Jestli si myslíte, že dvanáctka bude tuctová, tak to jste pěkně na omylu. Bohužel se tento týden proláklo, že vlastně sedím  v kanceláři byv obdařen bujnou fantazií si to vše vymýšlím, protože přiletěl Mirek a vše prohlédl, ale nepředbíhejme událostem.
Když už tedy mám ten místní řidičák, jsem plnokrevným havajským občanem a mohu tedy bez obav vyrazit na vojenskou základnu sám. Chitta řekl budiž a tak se taky stalo, tedy ne sám ale s jeho návštěvníkem, Alanem. Alan je něco jako hydrolog dobrodruh. Původem z planin Kansasu, pobýval a studoval kde se dalo. Spravuje jakési horské povodí v Thajsku, kde žije v horách s domorodci 300 km od civilizace, mezitím si odskakuje do USA, kde se snaží vyrazit peníze z takových dobrodinců jako je Chitta dobře míněnými radami, kam by se měl výzkum odebrat. Moc se zajímal o moje, tedy naše, Jizerské počínání v půdně hydrologických záležitostech. Ale zpět k tématu. V pondělí ještě celý rozechvělý z nové kartičky v mém credibilním vizitkovém portfoliu jsem si dal s Alanem sraz v Manoa Marketplace, protože tam on poblíž právě bydlí, přičemž obtěžuje vyžíráním nějaké své kamarády. Chtěl jsem mu sice nadběhnout a být tam dříve, maje v úmyslu ranní pokúpky v místní drogérii-papírnicví s názvem Longs Drugs, ale Joeův Číňan Tre Shi nebo jak se jmenuje, trčel s klíči od trucku někde v zácpě a dorazil právě na čas a já jentaktak na sraz. Ale Alan ocenil jak jsem to precizně načasoval a tak jsem ho při tom nechal. Cestou jsme probrali naše osudy a projekt skládky, který se stane mým nevlastním dítětem, protože Clifton beze mne nemůže žít. A to hned po našem hlavním projektu vsakování herbicidů, fungicidů a insekticidů do hlíny. Chvílemi Alan klimbal, protože se ještě nezmátořil z thajského sedmihodinového jetlagu. Trošku se mi rozbušilo srdce příjezdem na základnu, ale pracně vypilovaná věta o tom že jedu na skládku za účelem vědeckého výzkumu nebyla potřeba. Nastavený řidičák a státní vozidlo udělalo své. Dozorčí na bráně předpisově zasalutoval a pustil mne vnútri. Říkejte mi prosím Tom Cruise, jelikož jsem právě začal hrát v Top Gunu. Na základně jsem byl už jak doma a mé zelené tričko, trophy kraťasy a podškubanost na hlavě se až tak od těch pobíhajících cvičenců nelišila. Na skládce jsem s Alanem konstatovali co vše je tam nedokonalé a jestli to celé má vlastně smysl, zkoukli některá překobminovaně zavedená zařízení a vydali se nazpátek. Ještě jsem se jej zeptal, zda by mu nevadilo, že bychom si odskočili na školní pozemek do Waimanala, kde jsem měl vyzvednout zapomenutý notes s Chittovými poznámkami. Šťastně jsem na místo dokufrovali, jelikož jsem tuto cestu absolvoval zatím pouze jednou, vyzvedli notes, nasbírali cosi makadamových oříšků a vydali se k domovu. Alan smutně konstatoval, že skládka je sice pěkná, ale kam se to hrabe na výhled na Olomanu. No tu cimrmanovskou pohádku o unikátní konstelaci objektů jsem mu neříkal, protože by ji asi nepochopil. Nestává se často, abych mohl jet autem do krámu a tak jsem toho využil a nakoupil hromadu jídla. Dnes má totiž přiletět Mirek, tedy měl. Omyl. Jen co jsem otevřel email tak na mne vyskákaly asi tři emaily, že se Mirek kvůli francouzským nespokojeným leteckým operátorům zasekl v Paříži a právě buď spí nebo bdí a ukusuje croissant. Bylo to celkem dobře, protože jsem se tento den stěhoval do našeho společného dvojáku na výspě deváté etáže. Pokud při prvním stěhování jsem s dvěma nacpanými batohy šel dvakrát, tak tentokrát to bylo čtyřikrát. Už se nechci stěhovat, v tom parnu jsem propotil i vlasy a bylo to o zdraví, přemístit všechny ty krátkodobé věcičky, jako prášek na praní a surfovací prkno, tak i dlouhodobé, jako nové pohory a naškudlené šaty. Trvalo mi to čtyři hodiny, které jsem korunoval úspěchem, tedy že jsem si poprvé zabouchl. Obtloustlá noční recepční jen udělala tsss a zakroutila hlavou nad mou nemožností, když mi tu kartu vystavila před chvilkou, ale co naplat, únavu a eskamoterství se dvěma stejnými kartami od dvou pokojů bylo úsilí nadlidské.
