Ani neuschnul inkoust na minulém výtisku a je tu další pokračování. Nedá se nic dělat, grafománie mne postihla totálně, a nebo že by se toho tolik událo? No vylezlo to tentokrát dokonce na 3 stránky.
Jedenáctka evokuje pro změnu tu tolik adorovanou hru s míčem, že k tomu, ač nechtě, musím zaujmout stanovisko. Velmi mne zde překvapilo, jak v zemi dříve tak nefotbalové, pokud nepočítáme to rvaní se se šišatinou v helmách a suspenzorech, má náš fotbal, zde tedy soccer, zelenou. V sobotu a v neděli se na všech trávnících čutá, dokonce jsem tu vlastně ještě neviděl tu hru s klackem, jak se  to jeden snaží hodit tak, aby to ten druhý nechytil a ten druhý se to snaží odpálit tak, aby to nechytili ti první. No řekněte mi, co na tom kdo vidí? Ale kopanou tu hrají všechna děcka, tedy vlastně ne, co je ještě zajímavější, že to jsou v drtivé většině holky, holčičky a dokonce i malinkatá děvčátka skorobatolátka. I Chittova dcera se obouvá do kopaček a podkolenek. A pokud se objeví kluci, tak se v pohodě hraje hra smíšená. Klukovský zápas jsem tu ještě neviděl. Tak takové je okouzlení postupem do čtvtfinále, nebo kam až se na mistrovství světa v Koreji a Nipponu dostali místní socceřisti. I na koleji se mne jeden Kambodžan ptal, zda se zajímám o fotbal a tak abych ho potěšil, tak jsem musel použít taková slova jako Nedvěd, Poborský a Rosický. Víc po mně prosím nechtějte.
Minule jsem vás mystifikoval jedním nesprávným havajským překladem, tak malá lekce havajštiny. Ta je nezbytná, protože by se zde i dobře zaučený Oxfordský Angličan občas v textu ztratil. Těmito slovíčky se totiž vše prošpikovává, a mohla by vám ujít pointa. Aloha už znáte, další častá slovíčka jsou mahalo-děkuji, kokua-pomozte, mauka (nikoliv makua) – hory, makai – moře, lanai - balkón. Též se zde nepoužívá sever a jih, ale hory a moře, kterými se udává směr, kde se něco nachází, takže je dobré tato označení ovládat. Často od vás dostávám takové hybridy jako Havai, Hawai dokonce snad i Hawaj, tak vězte že správně je Hawai’i, ev. Hawaii, tedy [hauvajíí] jako když trefíte kladivem palec místo hřebíku. Zase jsem byl tento týden v bance, založiti vkladové konto. Keoni na mně mával, ale nevyšla mi na něj řada. Snad příště. Havajanka Christie mi posloužila při změně konta šekového, založení vkladového poté co přelouskala jméno mé matky za svobodna jako povinné heslo a zvládla i uložení čtrnáctidenního ušmudlaného šeku, co jsem dostal za zaplacení baterek v drogérii. Ale nevím jestli jsem si nenaběhl. Úroky jsou tu tak ďábelský nízké, ještě více než u vás a podmínky tak sešněrované a penalizované prohřešky dělají z ukládání peněz tanec mezi vejci a tak nevím zda tento skorotermínovaný vklad nebude mít spíše zápornou bilanci, pokud tu ze svého stýpka zúročím pár babek.
