Tentokrát se toho semlelo zase více. V sobotu mi byla až pod nos, vinou mé liknavosti a zaneprázděnosti, doručena Zuzanou a jejím Tomášem moje minnesotská trika a tak tu zas můžu honit módu. Sobotu jsem věnoval opět celkové sanitaci. V prádelně jsem při praní prádla i drhnutí špíny z mého výletního baťůžku probral se sousedem Vincentem, kterému je asi padesát a vyučuje politické vědy, absurdnost volebního systému v USA, jakož i celkové místní politické klima. Vincent to je taky zajímavá figurka. Během svého vyprávění dělal takové různé intelektuální škleby a to na sobě ani neměl svůj růžový koupací plášt. Ten den jsem se dostal i ke krejčovské práci a můj baťůžek dostal dáreček v podobě nášivky havajského pěšinově horského klubu, jehož jsem už členem.
V neděli šli turisti do mnou neoblíbené oblasti Waimana a tak jsme s Mirkem a Sabrinou upekli soukromý výlet. Ten den bylo ale hnusně, zamračeno a občas i pršelo a tak po objetí ostrova jsme se vrátili do Honolulu. Alespoň jsme v Kalihi vyfotili ty moje ulice, tedy Martin a Dement a taky jeden kostel na jehož štítě je napsáno: Jesus coming soon, teda že jako Ježíš tu bude za chvíli, možná si šel jen něco zařídit na poštu. Massimo to vykládá jinak a dodává k tomu: to the theatre near you, tedy přeloženo, že nový film Ježíš se objeví brzy i ve vašem kině. Chtěli jsme jít i někam na jídlo, ale naše oblíbené hospody to mezi vánocema a novým rokem zabalily a tak jsme s Mirkem skončili u tortillových placek, fazolí a chilli hovězího ve vlastní provenienci. Nad závazkem, že Sto roků samoty do nového roku nepotáhnu se Mirek zasmál, jak chci za dva dny stihnout 60 stránek, když sotva na jeden vrz přečtu 10. Přesto jsem našel v sobě nepopsatelnou sílu a tento perverzně apokalyptický konec románu jsme bez přeskakování za pár hodin dorazil. Teď už mi zbývá jen moje samota a Marquezova Láska za časů cholery, která si ale ještě nějaký ten čásek počká. Nacházím se na křivce vývoje zas někde níže, jak mne z učeného papíru mezinárodního studentského úřadu analyzoval Mirek a tak to nebudu přikrmovat.
Na pondělí byla nachystána veleakce a to sestavení závlahového systému ve Waimanalu. Z toho jsem měl obavu, jelikož nějaké součástky měl dovézt až na lokalitu maník ze závlahové firmy a taky vůbec jsem neměl jasno jak to uděláme a připojíme a zda jsem nějaké kolínko či časovadlo nezapomněl. Ráno nás ještě Miles upozornil, že konstrukci na trubky musíme k autu přišroubovat, jinak nám vyskočí na silnici a po nalezení šroubů pod nánosy krámů jsme sedmimetrové trubky přivázali, naložili přepravní krabice z Kmartu a vyrazili okružní cestou do Waimanala. Měl jsem obavy, aby trubky někde nespadly, ale ukázalo se že i na dálnici sedí, byť se pěkně klinkají díky své pružnosti. A tak jsem si absurdně užíval vyhlídkové pobřežní turistické trasy ve školním náklaďáku, za kterou turisti platí těžké peníze a já jen instalatérským vybavením. To že mi jizerská pýthie Alena dávno prorokovala, že se stanu instalatérem, mne nepřekvapilo, jen jsem nevěděl, že se to stane na Havaji. Do Waimanala dorazil technik závlahář Terry a hlavní náš dobrodinec Japonec Keith. Nalezl jsem v kanclu Rogera, dnes měl tento filipínský kovboj i kožené boty do špičky. Před kanclem mi dal ještě svůj svérázný sexistický výklad o dvou dámských kopečkách Olomany, na kterou tu koukáme z druhé nelezecké strany a ukázal nám kam se máme připojit s vodou. Naneštěstí to bylo na druhé straně cesty a tak jsme se museli podkopat. Hlavně mi neprokopněte tu hlavní čtyřpalcovou rouru co vede tady, zdůrazňoval Roger. Ale je pohřbená 3 stopy a vy budete kopat jen 10 palců. Já jsem zařizoval kde sehnat chybějící součástky (tedy kde je ukrást Rogerovi ze skladu) a to i přesto, že jsem se řídil radou mé maminky, že spoléhnout se může člověk bezvýhradně jen na sebe. Dobře jsem udělal, spousta by nám toho chybělo, ač byla závlaha dodána na klíč, ale jsme na Havaji. Pak jsem s Reyem od závlahářů diskutoval o vzdušném ventilu, přeřezával naší odbočku, kam se napojíme. Mezitím Terry bravurně stříhal trubky, montoval je dohromady po nanesení modrého změkčovadla plastu a lepidla a Mirek s Keithem kopali jak burlaci ten cestní příkop. Už to bylo skoro hotovo, když Mirek vyjekl a ze země se začla valit voda. Jeden dobře mířený zásah ostrým krumpáčem na trubku a gejzír byl na světě a nám se začal plnit příkop vodou. Skočil jsem do auta a námezdníky u kanclu jsem poprosil ať rychle vyhledají Rogera. Kroutil jsem hlavou jak je to možné, vždyť ta trubka nebyla v zemi ani 5 palců a