Třináctá perioda byla taková dosti rozmanitá. Je-li třináctka považovaná za nešťastné číslo, je nutné na toto téma taky něco říct. Honolulu je druhé v pořadí amerických měst v počtu krádeží. Nevím které je to první, ale to je celkem jedno. Nepáchají se tu naštěstí tolik či snad skoro vůbec hrdelní zločiny, ale krade se tu o sto šest. Je to asi dáno tím, že pro asijské země je to první zastávka v zemi zaslíbené a tak se toho všichni ti chmataví Filipínci, ale i místní Havajci a to jak bílí snědí tak i černí drží a podle zákona džungle berou vše co není přibité a to co je, tak odstřihnou. Chitta před pár měsíci přišel o fungl nové zamčené kolo u svého domu, na Dole street jsou u aut stále vytlučená okna, protože se kolem potlouká spousta bezdomovců a všude na škole visí upozornění, aby se pečlivě zamykala kola a to jen takzvanými U zámky, tedy těmi z pevné ocelové konstrukce, žádnými levnými dráty. Bicykly musí, jako i jinde ve státech být registrované. No jako byste to neznali. Spřátelená zemědělská fakulta, kde měříme naše vzorky přišla v minulých týdnech po patrném nájezdu drogových dealerů o 5 přesných vah, včetně té naší. Ta holka co to kradla to asi měla jako vstupenku do klubu, protože to udělala dost nešikovně. Jednak nechala v laborce rozsvíceno a hlavně po ní zbyly sluneční brýle. To nám ale váhu nenahradí a tak improvizujeme a není to ono a tudíž budeme muset novou váhu koupit a zamykat ji pod několik západů. Musel to ale z fakulty někdo vědět a šábnout se s nimi. Měla to vyšetřovat místní školní policie a tak nám po 6 týdnech zavolali a pozvali si nás na místo činu a když jsme tam s Chittou dorazili, tak nám po telefonu sdělili, že právě nemají žádného vyšetřovatele. Jako bych ten socialismus od někud znal. No aspoň jsme se prošli. Šéf fakulty se rozzlobil, že na to kašlou a tak podle zákona padajícího výměšku jsem byl vyzván, ať jim napíšu liebes brief, jak se to vše přihodilo. Zahrál jsem si při tom na poručíka Kolomba a ve středu jsem svou vyšetřovací verzi sdělil asimetrické havajské seržantce Punahi (teda asi metr vysoké a asi metr široké), která si to vše přišla vyfotografovat a dala mi za pravdu, že to byli drogoví dealeři.
V úterý jsem jel rychle uložit svou gáži, aby naskakovala procenta mně a ne mému chlebodárci, tj. universitě a jelikož bylo úterý, konal se v Manoa Marketplace trh. Koupil jsem do foroty svazek banánů a když jsem platil tak jsem Vietnamcovi oznámil že mám svou igelitku. “To je super, takhle by to měli dělat všichni, něco pro životní prostředí”. Zajásal zjevně potěšen, že není jediným bláznem v této přepytlíkované společnosti a přihodil mi grátis do zmíněné igelitky další dva kousky.