Ve středu ráno jsme měli zamýšlenou schůzku na Havajském ministériu zemědělství, abychom se dohodli jak tu hlínu zasviníme chemickými splašky a jak to pak budeme pozorovat. Na místo nás s Chittou dopravil Joe, který se uvolil obětovat dovolenkové dopoledne. Barák to byl tuctový uvnitř přepažený takovými těmi papundeklovými deskami, vytvářejícími iluzi soukromí. Na sraz přjela kromě nás Číňanka Binh Loo, která vzorky též analyzuje v takových těch chytrých mašinkách jako jsou chromatografy a spektrometry a skupinu dokončovali dva byrokrati. Jeden mladší taky inspektor, taky Steve a taky Japonec jako onehdá ten na poli v Kunii. Druhý, byl šéf odboru pesticidů Robert a potkat ho někde v příšeří na ulici, tak bych se klepal zda mně tento přízrak Freddy nepodřízne, ale na rozdíl od vizáže se zdál být velmi hodným a vstřícným člověkem. Jedna z mála těch vyjímek co potvrzují pravidlo, že každý má na svém obličeji napsáno co je zač. Tuto metodu jinak používám a funguje většinou náramně. Probrali jsme schopnosti naše i schopnosti přístrojů a i na mou chvatně zkonstruovanou Freundlichovu izotermu došlo. Zjistil jsem, že ne já, ale několikařádový rozptyl naměřených dat je na vině, že se údajné body na přímce vyskutují ve shlucích, které jsou na tuto přímku kolmé. Takže to nebyl pondělní stress s řidičáku, ale blbá data co mně deprimovalo nad rámec mého řidičského břemene. Ještě jsem Steva donutil, aby si konečně ve svých závazných certifikovaných protokolech udělali pořádek a neznačili vzorkované lokality pokaždé jinak, tak abychom my, co to nakonec zpracováváme v tom neměli guláš totální, ale jen zdánlivý. Pak už se vše schylovalo k cestě na letiště pro Mirka. Společnost Delta mě kanonádou emailů, které jsem nestačil mazat, informovala o minutových odchylkách předpokládaného přistání letu 219 ze San Franciska, až mne to donutilo počítač vypnout a vyrazit ještě něco spolknout před odjezdem. Dožvýkal jsem bramborovou polívku, tedy spíše nakyslou nabělalou Campbellovskou hmotu bez chuti, ale se zápachem a vyrazil k Chittovi domů. Tak jsem si ještě pohrál se zříceným počítačem, který jsem neúspěšně přeinstaloval, ale to už jsme chvatně naskočili do nového Chittova vozu a vydali se k letišti. Aby alespoň Mirek dostal co si zaslouží, tedy plnokrevného havajského přivítání, nalehl jsem na Chittu ať zastaví, že Mirkovi koupím lei, tedy takový ten věnec z kytek na krk, když už ho místo dlouhovlasé havajské děvy bude vítat blonďatý Čech, stále asi s mírnou nadváhou dohromady s hubeným Indem. Také jsem si poprvé oblékl svou červenou hula košili s bílými květy, kterou jsem jako všechen svůj trvalý nabytý majetek obdržel na odkládací kolejní přihrádce. No vypadal jsem v tom lehce přihřátě, ale ti lokajové z Hiltonu, co čekali na své kunšofty měli velmi podobné, tak mne to trošku uklidnilo. Docela jsem se rozechvěl, že zas uvidím někoho, koho pár let znám. Netrvalo dlouho a mezi pidimužíky se objevil