Havajský občasník 1.
Když jsem si přečetl po týdnu jak mnoho jsem napsal o takové blbosti jako je jeden přelet, tak jsem si řekl, že budu muset být do budoucna o hodně stručnější, jinak se z toho nevybabrám. Takže začněme první týden (který právě dnes či včera skončil).
V neděli ráno mne probudilo štěbetání ptactva na stromě před mým oknem. S Chittou jsem se sešel na jeho pracovišti (POST, což není pošta, ale Pacific Ocean Science and Technology), kde jsem byl uveden do svého kamrdlíku. Jak mi bylo prorokováno, nemá okna, je v něm zima od klimatizace, ale jinak je to bezva. Mám tu pěkný počítač, velký monitor, vlastní laserovku a rychlý internet. Sdílím jej s jistým korejcem (údajně Dr. Lee), ten se ale ukazuje sporadicky během odpoledne a píše bláboly o tom že pláž je to něco mezi mořem a horama.
S Chittou jsem prohlédli internet a vyhledali možné podnájmy včetně těch v místním nedělním tisku. Zavolal jsem asi na 10 těchto nabídek, ale zastihl jsem jen asi 3 pronajímatele, ze kterých jsem dva divné vyloučil hned a třetího po návštěvě s Chittou. Bohužel v této době, kdy začal již semestr, studenti obsadili všechny vhodné podnájmy. Ještě jsem chvíli bojoval se svým předsevzetím, že na koleji bydlet nebudu, ale pak jsem musel uznat, že ač se nejedná o novostavbu, je tam udržována čistota, švába jsem tam neviděl a mám tam vlastní pokojík, do kterého mi nikdo neleze. To vše za $485 měsíčně. Ti co znají americké poměry v hlavní části USA (zde nazývané U.S. mainland) si asi klepou na čelo, ale na Havaji je prostě draho a to nejen co se bydlení týče. Ostatně podnájmy zde začínají na $450 a studio, tj. garsonku lze pořídít na dlouhodobý pronájem spíše až od $600 (ano značka pro $ se zde píše před cenou, stejně jako se píše dříve měsíc a pak až den v datumu, stejně jako jsou semafory až za křižovatkou, stejně tak, jako že dveře nemají povětšinou kliky, ale koule, zámky tu nemají dva západy a otvírají se naopak, okna se neotvírají ale zasouvají a spousta takových věcí). Ty mne tak dalece nazaskočily. Ještě si to pamatuji celkem vše z pobytu v Minnesotě. Co je zajímavé, je čichová paměť a to jak smrdí americké budovy. Celých 9 let jsem necítil to co hned při vstupu do POSTu. Nevím zda je to linem, či betonem, dveřmi či čím, ale hned se mi vybavila budova Agricultural Engineering v St. Paul a vše co jsem v ní prožil. Ostatně když jsem uklízel svůj nový stůl, tak jsem zde objevil pouzdro s pravítkem, na kterém bylo napsáno St. Paul, Minn. Že by náhoda? Nebo že by ten nahoře byl takovej poťouchlík.
Chitta mne ještě odvezl do Safewaye, což je místní supermarket. Ostatně Safeway je asi taky mým osudem. První krám, v kterém jsem kdy nakupoval na svých samotářských cestách byl taky Safeway ve Favershamu v Kentu. Jak se nám ty symboly pěkně kupí. V Safewayi mi hned nechal Chitta udělat zákaznickou kartu, hraje se tu totiž taková hra, že stálí zákazníci mají ceny normální a nestálí dvojnásobné, tak zhruba. Na místním marketu jsem ještě nakoupil jablkové banány a na zkoušku jednu papayu. Na koleji jsem se do papaye hned dal. Vydlabal semínka a lžičkou jsem začal bagrovat žlutou hmotu. Zvědav její chutí jsem hned zjistil, že to chutná jako plody opuncie, co jsem jedl vloni na Korsice. Na první pocit je to zvláštní, jak jde čas tak to můžu čím dál tím víc. Chudák tělo, stále neví, zda už je den, nebo zda už byl, prostě 12 hodin je právě uprostřed a neví kam se přiklonit. Jetlag (tedy zpoždění vlivem přeletu) jsem překonal až za cca 4 dny různým pospáváním a poleháváním.
