LOU REED

-John Cale v rozhovoru s Nickem Kentem na jaře 1974

"New York je strašně zoufalej.Musíš bejt zoufalec,když tam vůbec jdeš.Lou mě požádal a...lou ale není můj kamarád.V životě se se mnou nerozdělil o drogy.Bral Octagell,což je nejsilnější druh speedu.Znáš to?To se ti zuby takhle sevřou...(Předvede.) Bydlet jsem u něho nevydržela,protože furt mlátil svoji buchtu."

Nico v rozhovoru s Nickem Kentem v létě 1974

"Byl jsem fakt v prdeli.Jinak se to nedá říct.Ale sám jsem si k tomu pomohl.Hrál jsem spoustu blbejch věcí a nepochopím,jak to někdo dokázal vážně poslouchat.Ale já u toho setrvával a myslel jsem si,že je to dobrý.

Nahrál jsem věc,která se jmenovala Heroin ,že byla vyyloženě blbá..Bylo to konec konců okopčený z jednoho filmu ze čtyřicátých let,jmenoval se The Man with the Golden Arm.Takže o co šlo?Jenže je to stejný,jako když mluvíš s Křovákama.Lidí se to dotklo,protože se to jmenovalo Heroin,a přestože se o tom píše v každý knižce a nikomu to nevadí,tak v našem případě,protože to je rokenrol,se samo sebou rozumělo,že obchodujem s drogama.Přišlo mi to celé přiblblé,dětinské,ale mě to žralo a říkal jsem si,"Vyližte mi prdel,já to ještě přifouknu,ať se jó naštvete." Jenže tím,jak jsem se tomu poddával,jsem se zároveň shazoval.Nemyslím,že bych tenkrát ze sebe vydával to nejlepší,co ve mně je.

umytý a střízlivý Lou Reed v rozhovoru pro Q Magazine na jaře 1989

Jednoho newyorského nanicovatého večera s předvídatelným průběhem jsme se s přáteli rozhodli vyhnout se dalšímu předvídatelnému ztroskotání v Max´s Kansas City a zašli jsme do disko-baru ve stylu nového kýče,do něhož mi dal někdo z nahrávací společnosti volný lístek.Podnik se jmenoval (a helemese!) Zkouřená zóna.Drožka nás vyložila na rohu 49. ulice u Lexingtonu a už u vchodu jsme zaznamenali nějaký rambajs před šatnou.Nebylo to nic znepokojujícího,jenom skupina černochů se s každým vítala plácáním otevřenými dlaněni.Pak jsem si ale všiml,kdo to tam stojí,uprostřed celého pozdvižení jako schoulená loutka na pozadí uhihňaných černých ksichtů a celá věc najednou začala nabývat nejasně zlověstného zbarvení.Na dálku ten člověk vypadal jako každý jiný ztroskotaný dement na Manhattanu,jenž zkrátka musí....ale když jsem k němu přišel blíž,vystoupily do popředí určité fyzické znaky a začaly znepokojivě připomínat jeho totožnost.
Stál (stála? stálo to ? ) tam a vypadal jako na celém světě ten nejopuštěnější,prašivý,vyhladovělý mexický pes (ten,co vždycky přebelhá rozbitou kamenitou krajinou v nějakém filmu od Sama Peckinpaha vzápětí potom,co psanci na koních zmizeli za hranicí),jenž nějakým chybným úradkem osusu nabyl lidské podoby.Vlasy měl ostříhány na kratičko,jako Charlie Manson.když mu udělali vězeňský zástřih,ale překonal ho ještě o krůček rozptýlenými fleky albínské běloby.Teprve když jsem k němu přišel blíž,všiml jsem si,že ty bílé oblasti po stranách hlavy jsou vyvedeny ve tvaru nacistického Železného kříže.Co se jeho tváře týče,nejenom,že měla naprosto ojedinělý šedivý odstín tlejícího masa,jaký jsem ještě u žádného člověka neviděl,ale zároveň i upřelý lesk v očích,jako kdyby měl centrální nervový systém propálený sedmi sty watty elektřiny.Tělo bylo k neuvěření vyzáblé,kost a kůže.Vypadal příšerně.
Obrátil jsem se na podpatku a hodlal odejít stejnou cestou,kudy jsem přišel,když jedna ze shromážděných,shodou okolností bývalá warholitka,začala kníkat užaslým,rádoby brooklynským témbrem,jako sysel,který vyleze z díry.
