Vánoce byly pěkně zvláštní a celkem uspokojivé, ale nepředbíhejme. Ve zlatou sobotu nebo jak se ten vrcholně adventní čas jmenuje, jsme se rozhodli pokrýt skoro poslední bílý flek na mé mapě návštěvnosti ostrova Oahu a to Sea Life Park a pláže Waimanala, které se nacházejí na severovýchodním cípu na větrném pobřeží. Vypravili jsme se tam s Mirkem a to busem 1 z Pucks Alley. Netušil jsem co to Mirek říká o křižovatce King, Beretania a University, ale zdá se, že spolu s tím, jak pilně studuje na řidičák, brzo vezme taxikářský vedlejšák. Honolulské uličky začíná mít zmáknuty lépe než já. Ostatně já řídím a koukám, abych něco nenabořil a on naviguje. Skutečně se to tak jmenuje a to přes to jezdím už tři měsíce. Z jedničky jsme vysedli u Hawaii Kai, což je takový záliv posetý H systémy. Málem nás zajela ve sporťáku taková panička a když Mirek říkal: No tak jeď Marcelo!!!, tak jsem si taky uvědomil že vypadala jako Holanová. Takže i Mirek má ten zlozvyk přirovnávat jedny lidi k druhým, nejsem sám!!! Plážový bus 22 co vozí pasanty do Hanauma zálivu jel docela brzy a byl obsazen z části skromnými a úzkými šikmáči a Vietkongy, mám-li opět použít Mirkovu terminologii, z části rozkydanými americkými burany. Obdivoval jsem sportovce středního věku, do kterého bych neřekl, že svůj čas věnuje postižené paní ve sportovním na vozíčku. Plebs vysedl dle předpokladů v Hanauma, vozíčkáři u Sandy Beach, pláže kde domorodci kloužou na vlnách bez prken, tzv. body-surf a pár zoufalců jelo až na konečnou. Tentokrát byla už Makapu silnice otevřena a tak jsme doskákali až na větrné pobřeží. Krátce jsem očíhli ceny v delfináriu a uznali že 70 babek za podmořský výlet necháme v kapse a vypravili se poplavat u nedaleké půlměsícové pláže. Omyl, červené vlajky nahoře, vlny 3 metry a tucet expertů na boogie prknech krouhalo zatáčky ve vlnách. Velmi spektakulární. Po chvíli jsme se pěšmo vypravili do Waimanala, což nám trvalo slabou hodinku. Znaveni cestou po asfaltu jsme skončili v prvním parku. Ještě jsme šli notnou chvíli po krásné byť uzké pláži a zakotvili za volnějším místě. Vlny byly tak akorát, do metru a balily se maximálně v kolenové výšce a tím jak byl písek světlý tak i modrá voda byla bleděmodrá. Moc pěkné koupání a plavání. Pověst se vylepšuje, jen to bohužel není za rohem, ale dvě hodiny autobusem. Na večer jsem naplánovali film na pláži, Harry Potter I a tak jsme se v předstihu vypravili na okružní bus 57, který jede až do Ala Moany. Chvilku nás otravoval místní Pepek Vyskoč a loudil na Mirkovi jablko. Když jsem mu posléze přeložil co říkal, tak neveřícně kroutil hlavou, co všechno jsem tomuto žvatlajícímu Havajci rozumněl. Autobus dlouho nejel a tak jsme mohli pozorovat jednu “rómskou” osadu, kde to oplývalo matkami – krev, mlíko a hodně živočišného tuku. Dokonce nám bylo dopřáno vidět tuto hmotu utíkat a baletit. No nikomu bych to nepřál vidět. Asi tak v poločase, kdy měl bus správně jet se ten dokodrcal a my se nechali přepravit do Ala Moany. Z dálnice Pali jsem ještě v mírném rozechvění pozoroval tři vrcholy Olomany na některý z nichž dost možná zítra vystoupím. Slunce bylo v západu a ostré zubaté hřbety vykrajovaly vodorovné ornamenty ve vzduchu, tak asi jako když se podíváte z boku na promítačku. V Ala Moaně jsme přesedli na devatenáctku a nechali se dopravit až ke stříbrnémů plátnu. Tam jsme za pětku dohromady (tedy 10 babek) nakoupili kuřecích kousků, vaječných závitků a nudlí a než nastala tma tak jsme se na alumatkách rozložili tak, aby nám kokosové palmy nevadily ve výhledu. Harry Potter mne tedy nezaujal. Omlouvám se dětem a fandům. Jednak vedle mne hlučel benzínový agregát pro promítadlo, Texasani za mnou na stoličkách požíraly popkorn a vydávali zvuky jako prasata a když už jsem té polykané skotské a britské angličtině rozumněl, tak mi nedocházela vymyšlená čarodějnická slova, která jsem neměl kde pochytit a děj tak vyžadoval hodně investigativního intelektu, kterým jsem již ten den neoplýval. Málem jsem usnul. Konec, možná to nejlepší, jsme nechali plavat a vypravili se na čtyřku, aby nám neujel jeden z posledních spojů na kolej.
