Týden uplynul jako voda a já jsem s pobavením zjistil, že se můj občasník stává oblíbenou telenovelou. Jen aby se toho nechytla nějaká sladkokyselá senátní komerce a neudělala mi z toho plytkou fašírku. To bych teda nerad.
No začíná se mi nějak rozpadat společenstvo prstenu. Ve čtvrtek mi tajúplně zavolal půlčík Sanjay, zda s ním nechci jen tak vyrazit na čumendu v podvečer do Ala Moany. Jak již víte, je to je západní část Waikiki. Na molu jsme poseděli a probírali co by asi tak každý z nás chtěl dělat v budoucnosti. Bylo dost hnusně, mírně větrno a potemnělo. Ten den mi poprvé na Havaji naskočila husí kůže. Jako obvykle jsem totiž předtím vylezl ze své klimatizované klece, nevěda co se venku děje a tam se právě schylovalo ke studené frontě. Studený tu znamená 20 stupňů, ale cestou jsem už viděl jak se rodáci začínají balit do vaťáků. Mimo moře se v této části Waikiki nachází Mekka všech ostatních Japonců, Havajců i Kavkazců a to místní chrám spotřeby bezmála za miliardu tolarů postavené Ala Moana Shopping Center. Kdo si to nedokáže představit tak ať si poskládá Carrefour na Smíchově, Tesco v Letňanech a Globus na Černém Mostě dohromady a ještě přimíchá něco snobskosti. Ale na Mall of America postavený v Minneapolis hned vedle mezinárodního letiště to nemá. Tam byla uprostřed obchodů i horská dráha. Jsem jen zvědav kam až v budoucnu dosáhne zvrhlost těch architektů a čeho všeho se ještě dožijeme. No taky jsem se tam potřeboval podívat do krámu s vybavením pro turistiku. Ani snad ten kvelb nebudu jmenovat, protože tam místo benzínového vařiče, který sháním, měli jen fleecky pro playboye. Sanjay zapadl do vedlejšího obchodu s hračkami. Když jsem se ho ptal, co to?, tak mi odvětil že se jede na čtvrt roku nechat zakopat do Japonska k urychlovači a pak že celý rozechvělý vyrazí konečně po pěti letech do Indie. Ještě mně poprosil, abych okem znalce krejčího ocenil nové bílé kalhoty zakoupené v Sears. Byly mu trošku dlouhé, samozřejmě. To s jeho odjezdem mně docela zarmoutilo, že na téměř půlku mého zdejšího pobytu zmizí tak bezva kámoš, se kterým jsme zcela nepokrytě oceňovali každý jeden druhého společnost a se kterým jsme vedli učené řeči jak o fyzice rychlých částic, tak o částicích za nehty při kopání půdních vzorků a tak vůbec o tom jak se to má v americkém akademickém prostředí. Bude mi chybět a znovu nabytý prostor v jeho malé lednici bude jen malou náplastí. Říkal mi, že se tam vůbec netěší, že má rád teorii a rád čte a píše a nerad dělá experimenty a že tam bude pohřben 100 metrů pod zemí a bude jíst jen ty japonské vařené blefty a navíc že v Tokiu bude pěkná klendra. Ale to je úděl špičkových vědců. Oživovatel naší skládky Michal je touto dobou taky zavřen ve Faradayově kleci supermagnetu a nic na tom nezmění fakt, že může říkat, že byl na Universitě v Cambridgi. My prosťáčkové od rýče a sondkýrky sice neradi píšeme (teda vyjma občasníků), zato rádi šroubujeme dráty k polním digitálním mašinkám.