"Lou!...Lou!...Lou!....Lou Reed...? "
Otočil jsem se a očekával jsem,že spatřím nějaké nařvané Prasátko Rochátko v koženém mantlu,které se vynoří ze stínu se skleničkou v ruce,ale znepokojené výkřikyvolající o pozornost směřovaly přímo k nechutnému individuu,jež dále dokolečka vrávoralo,až se třeslavě vmanévrovalo k děvčeti,upřelo jí pohled do očí a zamumlalo: "Zuzano," načež stočilo své kroky v přibližném azimutu,kde se nacházel bar a málem vrazilo hlavou do vedlejší skleněné stěny.
Trvalo mi dobrou minutu pekelného soustředění,než jsem dokázal k tomuto naprosto rozsypanému strašidlu přiřadit jakékoli znaky dřívější podoby Lou Reeda.Nebylo to snadné.Především jsem ještě nikdy neviděl člověka tak zcela paralyzovaného a tak úplně zbaveného života (jemuž se ale přesto ještě nějak daří dýchat),jak toho večera vypadal Reed.
"Také jsme si o něj dělali starosti,když jsme ho viděli v tomhle stavu,ale co naděláš? Louis je takový výstředník. " Barbara Falková je sekretářkou Dennise Katze,úspěšného mladého advokáta,jehož kancelář se nachází ve 37.patře mrakodrapu na rohu 59.ulice a Madison Avenue.Dennis Katz je zároveň manažerem Lou Reeda. "Dennis a Lou se pohádali,když se Louis objevil s těmi fašistickými kříži na hlavě.Ale...jak říkám,co naděláž?"
Ano,co naděláš? Má to vůbec cenu,dělat rozhovor s Lou Reedem,jenž jak jsem se sám mohl přesvědčit,ani ne před třemi dny,zdegeneroval do stavu mrtvoly,která má nějakým zázrakem ještě hmatatelný tep ? Jeho poslední album se mi nelíbilo,zejména přepracovaný Heroin-a ještě méně Rock´n´Roll-což byla příšerná hereze,a navíc se množily zvěsti nejrůznějšího druhu,jako,že Reed znovu bere speed(tomu se věřit dalo,protože tovysvětlovalo, proč ztratil za tři měsíce třicet kilo),jako že se z něho stal sadista nebo,že nedávno natočil video snímek s Andym Warholem,jenž ho osobně velice rozčaroval a rozesmutnil.A také se říkalo,že složil několik písniček,z nichž jedna se jmenovala I Wanna Be Black,další,miniopera o pejskovi a kočičce,měla název Miss O´Reilly´s Dog.
Nisméně jdu dál za Barbarou do místnosti zaplněné právnickými knihami a za chvilku se objevuje Katz a Reed osobně.V celém zábavním průmyslu (o New Yorku městu nemluvě) neexistuje tak čišťounké stvoření jako Dennis Katz.Napadá mě,jak může tak sympatický židovský právník, jakým je Dennis,zastupovat tohohle pokleslého neonacistu?A ještě k tomu člověka stejné víry! No,zpočátku mluví jenom Katz.Reed sedí zamyšleně vedle něj,tváří se znepokojeně jako polekaná opice,na sobě ocvočkovanou koženou bundu a těsné džíny (Katz hraje na flašinet).Zpěvák má tak vyzáblé rysy,že se zdá,že mu nic pořádně nepadne.Což jenom přispívá k celkově nepříjemnému dojmu.
Katz mluví asi čtvrt hodiny,plný nadšení,o tom,že se teď začíná starat také o záležitosti Iggyho Popa (což z něho dělá stále víc velkodušného misionáře, jenž pečuje o zvláštní čeleď churavých hudebních géniů,kteří se vyskytují v nemocné zóně rockového pološera),jak se v New Yorku nic neděje,jak si vede Rock´n´roll Animal na žebříčcích hitparád, jak museli Animal vydat urychleně,protože Berlin nikdo nepochopil.
"Bylo to míněno jako černá komedie," směje se Katz.Ha,ha,.Říkal jsem od začátku, že to zní jako výsledek týmové práce lidí,kteří všichni trpí absťákem po valiu a které někde zamkli,aby stloukli dohromady tu nejnabubřelejší a nejdepresivnější vypulírovanou samoúčelnost,jakou jejich zduřelé mozky dokážou vydojit.