Minulý týden jsem na poslední chvíli rozbalil obálku z oddělení pro mezinárodní studenty, protože k sekretářce Susaně chodím jen když musím, což ona vytušila a tak mne k sobě zve krátkými emaily. Tak se mi to líbí. No a když jsem to rozbaloval, tak uvnitř byl žlutý papír a já hned věděl, která bije. Naše internaciomáma Linda nás zve na Aloha reception, tedy žranici pro houf cizích universistů, kteří už nejsou studenty a ještě ani profesory. Takové ti divné funkce jako post-doc cvičenec (to jsem prosím já), visitující spolupracovník a podobně nesmyslná označení. Tušil jsem, že to bude bžunda a nemýlil jsem se. Je mým příšerným zvykem, že nikam nechodím pozdě, spíše dříve a tak vypadám jako nedočkavý nenažranec, nakonec to taky jsem, ale nemusí to nikdo vědět. Akce se odehrávala v podvečer v areálu havajských studií, což je malinko stranou od campusu takové čtyřdomí objektů s vysokými a úzkými šikmými střechami. Má to asi evokovat nějaké původní stavby. Jen co jsem sešel dolů do haly, tak se na mně Linda vrhla a začala mi na krk navlíkat řetěz z mušlí, objímat mne a radovat se, že jsem přišel. Je to fakt k zasmání, ale je to myšleno upřímně. Dostal jsem samolepku se svým jménem od Miguely, která je studenkou a v tomto úřadě vypomáhá. Její nepřítomně nivá a zádumčivá krása poloospalé můry, jakož i její velmi dobře vyvinutá postava a na hispánku světlé vlasy musí hochy co hablují espaňol dovádět k šílenství. Nějak jsem tak přemýšlel, kterou z postav v mém nekončícím románu Sta roků samoty bych ji asi přiřadil, že by snad Krásná Remedios? Vešel jsem do sálu, kterým prokukovalo slunce chystající se k západu. Místnost by byla docela dobře prosvětlena, kdyby průhled nezakrývaly kopce žrádla. Omlouvám se, ale jinak to nazvat nejde. Nějak tak jsem to očekával a pilně na to trénoval střídmou snídaní a vynechaným obědem. Hromady tvořily housky naložené roastbeefem, šunkou a sýrem a to asi v sedmi patrech na sobě, dále pak nerez vany s kuřaty a bezpočet mís se saláty zeleninovými i ovocnými. Jen jsem tak odhadoval poměr jídla a židlí v sále a říkal si, že to Diane, pracovnice téhož úřadu, která havajský váhový průměr rozhodně nesnižuje, trošku přepískla, když měřila podle sebe. Usedl jsem na jednu ze židliček a znuděně bloumal po pomalované stěně s havajskými národními motivy. Postupně se začli trousit další šťastlivci, každý dostal korále a cedulku. Zjistil jsem, že jsem bezděky svým usazením vytvořil kondenzační jádro, kolem kterého postupně zasedla celá Evropa. Jak ta podobnost tváří přitahuje. Bylo mi z toho docela příjemně, zas vidět ty kulatější ksichtíky nás Němců, Švédů a Maďarů. Když byl dav okroužkován tak nás uvítala ředitelka mezinárodních vztahů, docela sympatická snědší američanka, v pase již mírně korpulentní. Ta po chvilce předala slovo, či spíše hlas jedné děvčici, která v džínách s nějakým červeným havajským přehozem zapěla na úvod. Pak přišly na řadu takové ty obecné řeči o tom jak se universita rozvíjí a jak máme přinášet kulturu těm co nemohou vystrčit paty z ostrova. No dobře, že už Clifton zná český penzijní systém a já si mohl s klidným srdcem odškrtnout, že plán plním. Dále nám byly představeny všechny pracovnice co mají na starosti naše víza i jejich pomocnice a nakonec nastal zlatý hřeb večera a to byla zase forma skupinové terapie. Dnes nás tu bylo ale hodně a tak když paní ředitelka zavelela Asie nebo Evropa, tak vstal houf lidí, každý se musel otočit jako holub na báni a říct jméno své země. Většina z nás něco zamlela bez točení a bylo vymalováno. Po této povinné sestavě jsme byli připuštěni k volné skladbě svých talířů a Aureliánovsko Segundovské soutěži, kdo více sní, tedy do sebe nacpe, aby nenastala mýlka, že by na této materiální oslavě někdo snil (teda kromě té Miguely). Setkal jsem se s paní Sofií ze Žiliny a probrali stav místních sekáčů, cen koleje a tak, posléze se k nám na chvíli přitočil Krištof z Budapešti, který má na Havaji roční přestupní stanici mezi Lovaní a Parmou a tak spíše konverzoval s Taliány. Společně s Tizianou Cherubini, která je meteorolomodelátorkou jsme jej chemika z nechvalně známé Bilger Hall (ta s těmi sklepními jedovatinami) poučili o meteorologii a hydrologii. Mezitím do mě zahučelo několik talířů s houskami, kuřaty, melounovínokiwiovými saláty, ale hromad neubývalo. Všichni ti školní potentáti navíc jak v rovníkové Africe stály u těch kop a papírovými talířky ovívaly poživatiny, aby na ně nesedaly mouchy. Mezi námi neustále procházela Linda a šeptala nám do oušek to úpěnlivé: “jezte!, jezte!!, proboha jezte!!!”