Minule jsem vám ještě zapomněl sdělit, že při prohlídce mého druhého filing manageru, tedy takové té metr vysoké hnusné kovové potvory na spisy, co ji znáte jako ikonku z windows, jsem našel kromě kola lístků do kina taky stetoskop. Jak se ocitl na inženýrské fakultě to nevím, ale ležel tam asi dost dlouho v originálním balení. Detektivní činností jsem zjistil, že asi patřil nějaké sestřičce, kteráho ho před lety vyhrála a zde zapomněla. Uvažoval jsem komu ho tak dát a je vám snad jasné, že první a jediný kdo mne napadl byla bývalá nemocniční dietoložka Sabrina, která je odkud? Chyba!!!. Z Mississippi, kam se právě teď chystá. Ta se zaradovala, že ho vždy chtěla mít a že je skvělé poslouchat chod svého těla. Měl jsem si ho ale nechat, protože naše činnost začíná nabírat obrátky a tep se začíná zrychlovat, vbrzku dojde k hlavnímu bodu programu a to aplikaci pesticidů na naše políčka. Krom toho jsme celí vycukaní, protože za týden letíme na naše terasovitá políčka pod sopkou Haleakalou, zkušení už vědí že na Maui. Pěkný dárek k občasníkové plnoletosti, neníliž pravda. Ale to se dozvíte až skutečně za občas, protože nevím, kdy budu psát ten další. Ale popořadě za minulý týden.
Mirek stále v tomto socialistickém ostrovním království čeká na vysněné sociální číslo, bez kterého nemůže nic. Zdá se, že si do jeho žádosti zabalili úředníci vánoční dárky a neotřelou formou vyptávání a xeroxování v podstatě podal novou, tentokrát čtrnáctidenní, na které dokázal státní šikmoočko vyseknout hned dvě chyby v adrese. Jestli to dojde správně a včas, tak to půjdeme oslavit sendvičem, který jsem nad Mirkem vyhrál, řka, že na Maui poletíme před 20. únorem. Sám jsem o tom poměrně ostatně silně v té chvíli pochyboval, ale Mirek se ukázal jako ještě větší pesimista. Nyní visí ve vzduchu sázka o Kauai, ale ne a ne ji dojednat.
V pondělí začal nový semestr a s ním naše jediné požitky. Na campusových pěšinkách se objevila spousta spoře oděných éterických objektů. Měli jsme pocit, jako když se u nás v květnu jednou oteplí a všechny odloží kožichy. Zde byla naše tortůra způsobena zimními prázdninami. No a k tomu navíc otevřeli naši oblíbenou sendvičárnu a tak sedíme na lavičce s půlstopovým sendvičem s olivami, majonézou a roast beefem a pozorujeme.
V pondělí jsem se taky rozhodl oživit svou polní elektroniku a tak jsem si do svého prochlazeného doupátka natahal pět bílých krabic s tím, že je naprogramuji a vyzkouším. Podařilo se mi to jen u dvou, protože jsem stále vyřizoval spoustu drobností, ale aspoň za to díky. Spadl mi trochu kámen ze srdce, že ty staré vykopávky co nám Miles daroval, ještě fungují. A taky světe div se po třech nedělích dozrály banány z Chinatownu, už jsme je pozorovali okem vědeckým, kdy je vyhodíme, ale nestalo se. Alespoň vzpomínka na banánovou společnosti ve Sto rocích a fakt, že zas žiju jako barbar negramotný, protože nemám sil něco otevřít a číst.
V úterý jsme stále neměli dost a tak přišel na řadu druhý sendvič. K němu spousta drobností a taky příprava na středu a vyražení do Poamoha sestavit závlahu, alespoň provizorně, když nemáme stále pooráno. Byl jsem též zavolán, jelikož jistý Blake tvrdil, že finálně zalepil náš rtuťnatý drén v laboratoři. Bylo mi to podivné, že by se něco takového stalo a jak jsem říkal, ten dotyčný si to vymyslel, aby mohl dříve domů nebo co já vím, každopádně jsem podal stížnost na prolhaností místních sebevědomých údržbářů, když už jsem s tím zcela neproduktivně zabil drahocennou hodinu.