nakonec se ukázalo, že je tu ještě jeden vodovod, který nám Roger zamlčel. Ten si oddechl, že to není hlavní přívod a trubku jsme po odvedení vody, vybagrovnání bahna a odkopání vyřízli  a vyměnili. Postupně poslepovaný závlahový systém při použití téměř všech součástek, které měly stačit na 5 takových instalací, byl připraven a mezitím se objevil Chitta s profesorem Greenem, aby to dílko českých a havajských inženýrů taky uzřeli. První nezdar nastal ve chvíli, když jsem systém natlakoval. Ukázalo se, že hlavní spoj nebyl vůbec slepen a obal digitálního časovače se rozletěl na kousky. Poskládal jsem to tedy dohromady i po zoufalém hledání O kroužku v hromadě bahna, spoj jsme slepili a znovu natlakovali. Stalo se totéž, spoj už za mokra moc nedržel. Takto se to opakovalo ještě jednou, než se Terry naštval součástky vyměnil za nové a nechal pořádně zatuhnout. Pak už to fungovalo a náš čeká jen vyladění trysek a test rovnoměrnosti závlahy. Ještě jsme v sousedství tohoto zapadákova koupili ve stájích snop slámy a vyzkoušeli kolik s ní pokryjeme plochy, až bude zoráno, a vydali se domů. Už mne ty boty otravovaly a tak jsem řídil na boso, což se tu prý může. Mirek si dnes to vozítko taky poprvé vyzkoušel. Slunce bylo v západu, vlny na pobřeží pěkně nasvícené a já spokojen, že se nám to jakžtakž povedlo.
A máme tu Silvestra, v době když už mnozí z vás byli ve stavu mírně podroušeném, jsem já stále pracoval na národa roli dědičné. Odpoledne jsem se ještě u Chitty nachomýtl jeho rozhovoru s jistým inženýrem co sanuje místní letiště. Hned zajásal, když viděl moje minnesotské triko a že tam dvacet let bydlel. Taky kde jinde, to dá přece rozum. Špekulovali jsme nad tím jak to udělat aby ve studni vždy čerpal kerosín, když mu do toho leze příliv se slanou vodou a hladina se mu mění každou minutu. Ale nebojte, na to přijdeme, vojáci maj spoustů prachů na digitální hračky. V Safewayi jsme ještě nakoupili chipsy, šampus a klobásky, abychom navečer nehladověli a vydali se do dvanáctého patra na silvestrovský potlach. Při představování stačila recyklační Iris říct jen: to je Martin a všechny ty šikmačky si mezi sebou začaly šuškat (jo tak to je ten Martin!!!). Copak asi v tom programu Asia Pacific Leadership Program, kde se z nich za federální daně snaží udělat vůdce poslušné Americe, dělají? Jako kdyby tomu kdy odpovídala nějaká skutečnost!! Děvčátka měla navaříno a tak jsem udal k velké spokojenosti jen Sabrinin ananas, na který se ona ananasová Korejka Hyumdai nebo jak se jmenuje zas střemlavě vrhla (To ta co jsem myslel že je Číňanka, která můj předchozí ananas snědla skoro sama na předchozím potlachu). Jídla byla spousta a připitý Vinh se začal na děvy tisknout a všem nabízel svoje curry a dožadoval se abychom mu řekli, že je to to nejlepší curry co jsme kdy jedli. Ano bylo dobré, ale banánové závitky drobné a pohledné Vietnamky Anny z Kalifornie, kuřecí závitky s křenem jedné copaté Japonky, jakož i jiné indonéské dobrůtky od Iris byly mnohem mnohem lepší. Pozval jsem i Sabrinu a ta na chvíli vnesla zmatek do kolejního pořádku, kdo s kým, kdy a proč svou nezařaditelností, čemuž jsem se musel upřímně smát. Sabrina nás v deset, kdy tlachání skončilo, naložila a dopravila na Waikiki. S přáním nového roku se vypravila pomoct Cindy utěšit koťátka vystrašená filipínskou novoroční raketovou palbou v tomto podivném předměstí. Na Waikiki se už motalo hodně turistů s prasečíma očkama, klobouky s přáním šťastného nového roku a taky různých sličných dam i vydrndaných kolobrnd. V příšeří pláže jsme s Mirkem vypili svá poslední piva, protože se tu na veřejnosti pít nesmí. S tím jak se ani nikam nemůže vkročit jsem jen pomyslně zakroutil hlavou nad zemí svobody a neomezených možností a začal připravovat fotografický stoleček na ohňostroj. Hodiny tu nebyly žádné a tak když vyletěla první světlice, prohlásili jsme to za nový rok, otevřeli Ballatore California Spumante a z hrníčků si připili. Z betonového kvádru filmového plátna s pomocí mého malého stativku jsem naslepo střílel na dlouhý čas jednu kreaci ohňostroje za druhou, vyšla pěkně jen jedna, ale aspoň tak. Ale byla to slabota osmiminutová a nijak převratná, přestože byla střílená z oceánu. To se Honolulu moc nevycajchnovalo. Nazpátek nás čekala už jen hodinová pěší tůra po Kapahulu Avenue. Vše bylo zahaleno dýmem, jak se ti kutilové snažili o své výstřelky a já si uvědomil zas po čase jak vypadá mlha, když lampy nesvítily jasně. Doklopýtali jsme v brzké hodině ranní na kolej, podlezli deku a v sedm na výlet.