. Nic naplat, slunce zapadlo a my poslední mohykáni jsem nabrali talířky a každý si odnesl výslužku. Měl jsem vzít krosnu, bylo tam toho tak na týden pro celý můj milovaný universitní kruh pochodujících popelnic, tj. Voda-51 i s přiženivšími se hladovci. Místo nich tu byly šlang Němky a tak se nepodařilo tuto skládku sdělat. Kam to přišlo to nevím, ale bojím se na to myslet. Utěšuju se, že to snad dostali nějací houmlesové. Cestou na kolej jsem se ještě seznámil s Massimem, se kterým se známe už od vidění z první schůzky recyklátorů. Ráno jsem královsky posnídal lehce načervenalého hovězího plátku a vydal se znova do rachoty. Tento týden stojí za houby, metám kozelce mezi prodejci půdních výbaviček a honím je, aby to vše dodali včas, včetně toho, že na lusknutí prstů utratím pár vašich desetitisícovek, či stotisícovek a nesmím se seknout. Ostatně je konec roku a tak se musí nakupovat a my musíme začít měřit. Tohle teda pro mne není a v bance ani u handlu bych se neuživil. Už aby to bylo z krku a hračky byly na stole. Mezitím ještě nějaká ta rutina s Cliftonem či nevyspalou maminou Colleen. Ta mně taky potěšila, sama od sebe mi řekla, že nějak hubnu a že to je dobře. Taky si myslím. Občas do sebe sice nasypu hromadu, když někdo dává, ale povětšinou je moje strava objemově střídmá, zdravá, především zeleninová a ovocná, s občasným masem (spíše z lenosti nad vařením, než záměrem či cenou) a s minimem tuku. Cukr nevedu, kromě melounů a máslo jsem musel v půlce vyhodit žluklé a nové jsem už v této tropické osadě nezakoupil. Krom toho jízda na kole a zimní výlety do hor též dělají své. Tak doufám, že to bude pokračovat. Jsme jen na začátku, ještě toho musí hodně dolů.
Ve středu mi Sanjay dal hromadu konzerv co nesnědl a do opatrování mi přidělil vše svoje nádobí, lednici, plastové kontajnery a ramínka. S tím nádobím ze školy toho mám tolik, že bych si tu mohl otevřít vývařovnu. Jentaktak jsem zadržel jeho ruku když jeho masaly, tedy po indicku koření užuž letěly do koše. Vařit s tím sice neumím, ale něco vymyslím. Ještě mně Sanjay tajúplně pozval k sobě do pokoje, že mi chce něco ukázat, co na to řeknu a vybalil pět sametových krabiček, kde se v každé skvěly náušničky či řetízek za stovku, což je zde pro nás studenty a post-studenty šíleně moc. Tak jsem mu to pochválil. Bylo to docela pěkné, ale pětikilo bych za to nedal, ale musel jsem ho ukonejšit, aby se mu domů po pěti letech jelo veseleji. Říkal, že si je musí nějak udobřit, jinak by ho zabily. Na sbalených kufrech měl už připravenou zimní bundu s kapucí do japonské zimy. Úplně mi ten jeho odjezd navodil takový ten svíravý pocit v břiše, že i já budu muset někdy odjet někam, kde stále není 25 ve stínu. Ale za dlouho, ještě jsem stále na začátku a spíše se chystá příjezd a to Mirkův. Protože jsme hoši spořiví sejdeme se na dvojáku, který jsem na koleji usmlouval. V pondělí ráno, jsem s Vinhem, který je manažerem a zároveň chodí i recyklovat, per huba dohodl přenesení své lednice do jámy lvové a to na pekelné klučičí deváté patro, kde budeme mít naše dvojdoupě. Je to fajn se s lidmi znát, ušetří se tím hodně papírování. Ostatně na šestku se přistěhoval nějaký hladový kleptoman a mně začaly ze skřínky Abigailiny mizet jogurty a rajčata. Když jsem dal i dovnitř výhrůžný policejní vzkaz, tak mi zmizela celá dvoulitrovka, tedy půlgalonovka džusu. To mně namíchlo a lednici jsem tedy přenesl na devítku a tím se trefil se do výběru v tombole ubytovací správy. V recepci přicupitala Japonečka Shirley, a s obavou se mne ptala zda udělala dobře, že nás šoupla na devítku. Tak jsem jí to schválil a ona znatelně vydechla. Už tu začínám být vedle opičáka Pažouta známým Horáčkem, jak furt říkám, koukejte jak plavu a když vystupuji náhodou v jiném patře, tak mi jeho obyvatelé říkají, co tu děláš, tady nebydlíš?
