FRONT LINE ASSEMBLY, CUBANATE
Praha, RC Bunkr, 16.10. 1995

Cubanate předvedli v Praze pěknou prudu. Jakkoli dobře znělo jejich předloňské album Antimatter, přecenili jsme je. To, co tady hráli teď v říjnu, byla nezajímavá, protože už stokrát slyšená jako že drsná elektrárna, na níž není nic pozoruhodného. Běsnící vojácký zpěvák podporovaný beztvarým rachotem, nikde žádný nápad, překvapení, zajímavá forma nebo alespoň přitažlivý rytmus. Nuda, přátelé.

Většina lidí moc nečekala asi ani od FLA. To, co nám udělali před pěti lety na Barče, bylo úžasné a dodnes tuhle akci překonalo jen málo z desítek vystoupení stars ze všech konců světa. Ale album Millenium bylo tak velkým krokem zpátky, že si jím FLA vykoledovali odsouzení nejednoho bývalého příznivce. Singl Circuitry ovšem napověděl, že není ještě tak zle. Front Line Assembly se oklepali ze zásahu kytarové rány a dokázali být když už ne na frontové linii, tak aspoň v nemocnici, kde se ranění dávají dohromady (Vybavila se vám některá scéna z M*A*S*H*E ? Vidíte, jak z té televize všichni blbnem ?). Zpěv Rhyse Fulbera a nápaditost Billa Leeba jsou tak velké, že vydržely všechno. Bill ve skutečnosti zpívá ještě lépe než dřív, možná je nejlepším vokalistou z celé tvrdě elektronické sceny : je stylový, hodně drsný (ne vždy však zlý), umí doopravdy zpívat, vkládá do hlasu nezvykle hodně opravdovosti a naléhavosti a je schopen způsobit, že věříte celé kapele. K tomu se váže schopnosti Rhyse (samozdřejmě i dalších, vypomáhajících členů) spojit vlastní styl charakterizovaný urputnými rytmy a výraznými melodiemi se soundem v tomhle ranku typickým pro 90. léta - tedy s kytarami a rockovými až metalovými bubny. Jakkoli jednoho přece rozteskní, že tihle Kanaďani už nejsou špička, musí uznat, že jsou ještě pořád dobří muzikanti a že mají co říct - i když je toho sdělení méně, než jsme byli zvyklí. Ale nebyla by to nuda, poslouchat pořád jedny hrdiny EBM ? Člověk nesmí být moc sentimentální.

Jana Kománková
(Rock & Pop - číslo 23/143, ročník VI)