Pondělí po krásném soukromém nedělním výletu začlo nemastně. Vlastně bych ještě měl něco zmínit k výletu, na kterém jsme absentovali. Byl to opravdu náročný výstup, v horkém klimatu, bez vegetace, cesta na ostří nože na zvětralých kamenech s převýšením 1000 metrů. Říkal jsem si, že to opravdu nemusím mít a něco mi říkalo, že je to nad moje síly. Možná mne pud sebezáchovy varoval, protože se na tomto výstupu pádem 80 metrů na svahu strmém 75 stupňů v kotrmelcích se zlomeným loktem, obratli a naštěstí jen vnějším krvácením zranil 60-ti letý Albert, člen klubu. V bezvědomí přečkal noc zaklíněn ve stromu a ráno mu bylo dopřáno zavolat pohotovost a odvážný požární vrtulník ho vyzvedl. Je zvláštní, že koordinátor výstupu Arnold, který má obvykle čekat a odškrtávat listinu došlých, na něj zapomněl, nebo se Albert možná nepodepsal. Na listinu, na kterou se každý upíše, že když se zraní nebo zahyne, tak klub nebude popotahován u soudu. Každopádně toho byly plné noviny a není to pro další výlety dobré znamení. Ale nebojte, vše není tak extrémní a jen se potvrdilo, že v horách nemá člověk chodit sám a dávat stále pozor. Všem nám ale zatrnulo. Tak tím začlo pondělí.
Ráno jsem zašel na sekretariát a rozesmátá Susan mi říkala: Zas tu máš balíček od nějaký holky. Tentokrát to byla trička od Marcely z New Jersey a po cédéčkách od Martiny a vánočním cukroví od Lucie jen Susan nevěřícně kroutila hlavou, že mám ženský snad po celým světě. No ale když jsem Susan z Barbarou vyložil v kostce svůj příběh, tak se upřímně zasmáli a nechali mne převzít další dárky, tentokrát školní. Prováděl jsem pak nějaké papírování a odpoledne pro chybějící součástky do Precizního rádia, baterku do foťáku a součástky na závlahu do City Millu. S Mirkem a kručením v břiše jsme se rozhodli navštívit coronera z Kentucky a dát si u něj proklatě vypečené kuře. Bohužel tento rychlobufáč byl na druhé straně silnice a tak jsem to odpískal a jel dál. Zaparkovali jsme na Young a Pensacola u Safewaye s tím že půjdeme do Subwaye na sendvič, ale štěstí nám přálo a navštívili jsme vietnamské bistro u Lucek, tedy Lucky Inn. Za bůra jsme dostali hromadu rýže s vejcem, hráškem, mrkví a pečenými kousky kuřete. Taková klasická jednoduchá hospůdka. Překližkové židle s umakartem navrch, sada omáček, které Mirek vyzkoušel a odešel s popáleným jazykem, voda s ledem k jídlu grátis, jak je v Americe standardem. Osvěžen touto dobrotou jsem pospávaje doskákal za roh do Rádia. Zde se mi David omlouval, že mi poslal jen 1 baterku místo 4 a tak jsem naložil zbylé 3, nějaký kabel na vrch a tradá na Waialae a Koko Head ave do Kaimuki Camera. 15 minut jsme jezdili v kruzích než jsme našli volné místečko, já koupil baterku, Mirek okoukl v Botním Levném Pramenu tedy Payless Shoe Source boty co si odveze domů a hurá nazpět do Městského Mlýna. Zde jsme naložili různé spojky a redukce na trubky, aby náš závlahový vodovod fungoval, dva hasáky, modrý led (nějaký glykol v utěsněném balení, co nabere chlad a pak se roztápěním ochlazuje bedna, ve které je umístěn) a taky závlahové šachtice. U kasy jsem zkušeně vytáhl řidičák k identifikaci a naše otevřené P.O. tedy purchase order, čili objednávku a havajský Vietnamčík s mojí pomocí hbitě nacvakal všechny ty sarapatičky a my se vydali k domovu. Bonnie, tato věčně ustaraně vypadající japonská laborantka zas obrátila oči v sloup co jsme to zas za veteš přitáhli do její za bezmála million zrekonstruované laboratoře. Ostatně už zde máme slušnou zastavárnu za taky asi nejméně půl miliónu vašich.