Jako by toho nebylo málo, tak mi ještě Sabrina oznámila, že pravděpodobně v březnu zmizí nadobro do Seattlu, protože ji vzali zpět k pobřežní stráži (neplést s pobřežní hlídkou, je to sympatická dívčina, ale do těch modelek v červených plavkách má naštěstí daleko). Taky naštěstí se v pátek ukázalo, že i v místní armádě jsou hlavy dubové a že to ten lampa popletl a nabízí ji nevalný flek v Kalifornii, takže možná z Havaje vypadneme v podobnou dobu. Do třetice zmizí v prosinci i Iris, protože ji skončí její šestiměsíční sponzorovaný program, a navrch copatá Megan domů do Sant Diega, protože psychologů jako je ona je na ostrově dost. Ach jo. Vlastně tu ještě zůstává Micah. V sobotu šel omrknout jednoho nabízeného Dodge Colta, tak s ním možná taky někam vyrazím čtyřkolmo. No a taky ostřílená matka geoložka, tedy Colleen. Tak to snad nějak přežiju.
Během týdne jsem zpracoval rozpočet na moje hračky do terénu. S Chittovou laskavou otevřeností jsem si jich napřál za půl miliónu vašich, což tu v našich zas tak moc velké peníze nejsou. V pátek se chystal dlouho očekávaný výjezd výběru výzkumných lokalit. Dle jizerského pravidla, když do terénu, tak jedině za slejváku, jsme vyrazili omrknout tři výzkumné stanice. Milým společníkem, či spíše znalým průvodcem nám byl penzionovaný pan profesor Green, jinak jeden z největších štramáků co jsem tu potkal. V jeho řekněme nejzralejším věku bych taky ještě chtěl hrát tenis a vypadat tak neodolatelně. Hned nadhodil, že bychom si spolu mohli někdy pinknout, když jsem se mu zmínil, že jsem taky dříve máchal. Budu ho muset nechat vyhrát, vždyť to znáte. Sportovně by to únosné bylo, ale politicky, aby pan profesor prohrál, to přeci možné není. Ještě ho budeme potřebovat. Ale třeba to jsou zbytečné strachy a on mě vyklepne jedna dvě. Jeho letitá zkušenost a hlavně znalost lokalit a lidí se nám ukázala neocenitelnou a dveře se před námi otevíraly samy. První z lokalit byla ve Waimanalo, což je jako Cliftonovo Kaneohe na severní straně ostrova. Je to výzkumná universitní stanice. Malinko jsme tápali, kde to může tak být, ale pan profesor se po 7 letech rozpomněl a my štastně dorazili na místo. Tam jsme chvilku bloumali a hledali správce, okukujíce místní školní produkci tara a kukuřice a taky nezměrná hejna volavek vyzobávající červy po orbě. Po chvilce se přiřítil pickup truck a z něj vyskočil Filipínec v zasviněných holinách a vyblafnul na nás to texaské howdy, tedy how are you. To že byl kdysi asi v Texasu naznačovalo i jeho pupík překrývající tričko s kýčovitým nápisem Dallas a dále pak mobily, vysílačky a šroubováky po pistolnicku uspořádané na opaskem a nakonec i jeho jméno Roger. Jak by asi k takovému tento rodák z bývalé portugalské kolonie na ostrově Mindanao přišel. Chvilku jsem na něj s neuvěřením zíral, ale pak jsem to spolkl, protože se to ukázal být fajn vstřícný chlapík, ostatně jako všichni dosavadní Filipínci, které jsem doposud poznal. Vybrali jsem lokalitu, odkrokovali a dohodli jak to má Roger poorat. Nevím zda toto panoráma není o něco suprovější než to panoráma Ptačích kup s Holubníkem v Jizerkách. No posuďte sami. 1800 stop jižně pod vrcholem Puu o Kona na vzestupující vlně hřbetu Koolau, výška 2200 stop s výhledem na skalní špici Olomana, 1643 stop ve vzdálenosti 10560 stop. Lepší výhled