Jmenuji se Monika a někteří lidé, hlavně pak mé přítelkyně, mi občas říkávají různé věci, které, jak vědí, celkem ráda poslouchám. Mezi tyto zvěsti patří například také to, že prý jsem docela talentovaná umělkyně. Ehm..., pokusím se tedy uvěřit a tvářit se, že tato jistojistá lichotka je vlastně potvrzenou skutečností. Jenže, i kdyby bylo pravda, že moje maličkost se smí považovat za řekněme dobrou baletku (což upřímně řečeno bych byla ráda, ale bojím se, že asi hledím moc vysoko), rozhodně platí pořekadlo o devateru řemesel a tak dále... Proto těžko mohu být současně i schopnou spisovatelkou. Dosud jsem nikdy nestvořila nic delšího naž pár dopisů, proto tento příběh, do jehož tvorby mě dostrkaly mé drahé "rošťandy", se kterými trávím své dny sváteční i páteční už několik měsíců, asi nebude připomínat literární dílo. Snažím se ale, aby v něm bylo podle pravdy to hlavní, co jsem prožila během studia a také něco málo o posledním společném období. Musím se vlastně také trochu představit, že.

Od dětství jsem měla vždy sklon k tancování, rodiče bývali úplně nešťastní z toho, jak jsem každou chvíli zapomínala na jakoukoli práci, při každé příležitosti jsem chytala nějaký rytmus a všelijak poskakovala. Protože mě to stále ne a ne pustit, nakonec rezignovali a dali mě na taneční konzervatoř. Asi jsem opravdu měla nějaké vrozené předpoklady k tomuto umění, nedělalo mi celkem žádné problémy ani dodržovat jakkoli složité rytmy ani při cvičení akrobacie dosahovat sebenáročnějších pozic a tvarů. Patří to vlastně mezi nutné předpoklady pro dobré zvládnutí základů baletu a mně opravdu odedávna dělalo a dosud dělá dobře prožívání pocitů při extrémních polohách. Jsem velmi šťastná z tohoto daru tělesné pružnosti a mám radost, pokud mohu tuto schopnost využít při svých vystoupeních k potěše diváků.

V době studia na konzervatoři jsem se v těchto věcech přímo vyžívala a v prvních letech jsem si ani nedovedla představit jinou náplň volného času, než stále oblékat trikot a pracovat na sobě. Povedlo se mi naučit se řadu dost obtížných akrobatických cviků, o kterých většina lidí soudí, že se vlastně ani nedají provádět, nebo že znamenají jisté "lámání kostí". Koneckonců ani já jsem původně moc nevěřila, že si například dokážu jednou opřít vlastní nožku chodidlem o temeno hlavy, případně i o rameno, a přitom na druhé noze stát v předklonu, nebo třeba vsedě na podlaze si zkřížit obě nohy za zády pod lopatkami. Dalo by se ovšem pokračovat ve vypočítávání takových cviků dlouho, ale asi stačí uvést, že dodnes je mým poměrně užitečným koníčkem vymýšlet podobné "krkolomné" pozice a trénovat jejich provádění.

Jak šel čas, zlepšovala jsem se ve fyzické pružnosti a v baletním oboru celkově, ale také jsem prožívala období puberty. Následkem toho se můj zevnějšek pomalu měnil a postupně se ze mě stávala snad celkem hezká dívka. Povyrostla jsem do střední výšky, mám štíhlou postavu s malými ňadry a dost dlouhé nohy. Dovolím si dokonce říci, že ani v obličeji nevypadám tak nejhůře, velké modré oči, nos trošku výraznější, ale asi právě "na hranici přijatelnosti", malé důlky ve tvářích prý mi sluší, jak slýchám...