Středa je náš velký den dalšího povyražení do školních brázd. Omyl, ráno v sedm, ještě za tmy pozoruji blížící se bílý závoj z Manoi a říkám si, aha zas tam prší. Ano pršelo a taky na Waikiki, a o to více v Poamohu, Waimanalu a dokonce i vyprahlé Kunii a to tak, že to tam prostě pro tekoucí bláto zavřeli a jeli domů. A to byla jen taková frontička, nesoucí dvacet milimetrů srážky, ale nám to znemožnilo provést daný program. Pan Bůh nás potrestal za to, že jsme týž den odmítli otročit na školní konferenci nošením stolů, poté co jsme již tři dny věnovali stěhování laborky. A tak náhradním programem byl výlet na oběd do 40 km vzdáleného Mililani. Klíč mi tentokrát předala čínskomongolská studentka Dana, která místo sekretářek pospávala na jejich stole před přednáškou. Hlavním důvodem cesty byla návštěva Davida závlaháře, který dostal ta správná péra do tlakových regulátorů a jal se nám je měnit. Když jsem ještě škemral, že chci T kus převádějící třípalcovou trubku na dvoupalcovou, tak mně zatáhl do své garáže. Pojď Martine, tady mám něco co se ti jako Evropanovi bude líbit. Odhalil závoj a pod ním Mercedes diesel, což se tu tak často nevidí. Mám rád jeho zvuk, jezdí jako traktor. Jen jsem si lámal hlavu, jak na něj vydělal, na nás rozhodně tedy ne, ale nové počítače s Windows XP nasvědčují tomu, že není tak špatným obchodníkem. Po této návštěvě jsme se na dělnickou obědní hodinu jedenáctou dostavili do Mililani Drive Inn a tam nám naše známá Vietnamka prodala čtyřdoralové kuře Katsu. Posléze opřena o pult se jí asi honila myšlenka, odkud že tito bílí Filipíci, rozuměj Ukrajinci asi jsou. Na zpáteční cestě jsme vystřelili z dálnice na Nimitz Highway, protože nás čekala návštěva jednoho skladu se solární technikou. Jinak Nimitz Hwy prostě jeden den nestačila a tak nad ní postavili druhou dálnici, tentokrát H1. Ze spodu ty betonové nosníky nesoucí 6 pruhů dálnice vypadají opravdu majestátně. Po této exkursi kolem letiště jsme našli ulici Ahua a v ní zmíněný krám. Byl jsem se svou vodotěsnou krabicí na logger odkázán na Louise, což byl určitě motorkář, prototyp ZZ top. Napsat do počítače správně naší adresu mu tedy trvalo, s omluvami, že gramatika nebyla nikdy jeho silnou stránkou. Dostal jsem svůj box a vykrvácel dočasně stovku ze své soukromé karty, ale co bych pro toho havajského univestního účetního mastodonta neudělal. Dočasnost je to v pravdě ruská.
Ve čtvrtek jsme absolvovali druhý pokus na naše latifundie. Naložili jsme dva svazky trubek na truck, Miles nám ještě kibicoval, že lepší než stříbrná duct páska je bungee lano, a když jsem se ho zeptal, kde je, tak nevěděl. Za svistotu tuplovaného nákladu trubek jsme vykličkovali po H1 až do Kunie, tak složili první várku a hurá do Poamoha. Na vrtulníkové Wheeler Air Force Base i na armádních Schofield Barracks což jsou dvě Wahiawské vojenské základny je už velkými písmeny vyhlášen stav pohotovosti Alpha (zatím ten základní), asi to ten nejvyšší místní imbecil s tou válkou myslí skutečně vážně. V Poamohu náš už čekalo zdiskované, leč nepoorané pole, ale aspoň za to zaplať, a taky vytažené potrubí s naší přípojkou, takže Mirkovi odpadla další práce s prokopáváním místního vodovodu. Místně jsme ve chvilce sestavili filtr, digitální mozeček, tlakový regulátor a tlakoměr a jali se rozsekávat trubky a slepovat závlahu. Vše nám to českým inženýrům na montáži šlo pěkně od ruky a jelikož jsme to tu před orbou nemohli nechat, tak jsme pár spojů neslepili, věc dali na stranu a zaškemrali u manažerky Susan, ať prosím zítra pooře, protože se chystá další déšť a s ním i nucená orací pauza. Pár trubek nám zbylo a tak jsem ještě zastihl Leslieho v Kunii a ten zbytek tam dopravil. Pak do Waipahu na oběd na talíř. Koupil jsem dvě barbeque korejská kuřata každé s jinými čtyřmi přílohami a tak jsme v autě pozdně poobědvali a posléze pěkně i povečeřeli. Mirek vypočítával moje dopravní přestupky, kromě jednoho byly všechny směšné. A tak jsme dojeli do Home Depa a v tomto Bauhausu jsem hodinu bloudil, kdy si mne přehazovali jako horký brambor, abych konečně našel to místo kde mají mít U šrouby, které teď neměli. Už tam nepůjdu. Maloučký City Mill za rohem a dostupný pěšky či kolmo má všechno a vím kde.
