Městečko Mirotice leží na říčce Lomnici v severní části starobylého Prácheňska 14 km sz. od Písku (5 km od Smetanovy Lhoty).
Svobodné královské
městečko Mirotice vzniklo vedle staré tržní vsi ve druhé
polovině 13. století na důležité Zlaté stezce v nejsevernější
části jihočeského regiónu, uprostřed rozsáhlého území
patřící královské koruně. Stalo se tak v souvislosti se snahou
posledních Přemyslovců při budování opěrných bodů královské
moci v kraji po započaté výstavbě královského hradu Zvíkova
(po roce 1230), po založení královského města Písku (1254),
královského městečka Mirovic a po vytvoření ušlechtilých
královských panství na Orlíce a v Čimelicích.
Již počátkem 13.
století tu byl vystavěn v románském
slohu farní kostel sv. Jiljí, jehož správce byl
dosazován přímo českými krály a honosil se čestným
titulem kaplan královský. K vydržování plebána a šesti
kaplanů založil Přemysl Otakar II. pro kostel neobvykle bohaté
nadání několika podluží půdy, lesa, platů a desátků z
okolních vsí. Touto královskou výsadou byly Mirotice vyňaty
i ze soudní a správní pravomoci krajské. Vedle výsad tržních,
vlastních pravomocí správních a soudních bylo městečko
vybaveno i právem mílovým.
S hospodářským úpadkem,
který Mirotice postihl po husitských válkách, došlo tady
postupně i k omezování právní samostatnosti tím, že roku
1431 král Zikmund daroval dědičně mirotické rychtářství Přibíkovi
ze Zahrádky a Ondřejovi z Řásenic se všemi právy na trzích,
krčmách, sladovnách, s právem trestním a
poplatky na třech lánech i s jinými. Oba se tímto stali
vrchností mirotickou (do roku 1456 ) . V roce 1457 se Mirotice
dostaly do zástavního drženi pánů Lvů z Rožmitála směnou
za jiné vsi postoupené královské komoře. Ze svobodného městečka podléhajícího jen dozoru královské
komory se stalo městečko poddanské.
Roku 1499 udělil král
Vladislav II. Miroticům privilegium na držení dvou osmidenních
výročních trhů, jež bylo znovu potvrzeno králem Ferdinandem
I. roku 1564.
Postupný královský
rozvoj městečka byl po roce 1530 narušován spory mezi pány z Rožmitálu
a zástavními držiteli královského panství zvíkovského Švamberky,
kteří bez ohledu na trvající mirotickou zástavu rožmitálskou
nutili Mirotice k odváděni různých platů ke Zvíkovu (berně)
a k vykonávání robot ke královskému zvíkovskému domu v
Cerhonicích.
Po zrušení rožmitálské
zástavy roku 1544 připadly Mirotice správou ke královskému
hradu Zvíkovu. Před připojením ke Zvíkovu se Mirotice krátce
(na půl roku) dostaly do zástavy Starého Města pražského.
Jako výraz trvajícího
povědomí bývalé svobody a vlastní zvýhodněné samosprávy,
založili si Mirotičtí již roku 1532 vlastní kontraktní městskou
knihu vedenou městským písařem, a ve správě města se stále
více obraceli proti bývalému rychtáři městskou radou konšelskou.
Úsilí o úplné a nezávislé samosprávné postavení v řízení
obecních záležitostí vyvrcholilo roku 1562 zřízením vlastního
radního domu (rathausu, radnice).
Přízeň zvíkovských
Švamberků se na jediném městečku rozsáhlého zvíkovského
panství projevila roku 1569, když Jindřich starší ze Švamberka
udělil Miroticům privilegium, jímž se městečku potvrzovalo
právo na užívání městského pivovaru, vaření červených
a bílých piv, na užívání obecního lesa Borky a říčky
Lomnice, právo svobodného kšeftování a nakládání svým
majetkem, právo užívání městské knihy, městského znaku (prvotní
přemyslovský znak - orlice), městské váhy, obecní cihelny a
na příjem z masných a pekařských krámů. V
privilegiu byly také přesně vyznamenány poddanské povinnosti
ke zvíkovské vrchnosti (17-19 kop úroku svatojiřského,
svatohavelského a berně vánoční, 142 slepic, 180 dnů roboty
ženné a odvádění povarného).
Slibný hospodářský
rozvoj městečka byl na čas zpomalen velkým požárem v roce
1575 při němž shořelo 50 domů.