jsme si snad ani nemohli přát. Cestou nazpět jsem minuli opuštěný sad makadamových ořešáků. Ty oříšky jsou takové 1.5 cm v průměru široké dosti pravidelné kuličky. Zatím jsem se do jejich vnitřku nedostal, protože klíče od bucharu nemám a Miles je toho času v Thajsku. Pak jsme přepluli a to téměř doslova po há trojce tunelem na druhou stranu ostrova. Ještě předtím nám pan profesor ukázal, kde se jeho syn stará o golfové hřiště a já mu pro změnu ukázal schody do nebe. To je divné, že místní nevědí kde to je. Přesně na čas jsme dojeli do Poamoho, kde jsou další školní latifundie. Zde se v boudě za mrholení poflakovalo několi námezdníků, kterým velí trošku bojácná ale celkem sympatická Japonka Susan s rozpačitým smíchem. Vybrali jsme taky lokalitu s tím, že ta schnilá rajčata a seschlé fazole příjdou zaorat. V dálce se skvěl hájek papájovníků, nebo jaký je odborný název, ale my se vydali nazpět k meteorologické stanici. Když jsem se zeptal zda toto oprýskané monstrum funguje, tak Susan bez váhání odpověděla, že ano. To se mi nechtělo ani trochu věřit a tak jsem nahlédl dovnitř. Zde jsem zřel v pravdě cimrmanovský zpřevodovaný vynález, kde se rychlost větru ozubenými koly převáděla na papír. Bohužel tuto hrací skříňku z poloviny minulého století taky z poloviny pokrývala rez a z druhé měděnka. Ještě štěstí, že vedle je automatická stanice státní sítě, bohužel však bez anemometru (taková ta vrtulka na rychlost větru) a teploměru. Budeme si muset opatřit vlastní. Tou dobou už docela dobře lilo a na botách se nám vytvořily světlečervené brikety, které jsme hadicí notnou chvíli smývali dolů. Dokonce prý místní zemědělci mají teflonová ruchadla a hlína se jim tak na nástroje nelepí. Na co všechno ti koumáci nepříjdou. Na poslední lokalitu jsme cestou kolem Aaronových tenzometrů mezi ananasy dorazili opět přesně na čas, až jsme se tomu s panem profesorem obdivovali jak to má Chitta precizně načasované. Tato výzkumná stanice není školní, ale soukromá a je to hned znát. Vše je uklizené a slovem peníze se tu prokládají vždy všechna slova ostatní. Tak i zde nám bylo přiděleno políčko a viděl jsem jak Chitta začíná v hlavě počítat jak tento projekt finančně nedocenil. No to mi až zas tak cizí není, vždy je to v dnešním světě za málo peněz hodně muziky. Akorát, s tím rozdílem, že to nejste vy kdo platí, ale kdo hraje. Ale nenechávám se tím vzrušit. Místní sekční šéf na ministerstvu zemědělství se zdá býti protřelým licitátorem, co jsem tak pochytil během rozhovoru. Jen aby ho nové vládnoucí garnitury nevyměnily. Pak už nám nezbývalo nic, vydali jsme se k universitě, cestou probrali výhodnost koupě bytu v lokalitě severně od centra města, jakož i neprůstřelnost stavby rychlodráhy, která by městu tak pomohla a za pokračujícího lijáku se rozloučili u školy s Richardem Greenem a šli se nechat zavřít do studených klecí. Ta moje je teda chlazena špičkově. Knoflík k naší jednotce má takovej jeden v turbanu, který má navíc okna. My co je nemáme a tudíž nemáme ani přísun pozitivní energie (ani psychologicky ani bilančně), dostáváme jen tu negativní. Již brzy si pořídím lepící pásku, když mi Chitta poradil, že než se handrkovat s tím fousáčem, to je lepší jednu ze dvou klimatizaček zalepit. Tak jsem zvědav jaké bezpečnostní mechanismy touto operací uvedu v činnost.