V oné době studia jsem se ještě sama v sobě dost dobře nevyznala, proto když se jednou stalo, že mě jeden spolužák pozval na zmrzlinu (byl to taky baleťák, skutečně oni nejsou, jak se někdy tvrdí, všichni jen na kluky!), nastalo mé období poznávání světa z jiné, dosud neznámé strany. Ta zmrzlina nám tenkrát nějak zachutnala, a proto jsme podobné schůzky dost často opakovali. Asi jsem se mu musela dost líbit, on se mi také zdál být dobrým společníkem a tak jsme vesele randili řadu měsíců a opravdu se pak už nejednalo pouze o lízání zmrzlin... Byl to můj první kluk, proto se mi zdálo být samozřejmé, že až mě jednoho krásného dne bude chtít dostat do postele, udělá ze mě ženu a všechno bude tak, jako to bývá u spousty jiných děvčat přede mnou i po mně. Jenže..., ono to dopadlo trošku jinak. Až do oné předvídané chvíle, kdy jsme měli spolu prožít vrchol lásky, bylo všechno celkem OK. Jak už jsem říkala, měli jsme se moc rádi a trávili jsme spolu každý volný čas. Potíž nastala právě v oné posteli, když mělo mé panenství vzít za své. Těžko říci proč, ale ve mně se tehdy probudilo něco, o čem jsem do té doby vůbec neměla tušení a co způsobilo, že se mi tenkrát přítelovo mazlení nezdálo být tak hezké jako doposud. Snad jsem se podvědomě začala bát, nevím, ale jemu se nedařilo mě dostat do takové pohody, jako bývalo obvyklé jindy a jak by bylo potřeba. Všechno se to nějak táhlo a začalo se zdát, že z mého "slavného dne" nic nebude. A v té chvíli se stalo to, co pak rozhodlo o všech mých následujících vztazích. Onen přítel totiž (vlastně možná, že celkem pochopitelně) ztratil trpělivost, na chvíli se přestal ovládat a začal myslet v tom okamžiku hlavně na sebe. V důsledku toho naše milování přestalo být milováním a spíše se zdálo připomínat malé znásilnění. Nevím, jak dlouho to trvalo, asi ne moc dlouho, ale během těch několika minut jsem jednak opravdu "o to přišla", ale hlavně definitivně skončil můj první a poslední vztah, který jsem se pokusila navázat s mužem a který byl pak uzavřen mým proplakaným večerem. Abych byla ale spravedlivá, musím dodat, že on se velmi rychle vzpamatoval a když si uvědomil, co provedl, zdál se být ještě zničenější než já. Tolik omluv jako tehdy jsem asi nikdy od nikoho neslyšela. Kromě toho jsem měla vlastně i veliký kus štěstí, protože celá událost se podepsala jen na mé psychice, nikoli na mém zdraví, rovněž se mi vyhnulo potenciálně možné, ale naprosto nepředstavitelné těhotenství. Když jsem si tohle všechno uvědomila a dodatečně si všechno v duchu mockrát přebrala, řekla jsem si, že to, co vypadalo zprvu jako děsivá hrůza, bylo spíše jenom jakýmsi drsným ponaučením a snad i varováním. Proto jsem nakonec byla schopná jemu toto jeho proniknutí odpustit a přijmout ony omluvy. Od té doby jsme ovšem spolu už přestali chodit, nejen kvůli mému pocitu podvědomého odporu a strachu, ale i vzhledem k jeho výčitkám svědomí. Přesto však jsme se ještě často setkávali ve škole (i na scéně) a koneckonců dodnes se příležitostně můžeme spolu bavit, vídáme se ovšem jen velmi málo kdy. Na tu nešťastnou příhodu pochopitelně raději nevzpomínáme.

Brzy pak nastalo období mých příprav k závěru studia a k maturitě. Asi si každý umí představit tu spoustu učení obecných středoškolských předmětů, které člověk před maturou musí stůj co stůj vstřebat, i když se mu zdají být leckdy nudné a zbytečné. Vedle toho jsme na tanečním oboru navíc museli nastudovat každý nějaké jevištní vystoupení, a přestože tato práce nám povětšinou připadala daleko sympatičtější než ona teorie, samozřejmě si také vyžádala obrovské nasazení a vlastně veškerý ještě zbývající čas. Proto tedy mi nezbylo, než se načas úplně přestat zabývat myšlenkami na nějaké city a pocity, a pěkně jsem studovala, "až se ze mě kouřilo". Pravda, měla jsem asi štěstí a teoretické předměty se mi povedlo dostat do své hlavy až nečekaně rychle, mohla jsem se tedy dostatečně věnovat cvičení a zkoušení na jevišti. Promiňte mi, že se teď budu chlubit, ale dodnes se až divím, jak se mi ta maturita pěkně vydařila. Zkoušející asi byli spokojeni s úrovní mého vystoupení a i já jsem se tehdy cítila před publikem opravdu příjemně. Možná že právě zapůsobila moje schopnost plastického pohybu a z ní vyplývající dobré vyjádření myšlenek libreta pomocí tance. Zkrátka jsem uspěla s vyznamenáním! Mohu tedy na své středoškolské roky vlastně vzpomínat téměř jen v dobrém.

