Jmenuji se Eva, bylo mi nedávno čtyřicet pět let a jsem lékařkou - gynekoložkou. Navazuji tímto vyprávěním na dva příběhy (Zlepšovák a Zlepšovák 2, čili Večírek k oslavě narozenin), které sepsaly dvě dívky - dvojčata pracující na mém oddělení v nemocnici.

Jsem žena, která prožila dost významnou část svého života v osamění, jakkoli se mi zprvu zdálo, že zakládám budoucí šťastnou rodinu. V době studií jsem se totiž poměrně brzy potkala s jedním docela fešným klukem. Také studoval, ne sice medicínu, ale tehdy mi to nevadilo, naopak jsem věřila, že určitá různost zájmů náš vztah může obohatit. Každopádně jsem se do něho velmi rychle zamilovala, nejspíše pro svou tehdejší skoro úplnou nezkušenost. Byl to sportovec a uměl moc pěkně vyprávět a dokonce i dobře zpíval. Prostě mě tehdy úplně okouzlil a tak to dopadlo tím nejnešťastnějším způsobem - před koncem školy jsem čekala dítě. Jsem přesvědčenou oponentkou potratů (přestože vlastně jejich provádění spadá do mého nynějšího oboru, ale sama je nedělám), proto jsem tehdy ani neváhala a rozhodla jsem se pro svatbu s oním "rošťákem". Také on rád souhlasil, zdálo se, že problémy nehrozí. Štěstí bylo v tom, že než jsem povila, stihla jsem školu dokončit, včetně promoce.

Potom tedy se nám narodila dcerka a manžel rovněž oslavil zároveň křtiny a konec studia. Bohužel ale další osudy naší nové rodiny už nebyly příliš romantické. Jen velmi těžko se nám podařilo najít podnájem a zejména se ukázalo, že mé původní představy o výhodnosti různých zájmů byly zcela naivní a naprosto mylné. On se jednak staral stále víc o svou práci a jen ve zbytku času o mě a dceru, bohužel ale jsem i já nějak začínala pozvolna pociťovat, že něco není v pořádku s naším vztahem. Dnes už to vlastně není ani důležité, ale naše tehdejší zamilovanost začala ustupovat pomalému odcizování. Ještě jednou jsme se pokusili o pozitivní zvrat (přestože nám to doma neklapalo, komunikovali jsme vždy aspoň kulturně s minimem hádek, ostatně ještě dnes se s ním mohu příležitostně setkat a dovedeme se bavit na společenské úrovni). Tato poslední peripetie nám přinesla (rok po narození dcerky) další radostnou událost, od té doby jsem matkou také syna. Bohužel ovšem náprava mých vztahů s manželem neměla dlouhé trvání a když si on nakonec našel jednu roztomilou kolegyni v práci, která mu lépe rozuměla než já, vyřešili jsme to rozvodem.

Poté co jsem se z oné trapné soudní procedury zase vzpamatovala, cítila jsem se sice sama (se dvěma malými dětmi), ale určitě spokojenější. Vlastně jsem se musela divit, proč mi vůbec nechybí to, co jsem původně očekávala od manželství - mužovy něžné doteky a pocit jeho blízkosti. Měla jsem tedy pár námětů k přemýšlení, pokud ovšem na takové věci ještě zbýval čas. Starostí s dětmi bylo, jak asi každý chápe, tolik, že luxus uvažovat o svých potřebách jsem si opravdu nemohla dovolit.

Děti pomalu (nebo rychle ?) rostly a bývalý manžel si je podle dohody brával na víkendy k sobě, kde mívaly možnost se seznámit i s jeho pozdější druhou ženou. Já už jsem po několika letech musela nastoupit do práce, abych jednak měla čím financovat rodinu, ale také abych neztratila úplně kontakt s profesí. Děti zůstávaly dost dlouho ve školce, později ve školní družině a to je jistě nemohlo nijak uspokojovat. Naproti tomu u tatínka se vždy cítily být obletované, i jejich nevlastní maminka se k nim chovala hezky, čehož důsledkem bylo, že když po několika letech manžel požádal soud o právo opatrovat děti místo mě, byly obě nadšené, že se ode mne odstěhují.