Světlým bodem tohoto týdne byla náhoda, která se nám přihodila tentýž den, tedy v úterý a to v době polední. Šli jsme zakoupit bento – tedy takové to prefabrikované jídlo v celofánové krabičce, dnes konkrétně korejské kuře s rýži a jak je mým zvykem, kecal jsem o něčem na schodišti s Mirkem v rodném jazyce a když jsem bral za exitovou páku tak slyším haló, haló, mluví tady někdo česky? Koukal jsem jako přimrazený, nejdříve jsem si v té změti zvuků myslel, že nám něco upadlo nebo tak. A tak jsme se s Mirkem otočili a za námi o závod po schodišti dolů letěla blonďatá dívčina. Chvíli jsem přemýšlel jak na ni promluvit ale ukázalo se, že je to skutečně Češka a tak jsme se navzájem představili. Zuzana, jméno její, studuje a pomáhá s výukou na informatice a její minikanclík je o patro nade mnou. Ale tím, že je mezi studenty a my s Mirkem mezi zaměstnanci, tak nás mezinárodní úřad od sebe odseparoval jako nadějná studijní zrna od beznadějných vystudovaných plev a nedopřál nám důstojného seznámení na nějaké žranici, ale na linuprostém, nevymalovaném požárním schodišti. To jsme si museli vynahradit sami ve čtvrtek sendviči pokoupenými v kafírně Starbucks u školní knihovny, kde jsme probrali kolikadenní zpoždění je možné nabrat na lince Praha – Paříž - San Francisco – Honolulu, co kdo od září či (srpna v jejím případě už viděl), jak jsou všechny začátky v Americe krušné a nesmlouvavé, jakož i výměnou informací kam na výlet, nakoupit, a taky dohod jak si budeme půjčovat surfovací prkna a velocipédy až přiletí její přítel na Vánoce. Musíme si pomáhat, když je nás tu tak málo.
Tento týden je zase jeden z vypečenějších. Znovu jako ten Ferda mravenec, práce všeho druhu. Odebíráme za Colleen vzorečky půd, kde nás u náhradní váhy nějací Číňani chvilku buzerují ať s acetonem na čištění špachličky  používáme digestoř, načež jim nadřízení Vietnamci s příšernou angličtinou matlají, že jí používat nesmíme a máme radši vypadnout. To fakt potěší. No a tak vyplňuji objednávky, tu na igelitové pytle, balíky slámy ze stájí, zavařovací sklenice pro odběr vzorků půd, digitální jednotky zavlažovacích agregátů a postřikovací ventily, kilovky bromidu (snad ho nedostaneme do čaje). Dále čas trávím somrováním titanových vrtáků od šéfa zemědělky jednoho Egypťana, sháněním plexisklových a PVC trubek na tenzometry v okruhu závodní řidičákové dráhy Dillingham jakož i dalšími bohulibými činnostmi, odkud, kolik a zakolik, zda v City Mill či Home Depot a to hlavně rychle, protože boj s hlavní školní hydrou vystavující objednávky je obtížný, vše podle hesla nemožné nechtějte a v zázraky nevěřte. Alespoň že dbají o náš stesk po domově a dopřávají nám nezapomenouti na kolorit soudružek na našich účetních odborech. Do toho si Chitta přeje abych vzkřísil naprosto beznadějně zakopanou a rozvrtanou doménovou reflektometrii na skládce na měření půdní vlhkosti a tak si koresponduji s nějakým militaristou, kterého spíše zajímá zda už surfuji a jak mi to jde. Je to milé, ale bezvýchodné.
V pátek podle zaběhaného schematu jsme vyrazili na skládku tentokrát v sestavě na debl a to Clifton, Mirek, Miles a já. Počasí bylo nádherné. Vůbec je teď v zimě moc pěkně. Už tolik nepraží, pofukuje a stále pěkně svítí. Zatím ani neprší. Den jako vymalovaný, takový náš brzce zářijový, skoro žádný mráček po ránu a tak jsem na skládce vyfotil celé to úžasné panorama. Byl to sice pátek šestého, ale spíše jsem měl pocit, že je to už pátek třináctého. Upravený program na chytré zapisování srážek mi nefungoval, Milesem přešroubovaný multiplexor ukazoval samá čísla mimo rozumný rozsah, zabahněný Clifton stačil vyčistit tři nádoby místo dvanácti, hydraulický zvedák na odebírání vzorků v té přeschlé jílovité půdě tvrdé jako kámen spíše nadzvedával zátěž, tedy