Na neděli byl naplánován další výlet. Celou sobotu v údolí Manoa, na které se koukám z okna, střídavě pršelo. Utěšoval jsem se faktem, že toto údolí je spolu s údolím Nuuanu považováno za nejdeštivější na ostrově a vykukoval z chodby přes downtown směrem k místu, kde by se měl konat výšlap, zda tam taky prší. No zdálo se mi, že tak střídavě prší všude, ale nenechal jsem se odradit. Tento výlet byl pouze pro členy a tedy první pro nás novopečené. Sabrina mi zakázala použít městskou dopravu, s tím že mě vyzvedne u školní hospody na rohu Dole a University v sedm ráno, protože jsme byli očekáváni se objevit na druhé straně ostrova již v osm hodin. Řekl jsem si tedy, když carpool (ne snad že by měla v autě bazén, dle doslovného překladu, ale sdílení jednoho auta více lidmi pro dostání se kamkoliv, většinou do práce a z práce) tak alespoň ve třech a nabídl jsem Alokovi, zda se nechce nechat přemístit do Haleiwy, kde s mým druhým fotoaparátem a taky nepoužívanou autobusovou permicí naskočí na bus a objede si ostrov jako já před týdnem. Fakt tu průkazku přestanu kupovat, protože do práce chodím pěšky, na výlety mám šoférku a více jak dalších 18 jízd za dolar pade, což je finanční ekvivalent průkazky, neudělám. Vše proběhlo jak mělo a po projetí ananasovými plantážemi středozápadu ostrova jsme vysadili Aloka u moře. Střídavě vyvaloval bulvy nad štědrostí Sabriny a na burácející příboj, ač stále nebyl ten nejvyšší surf, přestože byl úplněk. Tak jsme ho v tom nechali a popojeli do Mokuleii, kde se už houfovala auta turistů. Pod vedením Patricka s nezaměnitelným smíchem, jak ho tu přezdívají, jsem přeskákali na dva pickup trucky dvou členů a nechali se nablížit po asfaltce ke startu. Trošku mi to sardinkování na korbě připomělo hromadný stop, který jsme s Bivakem uskutečnili na Podkarpatské Rusi, ale tam nás bylo 30 s plnou polní a vozidlem byl světoznámý náklaďák ZIL. Hned ráno se ukázalo slunce a kdosi poznamenal, že to je dost možná jediné místo na ostrově, kde teď svítí. Vyrazili jsme do osvětleného pralesa, ač to zde na hřetu Waianae není tak mokré a vegetace trošičku připomíná evropské subtropy. Brzy cesta začala šplhat na jedno ze žeber horského hřbetu a začli se nám objevovat překrásné výhledy. Naneštěstí je část tohoto prostoru, údolí Makua ohraničena plotem, kvůli tomu, aby se zde mohla obnovit původní flóra decimovaná prasaty, kozami a armádou. Postupovali jsme podél plotu dobrou třetinu celé cesty. Naskytlo se nám jedno příjemné hydrologické zastavení a to u srážkoměru makua#3, tedy hory č.3. Byl to přesně ten, který mi radil minnesotský technik Brad, ať si ho pořídíme pro náš projekt taky. Jako napotvoru jsem kvůli váze vyložil své šroubováčky, ale námořnice Sabrina měla svůj army swiss knife, na kterém byl k mému neuvěření i příhodný křížový šroubovák, zde zvaný philips. Nikdo z výletníků nebyl v okolí a tak jsem mohl odšroubovat víko a vysvětlit mechanismus překlopné vaničky. Mělo to takový parádní maličký digitální záznamníček značky Hobo (tedy Tulák). Vše jsem kolegům bez újmy na zdraví zase zašrouboval a pokračovalo se dál. Čekala nás část, kterou Patrick familiárně nazýval horská dráha, já bych tomu spíše říkal chůze po nakloněném plotě. Aby se milá prasátka nepodhrabávala, tak byl plot nejen vertikální, ale část širokookatého pletiva byla položena i na zem vedle