Jestliže je zlatá neděle, musíme být na Olomaně, pravidelném členském to výletu klubu turistů. Sabrina nás s Mirkem vyzvedla na obvyklém místě u hráčského doupěte a přepravila do Kaneohe, kde turistický nečlen Mirek vysedl a amortizoval svou autobusovou permanentku výletem kolem ostrova v obráceném gardu než já kdysi. My se dopravili kousek dále do Kailui pod Olomanu. Z tohoto úhlu vypadala ještě šíleněji. Místy 60-90 stupňů stoupání hned na první vrchol, Olomana má tři. Začali jsme v dosti teplém ránu stoupat, zprvu po svižně se zvedajícím podhůří, to se brzy proměnilo v ostrý výstup a ten pak v téměř kolmé lezení s jedním místem, kde bylo na výšku pár metrů lezení po laně. Občas prokoukl třetí jehlan a mne se vybavili kalendářové fotky s Číny a těch jejich dračích skal. Stále, ale lezeme na první sice nejvyšší, ale nejlehčí z vrcholů. Nad lanem už vedl kozí hřbet šíře dva metry na každou stranu tak 100 metrů strmých pralesních křovisek, kam pád by snad byl ještě horší než na hole skály. Myslel jsem na Chittu a jeho závratě, které se mi taky dnes dostavily. Z vrcholu byl výhled 360 stupňů na hřbet Koolau, Waimanalo, mariňáckou skládkovou základnu Kaneohe až k Čínskému kloboučku. Na druhý vrchol jsem byl líný sestupovat a třetí jsem rovnou vzdal, když jsem viděl jak ti mravenci lezou po laně kolem kterého nic není. Ještě chci na Hawaii, jakož i tomto světě nějaký čas pobýt. Na výletě jsem potkal nějakou paní s Iowy, která měla české předky, pěkně jsme probrali Spillwill a Dvořáka. Vzájemná předvánoční hlubinná zpověď, či chcete-li kognitivní terapie se Sabrinou byla taky moc pěkná, ale taky si něco musím nechat pro sebe. Na výletě jsme ještě porozprávěli se Stevem z Kalifornie a i Tim, zhublý trojvrcholovec se znovu objevil. Moc pěkné. Mele Kalikimaka, tedy veselé vánoce, už se do té doby neuvidíme. Předal jsem svoje dárky, tedy reproduktory a český kalendář a vydal se ke koleji.
Na pondělí si nevzpomínám, nějaké to stokrát nic ubylo osla. Vlastně ano, navštívila nás Sabrina, která dostala geniální nápad a podarovala nás dvěma papírovými nákupními taškami plnými vybraných dobrot z vojenské dotované prodejny na základně. Oba nám to připomnělo Mikuláše dávných dob dětství a tak jsme se radovali, že Vánoce jsou to co nevidět, tedy vlastně zítra, u vás dost možná už dneska. Tmavočervené chrupavé třešně z nedalekého Chile, kde léto vrcholí, korejské hrušky, papáje, hvězdicové ovoce, makadamové oříšky v čokoládě, mexické krekry s mangovou šťávičkou, cukroví podobné tatrankám, havajská sekaná, banány, mineoly. Prostě paráda. Děkujeme Ježíšku!!!!