Jestliže je úterý, musíme být všude na Oahu. Rozhodli jsme se navštívit naše farmy a upřesnit jak tu závlahu na různých místech připojíme. První zástávkou byla Kunia, polosoukromá stanice HARC. Dojeli jsme tam po dálnici H1, kterou se proplítá ještě jedna další silnice první třídy, ale to jsem ani při řízení nepostřehl. Šéf Bob nebyl přítomen, chvíli jsme bloumali a koukali jak pohunci stínají mačetami dužnaté papájové stromy. Myslem jsem že je to trvalka, a ona je to jen jednoletá, možná víceletá bylina. Ujal se nás Leslie a ukázal s pomocí svého traktoristy přívod vody. Naměřili jsme co a jak a vypravili se nazpět na H1 a za vydatné Mirkovi navigace na H2, která jako všechny zdejší dálnice spojuje vojenskou základnu s další základnou. Jinak totiž vede asi tak jako z Prahy do Mníšku, kde končí. 4 pruhy tam a 4 nazpět. Zastávkou bylo Mililani, kde sídlí v rodinném domku závlahová firma. Doma byla jen majitelova manželka a tak jsem se dohodl, že se vrátím za dvě hodiny. Mezi tím jsme dorazili na školní dvorek v Poamoho, kde manažerka Japonka Susan sázela v širokém kloubouku s ostatními dělníky nějaké saláty. Podepsala nám papíry, s tím že to naše políčko zorá hned po neděli. Dali jsme ji kulový, teda ventil, ze kterého povedeme naší závlahu. Aniž bychom na cokoliv sáhli, hned byli naše ruce od té červené hlinky zaneřáděné. V dálce se převalovali vlny na North Shore, ale nás to táhlo přes ananasové plantáže firem Del Monte a Dole zpět do Mililani. Ještě jsme měli chvilku času a taky hlad a tak jsme navštívili další asijský bufáček a dali si tam barbeque kuře s rýží, syrovým zelím a kolínkovým salátem. Bylo to za 4 babky a bylo toho tolik, že nám to vystačilo ještě na večeři. Jak jsem odhadoval, Rey, Davův zástupce ve firmičce ještě nebyl a tak jsem licitoval s účetní Sue jakéžeto tlakové regulátory máme odebrati a co že to teda nechceme. Když už jsem byl zoufalý tak se z čista jasna objevil Dave, majitel, který se právě vrátil se sousedního ostrova Kauai, kde cosi dohadoval a na všechny moje hydraulické námitky mi dal za pravdu a dohodli jsme se, že to zpapírujem, až to všechno vyzkoušíme. Hlavně aby nám to fungovalo. Dave mi připomínal Františka Nedvěda, takový celkem přívětivý otec firmy. Ostatně mi ty počítače v rodinném domku s výhledem na záhony s rajčaty a trávníkem, jakož i osazenstvo kanclíku připomněly moje roztocké působiště. Tak jsem nostalgicky prolistoval Odraz, jeden z roztockých kravských rozhledů a taky se od svých nájemníků dozvěděl, že co nevidět půjde memento socialismu, tedy místní kino k zemi a začne se stavět honosné náměstí, hodné největší aglomerace okresu Praha-západ. Konečně!!! Zvláštní, zas vidět indiána místostarostu Huka jak hloubá na stránkách odrazních o budoucnosti skrčenců v sídlištích kultury popelnicových polí. Odtuj je to trošku jiná perspektiva.