plotu, občas opatřena kovovým kůlem, který volal minimálně po zakopnutí, když ne po nabodnutí. To vše prosím pod úhlem svahu 45 stupňů. Říkal jsem si proč jsou ta oka plotu tak prohnutá, než jsem se vzápětí na ně musel pověsit. No nepršelo tu včera sice asi moc, ale hlína byla klouzavě bahnitá a kobercový plot neskýtal mnoho možností k zachycení nohou. Štastně jsme takto doklopýtali k vrcholu ve výšce necelých 900 m, s těmi terénními hupy tak 1100 metrů a startem v nule, tedy u moře. Z tohoto trojbodu se nám vyjevilo jednak ohromné severní pobřeží, kde se to bělalo bouřícími vlnami, dále spektakulární údolí Makua, za kterým je nejzápadnější bod ostrova, tzv. Kaena point (jsem si jist, že o něm ještě uslyšíte), a nakonec trošku obydlené údolí Makaha. Nad tím vším v jemném závoji mraků a s vodopádkem na boku vévodila nejvyšší hora ostrova, tedy Mt. Kaala se svými 1230 metry. Cestou jsme probrali vše možné mj. oblíbená témata poživačníkova, tj. od jeřabinového vína, přes tlačenku, až po stravu na lodích pobřežní stráže, dále pak ornitologii ve Smoky Mountains. Ale i na kulturu došlo a já mohl objasnit co jsou taneční, k Sabriině lítosti, a taky probrat detaily pěkňoučkého filmu Amélie z Montmartru. Na vrcholu jsem doplnil tělní tekutiny celou okurkou a pomerančem a po půlhodinovém kochání se, včetně pozorování kluzáků v Mokuleii jsme se vydali nazpět. Do mobilu se nám ozvala hladová Cindy, kdy že už budeme dole, protože Haleiwa byla jejich dřívějším domovem a tak jí to nedalo a přijela. Jak jsme postupovali dolů, tak se stalo, že jsme málem sešli z cesty, ale naštěstí nás napravil fotograf Japonec Larry a jeho spolušlapník, vyžilý potetovaný kavkazský hippie důchodce Bell. Dolů jsme se oproti plánu dostali až v půl šesté, na což avízo na celkových 7 mil nevypadalo. Smrtelně hladová Cindy nás očekávala na pláži a tak jsme bez otálení vyrazili do mexické ozdravovny ve městě. To jméno mi z důvodu šilhání hladem (po třech suchých ranních krajíčcích a tom ovoci se zeleninou) neutkvělo, něco jako Chipo, ale přesně to zjistím příště. Vylemtal jsem tam asi litr ledového čaje a snědl předobré placky, tedy mexické taco s místní rybou ahi a taky fazolemi a rýží. Pak už za tmy jsme vyrazili na campus, kde jsem z trouby vyndal upečený desicant a Sabrině odlil trošku erárního acetonu na vyčištění zasviněného okna, protože na její základně Velký Bratr právě nastřikuje velká ucha, tedy obrovské paraboly a ona má takový pěkný nesmyvatelný film na předním okně. No uvidíme příště, zda nebude potřebovat spíše benzín, ten prozatím nemám. Navštívil jsem ještě Aloka abych vyzvěděl, o který kámen křísnul mým milovaným minnesotským foťáčkem Samsungem. Himalájský junák mi místo toho gratuloval k líbezné přítelkyni, tak jsem ho bohužel musel spravit o tom jak se věci mají.
Doma se to všechno třese ve víru vrcholové vstrječi organizace severoatlantické smlouvy a americký synek po vzoru svého tatíka po 12 letech navštíví Prahu v období 17. listopadu. Nějak jsem si nevšiml, že byste to vůbec slavili. To jsem zvědav, zda ho budou taky pod Svobodnou Evropou ukazovat v akváriu, asi těžko. Počasí bylo tento týden mimořádně hnusné, tj. slunce vykukovalo jen v tříhodinových intervalech na půl hodiny a to po celé dva dny. U vás, no to víte lépe sami, už to nesleduju, prý že zas jaro?

Martin Šanda 18.11.2002