V pondělí jsem byl uveden paní sekretářce Susan Yokouchi, kde jsem se jako dobrý posel zapsal předáním Michalových svatebních fotografií, který tu před časem taky pobýval. Ta se hned rozněžnila a všechno vyplňování papírů bylo o něco milejší. Ukázalo se, že moje staré dobré SSN (čili social security number – takové americké rodné číslo), je zde zaklínadlem úplně pro všechno a že s ním během dvou dní vyřídím všechny formality, jako ubytování na koleji, očkování, universitní průkazku či otevření bankovního konta v Bank of Hawaii s pomocí úředníka Harveyho Shigemury. Sen, že na Havaji jsou polonahé dlouhovlasé mikronésanky s řetězem květů kolem krku je blbost. Naprostá většina obyvatelstva jsou naturalizovaní japonci, nebo jejich potomci nebo jiní asiaté, kteří, když už nemohou mít americké příjmení, mají americké alespoň vlastní jméno. Hybridní jména jako Diane Yoshida, Linda Hamada a nebo Clifton Miyasaki jsou zde naprostým pravidlem, ať se to komu líbí nebo ne.
Indové se opět ukázali jako velkorysí kámoši. Chitta mně seznámil s jedním svým známým, studentem fyziky Sanjayem, který mi na uvítanou daroval malou ledničku, kterou nepoužíval. To se ukázalo jako vytržení trnu z paty, jelikož společná lednice je stále plná a různě to v ní přetéká, obrazně i doslova. Mrazáček, o objemu asi 2 litry plný ledu jsem přes noc po testovací injekci na TBC rozmrazoval až do rána v hodinových intervalech, abych nezatopil celou chodbu. Ukázalo se, že nebyl rozmrazen minimálně 2 roky. V ledu jsem našel fosilní mraženou kukuřici, kterou jsem pro jistotu rychle vyhodil. Jinak je to ale super, venku teplo (až moc), ráno vyjedu v Hale Manoa z do mého 3 do 9 patra, kde mám tu lednici, při pohledu na zelené špičaté hory si udělám tousty a ty pak sním na balkóně s výhledem na Diamond Head (takový ten profláknutý kráter na pohledech východně od Waikiki) a betonovou džungli hotelů na Waikiki.
Během týdne jsem se skamarádil se svým počítačem, když jsem z něj vyházel různé smetí po svých předchůdcích, přeinstaloval 98čky, abych vám mohl psát česky. Stejně je to oproti Minnesotě 1994, či spíše obecně technologii té doby, neskutečný pokrok. České zprávy o kverulantce Marvanové mám v sekundě na obrazovce, radiožurnálem si řídím hodinky a vůbec, nebýt toho převráceného dne, tak v této osvětlené krychli izolován od vnějšího světa ani nemám pocit že jsem někde uprostřed oceánu.
V sobotu jsem vyrazil do pralesa na takový turisticky známý výlet k Manoa Falls, ale jako první seznámení s deštným pralesem to bylo úchvatné. Dnes jsem se vydal na opačnou stranu na Ala Moana, vedle Waikiki, abych okusil zdejší moře. Zatím můžu říct, že už jsem viděl lepší. Ve všem nelze věřit průvodcům a věci si přikrášlovat, ale je to taková hotelová pláž, tak uvidíme jinde. Vím, je to moje psaní takové impresionistické a na přeskáčku, ale děje se natolik prolínají, že to nelze sekvenčně popsat. Tak zase někdy (neslibuji že za týden, ale pokusím se). Bylo toho ještě mnohokrát více, ale budu to vsouvat či odsouvat do dalších vydání. Mějte se. Prý už začal podzim? Že jsem si toho nevšiml, když jsem včera v pralese totálně propotil tričko.
        Martin Šanda (21.9.2002)