FRONT LINE ASSEMBLY
KD Barikádníků, 20.4.1991

Je nepsaným pravidlem, že když se nám nechce, třeba jen tak mezi řečí, tu či onu hudební produkci, ponejvíce se uchylujeme ke strohému konstatování "líbí", "nelíbí". Jde v podstatě o nejjednodušší a zároveň nejprimitivnější škatulkování. Ne vždy je to však použitelné. Existují totiž i hudební tělesa, u nichž by takováto konstatování vyzněla scestně.

Takovým dobrým příkladem budiž formace z kanadského města Vancouver - Front Line Assembly. Jsou nejtypičtějšími a zároveň showbusinessu nejméně poplatnými tvůrci "čisté" electronic body music a kdo slyšel jejich poslední LP - Caustic Grip a kdo byl na jejich živém vystoupení v Praze v KD Barikádníků, možná už tuší, proč jsem si neodpustil ten úvod. Mám totiž pocit, že u této muziky, která si nezadá třebas s Napalm Death či Carcass, akorát na to jde technologickou cestou, můžeme konstatovat "nelíbí", ale nikoli "líbí". Leda, že bychom sami o sobě věděli, že jsme zvrácené povahy.

Tato muzika, která si říká i brutal disco, electro-trash či techno-core, evokuje totiž všechno špatné, co se jen dá na této zeměkouli nalézt. Front Line Assembly mají v tomto široký záběr. Poukazují na minulost plnou krutosti válek, hladomoru a lidského utrpení, nevynechávají současnost se všemi ekologickými katastrofami, industrializací a lidskou apatií a vše směrují k naprosté záhubě člověčenství ve světě odlištěném robotizací. Zajímavý je v této souvislosti pravděpodobný postoj F.L.A. - domnívám se, že oni nekritizují, ale raději se tváří už jako zpracovaný produkt, který pouze konstatuje. A tady právě cítím ono jádro problému. Pokud chce někdo říci, že se mu jejich hudba "líbí", tak se mu vlastně líbí i všechny ty katastrofy o kterých Front Line Assembly zpívají. Sice Jsem s kapelou nemluvil, ale jsem si jsit, že i oni to takhle cítí a že jejich radost z úspěchu vrcholí teprve ve chvíli, kdy se posluchači otřásají hnusem.

Byl jsem na jejich pražské vystoupení připraven několikerým poslechem páté LP desky (předtím - Corrosion, Disorder, Gashed Senses And Cossfire a Live). Caustic Grip obsahuje osm skladeb napěchovaných elektronickým hlukem, mrtvolně odosobnělou hrou syntezátorů, studenými kulisovými efekty a expresivním zpěvem, který je hnán přes různé obměňujícíse vocodery, čímž ztrácí lidskou podobu a tím i teplo. Ano, poslední záchvěv lidského tepla v podobě "živého" zpěvu je zde nemilosrdně zavražděn, a tím vnímáme už jen strojový rytmus azuřivou artilerii industriálních pazvuků plnou strachu a skličujícího napětí. Na škodu může být, že rozpoznávací znaky mezi jednotlivými skladbami jsou tak minimální, že to všechno vlastně splývá v jeden velký tok. Vyjímku tvoří pouze dvojice "hitově" ambiciózních kousků - Provision a Threshold, střihnutých jak od Cassandry Complex. Nemyslím si však, že to dokazuje menší melodickou potenci dua Bill Leeb a Rhys Fulber. Naopak, poměrem 2 : 6 se spíše F.L.A. brání nebezpečnému sklouznutí k popu. Celé dílo, a Caustic Grip nesporně dílem je, rámuje pro tuto hudbu charakteristický obal. Computerové obrazce plné násilí (od nesmlouvavých pendrekářů v helmách až po ohavnou lidskou spáleninu posazenou do křesla), přesně definují obsah alba. Ještě sugestivnějším zážitkem než toto LP, byl však jejich pražský koncert uskutečněný 20.4.. Přesně jak sliboval program, byl to druh "elektrického šoku" elektrická rána, po které se otřesete až do morku kosti.

Dvojice již jmenovaných byla doplněna o třetího hráče a také o promítací plátno, na němž nepřetržitě běžel film natočený speciálně pro jejich koncerty. Tato symbióza hudby, filmu a scény, na které nechyběly nezbytné industriální pomůcky jako plechy a pružiny, ještě zvýraznila programové trýznění posluchačů, naštěstí natolik otrlých, že je nemuseli odnášet na nosítkách. Ne, ještě nikdy jsem "živě" neokusil, jak to vypadá, když muzikanti všechny své deprese, sadomasochistické úchylky a vůbec veškerou zlobu a nenávist, které nastřádali za těžko odhadnutelný čas, stlačí do zhruba hodinové produkce a vychrlí je na vás jako těžko udržitelné zvratky.

Front Line Assembly jsou zhoubný nádor.

Eduard Svítivý
(UNI - hudební fanzin, Ročník 1, 1/91)