Nevím jestli je to shoda náhod, ale tohle číslo je zase nějaké prožrané. No užírám se tu pěkně. V pátek v sedm večer jsem dodělal poslední rekvizici na naše vybavení a poslal jsem do světa 17 tisíc washingtonů a můj žaludek mi tak nějak symbolicky připomínal křížalu, ale ještě jsem musel vyřídit pár emailů. A tak jak si stýskám do českolipského psaníčka jaký šílený hlad právě mám a nevím co sníst, teda kromě toho že úplně cokoliv, tak při napsání tečky za větou se rozeznělo utržené sluchátko slovy ano prosím, jak si račte přát, a z něj na druhém konci rozpačitá Sabrina. Aha, říkám si, zítřejší repete v Haleiwě odpadá, no co na plat. Omyl!!! Martine, víš, jsme teď se Cindy v restauraci a šíleně moc nám toho zbylo. Nechceš to přivést jsme kousek od tebe v údolí Manoa, je to steak s brambory a salát, za chvilku jsme u Tebe. Příště si budu přát něco hodnotnějšího, ale nebudu se rouhat. Myslím, že až ona skončí u armády, tak by plynule mohla přejít k armádě spásy. Pak bych zvážil zda bych se místo půdoznalectví nedal na bezdomovectví. Vyhandloval jsem steak za videokazetu s Kojlou, kterou jsem pro utužování kultur za studijními účely vyzvedl ve školní knihovně. Ani jsem s tou výslužkou nedošel do kuchyně a snědl to na vidličce ve svém pokojíku. Ještě to bylo teplé a strašně dobré. S Alokem jsem navíc pojedl cukrového melounu a všechny endorfiny co jsem v těch podvěscích, či kde to vlastně jsou, měl, se vylily do mého krevního oběhu a rozhostilo se ve mně nekonečné štěstí. Abych si to štěstí nešetřil, tak jsem na Aloka vybalil masovou masalu. Valil bulvičky, kdeže jsem já hoch z vyvařené Evropy sebral indické koření a hned tím ochutil své kuře a začal se mi klanět. Škoda, že jsem mu nemohl dát všechny chuti, dvě předešlé nemasové masaly jsem daroval indické vegetární dívence Anjun s dlouhým černým copem. Ta se přes svou snědou pleť začervenala, ani ne tak kvůli mně, ale kvůli Sanjayovi, protože vytušila zdroj a ptala se, zda On zmizel nadobro. Tak jsem ji utěšil, že ho ještě uvidí, ale až někdy v dubnu. V tento den, tedy předcházející steakové orgii se konal potlach, čili potluck na šestce, jehož capo dělal Massimo se svými vrtulkami a úzkostlivě vybranou bazalkou, kterou pro jistotu koupil v květinářství, panenským olivovým olejem, parmeggianem a kozím sýrem. Jistá japonečka, jejíž jméno jsem nedekódoval, ukuchtila tofu, Anjun indické masalistní fazole s hrachem a rýží a vyčouhlá číňanka, jména jako Čou Lin umně spatlala nakrájená rajčata a míchaná vajíčka. Brabci s bramborovými knedly a špenátem mezi moje oblíbené čtvrthodinovky nepatří a tak jsem ze Sanjayových zásob vytáhl ananasovou konzervu. Pojedli jsme, poklábosili o pravých těstovinách al dente co nelepí, francouzské bagetě co drobí, nadýchaných croissantech a italské pizze, která je křupavá na rozdíl od gumových amerických verzí toho všeho zmíněného. Dalším tématem bylo správné řezání ryb na sushi, indické vývařovny, české knedlíky, včetně ovocných jakož i půdní fyzika. Potil jsem krev, abych jim vysvětlil, že mně zajímá jak prosakující voda s sebou unáší chemická svinstva a jak měřím déšť, slunce a vítr. No asi jako když kolegyně Alena vysvětluje v hospodě jak sbírá mlhy. Koukaly dost nechápavě jestli jsem technik, chemik, zemědělec či přírodovědec, ale do se dá dělat. Vším čím jsem byl, byl jsem rád. Ananas byl mimořádně dobrý, ne jako ta pocínovaná chuť z komunistického Vietnamu.