Mirek. To že má skoro dva metry jsem si pamatoval, ale poté, co se převážně na zdejší plemena dívám zvrchu maximálně zpříma, mně zlomený krk dozadu trošku vyvedl z míry. Stoje skorem na špičkách jsme Mirkovi navlíkl lei, zatímco Chitta kroužil kolem letištního terminálu, aby ušetřil za parkování. Hned jsme probrali letištní kontroly i to že Mirkovi museli zkontrolovat, zda tokajské pro Milese má ten správný počet putýnek. Má, tak doufám, že Miles zavrní blahem a konečně pustí žilou koho tedy zná na observatoři v Mauna Kea až tam vyrazíme na zaslouženou dovolenou. Docela poťouchle a s pobavením jsem Mirka pozoroval a vzpomínal na své místní začátky. Bylo to jako bych se díval do zrcadla. Jen Mirkův start zde je raketový, protože mu místní na startovací rampu nehážou písek, ale já mu ji mažu mýdlem svých mazáckých zkušeností. Pocítil jsem trošku nervozitu, že mi někdo leze do mé samotářské aury, ale zdá se že to bude soužití pohodové. Vinh nám z protekce přidělil další dvě kuchyňské skřínky a já ze školy konečně dovalil všechno nádobí a vyplnil s ním všechny naše skříňky. Dvě máme na lanai, hned vedle sebe a další nad vařičem a tu poslední hned pod ním. Jakož i lednice, jedna u schodů do pokoje a druhá v pokoji. Už jsme spolu povařili a zdálo se to docela dobře zkoordinové, bez zbytečných řečí. Na takový komfort nejsem zvyklý, jakož i na to, že dvoják má plochu větší než dva singly a tak asi budeme pořádat taneční, protože střed je naprosto prázdný. Plesová sezóna začne co nevidět.
Je třetí čtvrtek v listopadu a tedy jako každý takový se v USA slaví Den díkuvzdání. Ten se slaví z tradice z dob prvních osadníků, kteří vzdávali díky Bohu za úrodu a tedy své přežití v krušných svých začátcích. Safeway přetékal mraženými krocany, mezi ovoci se objevily ještě bizarnější plody též i neznámé druhy oříšků. Chvíli jsem přemýšlel co s tím, zda mám jet mezi ty osamělé turisty do Waimanala a po woodyallenovsku si zavzlykat nad svou opuštěností. Sabrina se po dvoutýdenním váhání konečně rozhodla že tedy vařit bude a tak nás samotinké pozvala do svého stanu armády spásy. Jelikož jsme byli ještě se Cindy s Mirkem jen čtyři a krocan by byl opravdu příliš, podávalo se kuře s nádivkou, brusinkami, hráškem, pečenými brambory proloženými nějakou mňamtarádou a víno. V Safawayi jsem šáhl pro jiné kalifornské Chardonnay, ale moje volba tentokrát nebyla tak šťastná. Ač to nejsou vánoce, je tento svátek velmi posvátný a tak jsem zavzpomínal na dvě překrásné díkuvzdávací večeře před osmi lety v Minnesotě. Zde to nebylo to pravé předpisové, o to však v komorní atmosféře velmi milé a přívětivé a taky strašně dobré. Oči by stále jedly, jen žaludek už nemohl. Tento den se nedávají dárky, ale dovolil jsem si udělat výjimku a do dívčí domácnosti přinésti překrásná keramická sypátka na sůl a pepř s podnosem, které jsem vyčmuchal z Havaje až v Dejvicích a Mirek pohotově zakoupil a dopravil. Padly mi mezi těmi