Reed zůstává po většinu času zticha,kromě několika pokusů vmísit se,kdy ovšem jeho hlas zní tak vyprahle a suše,že se svými slovy prakticky susí.Veškeré naděje na nějaký transcedentální rozhovor se dočasně odkládají. Víc bych ocenil,kdyby Reed začal mluvit nahlas a souvisle odpovídal na otázky.Konečně se dostávám k tomu,abych se ho přímo na něco zeptal,a ptám se ledabyle na údajná traumata,provázející natáčení Berlinu.Kolečka mu začínají zapadat dohromady a ozve se chraplavý,tlumený a nejistý hlas.
"Berlin...teda,jsem musel...Berlin jsem prostě musel napsat...Kdybych to neudělal...zbláznil bych se.Přestože všichni říkali, "Nedělej to-zabije tě to." Bylo to bláznovství,vydávat to po hitovém singlu..ale...stejně už to bylo všechno napsané.Kdybych to nedostal z hlavy,tak by se mi snad rozskočila."
Dlouhá pauza.
"Byla s tím hrozná práce...a všechny nás to odrovnalo.Ale jenom já a Bobby (zvukař Erzin) bíme doopravdy,co to stálo úsilí,co to s námi udělalo...Já..já bych si to už nechtěl podruhé prožít.Ono stačí,už jenom když o tom musím mluvit pořád kolem dokola.."Reed mlátí pěstí do stolu,aby zdůraznil všechno to,kolem dokola...a vypadá na chviličku ještě unaveněji,když si na to utpení vzpomene.
Ale,no tak,Lou,dej se dohromady,prosím tě,a nebuď tak sentimentální.Neříkal mi tady zrovna Dennis,že to by byla jedna velká černá komedie?Reed ale na povzbuzování nezabírá a otupěle pokračuje pomalu ponurým hlasem-skoro jako v nábožné úctě před utrpením,které si při natáčení alba vytrpěl.
"Ne žádná komedie to nebyla,alespoň co se nás týče.Věděl jsem,že se to blíží,že to z nás bude muset vypadnou...é...po Transformer. Transformer,to miluji..To je krásné album,rozumíš...Transformer je veselé album,ale Berlin ne.
" A co Rock´n´Roll Animal,které se začalo nahrávat na Hudební akademii ještě se starou kapelou?Všichni kromě kytaristy Diska Wagnera opustili společný hřád a nechali Reeda s Katzem,aby si sháněli novou doprovodnou skupinu. Zvuk alba je pompézní,hromový heavy-metal,skloubený umně dohromady,ale příliž z něho čiší pedantská profesionalita studiových hudebníků,než aby jen vzdáleně připomínal čarovnou nejapnost zvuku,jehož ztělesněním byli Velvet Underground.Ale nehádám se,alespoň ne teď,protože Reed je zatvrzelý ve svém přesvědčení o správnosti nové verze.
"Je to otázka toho,jak tyhle věci měly být udělány a nebyly."-další rány pěstí na stůl."Ale nakonec byly udělány správně! Právě tak,jako se musel Berlin odstavit z cesty,tak jsem musel dodělat a uzavřít jednou provždy i tuhle zasranou věc! Já jsem chtěl,aby tahle alba takhle zněla od samého začátku.Ať už jsou dobrá nebo ne.
Lidi totiž,když se řekne Velvet Underground,myslí na Heroin. Mně se vždycky víc líbilo I´ll Be Your Mirror. (pauza) Rock´N´Roll Animal znamená pročištění mojí staré práce..Myslím.Mám svůj singlový hit a chci zároveň,aby všichni ti,kdo si ho kupují,věděli,co tomu předcházelo.Protože oni nevědí,ale já chci,aby si uvědomili,co bylo předtím,než bylo Walk On The Wild Side".
Když se zmíní o singlovém hitu,v úmyslně zpomaleném hlase se neozve ani gram ironie.Takže tě pořád baví ty nasládlé brekoty u Maxe v zadní místnosti?
"Ale samozřejmě-vždyť je to hezký," zachrčí Reed."...Dú-dú-dú-dú-dú." a zahihňá se do skleničky s Jackem Danielsem.
Je to určitý pokrok.
Oukej,Lou,pojďme k věci.Jak si tedy shodil všechnu tu svoji tloušťku? É? Jako na povel se Reed vrátí ke svému přiblblému trubcovství a přestávky mezi odpověďmi jsou teď ještě napjatější.Barbara Falková mu přispěchá na pomoc a povídá,ještě než on stačí odpovědět: "Prostě přestal jíst."