To jsem to ale dopracovala! Když jsem se v práci konečně trochu "zavedla", stala jsem se primářkou gynekologicko-porodnického oddělení a dokonce jsem po babičce zdědila docela pěknou vilku, utekly ode mne obě děti jako od krkavčí matky a já jsem zůstala úplně sama.

Nezbývalo mi nic, než se tedy věnovat plně práci a kariéře, i když se mi toto slovo vůbec nezamlouvá. Mám ale opravdu ráda svůj obor, protože se mi líbí pracovat se ženami. Asi se dovedu dost dobře vžít do jejich pocitů a pochopit jejich problémy. Snad je to nějaká vrozená vloha, nevím. Také se mi podařilo si zvyknout dost rychle na samotu a nacházet si jinou náplň volného času (ale vždyť jsem vlastně ani žádný nemívala, že...). Zvolna jsem si zařizovala dům, zkrášlovala zahrádku a hlavně jsem se snažila pracovat na sobě. To znamenalo jednak poměrně dost času věnovat doplňování kvalifikace, abych držela trochu krok s novými poznatky, ale vedle toho jsem si vždy přála dbát i o svůj zevnějšek. Našla jsem si postupně (hlavně - ale ne jenom - mezi pacientkami) několik dobrých přítelkyň, s nimiž se ráda scházím a radíváme se o typicky ženských věcech, jako je móda, kosmetika, něco kolem kultury a i jiná témata. Cynik by řekl, že drbny se slézají a tlachají o nesmyslech, ale laskavý čtenář jistě správně chápe, že to tak vůbec není. Konec konců, něčím se přece zabývat musím, a tak jsem si našla docela dobrou náplň v péči o svou osobu, když už mi z rodiny jinak nic nezbylo.

Nedostatek komunikace doma si nahrazuji vytvářením co možná nejlepší atmosféry v zaměstnání. Myslím, že jednak se mnohem lépe pracuje, když se kolegové na sebe tváří přívětivě, vedle toho pak v nemocničním prostředí pohoda kladně působí na uzdravování pacientů.

Po rozvodu uplynula řada let a já jsem si časem zvykla na to, že si doma mohu všechno dělat tak, jak chci, nikdo mi do ničeho nemluví a když přijdu domů z práce, smím se zabývat, čím chci. Tak jsem například čirou náhodou před několika lety našla v nějakém časopise zmínku o cvičení akrobacie - někdy též takzvané kontorsionistiky. Článek byl doplněn řadou fotek, na nichž byly vidět přímo neuvěřitelné pozice cvičících modelek a já jsem jim začala hrozně závidět jejich umění. Čím déle jsem se na ně dívala, tím více jsem toužila je napodobit, protože jsem nesmírně obdivovala, jak jim to sluší. V nejnovější době mám navíc doma počítač s internetem, kde se dá mimo jiné nalézt mnoho stránek, věnovaných tomoto sportu. Ráda a často z nich čerpám inspiraci pro své pravidelné cvičení. Postupně jsem si zvykla denně trénovat několik hodin a snad mohu říci, že se i ve svém věku dokážu oněm mnohem mladším dívkám aspoň trochu vyrovnat. Možná je to zlozvyk, ale ráda se při tom pozoruji v zrcadle a pociťuji tak úžasně příjemné vzrušení, myslím, že mnohem větší než při pomyšlení na možné seznámení se s nějakým mužem, ačkoliv občasné nápadníky sem tam potkávám (a také odmítám). Naproti tomu, jak už jsem se zmínila, ráda trávím čas v ženské společnosti, což je i mojí výhodou v práci. Často se scházívám s kamarádkami, kterých sice není příliš mnoho, ale zato se na ně mohu opravdu spolehnout.