naše těla, než aby se zakusoval do hlíny, takže mi Mirek nakazoval, ať koukám ztloustnout (no to tak!!) a moje časově doménová reflektometrie ukazovala všechno možné, jen ne to co měla. Všechny jsem komandoval co mají dělat, pomyslně včetně sebe, ale prostě to nešlo. Připadal jsem si jako kdybych se úzkými kleštěmi snažil uchopit kulečníkovou kouli. Miles relaxovaně tvrdil, že žádný pátek nemůže být špatný a to ani ten třináctý, protože je to prostě vždycky pátek a po něm následuje víkend. Jestliže by nějaký třináctý den měl být blbý, tak by to muselo být zákonitě pondělí. Za tyto pracovní úspěchy se naše brigáda socialistické práce odměnila okružním výletem na základnu, nikoliv přes Pali tunely, ale přes Makapu maják na východním cípu ostrova. Uzřeli jsme krásné pláže u Waimanala, kam se budeme chodit cachtat po práci na školním pozemku tamtéž, i pláž u delfinária v Makapu, pravděpodobně nejhezčí pláž na ostrově. Zas mi to těmi bochánkovitými ostrůvky s ptáky připomělo jihoirský poloostrov Dingle se skalním útvarem Slea head a bylo mi dobře. Když jsme přejeli na jižní stranu, tak v tom vyčistěném ovzduší se ukázaly všechny tři viditelné ostrovy, tedy Lanai, Molokai i Maui. Miles, který je na Havaji už dvacet let jen vytřeštil oči a řekl woooow, tedy v překladu, že takhle jasně to ještě za tu dobu neviděl a mně se udělalo ještě lépe, že aspoň pámbíček na nás myslí pěkným výhledem.
Po celém tom týdnu, kdy jsem během dne dělal vždy aspoň 15 naprosto odlišných činností jsem usnul hned po příjezdu na kolej. Nerozhodná Sabrina, která by s námi moc chtěla na výlet do Kaena Point, a zároveň je nucena se učit algebru na vstupní test k opětovnému návratu na lodi plavící se oceánem pod vlajkou pobřežní stráže, mi sdělovala v mailech, které se za tu spací dobu nakupily, že na výlet nejede, jede a nejede. Poslední kopretinový lístek znamenající ano, přišel v půl šesté ráno před výletem, ale to už jsme s Mirkem sladce prospali a v telefonátu jí popřáli, ať jí jdou dobře rovnice balistické dráhy rakety vystřelené proti pašerácké lodi v Pacifiku. Ale ukazuje se, že tento výlet v komorní sestavě několika starých i nových přátel uspořádáme za týden a že to bude ještě milejší než s hordou turistů. Já jsem tento den pokryl odvšivováním Chittova domácího počítače. Jen tak zběžně jsem ho prošacoval a hádejte co jsem našel. 9000 kopií jednoho viru, no pak se nelze divit, že ten počítač nefungoval. Jelikož sedmého je výroční den útoku na Pearl Harbor, tak nás Chitta nabádal ať si zajedeme do Pearl Harboru, ale usoudili jsme, že tam bude přecpáno a tak jsem zvolil mini verzi téhož a vypravil se na kole na armádní pohřebiště Punchbowl. Cestou jsem po informaci od Zuzany, že žádný zámek na kolo nemá smysl pokud to není kalené U, ještě zastavil a pustil žilou třicet babek za zámek, ať si i kolo užije nadcházejících Vánoc, když mi Chitta pořád sděluje, že to moje kolo má cenu tak kolem dvou stovek. A pak hurá do kopce do kráteru sopky vyplněného naleštěným mramorem. Pěkně jsem se zapotil a taky uviděl konec silnice Tantalus, po které jsme onehdá šplhali na vyhlídku. Cesta byla vyzdobena a vítr si pohrával s vlajkami z pruhů a hvězd. I na samotném hřbitově byla hlavní třída vyzdobena vlajkami. Všude nápisy, aby se zachovávalo dekórum a tak jsem slezl z kola a vedl jej po boku a přitom jsem přemýšlel zda je pro tento havajský Arlington důstojným pojmenování ”miska na punč“. Samotné hroby nemají stojaté náhrobky, ale jak je namnoze v USA zvykem kameny lícující s povrchem terénu. U mnohých hrobů byly položeny věnce a zapíchány miniprouhaté hvězdnaté vlaječky. V centru pohřebiště se už schylovalo k nějaké parádě, byli zde mariňáci v bílých uniformách s těmi pepkonámořníkovskými čepkami na hlavách a též se sjížděli veteráni