Abychom dokončili trojboj, z H2 jsme se přiblížili k Honolulu a odtud přes hory po H3 do Waimanala. V tomto neskutečném havajském burákově jsme opět dojeli na naší základnu. Roger taky zrovna sázel salátky a hned se k nám hrnul a tak jsem mu taky nechal podepsat ta lejstra. Na rozdíl od Susan je hloubavě a humorným komentářem pročítal a hudroval, že jsme zapomněli na jednu nulu v částce, kterou tomuto zahradníkovi věnujeme za jeho podmítku a orbu. Ještě se nám snažil dohodit svého kámoše se slámou, ale ukázalo se, že ji má ještě dražší. Na našem políčku jsme nainstalovali tlakový regulátor, tlakoměr a dali se do ladění trysek. Poté jsme zkusmo změřili v několika plechovkách, kolik nám toho naprší, systém odpojili a přetáhli k lesu, aby ten texaský Rogelio mohl podle našich červených vlaječek pokosit trávu a poorat. Budeme muset ještě dost ladit, ale aspoň jsme získali intenzitu a Dave přiznal podruhé barvu, že to blbě odhadl a stačí nám menší regulátor, protože náš průtok je 5x menší než si myslel. Aspoň že tak.
Pod makadamovými ořešáky jsme našli váhu a na ní bednu s hlízami tara. Tu jsme sundali s tím, že se konečně zvážím. K mé lístosti jsem váhu na 175 liber přetočil a tak se dozvěděl, že mám více než 79 kilo a tak je všechno to chození po horách na nic. Nebo že by svaly, nebo že by ta váha byla nevyladěná, asi ne a tak si dám sladký melounek před spaním. Z Waimanala jsem si zas vyzkoušel jízdu na boso, dnes jsme se ještě více zdrželi a v Hawaii Kai jentaktak zastihli slunce jak zahučelo za vodu a za tmy jsme truck vyložili a na kutě.
Na středu se ani nepamatuji, jen jsem odevzal lejstra s podpisy sekretářce šikmoočce Lynne na fakultě životního prostředí a vracel se do kanclíku kolem Kennedyho divadla. Asi sem přijel Spejbl s Hurvínkem, protože sem tucty oranžových školních autobusů navážely malé capartíky, tak čtryřleté. Ti seděli v houfech na place před divadlem, švitořili a okukovali kolemjdoucí okřikováni těhotnými učitelkami. Jako u nás. Vzpomněl jsem si na Emila Viklického a jeho líčení, že na dětech nepoznáte rasu. Byly tu opravdu všemožné kombinace, od bílých bloňdatých až po černé šikmoočkátka. Moc roztomilé, zde rasismus opravdu nemá šanci. Není tu totiž žádná etnická majorita a my Kavkazci jsme tu jistou minoritou. Čtvrtek a pátek jsem se věnoval výpiskům z letáků k pesticidům a hledáním jejich koncentrací a aplikace, která se nám blíží. Mimoto jsem na Milesovi vysomroval vrták a závitnici, abych si mohl do krabice s elektronikou udělat nové dírky a nainstalovat ty polní počítače. Taky jsme s Mirkem instalatérskými nůžkami nasekali trubky na tenzometry a odnesli Andymu, který do nich začal mistrovsky kroužit patřičná zkosení. Moc šikovný, skoro jako paní Synovcová z výzkumáku u Vltavy. Ještě že ho tu máme. Chitta se radoval, že na Andyho je spolehnutí. Miles, který staví pro Bonnie kukaň ve vedlejší sekci laborky přišel okouknout nové dataloggery a užasl na novým designem multiplexorů, které mají poloviční velikost a dvojnásobné možnosti. Ještě že jsou tak malé, jinak by se nám do těch krabic nevešly. Jen nevím jestli jsem chybu udělal já nebo v Campbellu. Každopádně to dopadlo nad míru elegantně a všechno to sedí pěkně pohromadě a my můžeme začít drátovat a oživovat elektronické broučky.