V sobotu ráno jsem vyrazil expresním autobusem A a vystoupil až v pochybné filipínské čtvrti na křižovatce Kalihi a King, takový místní Žižkov. Měl jsem tam sraz s dívenkami na plážový výlet do Haleiwy. Za chvilku na mně z auta mává Cindy, tak jsem naskočil a jelo se na North Shore. Cesta standardní, přes ananasové lány. Už zdálky bylo zřejmé, že vlny budou velké, ale nepředbíhejme. V turistické Haleiwě jsme navštívili pár galerií a krámů s předraženými suvenýry, protože Vánoce se blíží. To mexické občerstvení se jmenuje Cholo’s. Časně jsme poobědvali v bufetu Kua’aina sendviče s výbornou grilovanou rybou mahimahi a vyrazili nejdříve na západ do Mokuleii. Zdálky již byl vidět opar a to jak vítr odnáší vodní tříšť směrem na hory. Vlny byly tady pěkné, navíc jsme kousek od Kaena Point, kde se střetávají dvě pobřeží. Pak jsme obrátili a kolem domku kde pěstovali červený keř, ze kterého se stříhají ty vánoční hvězdy, co znáte v květináčích, jsme přejeli Haleiwu a vydali se na sever. Dojeli jsme až na pláž Ehukai a to co jsem viděl, jsem neviděl nikdy předtím. Hřmotné vlny o výšce 5-7 metrů se balily a vytvářely takové ty dutiny, v kterých proklouzávalo pár nejodvážnějších surfařů a boogie surfařů. Ostatní, včetně nás, v němém úžasu seděli na pláži a pozorovali je, tedy ty odvážlivce ale hlavně ty nekonečně se opakující převalující se vlny. A to údajně nebyly ty největší, ale na utopení to úplně stačilo, silný proud byl i těsně u břehu. Říká se tomu tady slangově swell, tedy bobtnání a skutečně to bylo pěkně nabobtnané. Zatímco Sabrina dřímala, tak jsme se Cindy zhodnotili nesmyslnost tetování prakticky všech v našem okolí na těch nejroztodivnějších místech, jakož i nabobtnanost povalujícího se silikonu v plavkách tamtéž. Alespoň nějakou výhodu to má, že si s holkama můžu popovídat o holkách. Pak se Sabrina vypravila podél pobřeží a ulovila dva kokosové ořechy, jeden jsme snědli a jeden přijde zasadit do květináče a uvidí se co z něj vyrazí. Na cestě nazpět jsme ještě dorazili na místo činu, tedy Dillingham a Kuhou, kde se bude odehrávat v pondělí repete mého silničního testu. Nacvičil jsem ty správné obloučky, tak uvidíme na co pohořím tentokrát. Ještě jsem si zařídil směrem na kolej s odbočkou na Kapiolani bulvár, kde jsem byl vyžádán udat polohu Sanjayova nacpávacího bistra Ahimsa.