Tentokrát je to očekávaný kráter Koko u Hanauma zálivu. Zálivu říkají Koko head, aby se to nepletlo. Přepravkyně Sabrina měla v autě už Tima a Phyllis, tu paní s těmi českými předky z Iowy, co teď učí na jiné místní universitě anglické reálie. Výstup začínal u foukací díry a sešlo se nás tu asi 50. Zajímavé, turisti asi neslaví a ladí formu na tento pravidelný novoroční výlet. Začali jsme v pouštním přímořském horku stoupat. Cesta byla dost strmá a výhradně kamenitá. Dokonce jsme museli zdolat jeden lávový oblouk, kde jsme se přidržovali lana. Po vystoupení na hranu kráteru se nám otevřelo okolní panorama a po malém stoupáníčku jsme stanuli na vrcholu. Zde je opuštěný vojenský bunkr a rošt nefunkční vojenské kolejové lanovky. Tam jsem všichni posvačili, okoukli okolí a vydali se nazpět po pražcích kolejovky dolů. To bylo pohodové, byť příkře klesající jako schody s jedním trošku strašpytelským místem, kde pražce visely ve vzduchu a nesmělo se šlápnout vedle. Laura, dnešní koordinátorka mi říkala, že ty cedule s pokutama nesmím brát tak vážně, když jsme procházeli tam, kam se nesmí. Na střelnici, co je hned dole jsme pozorovali novoroční připitce jak mistrovsky dvoulaufem srážejí hliněná růžová holoubata a na pobřežní silnici jsem po chvilce zalezli do tunelu, který nás vyvedl přímo na útesy. To byla paráda, deskovité černohnědé plochy o které se rozbíjely vlny. Naštěstí byl nízký příliv a tak bylo bezpečno. Výjimečně spektakulární místo. Padla na něj polovina filmu. Pak jsme s Mirkem a Phyllis vysedli ze samaritánského taxíku na Waikiki, abychom se pokoupali. Phyllis šla domů a mi se s Mirkem vypravili na naší oblíbenou plážičku, která se jmenuje San Souci. Zaradoval jsem se, když jsem viděl chlapíka ve speedos, tedy našich plavkách, že je taky někdo normální. Počkej, tenhle je má taky, a tamhlety dva, vlastně né čtyři a hele těch deset taky. Stohlavé stádo tulenících se chlapců co se sebe rádi dotýkají na nás s Mirkem vyzívavě koukalo a já si říkal, že svoje české plavky zakopu pět metrů pod zem. A to ani nemluvím o té hordě chlapců z vyhlášené Greenwich Village z Manhatannu co po nás teď dočasně pokukují na koleji. Mám už podezření na kohokoliv, když Sabrina brilantně na potlachu svým homoradarem odhalila Grega Dvořáka a jeho japonského druha. Jsme tu sice v menšině skoro čtyřprocentní, ale hlásíme celému světu, že furt ještě máme rádi holky, sakra!! Na San Souci byla naštěstí populace heterogenní, pár pěkných kousků, ale celkově lidí bylo moc, a tak jsme tomu věnovali jen trošku času do dalšího autobusu a vyrazili domů.
Jak na nový rok, tak po celý rok. Neponechali jsme nic náhodě a po výletu a koupeli jsme usmažili plátky hovězího steaku s teryiaki omáčkou a bramborem a salátem. Poté jsme svému školnímu počítači nadělil kompletní přeinstalaci, protože takhle by to dál už nešlo.