V pátek jsme si zopakoval Kunii a to dokonce dvojmo. Ráno jsme taky na kole dojel pro školní van, no náš byl rozbitý, tak mi dali nějakou ještě horší šunku, co brdila jen po silném sešlápnutí a měla na pěst durch prorezlý otvor hned v mojich dveřích. Nejdříve jsme navštívili naší farmu, kde Chitta pohovořil s ředitelem Bobem o věcech vyšších sfér a já s podmanažerem, sympaťákem Rogerem o věcech pozemských, jako kudy vést náš vodovod, zda pod mangovníkem, nebo včelím úlem a poté jsem coby taxikář s minibusem dopravil nechvalně známého rtuťového Aarona, Goloka, Mirka a Chittu na ananasovou farmu Del Monte o kousek dále na této cestě.
Měli jsme vykopat jámu a odebrat kalibrační vzorky pro vlhkostní sondy. S hydraulickým udělátorem nám to poměrně šlo, přestože jsem se do ruda zaprasil, jinak to nejde popsat. Ostatní věci snad ani nestojí za řeč, běžná polní práce mezi ananasy, však to znáte. Ještě jsme jako podivíni vzorky vážili v sedm večer s Mirkem, když Goloka ujídal svého curry obskakován svou manželkou a Aaron asi taky večeřel se svou dívkou. Jestli tohle máme zapotřebí to nevím. Alespoň Chitta měl špatné svědomí, že makáme na cizím projektu a navíc přes čas.
V sobotu ráno se Mirek rozhodl jít na lesní výlet do Aiea Heights a já coby věrná ženuška zajet na nákup. Mirek se objevil až pozdě večer, s výjimkou ujišťujícího telefonátu, že nespadl do rokle, ale pojídá sushi na japonské párty. Moje sobota byla ale taky pěkná. Sabrina mne po mém recyklačním úsilí a krátké konverzaci s Alokem vyzvedla v jedenáct a dopravila na Hickam Air Force Base (tu co znáte z filmu Pearl Harbor, jak je tam ta alej s palmami a nad nimi zuřivá japonská Zera), kde jsme dnes nakupovali o třetinu levněji, možná i občas za polovic. Na bráně byla 100% kontrola, ale můj návštěvnický havajský řidičák začal konečně vydělávat. Vojenský krám, kam smí jeden “voják” vzít jednoho místního, rozuměj havajského občana, tj. návštěvníka je za babku. Provoz haly i gáže filipínských kasírek totiž platí ministerstvo obrany a tak tato sámoška jede bez zisku. To bylo skutečně vidět, ceny při zemi, ale výběr bohovský, žádné UNRRA konzervy. Pěkně jak to známe ze Safewaye, jen bez mrzkého penízku, kterým si musí komerce na sebe vydělat. Nechal jsem tam přesto stovku, ale nekupte President Brie, když je jen za 4 babky a meloun za 79c/libra. Ověšeni asi 40 igelitkami, které nám k autu dotlačila dcerunka nějakého lampióna, která si za náš malý tringelt v krámu s ostatními vojenskými dítky vydělává na šminky, jsme vyrazili k domovu. Ušetřil jsem asi 30 dolarů a tak mi ještě zbývá 11, abych svůj řidičák zaplatil úplně. Ať se Tvrdík snaží sebelíp, prostě to, že jsem občan spřátelené NATO země mi pro vstup do tohoto krámu nepomohlo, zato unavený ksichtík na mé řidičské kartičce s duhou otevíral i ty dveře co nebyly automatické.