A máme tu úterý, Štědrý den. Američtí barbaři nic takového neznají a tak dělají že pracují. Snažil jsem se vyzvednout v Pearl City zavařovací sklenice, ale vnitřní zmatek v této firmičce mi to neumožnil. Alespoň že máme igeliťáky od Vivian Urbánkové. Nebyly to korále, ale velké náušnice a zlaté kroužky a prsteny na rukou co mi snad tu Urbánkovou připomnělo. Přivezení balíků ze skladu s pytly jí tak udýchalo, že mi ji až bylo líto, alespoň za dárky jsem jí poděkoval. Posledním nákupním bodem bylo Kmart, kde jsem zamýšlel koupit chladící boxy na vzorky. Doskákali jsme na Nimitz Highway a v letním horku zaparkovali vozítko u krámu. Chlaďáky neměli, jinak v krámu bylo šílenství v pravdě předvánoční, převážně filipínské, díky nedalekým dělnickým osadám. Místo chladících boxů jsme koupili plastové 200 litrové přepravky na náčiní v barvách vánočních, purpurově červené a tmavě zelené. Mirek šel okouknout kola co našel na internetu a já ještě pár drobností. A jak tak jdu mezi regály hledaje dané propriety, tak můj zrak zůstal omráčen předkloněným plastikovým výstřihem. Tato a ještě jedna podobně domodelovaná dámička vzbudily všeobecné rozechvění u předvánočně nabuzené mužské populace svým povykováním u kasy. Tak až vám Sonička Polonyiová příště pustí reportáž “Jsme dvě a po natáčení spolu moc rády nakupujeme” a v pozadí vedlejší kasy budu já, šavluje se zelenou polní lopatkou, tak jsem to skutečně já. Štědrý den jak má být. Půst jsme zkazili dvěma plátky olivově salámové a zeleninové pizzy snědenými přímo za tepla (tedy ve  vedru) na parkovišti, zatímco vy mnozí jste tou dobou trávili kapra se salátem. Ve škole už odpoledne nikdo nebyl a Mirek lkal, že jsme jediní co tou dobou ještě vyšilujeme ve škole, asi mojí vinou. Ještě Susan tam byla a tak jsme s ní probrali Vánoce, ona nám spiklenecky otevřela všechny bonboniéry s makadamovými oříšky v čokoládě, egyptské cukroví, oplatky v čokoládě Godiva a vrchovatě nám naložila. Moc moc dobré. Merry Christmas a jde se domů slavit.
Štědrý večer nastal. Vše to začalo přečtením Sabrinina průvodce po italské restauraci Paesano, který v drobném písmu vydal na celou stránku. Každý z nás, tedy Mirek a já jsme jej přečetli pro jistotu dvakrát, aby nenastalo žádné faux pas, vyšňořili jsme se, já do skoroitalské sekáčové košilky a zánovních pukovaných kalhot od tamtéž a Mirek podobně a vypravili jsme se jako cestou k Safewayi. Dole na koleji všichni Číňani zbystřili zrak, co se dnes děje, o čem oni nevědí. V kostele u Saint Francis právě končila mše, které Mirek familierně říká párty. Do Paesana, které se nachází na okraji stejného parkoviště jako drogérie Longs a sámoška Safeway jsme dorazili přesně na objednanou sedmou hodinu večerní. K mé radosti jsme dostali stůl pro dva přímo uprostřed a tak všichni ti Asiati mohli okukovat ty dva ruské hošíky, které ještě neznají. Vše probíhalo jak mělo, dostali jsme horký chleba a máslo a sklenice vody s ledem. Rozbalili jsme látkové ubrousky a pokryli s nimi naše těla. Brzy k nám přispěchala energická okatá černošsko-asiatská míšenka Laura a s běžným jídelním lístkem na nás vychrlila dnešní speciality. Znalecky jsem pokyvoval hlavou, ač jsem zachytil jen 1. filet mignon a 2. humr. A