Ve čtvrtek jsem zas zaplatil kolej a zároveň obdržel šekové peňonze, Colleen nás podarovala čokoládou Ritter Sport a Milka od vizitujícího německého přítele. Vielen Dank fur die Schokolade!!! Colleen naskočila poté němčina tak silně, že jsem jí musel důrazně upozornit, ať mluví zas anglicky, že toto je to maximum co dokážu dát dokupy. Večer jsme se vrhli na Tostitos (kukuřičné chipsy) se Salsou. Nebyl to božský hlas Salsy Verde, ale žlutý roztavený sýr s mexickým kořením od našeho vánočního Mikuláše a měli jsme s Mirkem co dělat, abychom to hned nevyhodili. Dorazili jsme se vajíčky na tvrdo, toasty a tak vůbec jinak zdravou stravou.
V pátek znovu s Cliftonem, Milesem, Mirkem a dnes i Terezou na základnu. Brazilka Tereza studuje botaniku a šla nám zhodnotit vegetaci na naší lokalitě. Průběh standardní, Pali tunely, salutující voják, no prostě nuda. Tereza s Cliftonem sestavila takovou konstrukci na odhad co kde roste. Spočívalo to ve spouštění bodáku a sledování co za kvítí je nejblíže. Já jsem se s Milesem věnoval výměně vlhkostně teplotního čidla a ač to nové mělo místo osmi drátů sedm a barvy byli naprosto přeházeny, byť to bylo od stejné firmy a ač jsem musel pozměnit i program, tak jsem ke svému neuvěření zvítězil. Dnes fungoval i srážkový program a i to špatné uzemnění u průtokoměrů jsme našli. Odpoledne nás navštívil Chitta, který se přijel asi odreagovat. Vzal do ruky mačetu a začal sekat ty malé akátky, které se tu všude plevelí. S mojí pomocí jsme podřízli něco jako růžové keře a mně se vybavili trojské ochranářské brigády na Havránce a Salabce. Goloka, jeho nový Ind pomocník, počítačový modelátor koukal stále vykuleně a tak jsme ho nechali ať se otrká.
Sobota nebyla nijak zajímavá, proležel jsem ji na kavalci, ubíjeje virového skrčence ve mně čtením svých materiálů. Mirek jel okouknout Sand Island, co je hned vedle letiště a spolu s předchozí návštěvou pomníku bitevníku Arizony tak dostal na mně slušný náskok. V neděli jsme chtěli na náročný výlet do pohoří Wainae, 1000 metrů převýšení, ale jelikož to byl jen členský výlet a Sabrina se bála svých kolen tak to vzdala. Ještě jsme zkoušel kamaráda od Colleen, Petera, ale tomu řekli, že ho tam taky nechtějí, když není člen a tak nás neměl kdo odvézt. Chvilku to vypadalo, že se přežene větrně dešťová smršť, chvilku jsme koketovali s výletem na kolech, ale nakonec se počasí i Sabrina umoudřila a spolu s Mirkem a Němcem od Karlsruhe Peterem jsme vyrazili soukromně do Mokuleii k letišti Dillingham (neplést se stejnojmenou ulicí v Kalihi) na výlet do Kealia. Zpočátku jsme hned vystoupali strmě serpentýnou nad letiště, kde to rozjížděly kluzáky a seskakovali parašutisti a pak nás to odvedlo do lesů. S Mirkem jsme si připadali jak někde na Kokořínsku, jelikož les byl borový a skály občas i bělavé. Cesta lesem nás dovedla na vyhlídku nad údolí Makua a dále po okraji hřebene jsem vyšli na dohled golfových míčků, tedy sledovacích stanic satelitů u Kaena Point. Nebýt toho moře, tak to tu vypadalo jak někde v Českém Krasu u Srbska. U svačiny jsme probrali jak se vyrábí víno, jelikož Peter je dědicem a vlastníkem vinic v Porýní a dále pak spektrum témat od lezení po Haleakale až po podivnost neposkvrněného Ježíšova početí, když už máme skoro ty Tři krále. Moc pěkný výlet, zvláště ta koncová vyhlídka na obě pobřeží a okolní české lesíky. Až jsem si zasteskl po domově, snad poprvé tady na Havaji.
Jak tak koukám, tak zas máte povodně, no nějak to ustojte, držíme vám palce. Tady s deštíkem popadaly nějaké chatrné dráty a zablokovali silnici mezi Haleiwou a Wahiawou, jinak zas teplo a slunečno. Pan prezident se loučí a nikdo neví kdo bude ten nový. Uvidíme co za rošádu zas chlapci vymyslí. Tak hodně štěstí v novém roce.

Martin Šanda 5.1.2003