BOUDY

Obec Boudy, zvaná také Buda se rozkládá pod táhlým terénním hřbetem s dominantou zalesněného vrcholu Hradu (574 m) a nižšími kopci Malým a Velkým Kosatínem 2 km severně nad Miroticemi, v těsné blízkosti budského dvora.

Ves vznikla ke konci třicetileté války na kopaninách královských lesů, které roku 1348 daroval Karel IV královskému městu Písku, v jehož majetku zůstaly až do roku 1948.
Mirotická matrika zaznamenává ke dni 20. března 1643 narození dcery Václava Ševce "z chalup píseckých" a nejstarší matrika Miroticka v roce 1651 narození syna Jana Uhlíře "z Bud - chalup píseckých nad Mirotici". Týž Jan Uhlíř, psaný latinsky Karbonarius, snad skutečný uhlíř, který se tu živil pálením dřevěného uhlí, křtí ještě v listopadu 1656 dceru Uršulu. To jsou nesporně první známí obyvatelé dnešní vsi Bud. A tím je také bezpečně určen její vznik v letech 1640 - 1650, což je možné prokázat jen u málokteré vsi.

Podle v kraji tradované pověsti uchylovali se lidé v neklidných letech třicetileté války do odlehlých lesních končin stranou frekventovaných cest ve strachu před zdivočelou a loupící soldateskou a žili tu přechodně v primitivně sroubených boudách, podle nichž dostala jméno i nová osada. Oficiální a vědecky podložený výklad místního jména BOUDY připouští tento názor, ale vedle toho dále uvádí, že tak bývaly nazývány i osady, které vznikly pod nějakým hradem nebo zámkem. I tento výklad by se hodil na naše Boudy, které také leží pod hradem, nikoliv však pod skutečným hradem, ale pod předhistorickým keltským (halštatsko - laténským) hradištěm, z něhož se dodnes zachovaly dvojité kamenné valy.

Do postupně narůstající vsi byli většinou dosazováni poddaní z městských vsí píseckých, z Putimi, Hradiště, Smrkovic a Semic. Usazovali se zde však i lidé svobodní, tj. nepoddaní, jako například roku 1703 Jan Obermajer, který přijal poddanství písecké. Byl mu vykázán "plac" na Budech pro postavení chalupy, z níž měl ročně do píseckého důchodu odvádět dva zlaté činžovního platu. Budští poddaní kromě placení kopaninské činže neměli dost dlouho k své písecké vrchnosti žádné jiné poddanské povinnosti. Měli však právo v píseckých lesích na nezahájených místech pást dobytek a svobodně v lesích k svému užitku zdělávat "vejvratky, zlomky a porážet si i stromy od svrchu zaschlé a od spodu nahnilé".

Ves rostla jen pomalu. Na Budech bylo roku 1696 jen 18 obyvatel. Řada dalších nových chalupníků, kteří ke svým nově vystavěným chalupám zdělávali postupně nová kopaninská pole, se zde usadila až po roce 1700.

Významným v dějinách Bud je rok 1712, kdy zde písecká obec začala budovat svůj panský budský dvůr. V této době došlo k největšímu nárůstu nových budských osedlých, k zvýšení kopaninské činže, k založení gruntovní knihy pro obec Boudy, k rozlišení starousedlé půdy gruntovní a činžovní a ke konstituování osady na řádnou obec, spravovanou podle platných poddanských řádů.

V krátkém období 10 let 1713 - 1723 došlo na Budech k rychlému osazování nově osedlých, přestože právě v této době začíná vyvstávat hrozící možnost, že jakákoliv nájemní kopaninská půda může být libovolným zásahem písecké vrchnosti nájemci odňata a připojena k nově budovanému panskému, budskému dvoru. V této době se na Budech usadilo 13 nových chalupářů, jejichž počet tu vzrostl již na 21.

Až do roku 1726 nebyla pronajímaná kopaninská půda písecká zatížena ani povinností daňovou, ani povinností robotní, protože její uživatelé nebyli vlastníky půdy, nýbrž jen jejími nájemci. K výkonu roboty nebyli nuceni ani osedlí v nově vznikajících vsích Horním Ostrovci, v Boudách a ve Stráži, protože i oni hospodařili stále jen na půdě pronajaté, z níž museli písecké vrchnosti odvádět stanovenou činži.

Zřízením budského dvora vyvstala daleko větší potřeba robotní práce. Aby byl získán právní podklad pro vymáhání robotní práce od ostroveckých, budských a strážských poddaných, přidělila písecká vrchnost k pěti nejstarším a největším usedlostem v těchto vsích po několika stryších půdy do dědičného vlastnictví. Z této půdy se od roku 1726 přestala platit obvyklá činže, ale musela se z ní platit státní daň či kontribuce a vykonávat vyměřená robota. Starousedlíci, kteří zprvu byli označováni jako chalupníci a později jako gruntovníci či sedláci, vykonávali robotu potažní, kdežto domkáři jen robotu pěší.