Takto vylíčeno to vypadá, jako kdybych se byla dokázala velice snadno odpoutat od jakékoliv myšlenky na zábavu a "zlobení", čili snadno zapomenout na nedávný milostný románek. Sice bych to bývala vlastně dost potřebovala kvůli soustředění na závěr studia, celá záležitost s mou maturitou rozhodně nebyla nic snadného, ale přece jen nejsem žádná "mašinka", ve které stačí něco přepnout a ona pracuje naráz úplně jinak a zcela dokonale. Jsem obyčejná dívka a také mám své slabosti. Tím pádem jsem i během studijního finiše občas pociťovala jakýsi neklid a často mi dalo dost přemáhání, abych vydržela dřít nepřetržitě celé dny a nemyslet přitom na to hezké... Problém samozřejmě byl v tom, že právě skončený vztah s bývalým přítelem už nebylo možné vzkřísit, jak jistě chápete. Těšila jsem se na nějaké milé zážitky, ale vlastně jsem je neměla s kým prožívat. Hloupá situace, že. Ani nevím, jak to přišlo, ale v té době jsem se ve vzácných volných chvilkách rozhlížela skoro zoufale kolem sebe a jednoho dne jsem zpozorovala naprosto nečekané ztělesnění svých tajných nadějí. Zkuste hádat, o koho šlo. Ano, náhoda mi přála a já jsem tehdy zahlédla (patrně zbytečně pozdě, ale během předchozích měsíců mě, jak víte, plně zajímal někdo jiný) vesele obdivný pohled jedné spolužačky z nižšího ročníku konzervatoře. Byla to dívka, kterou jsem znala jen velmi málo od vidění. Teprve tato náhoda způsobila, že jsem si ji lépe prohlédla a na její pohled odpověděla svým úsměvem. Zdálo by se, že jsme se našly jen jako nouzové náhražky, ale brzy se ukázalo, že to není zdaleka pravda.

Moje nová nenadálá přítelkyně se mi představila jako Věra a od první chvíle, kdy jsme se spolu daly do řeči, bylo jasné, že si asi budeme moc a moc dobře rozumět. Ukázalo se, že má velmi veselou a hravou povahu, není nadměrně ctižádostivá a podobně jako já velmi stojí o to, aby našla opravdu spřízněnou duši pro dny radostné i vážné. Studovala také na stejném oboru a její zájmy se s mými až překvapivě shodovaly. Samozřejmě věděla, že já mám před závěrem studia a tudíž budou časové problémy, pokud se budeme chtít spolu stýkat. Ona v té době neprocházela takovým stresovým obdobím, mohla tedy, když chtěla (a ona opravdu chtěla, nedokážu jí být za to dost vděčná), přizpůsobovat svůj čas mým možnostem. Abychom mohly být spolu co nejvíce, chodila se mnou trénovat na závěrečné absolventské vystoupení a skutečně mi velmi pomohla s nácvikem. Prostě se mnou tančila a cvičila, radila mi, co bych mohla zlepšit (opravdu to byly užitečné rady!), a ve volných chvilkách, kdy jsme odpočívaly, jsem měla možnost ocenit Věrčiny osobní přednosti. Přiznám se, že jsme se velmi brzy začaly sbližovat a naše první dívčí polibky na sebe nedaly dlouho čekat. Čím dále, tím častěji jsme se spolu objímaly, konec konců společné taneční tréninky se k tomu dobře hodily;-)). Věruška je po pravdě řečeno moc roztomilá dívenka, v oněch časech asi byla ještě trošinku dětská, přesto ale myslím, že jsme si od první chvíle bezvadně vyhovovaly. Bylo mi jen líto, že já jí nemohu oplácet její obětavost a věnovat jí více svého času, nebylo možné ani chodit na procházky a třeba se bavit lízáním zmrzlin, jako kdysi v mém minulém "milostném období" - viz výše... Přece jen ale jsme si dokázaly najít skoro každý den aspoň malou chvilku, třeba večer na internátu, abychom se spolu sešly (někdy na pokoji, když šťastnou náhodou spolubydlící někam zmizely, nebo aspoň ve sprchách) a mohly se obejmout, políbit a pomazlit se. Takže i v tomto uspěchaném čase jsem nakonec měla štěstí a našla jsem si člověka, který mi pomohl překonat velké nervové napětí, úspěšně zdolat závěr školy a tím vlastně i založit budoucí karieru.

