Havajský občasník 0.
Vážení a milí,
Souhrou dlouhodobých i krátkodobých okolností se mi poštěstilo a octl jsem se na Havaji a to na dobu 9 měsíců. Možná je to pro některé překvapení, jelikož jsem se to nesnažil nijak zvlášť roztrubovat, ale přesto to asi většina z vás ví. Vzhledem k tomu, že celá řada lidí na mne naléhala, pokusím se své dojmy průběžně, řekněme týdně (no spíše občasně), zaznamenávat a posílat směrem k vám. Ty, co si nechtějí mými výplody plnit emailovou schránku, prosím, ať mi do dají vědět. Pokusím se též vyrobit nějaké jednoduché internetové stránky, kde bude text k nalezení, časem doufám i s obrázky.
Cestu začněme symbolicky na Ruzyňském letišti, kde jsem po poměrně zběžné kontrole nastoupil do maličkého letadla Lufthansy. Ještě jsem zahlédl Kladno a než jsem stačil sníst ein Kipfel mit Schinken a vypít eine Tasse Tee už se za okýnkem tyčily čerstvě zasněžené vrcholky Alp a my klesali směrem na Mnichovské letiště. Ještě jsem zahlédl jeden ze svých dvou batohů, jak ho hází na valník a už nás vezli do terminálu. Tam jsem poměrně nudně pobyl 3 hodiny v transitu a nasedl do letu Air Canada směr Toronto. Letadlo bylo téměř celé obsazeno a tak jsem si gratuloval, že vedle mně nesedí nějaká tlustá němka (jako v okolí), ale o mnoho lépe vypadající mladá mexičanka. Po sérii jídel a nápojů jsem měl již žaludek řádně vybetonovaný a jelikož sluchátkový vstup v mé opěrce byl rozbitý (ostatně dávali nějaké totální americké stupidity) pokusil jsem se začíst se do Marquézových Sta roků samoty. To se ukázalo alespoň jako dobré uspávadlo, ostatně tento titul doporučuji číst v klidu a při dobré koncentraci, jelikož se nejedná o odpočinkovou četbu. Po přistání v Torontu začala ta správná mašinérie procedur. Nejdříve jsem byl zahnán do imigračního prostoru obdobnému tomu anglickému v Doveru. Ostatně jsme v zemi, jejíž hlavou je Elizabeth II. Tudy musí projít úplně všichni, ač Kanaďané, Američané či ostatní. Připadl jsem na takového mladého policajta, který se žvýkačkou v puse prohodil pár nedůležitých kontrolních otázek a já byl vpuštěn do Kanady. Poté s malou dušičkou jsem u pásu vyhlížel moje dva batohy. Měl jsem totiž obavu, že ten druhý, který jsem v Mnichově nezahlédl si někde ponechali na rozbor, stran jeho obsahu – nože, deštník, pánvička, flaška vína a skleněný stojánek. Naštěstí se tak nestalo a poté co jsem zaplatil zřízenci jeden dolar jsem získal vozíček a naložil na něj svou dvoukombinaci. Neujel jsem ani 100 metrů a batohy jsem zas položil na jiný pás a šel se přihlásit na let do Honolulu. Za celou tu dobu jsem nepochopil proč jsem musel vstupovat na území Kanady a tedy trávit den žádostí o kanadské transitní vízum, abych zde místo zřízenců a ještě k tomu za úplatu přemístil svá zavazadla z jednoho pásu na druhý, ale budiž. Po získání nové palubní letenky od inuitsky vyhlížející zaměstnankyně Air Canada jsem byl připuštěn k bezpečnostnímu rámu. Tam mne prolustrovala jedna indka fotoaparáty a já byl zpět v transitu. Po dalších třech nudných hodinách, kdy už na mne šlo silné spaní se schylovalo k nástupu do dalšího letu s kanadskými vzduchoplavci. Pro zpestření odletu dali do stejného terminálu ještě let do Říma, odlétající jen o 20 minut později, takže začla ta správna mela a panika, protože, jak známo, italové anglicky a povětšinou ani francouzsky nemluví. Poštěstilo se mi dostat se na správnou stranu místnosti a nechat se odbavit. Pak mne a můj baťůžek ještě další indka v gumových rukavičkách zběžně u zdi prošacovala a já byl vržen do tunelu k letadlu. Cestou jsem ještě prodifundoval skupinou singhálců, hledajících letadlo do Londýna a po kontrolním dotazu vítající letušky, zda jsem tady správně do Honolulu, jsem vyhledal své místečko. Měl jsem shodou okolností skoro to samé (obě letadla byly Boeingy 767-300). Tento stroj byl však k mé radosti méně vybydlený a let byl poloprázdný, takže jsem měl spoustu místa. Odlétali jsme při západu slunce a ten nás ještě tak dvě hodiny doprovázel při úchvatném bočním osvětlení bouřkových mraků. Pak nastala nová betonáž žaludku a po vypití několika pohárů džusu a vyrobení pytle nevratného odpadu jsem usnul poklidným spánkem. Po 9 hodinách se v mém okénku objevilo osvětlené Honolulu. Po dosednutí jsme pocítil všudypřítomné teplo a vlhko. Byli jsem pouťovým autobusovým vláčkem za dozoru havajskoasijských míšenců převezeni k imigračnímu terminálu. Vzhledem k tomu že v letu byli převážně cizinci, a některá přijímací okénka zůstala neobsazena, byli jsem částečně přeřazeni k okénku amerických občanů. Postarší seriózní úředník ze mne byl na větvi a studoval stále manuál co se mnou má udělat. Fronta za mnou už začínala kypět. Když konečně přišel na to že bílou a žlutou kopii IAP66 si má nechat a růžovou mi dát a I-94 mi má roztrhnout vejpůl, tak to vše udělal a orazítkoval a vpustil mne do USA. U pásu jsem sebral pohozené batohy a naložil na vozík a vyjel jsem z budovy letiště, kde na mne nikdo nečekal. To mne malinko znervóznilo, že pro mne měl professor Chittaranjan Ray přijet, ale říkal jsem si, že s tím stejně nic nenadělám a počkám. Vyhlížel jsem různé rachotiny, jelikož jsem měl informaci, že má staré auto, až u mne zastavila nablýskaná nová stříbrná Toyota Camry. Chitta se mi velmi omlouval, že se zdrželi na návštěvě a seznámil mne se svou manželkou, která jela s ním. Musel koupit nové auto, na to staré už prý nebylo spolehnutí. Hned se mne starostlivě ptal, zda nepotřebuji něco jíst a pít a jak se mi letělo a takové ty věci. Ještě v mátohách jsem v místím krámku nakoupil na zítra jogurt, chleba a limču. Na fakultě, jsem poslal první SMS a emaily o šťastném doletu a posléze se ubytoval v koleji Hale Manoa a zkontroloval ztráty křehkých věcí (naštěstí nebyly žádné). Pak jsem se zapnutým větrákem spokojeně usnul.

         Martin Šanda (14.9.2002)
 
  1