"É...teda...é,ten chlapík,u kterýho jsem se učil..básník Delmore Schwarz. Kamarádi ho nikdy nenechali řídit auto,protože,jak on sám říkal...é...,Život,tak jak já ho aspoň znám,mě znervózňuje."(hihňá se)...Ale já bych řekl...(dlouhá pauza)... Že to je otázka znuděnosti...A napětí.Musíš se znovu začít zajímat o věci,když už ti jsou jasný.Musíš do toho znovu skočit..Nesmíš se nudit.Protože když jseš znuděný...é,začnou se dít zvláštní věci."
Takže v období,kdy jsi dělal alba Lou Reed,nebo Transformer jsi se nudil?
"No tak,nedá se říct,že bych z těch věcí zrovna vyskakoval radostí a nadšením. Nuda ale není to správné slovo.Uvědomoval jsem si,že něco není v pořádku a čekal jsem. A zatímco jsem čekal...é...Začaly se dít jiné věci.Jako můj sňatek.Byl to do určité míry pesimistický akt.Zrovna jsem tenkrát neměl nic jiného na práci. A manželství mě alespoň chránilo před ulicí.Co nového tenhle týden? Počítám,že se ožením.Tehdy jsem taky opravdu začal tloustnout.Až to na mě jednoho dne dolehl a řekl jsem si,že je to přece jen něco jako biograf.Na biografu je dobré,že když se ti v něm nelíbí,tak můžeš kdykoliv odejít.A jak jsem si tohle uvědomil, všechno začalo být najednou velice jednoduché.Teď mě hlava nebolí.A jsem chudší.Všechny peníze,které vydělám,dostane ona.Říká se tomu alimenty."
Takže to má být předznamenání a nový pozitivní impuls ve filozofickém směrování Lou Reeda?
"No,pesimista nejsem.Tak jak je to teď,mi to vyhovuje a moje nové písničky se mi velice zamlouvají.
Reedův konverzační rozjezd nicméně jako by dosáhl butleskního maxima,když se chce pokusit popsat nové klenoty své hudební a básnické inspirace.
"É..nó,jedna je o...(dlouhá pauza) É,které že jsou ty nové skladby?... Mám je na pásku,víš,ale pořád je zapomínám...(Další dlouhá pauza) Jo,jedna se jmenuje Kill Your Sons , je o rodičích,kteří umístí své děti do psychiatrické léčebny,kde ty děti musejí podstoupit šokovou terapii. Všechny ty písničky jako by náhle přecházely od obecného ke konkrétnímu příkladu..é...ne k intimnímu detailu,ale ke zvláštnímu druhu podrobnosti...é... Všechny jako by směřovaly tím směrem.Pořád.
Pak mám jednu,ta se jmenuje Babyface , o dvou mládencích,kteří žijou spolu,až ten jeden nakonec povídá tomu druhému:"Hele,s tebou to není k vydržení." Je to o mezilidských vztazích na úrovni jednotlivce vůči jednotlivci.Co se těch dalších věcí týče, I Want to be Black -to je o mladých klucích ze středních vrstev,kteří... é,Černí panteři-ta se nebude nahrávat."
Lehké rozčarování ale více než vyrovnává Reedův popis jeho nadcházejícího mistrovského kousku,Miss O´Reilly´s Dog (píseň,která nakonec spatřila světlo světa pod názvem Animal Language, na albu Sally Can´t Dance).
"No,to je o ženské,která má toho psa..é...a toho někdo zasřelí,poněvadž moc štěká a sousedy už štve..a pak ta kočička...é...teď jsem zapomněl,co se stane s kočičkou,ale něco se s ní zkrátka stane...Každopádně se pejsek s kočičkou setkají. Jo,ten pes je mrtvej,já myslím...Nevím,proč je ještě naživu a potom,é...nějakej chlap je vidí spolu a oddělí je od sebe nějakou deskou."
A co se stane pak?
"...É,myslím,že se obě zvířátka zkouřej.."
To chápu.
"Ty písničky se moc povedly.Myslím,že jsou nejlepší ze všech, které jsem kdy složil.Teda,není v nich žádná..ucelená koncepce,ale když si je přehrávám dokola,zjišťuju,že ve všech jde o mezilidské vztahy."
Takže tentokrát nejde o nějaká utkvělá témata,o nichž musíš pojednat?Jako posledně o sebevraždě,mám pravdu?
"Jó,posledně ano..Ale to nebylo o sebevraždě! O její!...Stála tam a v ruce držela břitvu a vypadalo to,že by tě dokázala zabít,ale místo toho si podřezala vlastní žíly a krev je všude kolem..Jo,sebevražda může být zajímavá věc."
Starouš Lou už jenom blábolí a ve vykulených očích,podobných očím Petera Lorrea,se usadí výraz letargie.Ale,jak říká,sebevražda frčela loni.
