstaly z temna ". Jen člověka však v nitru mučí pocit : " Nic z ničeho jdu v nic ! " Tedy téma pro polemiku: Což neměly smysl činy statečných, kteří za cenu života a rizik posouvali lidský horizont ! " Převládají proto básně epickoreflexivní, historické jádro provází zamyšlení z pohledu člověka konce XIX. století.

Celá třetina ze 45 většinou rozměrných básní patří antice a zejména slunné éře řecké. Básník nonorenesančního vyznání radostně roztančil svůj verš v odrazech řeckého umění a mytologie. Hned zadní óda ke cti boha slune Hélia, hned božské Venuše, která tvoří lidské srdce, bez něhož není lásky ani citu pro lásku. Hold básnířce a kněžce lásky Sapfó vzdává Vrchlický zářivou "sapfickou slokou" napodobující časomíru, tak jako jeho dokonalé "alkajské strofy" pozdravují zakladatelské dílo starořeckých tragédů, které podle tradice potkala i tradická smrt. V mistrné básni Tanečnice dá básník roztančit vábivým nymfám, jejichž jména - jako ostatně vše z dávného Řecka - zná do detailů, které ani zevrubné slovníky antiky nezaznamenávají. - Ale už Řecko není jen radost a krása. Je i ponížení otroků, je i tyran : " ... jak velcí vy jste, jež on ve prach svalil, / jak malý od jest na svém trůnu " (Zajatci). I zde zuří šílenství bitevní vřavy ( Co zbylo z antické fresky ).

Jas řecké vzdělanosto pošlapal císařský Řím. V několika silných básních věnovaných impériu je stavěn pranýř krutosti, proradnosti, nadutosti, jíž se ve sbírce vyrovnají jen básně věnované asijskému Tamerlánovi. Úcta patří těm, kdo se nedají zlomit násilníky : Kaligula a Filon, Hadi v růžích, Střáž u Tamerlána, Spravedlnost, a ovšem známá báseň Spartakus s pointou, která je pojítkem díla : Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit, co křížů ještě se vztyčí !

Středověk je básníkovi dobou moci církve, viděné v kritickém světle. Bližší jsou Vrchlickému lidoví, blouzniví hledači pravdy, i když jejich sebemučivý asketismus mu je cizí ( Flagelanti, Eon z Hvězd, Abelard a Heloisa aj. ). - Z nové doby má obdiv k boji Vlámů za svobodu, odporná je praxe otrokářů a kolonizátorů (Civilizace, Ghazi). - A zpěvem naděje a lásky jsou závěrečné hymnické zpěvy věnované Čechám. Tradici svatováclavské, husitské, s blanickou vírou, že nezvítězíme " vytaseným mečem ", ale " až silou ducha budoucna val ztečem " ( Socha Bruncvíkova ).

Chyba! Odkaz není platný. na začátek | Domovská stránka autora | Napište mi