Při dělení švamberského
panství zvíkovsko-orlického roku 1584 připadly Mirotice k dílu
zvíkovskému. Měly tehdy 76 měšťanských domů. Větší
část největších městských domů držela v kraji usedlá
drobná zemansko-rytířská a úřednická šlechta.
Zámožnost měšťanů
a hospodářská situace města byla po roce 1600 tak dobrá, že
Mirotičtí mohli uvažovat o svém vykoupení z poddanství. Využili
finanční tísně tehdejšího držitele zvíkovského panství
Jana Jiřího Ehrenreycha ze Švamberka a roku 1610 se za sumu 10.000
kop grošů míšeňských vykoupili ze zvíkovského poddanství.
Při vpádu Pasovských roku 1611 bylo městečko
tak poničeno, že pohotovými prostředky nemohla být ve
stanoveném termínu doplacena výkupní cena a obec se těžce
zadlužila. Po marné nabídce městu Písku a Vodňanům se
Mirotice znovu zaprodaly v poddanství za 16.000 kop Janu nejstaršímu Hořčicovi z Prostého na
Bratronicích, Poli a Bezděkově.
Nový majitel
potvrdil Miroticům všechny bývalé švamberské výsady a
svobody a dokonce je ještě rozmnožil.
Hned v prvních
letech českého stavovského povstání a třicetileté války
bylo městečko těžce postiženo a poškozeno vydrancováním a
vypálením větší části měšťanských domů. Ještě po
deseti letech roku 1630, bylo z bývalých 83 domů ve městě 28
domů vypálených, zbořených, zpustlých a neobsazených.
Třicetiletá válka,
zvláště její poslední třetina v letech 1639-1648, zkázu městečka
dovršila. Město trpělo neustálými průtahy vojsk, která
drsně vymáhala ubytování a odvádění proviantu, přípřeže
a výpalné. Stále přibývalo spálených a zbořených domů,
obyvatelé městečka utíkali ze zpustošených domovů, takže
na konci války bylo v Miroticích jen 20 usedlých rodin. V
troskách ležel i hlavní zdroj obecních příjmů, městský
pivovar. Tento neutěšený stav, charakterizovaný hlavně
naprostým úpadkem městských živností, nepatrným počtem
obyvatel a neobsazováním zpustlých domů, trval v Miroticích
až do sklonku 17. století.
V průběhu 17.
století se držení Mirotic, od roku 1654 jako samostatného
statku, vystřídalo několik vrchností: Po Janu Hořčicovi z
Prostého Vratislavové z Mitrovic (1619-1629), Černínové z
Chudenic (1629-1654), Hrobčičtí z Hrobčic (1654-69 ), Běšínové
z Běšin (1670-1673 ), Adam Jindřich Sedlecký z Újezda (1673-1674),
Jan Amon z Amonshofu (1674-1675), Vilém
Jan Kalenický z Kalenic (1675-1676 ) a Jiří František
Doudlebský s manželkou Ludmilou, rozenou Kalenicovou, kteří
Mirotice připojili ke svému sousednímu cerhonickému statku. Většina
těchto vrchností nechtěla uznávat starodávné výsady Mirotických, jež jim přece jen zaručovaly
mnohem výhodnější poddanské postavení a vedla s nimi o to
úporné nákladné spory.
Roku 1688 koupil cerhonický statek s
Miroticemi premonstrátský klášter ve Schläglu (Drkolné) v
Horním Rakousku. Nová cerhonická duchovní vrchnost,
reprezentovaná opatem schläglského kláštera Michaelem
Felderem, převzala po svých předchůdcích pokračování
sporu o uznání starých výsad. Zásahem císaře Leopolda skončil
spor pro Mirotice úspěšně.
Již v prvém
desetiletí premonstrátské vlády se Mirotice hospodářsky
zrestaurovaly. Zpustlé domy byly postaveny, oživila se činnost
řemeslných živností a konsolidovalo se i městské hospodářství
obnovením provozu městského pivovaru a cihelny. Toto období
hospodářského oživení přineslo sebou i vážné nebezpečí germanizace městečka. Německá
vrchnost sem totiž pro nedostatek domácích lidí kolonizovala
na dosud neobsazené domy převážně německé obyvatele ze svých
hornorakouských panství hlavně z městečka Aigen a jeho okolí.
Silný vpád cizího německého živlu se tu však uplatnil jen přechodně, protože
většina těchto nových obyvatel se velmi brzy v tomto ryze českém
prostředí počeštila.
Z válečných škod
způsobených rakousko-francouzskou válkou a půlroční
francouzskou okupací kraje v letech 1741-1742 i čtrnáctidenním
pobytem velké francouzské armády v okolí Mirotic za války
pruské v roce 1744 se městečko i kraj tentokráte velmi rychle
vzpamatovaly a zotavily.