Všechno to počítání co jsem tento týden absolvoval je divné. Stopa je 12 palců, yard 3 stopy, akr je... no prostě moc těch stop. Galon má  4 čtvrtiny a jejich polovina je pinta, tedy 8 do galonu a ta pinta, která když je to voda tak váží libru je rozdělená do 16 uncí, tedy objemových, jsou-li vodní, tak i 16 váhových. Tlak je v librách na čtvereční palec co je asi 70 cm vodního sloupce, tedy 2.5 stopy. Aspoň že se to dobře dělí. Taky všechno dělení palců a tedy i průměry vrtáků jsou ve zlomcích place a tak když jsem hledal 37/64 a nenašel, tak jsem hledal třicetšestku, jenže když to vydělíte tak je to 9/16, kdo si má tu algebru pamatovat? Zlatej francouzskej metr, z iridia a platiny někde pod zemí v La Defense, či kde. Přece jedna čtvrtina milióntiny zemského rovníku je jasně definována, něž něčí palec nebo dokonce stopa. Třeba do ploutví od Sabriny se Mirek se svou stopou nedostane a já jentaktak. Ale už se těšíme, brejle a šnorchly nám jsou a tak je brzo vyzkoušíme.
Sobotní ráno jsem věnoval práci na svých starých dluzích a odpoledne na vyzkoušení šnorchlu před turistickým potlachem. Mirek se rozhodl pro svůj program a tak jsem na povoz čekal u East West Centra sám. Zanedlouho přijela Sabrina se Cindy a poslední úsek, abych to viděl vytáhly každá jednu českou vlaječku. Nasmál jsem se tomuto diplomatickému vozidlu a nasedl směr klubová rezidence Waimanalo. Naneštěstí přišla fronta a já ve Waimanalu byl za východního Němce na Rujáně a koupal jsme se v tom studeném větru a chladném móři. Vydržel jsem to asi 5 minut, Cindy a Sabrina se klepali ve dvou svetrech na břehu v tomto 18 stupňovém hicu s mraky nad sebou, kroutili hlavou jak to můžu ve vodě vydržet. Sraz k tlachání se rozvinul dobře. Na rozdíl od výletu se zde sešli starší bardové. Ze známých jen Andree a její přítel Tom a jejich kamarád Chris, ranger z národního parku v New Jersey, co si užívá dovolenky. Na stolech se vedle Sabrinina mexického chilli začaly vršit steaky, kuřecí kousky, čínské nudle, zapékané těstoviny, zeleninová žemlovka a jiné dobroty. Na úvod jsem si dal plísňový brie, bože jak dlouho jsem neměl hermelín!! Vše výše zmíněné jsem měl a dvakrát, Cindy valila oči co se do mne dokáže vejít. Pak jsem na závěr okusil cosi hroznového vína, mandarinek, rombutanu, makadamových oříšků v čokoládě a Ferrero Rocher pro nás diplomaty. Pěkně jsme si v šesti s Andree, Tomem, Chrisem, Sabrinou a Cindy popovídali o ekologii, spalovnách, recyklaci hliníku, mytí flašek od piva a Warholovské coca-coly, jakož i mých pesticidech. Řádně napcháni jsme se odvalili do druhého patra klubu, který byl vystavěn v roce 1926. Dřevěná stavbička, první v okolí, která cosi pamatuje. Tam bylo promítání Nathana Yeha, který je člen klubu a zároveň parádní makrofotograf. Fotí detaily rostlinek na Oahu při výletech i při cestách na jiné ostrovy. Perfektní fotky, zas mám co dohánět a hlavně pozorovat drobnosti v krajině, to se člověk musí hodně učit pozorovat maličkosti. Krom nich nám dál stručný chronologický přehled o havajské flóře, kácení lesů, zavlékání koz a prasat a zpětné ochraně ohrožených místních endemických druhů. K tomutu roku, který je stoletým výročím ochrany havajských lesů sestavil kalendář, s výtěžkem sloužícím i k podpoře místních ochranářských aktivit. Jeden jsme všichni podepsali Albertovi do nemocnice a tak vzniklo handrkování jak mu vlastně je. Někdo říkal, že měl tři operace, další že ho ještě nějaké čekají. No přejeme brzké uzdravení, ikdyž v šedesáti to asi není žádný med a následky asi zůstanou.