V neděli jsem se nechal tak trošku přemluvit na výlet k závlahovému kanálu Manana, ale nějaké šimrání v nose mi říkalo, že to nebude ono. Tentokrát jsem se zkušeně přiblížil centru expesem A, místo couráku 4 a v Moilili jsem zahlédl Tima, jak s plnou polní hledá místo v autobusu, kde by zasedl. Malinko jsem ho vylekal, když jsem ho zatahal za popruh jeho cvicně naloženého batohu. Tento hoch ze San Franciska, který pracuje jako asistent notáře, se též cílevědomě snaží srazit ozdobné tukové prstence a tak na všechny výlety nosí věci na kempování a tak podobně. Má můj obdiv. Probrali jsme jeho nedávný výlet na ostrov Kauai, kde byl s Patrickem a Megan a vysedli u federálu, tedy jak tomu parlamentu já důvěrně přezdívám, protože prostě tak vypadá, až je to k nevíře, jak jsou tak vzdálení architekti stejně úchylní. Dnešní výšlap vedl Ken Suzuki, s takovým mírně rozpačitým výrazem a šrobeným trémistním asijským úsměvem. Transportérka Sabrina nás s Timem a paní Vicki naložila a jelo se. Vicki se objevila poprvé, marně jsem přemýšlel zda je to Britka nebo Němka a ukázalo se, že je to Němka, žijící od svého mládí po třicet let v Londýně. Vida, alespoň někdo, s kým si můžu popovídat o mých houmlesáckých prospávačkách v James Parku při čekání na kočár do Skotska či Irska. Je tu přes zimu u známé, v létě dělá Američanům průvodkyni po Evropě, prostě ideální stav, o kterém sním, nekonečné léto, maximálně přerušené jednou či dvěma lyžovačkami. Den byl horký už od rána a pot se zas řinul. Výlet začal šíleným klesáním a hned na to děsivým stoupáním. To bylo pro mne, Sabrinu a zvláště Vicki dost a jelikož nás mělo čekat toto ještě jednou tam a totéž, tj. dvakrát nazpět, tedy celkem čtyřikrát, výlet jsme odpískali. Prošli jsme se ještě po takové uschlé planině, která by klidně zapadla do Českého Krasu, proběhli tím dolu a nahoru ještě jednou a vydali se k domovu. Paní Vicki jsme vyložili u muzea umění a vydali se k Manoa Marketplace, tedy mému tržišti, kde jsou shromážděny všechny krámy v mém údolí. Připomněl jsem totiž Sabrině, že tam chtěla koupit pro Cindy vánoční dárek, na což ona nevěřícně koukala, jak dokážu číst její momentální myšlenky. Rozloučili jsme se, i já jsem tam pokoupil cosi padárkov a též maloučko ovoce a vydal se pěšmo na kolej a prospal po tom rekvizičním týdnu celé odpoledne jako jezule.
Chittovi se ta fotka, kterou pracovně nazývám oduhování vrtáci ananasů, líbí tak moc, že donutil webovou správkyňi Aprílu K. aby z ní udělala katedrální logo. Tento týden v údolí Manoa několikrát sprchlo, jednou při západu slunce, takže duha sjížděla jako blesk do země, však to uvidíte. I tato byla dvojitá jako naprostá většina ostatních. Poslouchám místní havajskou pop skupinu Hapa a zvláště píseň Manoa in the Rain, mne začíná dojímat až k slzám a to jsem tu prosím dva měsíce. Nechci to vidět za tok.
Každý americký stát se snaží mít na své poznávací značce nějaký typický výjev. Např. Utah má on známý Delikátní pískovcový oblouk, Washington sopku Rainier, Jižní Dakota hlavy prezidentů na Rushmoru, Idaho známé brambory, New York Sochu Svobody, Minnesota jezera s potápkou, to tak jenom namátkou. Zde se vinou odlehlosti moc cizostátních aut nevidí a tak tu drtivě převádá havajská duha. Na poznávačce a řidičáku. A jsme u toho. Nastal den D a to druhé zkušební pondělí. Už od rána jsem se klepal jako sulc, naposled jsem toto zažil na zkoušce ze statiky tuším před 10 lety, kdy můžete umět sebelíp a uděláte chybičku a z provazu spadnete. Zkouška měla být až v půl druhé a já navštěvoval toaletu v pravidelných půlhodinových intervalech už od rána. Čas jsem si krátil těkavým studiem konstrukce Freundlichovy isotermy, která mi proplouvala před očima. Chitta mně nadto uklidnil tím, že zítra pojedu na základnu sám, když už budu mít ten řidičák. Fakt povzbudivé. Krom toho dorazil