v květovaných havajských košilích. Ještě jsem vystoupal na vyhlídku nad městem a pokochal se výhledem na betonovou džungli, poté jsem prošel místní pědestál se sochou víry ve vítězství a svobodu s mozaikovými mapkami bitev o Quadal canal, Midway, Hawaii, a vůbec celý Pacifik za druhé světové. V tu chvíli mě zastihla známá melodie pojednávající o rudé záři raket a pruhované vlajce poseté hvězdami, která stále vlaje, při které si patrioti dávají dlaň na srdce. To jsem neučinil, ale alespoň jsem postál po boku mého bitevního velocipédu s nově vyměněnou přední duší. Pak jsem se při proslovech kapitánů a plukovníků vytratil a zajel znovu navštívit Comp USA za účelem nákupu reproduktorů, coby vánočního dárku. U kasy se mne místní Americký asiat Brandon zeptal. Tak Martine, dnes jen reproduktory? Koukal jsem co to blábolí, ale pak mi došlo, že zas platím kartou a jemu pěkně vyjela na monitoru cédéčka koupená před měsícem. Ještě mě chvíli tahal na cezené nudli, že si mám připlatit sedm babek a oni za mnou pošlou Lajku i na Měsíc kdyby se mi náhodou moje reproduktory rozbily. Na to jsem mu samozřejmě neskočil a zbaběle utekl, nasedl na kolo a pádil na kolej, abych stihl recyklační párty. Po malém kondelíkovském spánečku jsem se vyšňořil do své květované košilky a s Mirkem jsme vyrazili na party. Hned z počátku tam bylo pusto a prázdno, Mirek vtipkoval, že Iris s Milesem nakupují do recyklačního náklaďáku pizzy, což se nakonec skutečně ukázalo jako pravda. Sešlo se pár lidí kromě nás s Micahem a Vinhem, většinou asijských dívenek. Hlavním bodem se ukázalo to, že nás Iris v únoru opustí a dle slov manažera Vinha to bude jako úmrtí v rodině a na její místo budeme muset rekrútovat 5 nových lidí, aby zastali její práci při rozmetávání papíru ve sběrném kontaineru. Taky jsme se dohodli na rozlučkovém kempování u ohně u Čínského kloboučku někdy v únoru. Pizza byla taková americká levná a gumová, ale ani to mi nezabránilo se jí přejíst.
V neděli byl další výlet, který jsem popustil, protože jsem měl být na druhé straně ostrova už v 8 hodin, takže bych musel vstávat někdy v 5 a na absentujícím výletu na Kaena Point jsem se tudíž s nikým nemohl domluvit. Mirek se zázračně ráno dokopal vstát v půl šesté a vyrazil na kole zřít 35000 běžců na Honolulu maratónu. Já jsem se odebral do školy dorazit Chittův počítač, pak jsme pojedli a pro tentokrát já na kole a on s permicí autobusem vyrazili na Waikiki. Já to poprvé bral po Kapahulu avenue, po chodníku a  pak po cyklistické stezce a on busem 4 po klasické trati přes McCully, mostek Ala Wai a Kuhio Avenue. V Kapiolani Parku docházeli po 11 hodinách poslední zoufalci maratónci, někteří již bez bot a s úpěním ve tváři, přesto měli u mne za těch dvaačtyřicet kiláků obdiv. Dnes dost foukalo, takove Ost See u Rujány a na pláži skoro nikdo nebyl. Vlezl jsem do vody dvakrát a to všechno jen kvůli vám všem za které se tu musím koupat, jinak to byl čirý nerozum. Ostatně co je to taky za nápad lézt do moře v prosinci za prochlazujícího větru o teplotě 20 stupňů. S Mirkem, který tu odvahu se obnažit a ponořit neměl, jsme posléze shlédli západ slunce, rozjeli se po svých trasách domů a večer se odměnili usmaženou rybou mahimahi ve vaječném těstíčku s bramborem. Ještě jsem zas vypral a tím se dopočetl podle pracích period že tu jsem již bezmála čtvrt roku. To nám to nepěkně letí. Mikuláš za námi, aniž bychom něco zaznamenali. Jen v centru vyrostli naprosto nevkusné sochy Santy Klause jak dělá hang loose, Santové Klausové, takové staré báby, kolem které se batolí tučnáci - vše poctivý polypropylén, na palmách jssou navěšené polystyrénové blyštidlem povlečené vánoční zvony a vedle toho nadživotní plastový sněhulák a myšák. V tomto tropickém prostředí to má skutečně ránu.