dovezenými suvenýry hned do oka, a Cindy i Sabrina jen žasly, jak  přesně vím jaké barvy se jim líbí. Že bych nakonec byl opravdu jasnovidcem? Náplní večera byla drezúra jejich dvou koček, resp. kocoura Raleigh, kterého na mostě ve stejnojmeném jižně karolínském městě našla Cindy a kočky Nashville, která pro změnu žebrala v této mekkce country u benzínové pumpy i sželelo se tentokrát Sabrině té milé kočky. Kocour měl zálibu honit světlo po stěně a vyskakovat kolmo do metrové výšky, kočka pro změnu honění mušky na gumě. Bylo to srandovní, zvláště ten kocour byl pěkně vychytralý a oprsklý a proto ho asi někdo odložil. Dále jsem prohlíželi mé zbývající fotky z cest a povídali si o různých, převážně amerických filmech a seriálech. Taky jsem pořádně nainstaloval hudbu na jejich notebook, abychom naši folkovou a rockovou kulturu rozširovali za hranice. Bylo to zas moc fajn a tak jsme tento výjimečný den neutloukli na kavalci v latexem natřeném pokoji. Jak už to v socialismu bývá, tak pokud je státní svátek ve čtvrtek, tak v pátek se neočekává, že by někdo ze státní správy přišel do práce a tak president university pro jistotu vyhlásil volno. To jsme s Mirkem oslavili prací zavlažováním Colleininých půdiček, jelikož ta je na návštěvě doma v Kalifornii. Mirek ještě absolvoval výlet do federální budovy vyškemrat social security number a vrátil se mírně řečeno zhnusen nad tím že devět cifer mu budou vybírat 6 týdnů. Byrokratům se ale musí nechat tvořivý prostor, zvláště těm ospalým havajským.
V sobotu ráno jsme se s Mirkem zapojili do recyklace a poté jsem chtěl konečně vyrazit do Kaimuki pro krytku na objektiv a Mirek s mou permanentkou na autobus užít posledního dne její platnosti a obrazit napoprvé centrum města. Taky tak se stalo. Já jsem vyrazil před kolej a bohužel jsem zjistil, že mám prázdnou duši. Po pumpování se ukázalo, že je to něco s ventilkem a tak jsem to kolo svlíkl a objevil natržený krček. Měl jsem jen leukoplast a igelit, ale kupodivu to fungovalo a kolo drží, a náhradní duše od Sabriny zatím nechám uležet. V Kaimuki, což je 15 min od školy na kole jsem pokoupil přesně co jsem potřeboval a ještě prošmejdil místní dva Goodwilly, tedy krámy, kam lidi odkládají své přebytky od ponožek přes hifi až po gauče. Měly tam i jedno kolo, což byl důvod proč jsem tam vlezl, ale nebylo to ono. Počkáme až skončí semestr a koupíme od odjíždějících studentů naši dvojku. Druhou helmu bychom už měli. Ještě suprovější než je ta moje žlutá jsem při recyklaci objevil na šestém patře, ale nemyslete si, nejsem kramář. Odpoledne jsme vyrazili na Waikiki a skončili na hotelové pláži v Kapiolani parku, což je tak si to nejlepší co je po ruce. Tam jsme natrapírovali Alana, který si ze mně hned začal nemístně utahovat. Tak jsem mu řekl, že na ty jeho fórky neskočím a v dobrém jsme se rozešli. Zase po nějaké době jsem byl v moři, nesmím to zanedbávat ale pořád se něco děje, tak není na koupel čas.