K největšímu rozmachu kopaninského hospodářství v lesních revírech budském a ostroveckém došlo v období let 1720 - 1740, což si vyžádalo zavedení přesné evidence osedlostní, evidence povinností poddaných, ocenění jejich majetku, evidence a sledování plnění různých břemen a závazků, jimiž byly postupně jednotlivé poddanské usedlosti zatíženy. Pro Boudy a Stráž a zvlášť pro Horní Ostrovec byly založeny gruntovní knihy. Na prvních listech obou gruntovních knih byly zapsány podrobné poddanské instrukce, k jejichž plnění se musel každý písecký poddaný přísežným slibem zavázat. Zde je instrukce z roku 1736 v původním znění:

Bohabojný, ctný a šlechetný život vésti, při samospasitelné křesťanské katolické víře setrvati, božská a církevní přikázání pilně ostříhati a své domácí k jejich dodržování přidržovati, svou milostivou vrchností se říditi, jí poslušný býti, v povinnosti stojící a starší v uctivosti předcházeti, různice netropiti, nýbrž pokoj zachovávati, povinné roboty a to sice v každém zápise vyznamenané, volně a ochotně vykonávati, vejrunky bez zadržování vypláceti, škody svévolně jeden druhému ani žádnému jinému v sousedství neb kde jinde nepůsobit, svého povolání pilen býti, živnostem na stavení, polích a lukách škody nepůsobit a je nespouštěti, nýbrž raději je zvelebovati, v povinnostech pak stojícím věrnost zachovávati, spravedlnost milovati a ji dle nejvyšší možnosti zadost činiti, jak se na jednoho každého, čest a dobré jméno milujícího člověka a věrného a poslušného poddaného patří, se chovati. Jináče v přestoupení tohoto vrchnostlivého vyměření jeden každý dle viny a přičinění svého citedlně, aneb při větším přestoupení shledané i živnůstky své, od vrchnosti věrným a poslušným svým poddaným určené daně a všeho na ně vyloženého nákladu neomylně zbaven býti má.

Zvláštností poddanského poměru budských usedlíků k písecké vrchnosti bylo, že nikdy neodváděli do Písku naturální dávky, to jest slepice, husy, kachny, vejce, sýry, houby a předivo, jako poddaní na jiných okolních panstvích a také jejich robotní povinnost byla nepoměrně menší než jinde. Až do roku 1712, kdy se teprve začal stavět budský dvůr, prakticky nerobotovali vůbec a i potom, až do roku 1775 činila jejich robotní povinnost jen 6 až 39 dní roboty pěší v roce.

Dost významně a nepříjemně se Bud a okolního kraje dotkla francouzsko-rakouská válka v letech 1741 - 1742. Celý půlrok od prosince 1741 do 9. června 1742 byl celý kraj mezi Prahou a Pískem okupován francouzským vojskem. Průtah francouzsko-bavorského vojska už 13. listopadu 1741 od Písku ku Praze po státní silnici, která tehdy ještě vedla od mirotických Borek nikoliv přes Čimelice, ale přes Rakovice dále k Mirovicům, znamenal počátek dlouhého období strachu, nejistoty, obav o životy i majetek, strádání a těžkých zkoušek.

Nedaleko budského dvora byl vystavěn i malý, dřevěný francouzský špitál. Až do první světové války se každoročně na Budech rozsvěcováním světel o Dušičkách připomínalo místo nedaleko dvora, kde byli v době francouzské války pohřbeni zemřelí vojáci z budského špitálu.

Dodnes se na Miroticku traduje pověst o zavraždění tří Francouzek v lesích u Červeného kříže poblíž Cerhonic a francouzskou okupaci kraje připomíná dodnes i památník Vintíř při rakovické silnici v lese Chlumu.

Konkrétní doklad o postižení Bud v době francouzského vpádu je zaznamenán v píseckých městských účtech z listopadu 1744 zmiňující budskou obecní kovárnu, "která skrze nešťastný vpád lidu francouzského zcela ke spálení přišla a která zase, jsouc vrchnosti poplatná z gruntu zase vystavěna býti musela".

Ve stejném roce kdy se stavěla nová obecní kovárna, zažily Boudy znovu přítomnost a řádění vojáků, když v tzv. druhé válce o země koruny české se počátkem října 1744 začala v prostoru mezi Miroticemi a Čimelicemi shromažďovat velká rakousko-uherská armáda, která měla za úkol vytlačit Prusy z Jižních Čech a ze země. Ohromný vojenský tábor, čítající na 50 tisíc vojáků se držel v těsné blízkosti Bud celých 10 dní. Po celou dobu táboření vojsko vymáhalo píci a potraviny. Při jeho odchodu bylo odvedeno velké množství dobytka.

Roky 1771 a 1772 byly obdobím hladomoru. V těchto dvou nadměrně mokrých letech se podle dobového záznamu na polích místo obilí urodila jen samá stoklasa a metlice a to málo co se urodilo, nemohlo být pro neustálé deště sklizeno a na polích shnilo. Nastal hlad a obilí nesmírně zdražilo až na patnáctinásobek cen proti létům předcházejícím. Lidé se živili různou trávou, kořínky rostlin a i stromovou kůrou. Následkem vzniklých žaludečních a střevních nemocí jich mnoho zemřelo. Na farní osadě mirotické zemřelo v tomto období dvou let 286 lidí, zatímco v předchozích letech umíralo ročně kolem 35 lidí.