Městská správa
byla velmi dobře vedena. Od roku 1742 se v ní začínají
objevovat jako purkmistři, rychtáři a členové městské rady
příslušníci měšťanského rodu Alšů, předkové malíře Mikoláše Alše. Slušné výnosy obecního pivovaru,
cihelny a obecního lesa, prosperující řemeslné živnosti i
únosné plnění malých poddanských povinností zajišťovaly
Miroticům dobrou životní úroveň a blahobyt. Z živého
provozu na císařské silnici těžily vydatně řemeslné živnosti
a četné formanské hostince i čile se rozvíjející obchod,
který byl v rukou početné skupiny židovské.
Koncem 18. století
narostlo městečko výstavbou četných nových domů v nové
Rybářské ulici při státní silnici směrem na Písek a v nové
městské čtvrti Zářečí či Neradovu za říčkou Lomnicí.
V roce 1795 se do Mirotic přiženil slavný český loutkář
Matěj Kopecký, který po několikaletém vojančení v
napoleonských válkách a vystřídání několika zaměstnání
od roku 1817 potom trvale vyjížděl ze svého mirotického domova na daleké loutkářské cesty
po Čechách. Prostřednictvím svého divadla se podílel na národně
obrozenecké činnosti tím, že svými hrami probouzel v lidech
české národní uvědomění, národní hrdost a lásku k českému
jazyku.
Roku 1792 byl v
Miroticích zřízen regulovaný magistrát, vedený zkoušeným
právním radou. Ten jako exponent státní moci vyřizoval v městské
správě politické záležitosti v přenesené působnosti a
vedl celou agendu soudní. Speciální samosprávné záležitosti,
hlavně správa obecního majetku, zůstaly v rukou
purkmistra a jeho poradního sboru čtyř nezkoušených radů
representantů. Protože bylo pro obec velice obtížné platit tři
magistrátní úředníky, byl zde v roce 1832 zřízen rychtářský
úřad se značně omezenou pravomocí.
Roku 1811 vypukl
v mirotickém Prostředním mlýně zhoubný požár, který strávil
celou severní stranu náměstí.
Od třicátých let
19. století se i v Miroticích projevil vliv celonárodního
obrozeneckého hnutí. Hlavně působením spolku divadelních
her, besed, při nichž se uplatňoval zvlášť František Aleš (otec Mikoláše) a synové Matěje
Kopeckého. Velkého významu dosáhl také sokolsko-hasičský
spolek, který v Miroticích založil v roce 1869 Ladislav
Stroupežnický a sám byl prvním jeho náčelníkem.
Ve druhé polovině
19. století se společenský život soustředil do několika
spolků. V roce 1888 to byla Čtenářská beseda, která měla
38 členů, jejímž předsedou byl Václav Špala, odborný učitel,
jednatelem Antonín Štěpánek, pokladníkem Karel Šefrna, oba
též odborní učitelé. V roce 1882 Spolek vojenských vysloužilců,
v roce 1883 sbor dobrovolných hasičů a konečně v roce 1900
tělocvičná jednota Sokol.
I nadále zůstaly
Mirotice malým zemědělsko - živnostenským městečkem, v němž
nevznikl žádný větší průmyslový závod a jehož význam
zvláště ještě poklesl, když zanikla formanská sláva zájezdních
hospod a silniční dopravní ruch se přenesl na železnici (1875),
která se Miroticům vyhnula a prošla Čimelicemi a Smetanovou
Lhotou.
O nedělním
dopoledni 29. dubna 1945 padlo za oběť bombardování z amerického
letounu 17 českých životů a pobořena byla velká řada domů
(zničeno bylo 27 a těžce poškozeno 30 objektů). Důvodem náletu byl souboj ustupujících jednotek Schörnerovy
armády s americkými letci.
Pro Mirotice to však
nebyla poslední těžká rána v jejich staletí dlouhé
historii. Únor 1948 přinesl městečku, stejně jako celé zemi,
čtyřicet let totalitní vlády komunistů (KSČ).
Jen pozvolna se
Mirotice od roku 1989 vymaňují z neblahého dědictví
komunismu.
Stránku o
Miroticích bych chtěl dále rozšiřovat,
proto budu vděčný za Vaše náměty,
příspěvky (zapůjčení starých pohlednic, dokumentů atp.)
a jakékoliv připomínky, nápady a komentáře.
Josef Žák
Last modified: March 23, 2004