Období mého spolužití s Věrkou bylo bohužel krátké, jak plyne z našeho rozdílného věku. Já jsem po prázdninách už jako dostudovaná baletka nastoupila do svého prvního angažmá ve sboru jednoho maloměstského divadla, kdežto moje milá přítelkyně ještě musela školu dokončit, chyběly jí totiž dosud poslední dva ročníky. Nezbylo než se rozloučit, ale toto loučení se zdálo být až k nepřežití. Obě jsme to obrečely a nedokázaly jsme se téměř od sebe vůbec odtrhnout. Samozřejmě že poslední společné hodiny jsme věnovaly velké oslavě mezi čtyřma očima, při níž ani tak nešlo o konzumaci alkoholu, jako spíše o docela jiné ochutnávání... Tehdy jsme se zavřely na pokoji od rána do rána příštího dne a obě jsme se zajímaly hlavně o intimní vůni, kterou má milenka ve svém klíně. Doháněly jsme tím to, co jsme do té doby kvůli škole zanedbaly. Musím se přiznat, že tehdy poprvé jsem se setkala i s ochutnáváním tekutiny, která teče občas dívce z klína, a která bývá předmětem zájmu pouze znalců, protože pro většinu ostatních lidí bez fantazie představuje řekněme nepříjemný odpad... Pokud vím, ani Věruška se s touto formou milostné hry do té doby nesetkala, čili pro nás obě to bylo objevování neznámého. Smůla, že od té doby jsme neměly moc možností se zase sejít, Věruška bydlí na druhém konci republiky a tak si můžeme většinou jen psát, viděly jsme se pak osobně jen asi dvakrát.

Jak víte, v posledním období žiji společně v "křížové čtyřce", čili v rodině spolu s Evičkou, Irenkou a Markétkou. Jak jsme se daly dohromady, jste se mohli dovědět z našich předchozích příběhů. Dvojčata Irenku a Markétku znám teprve něco přes rok od onoho památného večírku k Eviným narozeninám. Musím říci, že jsem ve svém životě nepotkala mnoho lidí tak skvělých, jako jsou tyto dvě sestřičky:-)). Právě jste se dověděli o Věrušce, která byla asi prvním mým předobrazem ideální milenky, další takovou úžasnou přítelkyni mám právě v Evě a pak už mohu vzpomenout asi jenom "svá dvojčata".

Můj vztah k Evičce se vytvořil brzy po absolvování konzervatoře a nástupu do angažmá. Když jsem se tehdy přistěhovala do prvního podnájmu, nebyla to bohužel vůbec žádná sláva, ten podnájem. Studená sklepní místnost bez příslušenství a se špatným topením, v takovém prostředí určitě nelze uvažovat o kdovíjakém vegetování. Následkem toho to s mým zdravím nestálo za nic a brzy se mi povedlo uhnat si zánět močových cest. Což, jak patrno, byl značný sešup proti těm sladkým pocitům v souvislosti s uvedeným ústrojím, které zmiňuji ve vzpomínce na loučení s Věrkou. Po návštěvě u obvoďáka a několika dnech pokusů o domácí léčení jsem skončila na nemocničním lůžku a hádejte, kdo z lékařů se tam na mě první přišel podívat? Ovšem, správně, nadešel můj první šťastný den začínající známosti s paní primářkou... Nikdy jsem ještě nepoznala lékařku, která by dokázala ve mně vzbudit takovou bezmeznou důvěru, jako právě Evička. Bylo znát, že narozdíl od mnohých jiných felčarů ona je jednak opravdu odborník, (hned poznala, že ten zánět se nespokojil s mými močovými cestami, ale začíná se ošklivě rozlézat i do "přilehlých krajin" - prý moje vaječníky už měly namále), ale opravdu se mi od samého začátku věnovala jako vlastní rodině. Takže dny strávené ve špitále mi vůbec nepřipadaly jako ztracené, naopak jsem si tam dobře odpočala (ve srovnání s bydlením v onom podnájmu), užila jsem si fantastické péče a odnášela jsem si odtud znovu nabyté zdraví a duševní vyrovnanost. Hlavně pak jsem poznala novou skvělou přítelkyni, s níž jsem se od té doby nesmírně ráda vídala.