Od roku 1800 se zcela zastavila výstavba nových chalup. Na celé půlstoletí, přes značný populační nárůst, tu ustrnul počet domovních čísel na 71 (vedle panských realit to byly 3 selské usedlosti, 32 chalupnických a 28 domkářských usedlostí), které Boudy měly ještě roku 1848 při 507 obyvatelích.

Nepříliš dobrou pověst měly Boudy v první polovině 19. století pro holdování karbanu a častým pitkám.

Když se roku 1804 rozhodli budští sousedé postavit si na Budech návesní kapličku, ujal se řízení stavby rychtář Josef Mařík. Od sedláků, chalupníků a domkářů sebral 112 zlatých, které však na výstavbu nestačily a roku 1807 byla kaplička ještě nedostavěná. Z této doby se zachoval výroční účet budské samosprávy. Velké příjmy obec neměla, ale měla i malá vydání. A tak vždycky ještě něco zbylo na svorné propití přebytku obecního hospodaření při výroční obecní valné hromadě. Podrobný rozbor účtů ukazuje, že největší výdajové položky byly vykázány na propité pivo při skládání obecních účtů - 22 zlatých 18 krejcarů, při sypání obilí sluhovi se propilo v pivě 7 zlatých a když byla dána výpověď obecnímu kováři, oslavilo se to zase pitkou, která "koštovala" 5 zlatých.

Několik nadměrně suchých a neúrodných let a častá krupobití v posledních letech před zrušením poddanství v roce 1848 nepříznivě ovlivnilo postupně se lepšící hospodářské a sociální poměry ve vsi i v okolním kraji. Revoluční rok 1848 přinesl nejen zrušení poddanství, ale i zrušení roboty. Boudy se tím oprostily ze staleté poddanské závislosti na městě Písku.

V období 1850 - 1880, kdy byly Boudy součástí spojené obce cerhonické, se po půl století trvající stavební stagnaci začal na Budech slibně rozvíjet stavební ruch i přes trvající tísnivé hospodářské poměry. Jako samostatná politická obec se Boudy ustavily roku 1880, kdy byly provedeny volby do dvanáctičlenného obecního zastupitelstva. Zřetelně pokračující hospodářský vzestup byl kolem roku 1900 částečně zbrzděn několika ničivými živelními katastrofami, extrémními suchými nebo mokrými léty a častým, mimořádně silným krupobitím.

Dobrovolný hasičský sbor byl na Budech založen v roce 1908. Plnil pak nejen úkoly požární ochrany, ale pořádal i taneční zábavy, plesy, letní společenské výlety a v roce 1912 založil veřejnou hasičskou knihovnu.

Mnoho budských občanů se stalo obětí první světové války. Prvním z nich byl František Gabriel, který padl už na podzim 1914 na srbském bojišti.

Vznik samostatného státu Československé republiky přinesl obci demokracii. V období první republiky věnovala budská obecní správa značnou pozornost údržbě obecních cest. Roku 1926 byla zahájena výstavba spojovací silnice z Bud na státní silnici k Mackovu kříži. Možná potřebnější a častěji užívaná spojovací cesta z Bud do Mirotic zůstala po celé období první republiky jen udržovanou polní cestou.

Roku 1923 se začal realizovat dávný záměr na lepší využití neplodné půdy obecních drah podél východního okraje obce, využívaných dosud jen k pastvám, na založení třešňového sadu. V tomto roce bylo vysázeno 150 třešňových stromů. V zimě roku 1929 byl sad rozsáhle poničen krutými mrazy. Po nové výsadbě v dalších letech začal sad přinášet obci zisk.

Z iniciativy místního hasičského sboru byl roku 1924 zřízen památník obětem první světové války. Na památníku je vyznačeno 19 jmen budských padlých.

Pozornost byla věnována i úpravám a zkrášlení návsi. Postupně byly odtud odstraňovány různé skládky stavebního materiálu, stohy, komposty atd. Na úpravu návsi, sadu a údržbu prostranství kolem památníku přispíval finančně také budský příslušník Matěj Písařík z amerického Chicaga. Ten podporoval i místní chudé a byl proto zvolen čestným občanem obce Bud.

Druhou návesní kapličku, zasvěcenou P. Marii, nestavěla v letech 1941 - 1942 budská obec, ale organizátorem a stavebníkem kapličky byla místní organizace Národního souručenství. K finančnímu základu pro stavbu, který byl získán z odkazu již zmíněného budského rodáka Matěje Písaříka z Chicaga, musely být další prostředky pořízeny veřejnou sbírkou. Obě budské návesní kapličky představují svérázné typy lidové architektury.

Text byl připraven podle knihy Jana Tomana, Boudy - historie a současnost jihočeské kopaničářské vsi.

HOME