V neděli jsme vyrazili na výšlap na Lanipo. To je jeden z vrcholů na hřbetu Koolau. Abychom se nestresovali jízdou na sraz u královského Iolani paláce, tak nás Sabrina vyzvedla na známém fleku u školní hospůdky tj. Player’s clubu, jelikož to bylo po cestě. Zkušeně jsem zanavigoval na Koko Avenue, kde jsem včera čmuchal v těch Goodwilech a serpentýnou Sierra Drive jsem vyšplhali na start. Objevila se po dlouhé době a bohužel naposled copatinka Megan, dále ze známých tváří rekonstruktor Richard a spousta povědomých zjevů, se kterými jsem ještě neměl to štěstí promluvit. Dnešním koordinátorem byl Ralph Valentino a jeho vizáž byla skutečně italská a figura atletická. Přeříkal nám všechny podmínky s tím navíc, že pokud nebude kapradí dobře posekáno, tak se my všichni, co máme kraťasy, navrátíme zkrvavení. Naštěstí jsem měl na radu Sabriny i dlouhé kalhoty, ale ukázalo se, že pročišťovací skupina udělala před týdnem práci velmi pečlivě a my se nechali nést horskou dráhou za slunného a horkého dopoledne k vrcholu. Vrchol byl někde kolem 700 metrů, start tak 200, ale ty terénní hupy to celé natáhly na převýšení kolem 800 metrů. Ze sušší vegetace se stala o málo mokřejší a i cesta byla místy dost strmá a bahnitě kluzká. Na vedlejším hřebeni jsme zřeli po bondovsku žabincem zatopený kráter, ze kterého vytékal překrásný vodopád. Místo však bylo nefotogenické, jelikož gavajskyje inženěry tam naprdali stožáry velmi vysokého napětí a tak nevratně zmršili toto neopakovatelné místo. Dorazili jsme jako skoro poslední na vrchol a tam se nám otevřelo panorama od Waimanala na východě až po Čínský klobouček na západě a vrcholy Olomany před námi, jakož i městy Kailua, Kaneohe, vojenskou skládkou a golfovými hřišti. Po kochání se, jsme s Mirkem pojedli papáju. Stále jsem koukal na Valentina, který mi někoho připomínal. A pak to přišlo, vždyť to je Robert de Niro!!! Sabrina se mi smála, že moc koukám na televizi, ale při druhém pohledu s úžasem ohodnotila můj pozorovací talent, taky poté co jsem jiného turistu demaskoval jako dvojče Jimmyho Cartera. Po návratu z výletu jsme se sešli s Megan a v nedaleké řecké hospůdce v nákupním středisku v boháčské čtvrti Kahala s ní naposledy poseděli. Dostala od nás kalendář Šumavy, jelikož se k nám příští rok chystá, tak ať aspoň ví jak to u nás vypadá. Večer jsem ještě dostal šílený hlad a tak spocíval celý žlutý melounek galia, tedy po našem cantaloupe.
Mám pocit, že ta prezidenstká kampaň se vám nějak rozbředává a Sergej Zeman Bubka vynechal sebevědomě první kolo, jinak nevím co bych k tomu řekl. Partajní dění nechám bez komentáře, stojí to za starou belu. Počasí zde bylo poslední dny mimořádně pěkné stále a příjemně chladivé. Zima je už na krku, spíme v tričkách při vypnutých větrácích, okna stale dokořán. Panorama hřbetu Koolau je čisté s občasným obláčkem, což zvláště v tom našem čtyřokenním širokoúhlém plátnu vypadá velmi působivě. Vaše počasí ať vezme čert. Docela dokážu překousnout, že na vánoce vločku neuvidím. Vše se tu začíná balit do červenozelených neonek, barev to americky vánočně typických a plastoví Santa Klausové začínají zaplavovat kšefty, u parlamentu obří sněhuláci. Kýč par excellence. Ty vaši gumáci by taky mohli rozdávat dárky, možná by to bylo jediné užitečné co by mohli pro nás
voliče učinit. Tak zas za občas, začíná přituhovat, ta neslibuji že za týden.

Martin Šanda 4.12.2002