V dalším čase jsem se ze všech sil snažila najít si lepší bydlení a po několika týdnech jsem se přestěhovala. Od té doby se můj zánět už nikdy nevrátil (měla bych to zaklepat) a já jsem po několika kontrolách začala k Evičce do nemocnice chodit jen na přátelské návštěvy. Nestačila jsem se divit, ale naše přátelství se až nečekaně rychle rozvíjelo a my jsme si čím dál, tím raději a stále déle spolu povídaly. Chodívaly jsme pak, když to čas dovolil, i na všelijaké procházky. Také jsem Evu začala zvát k nám do divadla (sice to pro ni znamenalo cestovat vlakem do sousedního města, ale my jsme se opravdu spolu moc rády setkávaly, takže nás to k sobě táhlo). Při jedné takové návštěvě zašla po představení Evička ke mně domů na kávu a ta káva se trochu protáhla. Ze všeho povídání jsme si najednou uvědomily, jak na sebe vzájemně koukáme daleko víc než jen přátelsky, Evě to tehdy tak krásně slušelo (od té doby samozřejmě vždycky) a její úsměv byl velmi lákavý. Chvilku jsme se pak držely za ruce, nato jsme si přisedly těsně k sobě a nakonec z toho bylo neplánované, ale tím vášnivější objetí s hladovým polibkem z kategorie těch "nekonečných". Potom už jsme neváhaly ani chvilku a naše sblížení skončilo nádhernou nocí v mém pelíšku, který konečně začal být místem mazlení a lásky, protože skončilo dlouhé období mého osamění. Také Evička se mi přiznala, že něco podobného toužila prožít, ale dosud nepotkala mnoho žen, se kterými by se jí dařilo se seznámit, takže onen den znamenal i pro ni přelom.

Nezasvěceného by to mohlo překvapit, ale ze všeho, co už bylo řečeno, je jasné, že pro nás dvě a ostatně i třeba pro dvojčata je jedinou možností žít v čistě ženské společnosti. Víme už dnes, že všechny jsme orientované "na holky", a navíc jen málo věcí nám působí takovou radost, jako právě tato skutečnost. Evička má několik dalších známých děvčat, která sice nejsou tak jednoznačně "vyhraněná", se kterými se ale také poměrně často a velmi rády scházíme. Mně je jen líto, že si do našeho kroužku asi nebudu moci přivést svou Věrušku, když ona to má k nám tak moc daleko. Napadá mě, že snad někdy bychom si mohly zkusit naplánovat společnou dovolenou. Kéž by se to povedlo. Myslím si, že tak milou dívenku by mé přítelkyně určitě přijaly s radostí, ostatně, jak jsem se zmínila, už před lety jsme spolu objevily krásy vodních her a z Věrčiných dopisů vím, že ona na tuto zkušenost nezapomněla ani trochu. Líčila mi všelijaké zajímavé způsoby, jak experimentovala, a Evičce i ostatním by se to asi mohlo líbit.

Ještě jsem si vzpomněla na jednu důležitou novinku. V povídce Sólo líčí Irenka v souvislosti s mým "uměleckým číslem" (mimochodem na ně ráda vzpomínám, přestože šlo jen o "domácí divadlo", cítila jsem se tehdy báječně a prožívala náramné vzrušení), jak mám slíbeno přeřazení ze sboru mezi sólistky. Dočkala jsem se! Po prázdninách začnu s nějakou rolí na zkoušku, asi to pro začátek bude něco menšího, ale i tak se moc těším.

Tak, právě jsem na chvíli přestala psát a jak se tak dívám, co po mně "na papíře" zůstalo, až jsem se lekla. Jednak tolik slov (někdo by asi řekl "plků") jsem snad nikdy dohromady nedala, kromě toho je už nějak moc hodin a já asi už nebudu moci dál odbývat Evičku tím, že mám ještě moc psaní, a přece jen se dám nalákat do pelíšku. Moc se těším na něžnosti před usnutím a ani vlhké doteky si jistě neodpustíme. Čili - vážení čtenáři, jdu spinkat s paní primářkou a obě si velmi přejeme, aby nás při tom nikdo nerušil. Děkuji a dobrou noc!

Zdraví Monika.

Zpatky