po další schůzi taktak se svým povozem, takže nervy tekly po asfaltu autobusové zastávky, kde jsem na něj čekal. Nechal jsem ho pro jistotu dopádlovat k policajtovně, tam mně zařadili do pořadí a za chvilku si mne vyzvedl instruktor. Naštěstí tento mladý mexický asiat vypadal o mnoho přívětivěji, tak nějak jako že mi to snad chce dát hned. Zasedl jsem do vozu a v pohodě okontroloval funkčnost blinkerů, trouby a stěračů a když jsem začal zapřahat, tak kolem prošel Bronson a já byl rád, že jsem dnes dostal Chica, mám-li se držet terminologie Sedmi statečných. Na hlavní permanentně rozkopané třídě, tj. Dillingham otevřeli dnes Filipínci všechny možné kovové překlopy a vypojili několik semaforů a tak mi sobotní kroužení bylo na nic. To mně teda významně uklidnilo. Tu debilní stopku uprostřed parkoviště jsem neminul, ale dnes jsme vyrazili na druhou stranu přes skladiště Bauhausů a jiných Tesco baráků. No jentaktak jsem v závěsu za nepřehledným náklaďákem zatočil doprava po vymazané dvojité žluté čáře a body za špatně odpíchnutý ritberger šly hned dolů. Jel jsem s tím jako bych měl jet po mechu a fakt jsem sám nevěděl co dělám špatně. Též jsem naprosto svou pomalou ušlápnutou jízdou zblokoval každou křižovatku. I to parkování se mi opět povedlo a tak jsem si říkal, že by to tentokrát snad mohlo vyjít. I Chico byl celkem příjemně naladěn a pochvalně mručel jak pěkně kroutím krkem při změně lajn a já měl pocit, že mi přeje a ani si tolik nepíše. Když jsme zaparkovali, tak ke mně začal mít proslov jako tehdá Bronson a já nevěřícně začínal tušit, že je to zas v pytli. Když mi Chico vyčetl jeden dlouhý swing, čili tu zatáčku za tím trajlerem a jednu moc střihnutou a rychlou jízdu 27 mph místo max 25 mph, tak jsem nevěděl zda sním či bdím. Pak to posčítal a řekl. Nasbíral si osm trestných bodů z patnácti, takže si prošel. Řiď bezpečně, v úřadu ti vystaví řidičák. Tentokrát ze mne břemeno nějak nespadlo a dokud jsem tu kartičku neměl v ruce, tak jsem tomu nebyl ochoten věřit. Je to fakt zkouška krasojízdy, když to někdo v tom okolí vypiluje, tak nemusí umět nic jiného. V úřadě jsem s nimi musel usmlouvat, že mi ten český nechají. Chvilku váhali a začali psát do počítače číslo mého českého řidičáku se slovy jako surrender, tedy snad že mám odevzdat zbraně a asi můj český řidičák digitálně pohřbili, aniž by mi ho vzali, což je řešení miliónové. Ještě jsem tomuto úřadu věnoval část svého výdělku, tentokrát babek 18 a celkově mě ten úplatek s přirážkou přišel na $41. Tomu říkám slušná cena. Co by člověk pro zaměstnavatele, který chce abych jezdil, neudělal. Ale i Chittovy ojeté gumy a propálený benzín, totéž u Sabriny, budu muset nějak rozumně vyvážit. Vypadám na té kartičce unavený, ale šťastný cizokrajný prosťáček a považte, můžu s ní kroužit až do roku 2009!! Odměnil jsem se stopou dlouhým sendvičem a tekutiny doplnil 44 uncemi malinového ledového čaje. To by myslím pro tentokrát stačilo.
Myslím na vás jak jste zamotaní do těch policejních pásek a pro jistotu nevycházíte na ulici, aby vás netrefila dlažební kostka. I zde se na hlavní campusové třídě v této souvislosti konal pochod pacifistů, takové holčičky nesly vodovkami namalované lózungy o míru a lásce. To vypravujte Saddámovi. Ale zrovna jsem se cpal grilovaným kuřetem ve verzi standard a tak jsem se na tu frašku nešel ani podívat. Havel dosta důstojný dárek do důchodu a katolický asketa Svoboda se totálně ztrapnil svou vydlácky polámanou angličtinou. Bylo to příšerný, že jsem tu internetovou televizi vůbec zapínal. Dnes bylo dusno pod mrakem a dost horko, i ty třístovky byly ráno v mracích, stejně jako včera. Ty vlny na North Shore prý nakonec dosáhly až 25 stop, tedy 8.5 metru. No u vás, jak koukám na kamery, šedivka bio trojka, radši nevycházejte.

A hui hou (tak do příště)         Martin Šanda 25.11.2002