V neděli mne s Mirkem Sabrina seškrábla od Burn’s hall a jelo se do turistického klubu do Waimanala, odkud začínal výlučně členský výlet na Makapu Tom-Tom. Mirek už v autě strašil, že včera ho od výletu odrazovali, pro strmé vyhlídky, kde jeden krok rovná se jistá smrt. Velitelem akce byl opět Ralph Valentino alias de Niro, stále šprýmující. No o strmých srázech nešprýmoval vůbec a na tom nejtěžším, kde jsme lezli kolem plotu do staré radiostanice nám nastavil své tělo, které by bylo odraženo do hlubin, pokud bychom mi ujeli. Ale nepředbíhejme. Výlet začal po převozu na korbách tří pickupů u Sea Life parku. Brzy jsme vystoupali nad toto zábavní centrum a uzřeli z úctyhodné výšky delfínky i tulínky. Tim nám radil, ať si tam jdeme dát kafe a uvidíme skoro to samé jako za základní vstupné 24 vočí. Po vystoupání ještě výše někdo ukázal na Zaječí ostrov (čili Rabbit Island) a zvolal, pohleďte velryby. To byly moje letošní, jakož i dosavadněceloživotní první. Jen taková ty pufnutí nad hladinu, ani moc spektakulární, ale vůbec ten pocit že vidím velryby byl velmi vzrušující. Chvíli jsme na ně koukali a pak vyrazili dále. Foukal silný, malinko chladivý jižní vítr od Koko Head a tak tu nebyli rogalisti čekající na ten severní. Alespoň jsem pochopil proč jsou na vrcholu srázu koberce. No na rozběh rogala, než jeden skočí nad kolmou „Ranou” hranou. Vystoupali jsme ještě výše ke skalnímu okénku a z něj prokoukl ten druhý menší ostrůvek a taky hejno kánojistů spěchajících o závod. Ralph rozdával na předvrcholu sušené banány a žertoval vždy na něčí účet obyčejně do dotyčného strkaje. Výstupy byly strmé a sestupy ještě strmější, záviděl jsem těm co mají dlouhé nohy, občas chůze podél srázu na dva kroky od hrany, no Havaj vás odnaučí závratím, a pokud ne, tak musíte dole zůstat nebo tam i skončíte. Poslední strmý výstup a skupinka borovic kde jsem poobědvali a to s výhledem jak na skládku, tak i naše školní políčko ve Waimanalu, tentokrát od  východu. Strmý strmý sestup, 300 metrů na výšku, o celkové délce asi tak 500, Tim za mnou žuchl mezi stromy a zdržel se hledáním mobilu, který mu tamtéž vypadl. Dole v této nejburákověší části Waimanalského burákova, bydlí ti echt domácí Havajci a jejich domy střeží na lanových systémech uvázaní rotweileři, pitbullové i jiní nařvaní teriéři. Došli jsme do klubu, poslední kousek vlastně dovezeni a vypravili se k domovu. U sámošky jsme natrefili na Tima a tak s námi jel domů. Poslední dohody a večer se jede k Jaretovi na dohodnutou večeři. Dnes vaří kapitální kuchařka Tina z Rakouska. Mezitím Mirek skonal jako batole. Taky bych to zalomil ale fotky v Longs čekaly a taky vzorky na sušinu z pátku. Ty jsem zvážil v pohodě, jen ty fotky dopadly žalostně. Jen se klepu, že to není foťákem a ostrostí objektivu, spíše však měl fotopohunek špatný den, tolik chyb jsem ještě neviděl. No nic, uvidíme. Večer. Opět u hráčského doupěte. V autě Tim, Cindy a Sabrina, a taky posléze Mirek a já. Jaretovo sídlo jsme chvilku na dosah od buddhistického chrámu hledali, ale vše se nakonec v dobré obrátilo. Ten nás mile uvítal, provedl po rekonstruovaném obydlí. Je to přestavovatel bytů svou profesí a v jeho případě neplatí že kovářovic kobyla chodí bosa, ale řádně podkována. V domě který si najímá pěkně zrekonstruovaný, v této konzumní společnosti vyhozený nábytek, hezké podlahy, dokonce se skleněnou částí na parketách, trochu studené, ale jinak do kanceláře praktické. V kuchyni probíhal boj živlů. Tina byla v něm a přehazovala kuřata, smažila papričky s cibulí, sépie a jinou havěť. Cindy nás učila jídlu s hůlkami a měla z nás legraci jak nám to nešlo. Tina na nás stále dělala různé grimasy a blbla, no to se prostě musí vidět, je to skutečně živel. Už byla malinko připitá a tak od plic konverzovala o své samotě a bývalých manželých, čínských horoskopech a hledání toho pravého. S jakýmsi místním vzdělancem co studoval estonštinu jsem se bavil o Pobaltí, volebních kampaních, o tom že nám ti šašci nezvolili Míšu Kuličku prezidentem, jakož i o místním bílém pánovi co straší na Washingtonském hradě, nepočítaných mexických a filipínských obětech ve WTC  a tak vůbec, s Tinou o jejím hlídání dětí, Ciccolině a Saddámovi, asexuálnosti Donalda Rumsfelda a spoustě dalších nosných témat. Na Kolju opět nedošlo, tak snad do třetice všeho dobrého někdy příště. Moc pěkný večer na který se nedá zapomenout. Kuře s rýží a chřestem bylo vynikající, jakož i tato zahradní společnost. Bylo toho více, ale plyne to jako voda. Nestačím psát a to ještě budu vbrzku balit baťůžek s časovaným loggerem na Maui. Uvidíme zda ho zadrži pro obsah. Vypadá to skoro jako ty hračky do používá Silvester Stallone ve svých výbušných filmech.
Doma ani Petr ani Václav, všichni se asi třesou na borce Miloše. Jen tak Cimrmanova fraška Vítr z hor je o poznání hodnotnější, nemyslíte? Jedna fronta za druhou nám stěžují naše výjezdy. U vás taky ostatně teď stále prší Je 0:07 a tak končím. Další dobrodružství zítřků, které neumírají zase za občas.

Martin Šanda 20.1.2003