Byl jednou jeden král, a ten měl dceru, jmenovala se Sněhurka. Maminka jí brzo umřela, a tak se znovu oženil. Ale macecha neměla Sněhurku ráda. Hlavně se vyžívala ve své kráse. Na záchodě měla zrcadlo a vždycky se myslela, že její proud při čurání je ten nejkrásnější na světě. Ostatně zrcadlo bylo kouzelné a rádo maceše přizvukovalo. Řeklo jí vždycky, že v celé zemi čurá nejkrásněji ona. Macecha-čarodějnice - ano, byla to čarodějnice - se za to zrcadlu vždycky odvděčila. Poslední kapky vždycky nechala vsáknout do použitých kalhotek a vlhkými kalhotkami zrcadlo otřela. Zrcadlo, vyleštěné takto macešinými zlatými kapkami, si obnovilo svou čarodějnou moc.

Až jednou zrcadlo, ačkoli jinak k mocné čarodějnici příchylné, řeklo: "Nemohu jinak, ale musím říci pravdu: Sněhurka čurá krásněji. Z její mladé, voňavé lasturky tryskají kapky moči jako svěží perličky ranní rosy. Tvoje jeskyňka, když z ní tryskají zlaté proudy, je krásná, ale její ještě krásnější".

Tu se čarodějnice rozlítila. Zavolala si myslivce a přikázala mu odvést Sněhurku do hlubokého lesa, a tam ji zabít. Na důkaz prý má jí přinést Sněhurčin krvavý prst. Myslivec se velice zarmoutil. Posadil se na lavičku do zámecké zahrady a byl velice smutný. Přišla k němu Sněhurka a ptala se: "Co se děje, myslivče?". Myslivec nemohl lhát, všechno jí vypovědět. Sněhurka chvíli přemýšlela, a pak dostala nápad. Vždyť ze snahy, aby maceše nebyla moc na očích, chodívala často po lukách a hájích v okolí a trhala byliny. A tak si hned vzpomněla na jednu, co má kořeny jako lidské prsty. Myslivec byl ale zachmuřen dál: vždyť prstíček má být krvavý! Sněhurka ho ale utěšila: naštěstí měla zrovna měsíčky, a tak ji hned napadlo, že si opraný kořen zastrčí do jeskyňky, a hned bude krvavý. A tak to tedy udělali. Myslivec odvedl Sněhurku do lesa, tak si Sněhurka našla kořen a hned si ho začala strkat mezi nohy. Myslivci se to moc líbilo a chválil Sněhurku, jakou má pěknou buchtičku. Sněhurka řekla, že to ještě nic není, že to má myslivec vidět, když se z buchtičky stane studánka, a opravdu - začala cvrkat, nejdřív jen po malých kapkách, ale nakonec se z její lasturky vydral celý zvonivý déšť zlatých kapek. Myslivci se to tak líbilo, že mu pod opaskem vyrostla velká boule. Sněhurka to hned poznala, zasmála se a řekla - za to, že máš dobré srdce a nenechals mě zemřít, něco pro tebe udělám. A osvobodila myslivcovo mužství z loveckých kalhot a spodků, svými rty něžně obkroužila žalud a netrvalo to dlouho a měla ústa plná smetany. Smála se, že aspoň bude mít na cestu něco výživného. Pořád ještě se nemohla s myslivcem rozloučit a usmyslela si, že se chce naučit mířit - když ne flintou, tak aspoň něčím jiným. Myslivec nebyl proti, stejně už se mu v měchýři začaly hromadit následky dvou piv, které vypil před cestou ze zámku. A tak mu Sněhurka držela mužství, a on čural, a Sněhurka ho držela tak obratně, že trefila na co si vzpomněla: díru uprostřed pařezu, mouchu v pavučině, a dokonce i malý kamínek u cesty. Ale pak se přece s myslivcem rozloučila a vydala se do lesa.

Šla a šla, a ve voňavém, zeleném lese vlastně ani moc nestrádala: občas pojedla malin nebo jahod, a tak není divu, že dostala chuť na sex. A v tu chvíli co nevidí - pěkně rostlý mladý žampión stojí v jehličí, jako na zavolanou. Obratně z něj sloupala vrchní slupku - to tak, zanést si do lasturky špínu - a pak na něj slastně nasedla a pohupovala se v jeho rytmu. Nakonec vydechla rozkoší, vysedla z žampionu a po chvilce odpočinku pokračovala v cestě. Cestou se zdravila se zvířátky - rozuměla totiž jejich řeči.