Nedávno došlo k něčemu, co bych snad přímo mohla nazvat znamením osudu. Do mého oddělení přibyly dvě nové sestry, Irenka a Markétka - čerstvé absolventky zdravotní školy. Když jsem je poprvé uviděla, pocítila jsem naprosto nebývalý vnitřní zmatek v duši. Šlo o to, že tyto dívky jsou sestry nejen zdravotní svou kvalifikací, ale také rodné a navíc jsou to jednovaječná dvojčata. Všechen personál gynekologie se tehdy na ně přišel podívat jako na zjevení. Uznejte, že nebývá úplně běžné, aby současně do práce nastoupila dvojčata, není-liž pravda. Ale ještě méně obvyklé bývá, že se objeví zčista jasna dvě nepopsatelně krásné dívky, které přitom od prvního pohledu budí důvěru a vystupují skromně a mile. Právě proto jsem tak užasla a opět po mnoha letech jsem se odvážila dát na první dojem, když jsem je bez velkého váhání přijala do zaměstnání. Nikdy se nestalo, že bych tohoto rozhodnutí musela litovat. Během doby jsem je pozorně sledovala, hodnotila jsem jejich práci a chování k pacientkám i ke kolegyním - sestrám či k lékařům, ale lepší sestry jsem nikdy ve své kariéře nepoznala.

V letošním roce jsem slavila "polokulaté" výročí, čtyřicet pět let. Když si uvědomím, že posledních asi jedenáct let trávím ve svém soukromém "hradu" skoro jako zakletá princezna, nepřekvapí, že jsem se rozhodla pro změnu a pozvala jsem si k sobě domů několik návštěvnic na malou party.

O jejím průběhu je docela pěkně rozverné vyprávění v povídce Večírek k oslavě narozenin. Není tam jen vysvětlen šťastný obrat v mém rodinném životě, kdy dcera i syn se už úplně osamostatnili a odstěhovali se od svého otce a jeho druhé manželky. Dcera už má po škole, jsem ráda, že se rozhodla jít v mých stopách a stala se také lékařkou, dokonce rovněž gynekoložkou. Práci si ovšem našla v Praze, protože se seznámila s kolegou ze studia a odešla s ním do téže nemocnice. Doufám, že bude mít víc štěstí, než jsem měla kdysi já, a jejich vztah vydrží. V každém případě mi ona i její bráška udělali velikou radost jednak svými školními úspěchy, jednak tím, že na mě nezapomněli a že připustili, že v době jejich dětství a mládí jsem chyby nedělala jenom já. Byla jsem až dojatá, když jsme se po dlouhé době zase sešli doma a mohli se obejmout. Také syn má teď už po škole, vystudoval techniku a prý se těší, až bude moci začít uvádět do praxe své epochální objevitelské nápady. Kéž nebude životem moc zklamán. Rozhodně věřím, že jsme se po své rodinné oslavě neloučili na tak dlouhou dobu, jako tenkrát v době po mém rozvodu.

Abych se ale vrátila k původnímu tématu. Večírek sám asi celkem splnil - v některých ohledech daleko "přeplnil" - moje dávná přání a tužby. Zde bych totiž asi měla jasně říci, že v onom dlouhém "porozvodovém" období jsem pochopila příčinu - aspoň tu hlavní - našeho někdejšího manželského odcizování. Problém byl v mé postupně se rýsující citové orientaci na dívky a ženy, což jsem si zprvu asi nechtěla přiznat. Proto uplynulo několik let tápání ve vlastní duši, než jsem byla schopná si najít první opravdovou partnerku, které jsem se dokázala svěřit a otevřít. Až teprve v současnosti jsem získala určitou sebejistotu, takže nemám větší problémy s navazováním známostí.

Na večírku se nás sešlo osm nejlepších přítelkyň, které mají skoro stejné názory na život a dokážou se nejlépe bavit a odvázat se právě v takovém kroužku. Musím se přiznat, že sice jsem vlastně "vedoucí pracovník", čili primářka, ale v této skupince tak milých děvčat se cítím až skoro jako po návratu do dětství, po mé profesní autoritě není ani stopa a já si užívám pocitů naprostého uvolnění a odevzdání jejich něze. Například jsem opět pod vlivem svého citového vzplanutí oběma dvojčatům nabídla nejdůvěrnější oslovování, přitom ony pak ukázaly svůj úžasný smysl pro zodpovědnost, protože hned příště v práci přišly s rozumnou myšlenkou. Poprosily mě (Evičku...), abych souhlasila s tím, že bude nutno hrát před lidmi bohužel dlouhodobě hru na oficialitu. Nelze prý přece připustit, aby se proslechlo, že paní primářka má řekněme zvláštní vztahy se svými podřízenými, dokonce se zdravotními sestrami! Přestože se vzájemně milujeme, bude nutno na veřejnosti důsledně dodržovat formální odstup, oslovovat se stále "sestro" a "paní primářko" a dávat si vždy pozor na nežádoucí přeřeknutí. Pouze během vzájemných návštěv bude možné zcela zapomínat na tyto životní komplikace, radovat se z důvěrné blízkosti a věnovat se jenom tomu nejpříjemnějšímu. Uznejte, že opravdu nemusím mít obavy ze sbližování s takovými dívkami.