V nové místnosti na koleji jsme s Mirkem již pěkně zabydlení. Jen mne mrzí že jsem na dvanáctce opustil Aloka a kvůli shonu ho nemám čas navštěvovat. I Aliho manželka, roztomiloučká Indonézanka dělala smutné ksichtíky na recyklační párty, že je škoda, že mně nevidí tak často. Ale zas tu máme jiné typy. Jednak polostudent polomanažer Vinh, kámoš Micah co s náma snídá. Vždy se nad sendvičem pomohlí a pak z nás šibalsky tahá česká sprostá slova, lišák jeden. Hlavní figurkou v kuchyni je zelený Tajvanec. Musí to být nějaký synek od hospody, protože pořád vaří a kdykoliv jdeme kolem tak má své trávově zelené tričko a kostkované kraťasy a buď něco vaří nebo usrkává nudle a čte čínské bulváry. Naše jednotka s osmi pokoji je bohovská. Kromě nás tu bydlí už jen 3 další hoši a jeden pán středního věku. Jednak sympatický holohlavý Američan, který vždy ráno cvičí jógu, pak další Američan, kterého skoro nevidět a pak jeden Číňan, který pořád má červené tričko s těmi žlutými hvězdičkami a chodí ve vycházkových teplákách. Asi nějaký svazák. Má takové samozřejmé Mohoritovské manýry, chvilku je důležitý a chvilku se chce družit. Chitta nás nabádal, abychom se přestěhovali do nově renovovaných školních apartmá za stejné peníze. Ale že bychom chtěli s Mirkem bydlet mezi rodinkami v jedné ložnici, to už by se nedalo posuzovat jako studenstký život na koleji, ale jako partnerské soužití a po tom ani jeden rozhodně netoužíme. Taky je tam více hluku, žádný výhled a žádné sličné Korejky, Thajky, Indonésanky a Číňanky, no a na Japonky jsem úplně zapomněl. Též lednice využíváme naplno, sám bych si na nákup tří tuctů vajec, 12 jogurtů netroufl, takto se vše dramaticky zlevňuje. A tak si vaříme (jednou za čas) a kecáme na lanai o všem možném. Ještě jsem začal uvažovat o tom, že bych do toho noteboočku přikoupil modem, abychom mohli mailovat i z koleje. A jak ho tak prohlížím tak jsem našel jeden zabudovaný. Jelikož je tu paušální lokální hovorné, tak teď už navečer do školy nechodíme a dopisy od obdivovatelek i český ranní tisk, stahujeme s výhledem na osvětlené údolí Manoa, eventuelně i přímo z postele. Dost se tu ochlazuje, už spíme v tričkách při přivřených oknech a vypnutých větrácích. Prý tam taky máte zimu, snad i dokonce ruskou? No jen aby ten nový president nebyl nějaký šloufovsko grégrovský rusofil. V Česku je možné úplně vše. Mirek mi říkal: Třeba jen si tu tlamu představ v každé školní třídě. To by mi k frustraci stačilo úplně. Tak s tím něco proboha dělejte!!!

Martin Šanda 13.12.2002