Netušila, že asi o hodinu později jel stejným lesem princ na koni, který tu byl na lovecké výpravě. Uviděl žampion a ucítil jeho zvláštní, líbeznou vůni. Všiml si, že voní spíše ženským rozkrokem než žampionem, a že je trochu krvavý - nezapomínejme, že Sněhurka měla měsíčky, i když už končící. Tím spíš si však nechal si žampion po návratu v výpravy uvařit k večeři, a jako by byl očarován jeho tajemstvím, umínil si, že najde tajemný otvůrek, který žampionu vdechl jeho vůni.

Vraťme se ale ke Sněhurce. Kromě malin a jahod se také hojně napájela z lesních studánek. Není divu, že brzy ucítila opět tlak v podbřišku. Vykasala tedy sukýnku, stáhla spodní gaťky a vysunula světle růžový zadeček. Vtom se kde se vzal, tu se vzal, objevil kanec. "Ještě nečurej, Sněhurko! Počkej!" Potom Sněhurce vysvětlil, že s ním jeho bachyně není spokojená, protože nemá žádnou mužnou sílu, a že zašel za moudrou lesní čarodějkou, která mu poradila, že mu pomůže jenom vypít moč mladé dívky.

A tak tedy Sněhurka vylezla na pařez a kanec jí strčil rypák pod zadek. Sněhurka mu nakázala, že se jí nesmí dotknout ani chloupku na broskvičce - měl sice rypáček docela čistý, ne jak divocí kanci mívají, ale přece jen, jistota je jistota. Sněhurka se snažila čurat pomalu, aby se chudák kaneček neudusil, ale kanec chlemtal a chlemtal horký životadárný proud ze Sněhurčina nitra a spokojeně pomlaskával. Počkal, až Sněhurce skanuly z chloupků poslední kapky, a pak řekl: "Něco tak voňavého jsem ještě nepil, Sněhurko". Sněhurka si otřela buchtičku čistým, suchým polštářkem mechu.

Už se chýlilo k večeru, když Sněhurka uviděla rozkošnou chaloupku. Přiblížila se k ní, ale u chaloupky nikdo nebyl. Zaťukala na dveře, ale nikdo nebyl ani uvnitř. Vešla tedy. Uviděla malinký stoleček a na něm hrnečky a jídlo. Hrnečků bylo sedm, jídlo bylo nachystané uprostřed. Měla přece jen trochu hlad, a že po dlouhé cestě už rezignovala na hygienická pravidla, tu usrkla malinové šťávičky, tu si zobla jídla. Pak přešla do vedlejší místnosti. Bylo tam sedm malých postýlek. Do žádné z nich by se nevešla, ale spát se jí chtělo, a tak si usmyslela, že si lehne přes všechny napříč. Mezitím ale zapůsobila malinová šťávička i voda ze studánek a Sněhurka cítila, že zlatká kapka z ústí její močové trubice se už už chystá zmáčet její bělostné prádélko. Všimla si, že pod postýlkami jsou nočníčky. Honem jeden vytáhla a začala čurat. Jenže nočník byl vmžiku plný. Vytáhla tedy další a zadržujíc proud, přesunula se pánví nad další nočník. Ale ani ten nestačil, dokonce ani třetí, čtvrtý, pátý, šestý a sedmý. Sněhurka už byla skoro zoufalá. Nechtěla obyvatelům domečku přece všechno začurat, a kde je záchod, ani nevěděla, beztak by se tam nevešla, když obyvatelé byli zjevně velice malincí. Vtom otevřeným oknem skočil do pokoje kanec. "Sněhurko, vydrž, hned ti pomohu!" volal, strčil rypák pod Sněhurčin zadeček a hltavě chlemtal zlatý proud, který už Sněhurka nedokázala zadržet.

Kanec vyskočil zase zpátky a Sněhurka se konečně natáhla přes postýlky a usnula. Vzbudilo ji volání: "Kdo nám to ujídal naše jídlo?" A: "Kdo nám to upíjel z našich hrníčků?" A pak už blíž: "A kdo nám to spí v postýlce - a načural nám do nočníčků?" Byli to trpaslíci a bylo jich sedm. Na Sněhurku se zlobili opravdu jen malou chilku. Když se vzbudila a podívala se na ně svýma medovýma očima, zahučeli jen: "Ta je krásná!"