Ostatní dámy z našeho kroužku jsou poněkud v nevýhodě, některé jsou "přespolní" a nemohou příliš často přijíždět, jiné mají rodiny a tudíž jejich čas není neomezený. Zato my tři - Irenka, Markétka a Evička - se vídáme téměř denně a vytváříme "skoro rodinu". Domnívám se, že si báječně rozumíme, naše záliby jsou neobyčejně podobné a i když věkový rozdíl mezi námi vypadá až hrozivě, v životě se mu dokážeme lehce vyhýbat pomocí společných aktivit.

Po večírku jsem například přijala zvyk nošení plenek během dne, což také už běžně využívám v zaměstnání. Několikrát se stalo, že se mi sešel pěkně velký nával práce, například přivezli pacientku, která byla u příbuzných na návštěvě. Zřejmě měla rizikové těhotenství a začala rodit předčasně. Pochopitelně byla rázem gynekologie na nohou, abychom se mohli zuby nehty snažit zachránit aspoň ji, ale pokud možno samozřejmě i děťátko. Sotva ji odrodíme (mimochodem, měla opravdu štěstí, i děcko nakonec přežilo), přivezou hned jiné tři rodičky, tentokrát z našeho rajonu, asi aby té práce nebylo tak málo. K tomu ještě pár komplikací u dalších žen a nezastavila jsem se čtyři hodiny minimálně. Jindy za podobných okolností už bych asi zoufale přešlapovala z nohy na nohu a moje nervozita by dosahovala nadoblačných výšek. Zato teď! O takové pohodě jsem vždycky snila, žádné zbytečné přemáhání, žádné křeče a strach, že snad nedoběhnu a za mnou se bude tvořit mokrá cestička... Kdepak, a navíc onen slastný pocit teplého vlhka, na který se zase rozpomínám po nějakých čtyřiceti letech! Prostě ty moje dívky opravdu přišly s téměř geniální myšlenkou.

Nejen v práci se ovšem stane, že na člověka padne tíseň vysoce naléhavé potřeby, proč jen se jí vlastně říká "malá"? Jednou jsme se spolu sešly pro změnu ve "dvojčecím" bytě, kde mi dívky chtěly ukázat nějaké své společné cvičení s hudbou.

Už před časem jsme si vyměnily vzájemně klíče, proto jsem mohla přijít z práce k nim dříve než ony, někde něco kupovaly a chvilku se zdržely. Stihla jsem se jen rychle upravit po cestě a už tu taky byly. Po obvyklém políbení jsme si pustily hudbu pro radost a dívky se zatím myly a převlékaly do domácího úboru.