"Dostali jsme se až tak daleko,kdy jí povídám,"Takhle řezat nemůžeš, musíš takhle"-předvádí prstem,jak si řeže žíly na vnitřní straně levé ruky- "Ale já? Ach,kdepak,já bych si nic takového neudělal.Je to vlastně hrozně jednoduché: samotná ta věc..(dlouhá pauza).Viděl jsem už spoustu takových.Buďto uděláš, nebo to neuděláš.Ale já...já vím,kam chci jít.Já se uhlídám-..é,já vím,že existuje tahle hranice a potom,že existuje tahle-ukazuje rukou- "a přes tuhle jsem měl možnost nahlédnout a nehodlám se k ní ani přibližovat.Nikdy.Já si to dokážu ohlídat, tím jsem si jist."
Ale hele,Lou,pročpak potom vypadáš tak hrozně? Copak nechceš být zdravý a dát se trošku dohromady? Zbavit se třasu a nabrat trochu zdravé barvy do těch mrtvolných tváří?
"No,já už se uzdravuju,víš." Zaskřehotá. "Chlastám teď už...é,minimálně. Spadnu do toho pokaždé,když se nudím.Už toho mám tolik za sebou.Moc nepíšu...ale na druhou stranu,psal bych víc,kdybych neměl žádný cíl."
Pohřební tempo našeho rozhovoru dostává až dojemný tón,když se řeč stočí na nepovedený pokus Andyho Warhola natočit o Reedovi videofilm.
"Ach,Andy..To je moc smutné,protože když jsme to točili,tak on povídá... "Víš,podruhé už se nám to nikdy nepodaří," A měl pravdu.Víš,Andy to má těžké. V šedesátých letech bylo tolik energie,ale teď jsme v sedmdesátých a všechno je pryč.Jako kdyby pořád čekal,ale..on je skvělý.Lidé si pořád ještě neuvědomují, jak obrovský je to člověk.Ano,dostal se do přechodného období,ajistě,ale to já taky. Dělám teď prostě jiné věci.Všechno ostatní zůstalo za mnou.Myslím dokonce,že už nemám žádnou image.Jakou image? Snad na jevišti...Všechny ty písničky jsou skutečné a já se stávám takovou písní.Ale kromě té konkrétní písničky,když ji zpívám,to na mě nijak nepůsobí.Jsou určité věci,které prostě nedokážu,image neimage. Jo,chodil jsem do Lexingtonu-a zpíval jsem tam všechno znova.Ale nevím proč,mám ten pocit,že je to tak trochu smutné,že to lidi ještě bere.Candy Says ...Pale Blue Eyes,to jsou moje skladby,a mé osobní zkušenosti.A taky Iĺl Be Your Mirror.
Hele,jednou večer ke mě přišla ta Nico a povídá: "Hej,Lou,já budu tvoje zrcadlo." A mě to vážně sebralo.Složil jsem tu skladbu pro ni.Většinou píšu na základě životních zkušeností cizích lidí.Jo,řekneš si možná,že jsem voyeur. Ale já nejsem.Vždycky jsem jen vyprávěl o tom,co se děje kolem mne.Uměl jsem poslouchat- a dělám to dodnes.Já osobně nejsem na heroinu,ani na speedu,ani na kořalce,ani nelítám nahoru dolů.Je to spíš kruh.Píšu písničky,to je všechno.A snažím se je dělat tak skutečné,jak je to jen možné.A dokážu je složit jenom proto,že skutečné jsou.Nemusejí být bezpodmínečně o mně. To je to,co lidi mate,rozumíš."
Nakonec se k Reedovi připojí poměrně živě vypadající newyorská dívka jménem Barbora,z níž se vyklube jeho přítelkyně.Je oblečena v módních,příjemných šatech ve stylu třicátých let,hemží se kolem něho,zatímco on zůstává sedět a ve tváři se mu objeví vrásky líného úsměvu.Později večer narazím na jeho starého přítele,který se směje mým vtípkům o tom,že Reed má velkou šanci dát si už brzo rande se Sharon Tateovou.
"Jó,má svoje starosti,ale vsadíms e,že nás všechny přežije.Ten bude nejspíš ještě číst smuteční řeč na svým vlastním pohřbu." Proč ne? Už jich přečetl hodně..Jo,a ty nacistické kříže? Byly to ve skutečnosti nějaké insignie z I.světové války.Takový milý židovský chlapec ze středních vrstev jako Lou by přece nenosil nacistické kříže.To by maminka nepřenesla přes srdce!