Sněhurka se s trpaslíky postupně velice sžila. Pomáhali si navzájem. Trpaslíci neměli teplou vodu, ale na Sněhurčino umývání vždycky ohřáli veliký sud, do kterého chytali déšť. Ovšem Sněhurka přinesla teplou koupel trpaslíkům. Necky, ve kterých se koupali, pro ně byly dost velké - vešli se tam i dva najednou, ale pro Sněhurku to byl vlastně jen nočník; tihle trpaslíci byli vážně dost malí. A tak jim vždycky načurala do necek a oni se v tom slastně koupali a libovali si, jak je to voňavé. Věděli ovšem, že po čase se tahle vůně mění v zápach, a tak se po koupeli nikdy nezapomněli opláchnout studenou, ale čistou vodou.

Trpaslíci, jak se ukázalo, byli i docela sexuchtiví, jenže tady v lese neměli jak svoje touhy realizovat. Sněhurčina škvírka mezi stehny jim ovšem nebyla nic platná, ale když si Sněhurka lehla, nastrkali jí trpaslíci své ptáčky do mezer mezi prsty a dívajíce se na Sněhurku, užívali si sexu. I Sněhurka jim pomohla. Měla pak samozřejmě nárt celý od trpasličího spermatu, ale i když jí ho chtěli umýt, Sněhurka nechtěla. Raději si sperma rozetřela po nártu - říkala, že jí to zlepšuje pleť. Byla by si ostatně sperma ráda rozetřela i po obličeji, ale na to ho ani od sedmi trpaslíků nikdy nebylo dost.

Jednou dostala Sněhurka trochu rýmu. Poradili se a vymysleli, že by Sněhurka potřebovala nosní kapky na zvlhčení nosní dutiny. Ale kde je vzít? Nakonec řešení našli. Sněhurka si lehla na záda a dva trpaslíci - jmenovali se Šmudla a Prófa - jí načurali do nosu, každý do jedné dírky. Z trpasličích močových měchýřků toho bylo právě tolik, že to působilo jako kapky, ale Sněhurku to nedusilo. Příště nastoupili další dva a tak se střídali. Líbilo se jim to natolik, že skoro litovali, až pak už Sněhurka byla zdravá. Sněhurka viděla, jak jsou z toho smutní, a honem trpaslíkům slíbila, že jí můžou občas čurat na břicho, že to bude příjemně lechtat. A tak to pak občas dělali.

Zlá královna-čarodějnice v zámku ovšem pomocí svého zrcadla brzy zjistila, že Sněhurka je naživu, a kde vlastně je. A tak vzala koš z jablky a vytáhla z něho jedno krásné, červené jablíčko. "Těš se, Sněhurko!" zvolala, rozkročila se (kalhotky nenosila), strčila si pod přirození jablko a začala čurat. Normálně když se čurá na jablko, proud jablko omývá zvenčí. Ale moč čarodějnice do jablka vsákla a dokonce slupka jablka zůstala jakoby suchá a neporušená. Jen pod královnou zůstala louže, protože jablko přece jen všechnu moč nevsáklo. "Ukliď to", zavolala na sluhu, a sluha ani nemrkl, věděl, že zlá čarodějnice bývá občas líná dojít na záchod a rozhodne se chcát, kde ji zrovna napadne. Odpornější bylo, že jednou musel čekat s lopatkou u širokého zadku čarodějnice, než se z něho vysoukalo smrduté hovno. Musel pak tyčinkou s kachním peřím vytřít královninu řiť a pak to všechno odnést. Pak se musel vyzvracet. Ale moč mu nevadila.

Čarodějnice se přestrojila za obyčejnou babku a kouzlem se přenesla do blízkosti chaloupky trpaslíků. Využila okamžiku, kdy byli trpaslíci v práci - dolovali totiž v nedalekých skalách diamanty - a přišourala se k chaloupce. Sněhurka byla nedůvěřivá, když jí babka nabízela jablka - ale přece jen to červeňoučké nahoře vzala a kousla do něj. Kouzelná moč zlé macechy však začala hned působit a Sněhurka omdlela.

Trpaslíci byli po návratu úplně zděšení. Zavolali pak na pomoc lesní čarodějku, tu, která kdysi tak dobře poradila kanci. A čarodějka tentokrát poradila trpaslíkům Rozestavili se kolem Sněhurky a na povel čarodějky začali sedmi proudy čurat. Prófa Sněhurce načural do pravého ucha. Šmudla do levého. Stydlín do pravé nosní dírky, Štístko do pravé, další dva jí skrápěli bradavky a poslední, Kejchal to byl, namířil svůj trpasličí proudeček na chloupky Sněhurčiny buchtičky. Jak čarodějka předpověděla, tohle Sněhurku probudilo. Trpaslíci Sněhurce připomněli, aby byla příště opatrnější, a vydali se zase po své práci.