Pila jsem čaj a čekala na ně. Když vyšly z koupelny, jen jsem obdivně povzdechla, jak jim skvěle slušely průsvitné trikoty doplněné lehounkými závoji. A ta báječná svěží vůně, která se kolem nich vznášela! Moje vzrušení začalo rychle narůstat, toužila jsem je hned objímat a líbat. Ony ale s veselým smíchem poodběhly do druhé poloviny pokoje, kde mají taneční a cvičební plochu, a při právě znějící melodii začaly pro mě improvizovat baletní etudu. Šlo jim to jako vždy nádherně a já jsem se nemohla tím pohledem nasytit. Ony věděly, jak jsem dobře naladěna, a obdivuhodně vytrvávaly ve své snaze předvést co nejvíc ze své vnější i vnitřní krásy. Tančily a tančily a já jsem se rozplývala okouzlením. Vyměňovaly jsme si úsměvy, já jsem chvílemi toužila se k nim připojit, byť nejsem zdaleka tak nadaná jako ony, chvílemi naopak jsem se zasnila a cítila se jako v ráji tance. Nevím, jak dlouhá doba uplynula, ale jednu chvíli jsem si uvědomila, že začínám pociťovat zprvu nenápadně, ale pak více a více onu zmíněnou "malou" potřebu. Přitom moje dívenky vypadaly stále celkem spokojeně, přestože, jak jsem věděla, také před krátkou dobou vypily docela dost čaje a neměly právě na sobě plenky, k tanci by se ostatně ani nehodily. Proto mě překvapovalo, že já, tehdy náhodou také bez plen, jsem začala být už neklidná, zatímco mé tanečnice nikoliv. Jejich vystoupení mi ovšem neumožnilo odejít a tak jsem prožívala vpravdě "rozdvojení mysli". Až teprve po delší chvíli přišlo rozuzlení. Moje napětí právě vystoupilo téměř na hranici snesitelnosti (přitom kupodivu jsem pod neuvěřitelným dojmem z jejich tance neustále popíjela ten dobrý čaj!), když dívky přece jen začaly dávat najevo rovněž neklid. Dokázaly si však udržet svůj úsměv určený jak od jedné pro druhou, tak i pro mě, do konce taneční pasáže. Při něm Markétka předvedla překrásný záklon do mostu s pravou nožkou zvednutou vstříc Irence. Ta ji nejprve lehce políbila na prstíky a pak se kolem této nožky otočila o půl kola a rozkročmo si stoupla nad Markétčino bříško. Sotva se jejich klíny dotkly, uviděla jsem, že obě dvě dívky právě dosáhly maxima své výdrže a vzdaly do té doby skrývané úsilí zadržet co nejdéle vnitřní tlak. Začaly se v této pozici dychtivě polévat, tak, přímo na taneční ploše pokryté kobercem. Zahlédla jsem stružku stékající Markétce po bříšku směrem mezi její ňadra, ke krku a přes bradu na obličej a do vlasů, odkud skrápěla podlahu. Také Irence po jejích nožkách stékaly lesknoucí se proudy a kolem chodidel jí vytvářely mokré skvrny. Zjistila jsem v tom okamžiku, že i já jsem čekala na takovéto vysvobození a že jejich příklad na mě působí neodolatelně silně. Prostě jsem také už neváhala ani chvilku a jen jsem vstala ze židle, udělala pár kroků k dívkám a pak jsem jenom těsně vedle nich stačila měkce skouznout na stejném koberci do rozštěpu. Z mého klína zatím vytrysknul táhlý proud vláhy, který mé do té doby už velmi vlhké kalhotky úplně proplavil. Blesklo mi hlavou, že snad se mi povede nepolít si v této pozici šaty, ale kdepak, ukázalo se, že můj měchýř byl daleko plnější, než se zdálo. Za chvilinku už jsem seděla v pěkné louži, která se brzy spojila s tou, kterou vytvořily dívky. Ony se ke mně obrátily, viděly, že jsem se dala inspirovat jejich příkladem, a když už jsme byly všechny vlhké, přitulily se mi k tělu. Kupodivu ještě obě našly ve svých bříškách celkem pěkné dávky "šťávy", aby mě celou polily od hlavy až k zadečku. Ujišťuji čtenáře, že jsem se za to na ně vůbec, ale vůbec nezlobila, naopak jsme se k sobě všechny tři přímo přisály, já jsem si své mokré šaty svlékla, odhodila je opodál a pak už jsme se věnovaly jen tomu nejhezčímu, co si lze přát, když jsme byly předchozí scénou tak pěkně nažhavené.

Náš mokrý zážitek z toho dne byl opravdu jedinečný. Znamenal pro nás všechny něco nového, protože jsme se rozhodly v domácím prostředí už netrvat vždycky na důsledném nošení plen, pokud na dotčené části podlahy, jako třeba na zmíněné taneční ploše, se nemůže nic politím zkazit. Pod kobercem je totiž dokonale nepropustná podložka a samotný koberec se dá zde sbalit a promýt vodou. Také já si chci doma podobně upravit podlahu, abych se mohla s lehkou myslí sama nebo s dívkami stejně odvázat.

Tolik zatím z našeho "rodinného života"; vzhledem k tomu, že v poslední době začíná poněkud nabírat spád, není vyloučeno (ovšem ani zaručeno), že ještě někdy něco sepíšeme. Ale i kdyby ne, prosím, přejte nám, ať nás "vlhké štěstí" moc neopouští.

Zdraví vás Evička.

Zpatky