tak jsme si objednali něco z rybí sekce běžného menu. Mne padla do oka Fish Picatta, tedy dušená s vinnou, máslově česnekovou omáčkou a kapary, Mirkovi Fish Arabiatta, tedy po česku rabiátská, s rajčatovou pálivou polevou. Obé s opečenými bramborami. Než to přišlo, tak jsem pozoroval Lauru jak pobíhá od stolu ke stolu a stará se o hosty, přičemž mi vrtalo hlavou koho mi tak silně ona připomíná? Až jsem na to zas přišel! Vždyť to je kolegyně Alice, no jasně velké oči a ráznost v jednání, přesně. Ač italská, byli jsme tam asi jediní Evropani a skoro jediní Kavkazani a tak jsem přemýšlel, zda místní asijský usměvavý personál ví alespoň na mapě kdeže je ta Itálie a v duchu jsem si tak říkal co by se zas zde nelíbilo Massimovi. Dojedli jsme chleba a tak jsem stlačil ubrousek na ošatce ve znamení, že chceme další. Nikdo se toho ale nechtěl ujmouti a tak Mirek brblal, co že je to za servis, abychom nemuseli dávat spropitné. Jídlo bylo neskutečně dobré. Rybou byla mořská opaka-paka je její struktrura a trošičku i chuť bez namlouvání připomínala kapra. Malé porce byly pro nás tak akorát, ty velké bychom jedli minimálně na dvakrát. Rybičku jsme utopili v Heinekenu a Amstelu, protože místní vína byla přeci jenom dost drahá. Jako správný Američan jsem vytáhl kreditku a vložil ji k účtu a zatipoval (tedy tuzéroval) jsem tužkou na předtištěném účtu. Dosti srandovní. Ale vešli jsme se do doporučeného rozpětí, které bylo na účtence vytištěno a tak nás příště zas rádi uvidí. Ostatně nechali jsme tam dohromady padesátku, a já přemýšlel zda by to u Tří Pštrosů nebylo minimálně taky tak. Ale měli jsme z toho pěkný pocit, že jsem Štědrý den nestrávili o sardinkách a krekrech na cimře. Ani se mi nechtělo věřit, že tak vkusná a dobře vypadající restaurace může být na parkovišti vedle běžných obchodů. Na koleji jsme otevřeli Ďábelský potok, tedy místní kalifornské Chardonnay a spolu s makadamovými oříšky a pistáciemi prodiskutovali večer místo pověstí od Zemi Davidově a pohádkách o dobru co vítězí nad zlem.
Den vánoční, tedy Hod Boží jsme strávili volnem. Mirek se záhy vypravil na pláž u Diamantové hlavy a já ho následoval za hodinu. Jediné co jsem ten den od Santa Klause dostal bylo píchlé kolo, když jsem uvolňoval cestu na Dole street autu a zajel jsem do automobilového okenního skla, které rozbíjejí povalující se bezdomovci. Zjistil jsem to až později a dost mně to roztrpčilo, ale pak jsem si ve vánoční náladě řekl, že jiní nemají třeba co jíst a jediné moje utrpení je jít vedle kola za slunečného počasí na pláž a mít tak čas na přemýšlení co zas napíšu sem i do emailů. Mirek už myslel že našel špatnou pláž, ale nakonec jsme se sešli. Já pobyl krátce, koupání zde je špatné neb moře zde nemá ani půl metru, ale jinak spousta surfařů i winsurfaři dva se objevili. Na zpáteční cestu jsem naložil kolo na autobus. Ty mají takovou sklopnou konstrukci pro dvě kola vepředu. Chvilku jsme s ní zápasil, ale pak se to povedlo. Večer jsme vyzvedli nového Chittova Inda, Goloka s rodinou a vydali se na indickou oslavu k Chittovi domů. Paní Chittová, její jméno se nám ještě nepodařilo zjistit ani investigativně od Inda Sushanta, nám hned naložila těstové žlutozelené bobky se zelenou