Za pár dní královna-Čarodějnice zase zuřila. Aby se uklidnila, zastrčila si do močové trubice svou ozdobnou jehlici do vlasů. Tímhle nebezpečným způsobem se vzrušovala a uklidňovala. Nakonec tu pletací jehlici vzala a v přestrojení za podobní obchodnici s různými věcičkami se objevila u trpaslíků. Sněhurka ji vůbec nepustila do chaloupky, jenže macecha si sedla na práh a tak dlouho Sněhurku přesvědčovala, ať si jehlici do vlasů aspoň zkusí, že podlehla a vetkla si jehlici do vlasů. Vtom celá jakoby zkameněla a jakoby ji zalil ledový kvádr. Babka-čarodějnice samozřejmě zmizela a trpaslíci po návratu si rvali vlasy zoufalstvím. Tentokrát ani lesní čarodějka nepomohla. Kroutila hlavou a nevěděla si rady. "Tady už může pomoci jenom zázrak," smutně kroutil hlavou Prófa.

A zázrak přišel. Na koni se náhle objevil princ, a jen uviděl Sněhurku v kvádru ledu, poznal, že to musí být ona, že po ní mu tak voněl žampion. Ani neseskočil z koně, jen přehodil nohy obě na jeden koňský bok a z výšky koňského hřbetu začal na kvádr čurat. Mohutný proud z princovy stříkačky nebyl horký jen teplotou princova těla, ale i láskou, která náhle vzplanula v princově srdci. A tak led odtál a Sněhurka procitla. Celé její šaty sice byly mokré a lehce nažlouté, ale Sněhurka byla živá a zdravá a to bylo to hlavní - však oblečení se vypere. Sněhurka ho ze sebe hned strhala a trpaslíci jásali, protože se rádi dívali na její dobře rostlý zadeček a nádherné křivky ňader. Sněhurka si pak lehla a trpasíci jí klouzali ze zadku jako po skluzavce. A pak se zase otočila na záda a trpaslíci klouzali z prsou a taky z bříška až do houštiny mezi Sněhurčinými stehny. Vysvlékli se také a aby jim to lépe klouzalo, počurali si dráhu pro klouzání. A pak si Sněhurka podložila zadek velkým balvanem, roztáhla pořádně nohy, trpaslíci se rozestavili mezi ně a Sněhurka je začala důkladně sprchovat. Však jí pak taky dojatě slízali poslední kapky, které zbyly ve Sněhurčině údolíčku. Princovi tohle všechno nevadilo, věděl, že trpaslíci nejsou jeho konkurenty, ale přáteli, konec konců, když chtěli Sněhurku vzrušovat, musel jí některý strčit do lasturky obě nohy až po pás. A to pak byl Sněhurce přece jen milejší princův nástroj.

Čarodějnice to všechno viděla v zrcadle. Zrovna čurala a přitom se vzrušovala další jehlicí. Jak tak při pohledu do zrcadla začala zuřit, protrhla si jehlicí močový měchýř, napíchla jednu velkou cévu,vykrvácela a bylo po ní. Tak skončila zlá čarodějnice. Princ se Sněhurkou trpaslíkům slíbili, že se občas zastaví. Trpaslíci, aby měli na Sněhurku památku, vytesali do blízké skály reliéf Sněhurčina zadku. V té skále pramenil potok, a trpaslíci vytesali zadek tak šikovně, že pramen jakoby vytékal zpod něho. Trpaslící byli rádi, že takhle jim zůstane čurající Sněhurka navěky.

A jak to bylo dál? Povídá se, že na svatební cestu vyrazili do Bruselu, podívat se na "Čurajícího chlapečka" a "Čurající holčičku". Povídá se také, že tu noc, po které se pak narodil první z řady princátek - dětí prince a Sněhurky - při společné zábavě pročurali všech deset vrstev plenek, které pod sebe podestlali. Zvlášť Sněhurčin proud prý byl tak mohutný, že trochu zlatého moku z její štěrbinky nasáklo až do matrace. Ale možná, že se to jen tak říká. Pravdou je, že pissingu zůstali věrní, a jestli neumřeli, čurají po sobě navzájem dodnes.

Zpatky