Na neděli byl naplánován další výlet znovu do neoblíbené oblasti Waimano s těmi tunely. Na koleji se objevil nový student Jeff z Michiganu a když jsem řekl slovo hiking, tak v něm střelilo, jako když psovi ukážete kost. A tak jsme se tentokrát u Players klubu sešli s Timem a taxíkem Sabriny se přemístili nedaleko od laborky u prostřed lesu ve Waimanu. Dnes výlet vedl po dlouhé době Patrick a jeho smích Mirka vyvedl dokonale z míry. Objevili se staří známí jako například Judy, Bell, Gaye, Jenny, Bill, Larry ale i pár nových tváří. Jelikož jsem zase kecal byť anglicky, tak po chvíli se mne jedna turistka, která právě visela na laně ptá odkud že jsem. Říkám hádej. Ty seš Čech, že jo? Jaks to uhodla? No já jsem Rakušanka a navíc Martina. Tina, jak si nechá říkat je z osmáctého distriktu Vídně, a zde se protlouká životem už třetí rok jako dopisovatelka nějakého žurnálu pro paničky v Rakousku, Německua Švýcarsku a její specifický Menšíkovský humor a sním jdoucí i tělnatá postava nás všechny dlouho bavila. Taky se naší skupinky pozdních odpadlíků chytil sympatický málomluvný kluk Jaret a později i Maryann, která je odkud? No přece z Minnesoty. Nějak se to tu hromadí a je tu (nás) Minnesoťanů rozhodně více než každý padesátý, čemuž odpovídá počet států a zhruba i poměr populace. A tak jsme probírali Tinino hlídání novorozeňat vzešlých bizarním způsobem od dvou pánů a katalogizované dárkyně vajíček, dále pak jejího rakouského psíka jménem Pupíček až po Maryanino lyžování v Bemidji a výlety na kánojích na Hraniční Vody, vše v severní Minnesotě jakož i další témata. Měli jsme na to spoustu času, tento výlet čítal 15 mil, pro ty co to ještě nemají v krvi, tak 24 km, a v tomto terénu byl skutečně dlouhý, byť krásně povlovný, lemující kopečky, s parádním strmým výhledem na větrné pobřeží nazávěr a zas na tu naší skládku, tentokrát zleva. I ostrůvky s chráněnými opeřenci a mělké korálové útesy kolem Čínského kloboučku byly viditelné. Kolem nás vysoké zelené srázné hory, profukující větřík, ochlazující toto horké klima, žádní komáři, jen trošku zarostlo řezavého kapradí, které Patrick odmítl nechat posekat. Ale já jsem se nepořezal, asi mám hroší kůži. Na večer jsem se v Pearl City už bez Maryann ale s rychloběžníkem Mirkem, Tinou, Sabrinou, Timem a Jaretem odměnili večeří v Champa Thai restauraci. Nechali jsme si to okořenit jen jemně a i tak to bylo výrazné, šest různých zajímavých jídel, každý ochutnal vše. Prostě výlet jak má být.
Jinak koukám, že zase mrzne, no taky už jsem začal nosit flanelku na tričku po deváté hodině večerní, jinak hrozí ofuk při rychlé jízdě na kole z krámu. No a prezidentští kandináti? Uvidime kolik chodců bude ještě pod koly Kocourkovských nalezeno. Jako fraška je to docela zábavné, kdyby to nebylo o tak vážném tématu. Tak se to pokuste ovlivnit alespoň nějak mimosmyslově. Odtud je to dost daleko.

Martin Šanda 12.1.2003