pálivou omáčkou, tak že indicko jídelní nováček Mirek začal sykat, ale posléze se otrkal a jedl jako já. Mne bylo furt přihazováno, jako bych byl snad nějaký vyhlášený žrout? Dnes to byla velká párty, asi 5 rodinek, všichni Indi a my dva Čehúni. Různé indické tvary obličejů, jeden takový skoro turecký, sváteční sárí, diskuze ryze indické o cestování, sněhu na mainlandu, jídelních odlišnostech jednotlivých státních indických provincíí, jak se uchytit v USA a ošálit imigrační úřady a tak. Malinká Golokova roztomilá dceruška vzbudila všeobecné žvatlání u všech Indek a tak jsem si říkal jak jsou ty ženské na celém světě stejně milé. Ale jsme tu kvůli jídlu, tak do toho. Chodů, tedy druhů bylo několik. Výborná suchá a dlouhá řýže s krevetami, indické curry kuře, zelenina ala čína, jogurtové kuličky v cukrové šťávě, čočka na žluto prostě mňamky mňamíky. Musel jsem si nabrat dvakrát, abych neurazil a tak jsme s Mirkem šli domů jako dvě vánoční koule. Toto obžerství mne tak zmohlo, že jsem hned po návratu usnul.
A máme tu Štěpána, druhý svátek pracovní po dni Štědrém a barbarství nezná mezí. Dohaduji se se závlaháři, že číst umím a mimoto půlcoulovku přeci poznám, až uznali zmatek u sebe a přijeli nám závlahové trubky vyměnit za coulovky. Sycení půdiček a chlubivá naladěná Colleen s novými náušničkami od pozorného manžílka. Prostě radost. Akorát nám vyhuboval vedoucí katedry Jim, že jsme lajdáci a naprosto zanedbáváme rozložené vánoční cukrovinky v sekretariátu. Ale hrabte se v tom, když máte ruce černé od zaprášených trubek. Pátek, nákupčího, svátek. Ještě než mi bylo dopřáno nákupu dalších hraček, tak jsme pomáhali nastěhovat laboratoř Japonce Audrey. Vybudovali jí mezanin za 12 tisíc, ale ve skutečnosti to byla dle Murphyho či Parkinsonových zákonů, ztráta peněz, místa a zvýšené úsilí při chůzi do patra. Alespoň, že na mne trošku dali a nenacpali tam ty neskladné kovové skříňky podle původního plánu. Bylo mi jí líto a i ona mi roztrpčeně kývala hlavou, jak se jí tam teď bude blbě pracovat, když uprostřed úzké laboratorní uličky je kůl zvící sloní nohy, který bude muset obíhat s horkými zkumavkami. My jsme v našem projektu dostali zázrakem zavařovačky, já poslal objednávky do Precizního rádia a pro plastové signalizační vlaječky a vypravil se do City Milu na óbr nákup. Miles žadonil o truck a tak jsem po Cliftonově příjezdu s vanem mu tu radost dopřál a nasedl do toho čtyřřadého autobusu pro 15 lidí a vyrazil za roh do “OBI”. Vybrakoval jsem je tam do posledního šroubku a zanechal tak dvěstěpadesátidolarovou jizvu na školním účtu za šroubováky, klíče, kleště, signalizační pásky, trubky plastové i kovově galvanizované, trychtýře, šroubečky, stříbrnou i bílou pásku, kolínka litinová i polyvinylchloridová, rukavice a horolezecké lano. Až to tady skončí, tak si nasadím sluchátka a budu zde vozit Simpsonovské děti do školy, už mám ten rejd toho pětimetrového mikrobusu ve voku. A nebo zavlažovat golfová hřiště, kterých tu mají na území rozlohy Prahy celkem 37. To by se mi líbilo.
Počasí trošku větrné a deštivé, no stejné jako to vaše, jen tu nemrzne a auta se neklouzají. Na politické frontě naštěstí klid.  Tak hodně úspěchů v roce třetím.
Martin Šanda 28.12.2002