Parostroj našich terénních prací nabírá plné obrátky, tak že je ani nestačím zaznamenávat. Dobře že si vede Mirek svůj deník a tak ho vždy před sepsáním mého souhrníku vyzpovídám. Tedy dnes to bude převyprávěný Mirkův deník z mého subjektivního pohledu.
Pondělí: jako každý asi tak 15. den je státní svátek. Tentokrát je to den Martina Luthera Kinga. Martin jsem a k protestantům jakož i odpůrcům rasismu mám celkem pozitivní vztah, přesto mi nebylo dopřáno tento svátek oslavit, nebo možná ano. Dní se nám nedostává a práce je nad hlavu a tak jsem iniciativně rozhodl, že vyrazíme do polí a tentokrát vezmeme s sebou i Goloka, když mně Chitta prosil, ať tohoto jeho nového stále nažehleného schovance jednoduše zaprasíme červenou hlinkou, aby viděl co post-doktoranství obnáší. Naložili jsme dvě červené přepravky na školní truck a vyrazili do Poamoha, jelikož políčko nám v pátek moc hodná Susan zorala a nadto mi dala klíčky od malé branky, takže můžu na svou zahrádku kdykoliv se mi zachce. Goloka je veskrze svébytná postavička  zosobňující velmi hodného, měkkého a stále a všemu rozpačitě se tlemícího Inda. Mluví velmi měkkce, jak říká Chitta. My si myslíme, že prostě žvatlá tak hrozně, že se ho musíme znovu a stále ptát na každé jeho druhé slovo aniž by mu to docházelo a snažil se lépe artikulovat. Američanka Colleen mu prostě nerozumí vůbec. Goloka nám vyložil jak nikdy neřídil auto a ptal se mne jak je to složité. No sám bych řekl, že je to pěkně složité, ač jsem tento týden vystřídal asi 5 aut celkem bez problémů, ale všechno jsou automatické převodovky. Tedy, dojeli jsme do opuštěného Poamoha a vyložili náčiní. Goloka se z nažehlených kalhot po mém dotazu převlékl, obalen růžovým ručníkem jako na pláži, do neméně nažehlenějších šortek a vyrazili jsme do práce. Našel jsem vyvalené dveře, které jsme použili jako nosnou desku na pole abychom ho neudupali. Na bok odloženou závlahu jsme sestavili nazpět a dolepili poslední kousky. Pokusil jsem se úzkoprofilovým, tj. 2.5 palcovým kyblíčkovým vrtákem udělat v zemi díru na stožár pro datalogger, ale v druhé stopě jsem se zasekl tak, že to ani nešlo vytáhnout z vrtáku. Hlína je zde velmi jílovitá. Poté co jsme vrták umývali, aby nános jílu při otáčení nedrhl, jsme se dostali za hodinu do kýžené hloubky 3 stop a s obavami vyhlíželi naše vzorkování půd do stop sedmi. Nechal jsem Goloka zavrtat a podle očekávání zklamal, různě se na vrták věšel a domlouval mu. Sám nám pak říkal, že na tuto práci jsou v Bankoku technici a oni vědci sedí u počítačů dostávají data a vymýšlejí myšlenky. Tedy nevím, ale koukaje na klávesnici mne nikdy nic objevného nenapadlo. Spíše v terénu člověk přemýšlí jak se věci mají. Při obědě Goloka vytáhl flašku, doma bych řekl Dobrou vodu, ale tady to byl nějaký ledovec. Koukám jak taky vytahuje brčko a nevěřím svým očím, skutečně z něj cucá jak nemluvně. Naučil jsem ho pít z lahve, poté co jí několikrát ocucal a taky jsem mu ukázal jak se pracuje s teflonovou páskou a silikonovou pistolí, ale ty jsem mu do rukou nedal, nebojte. Ještě než začne aplikace pesticidu, musíme do země pohřbít pletací dráty na měření vlhkosti, tedy TDR a tak jsme začali kopat sondičku. Nejdříve lopatou, pak rozrývali vrtákem a nakonec došlo i na to americké kladivo, které není až tak nepodobné tomu geologickému, jen má ten konec rozdvojený a trošku zahnutý. Po těžkém tříhodinovém boji se nám podařilo jednu jámu vyhloubit, tedy spíše vyhlodat kladívkem. Instalovali jsme kýženou trojici drátů a vyrazili domů. Jako obvykle na místě kde se sjíždí Hwy 78 a H1 se začal tvořit hrozen aut a poskakovacím způsobem jsem se dostal až k Punahou St. na druhé straně města. Když už na nic tak na popojíždění je automatika miliónová. Nevím kolikrát bych musel zařadit a vyřadit a držet spojku někde v luftě na půl cesty. Už si začínám pamatovat, kdy a v jakém pruhu mám být, aby to bylo nejvýhodnější. Goloka jsme vyložili doma, kde ho již vyhlížela indická manželka a vyrazili uložit bedny a začít plánovat závlahu v Kunii, kterou postavíme zítra.
Úterý jsme věnovali stavbě závlahového systému v Kunii, kde máme další plácek. I zde je hlína pěkně červená a nadto je tu neskutečný hic bez stínu. Dojeli jsme zas po H1, tentokrát školním půjčeným truckem z hlavního transportačního úřadu, jehož korba byla plná vody a plyn i brzda vyráglovaná. Za jízdy na dálnici H1 jsem už několikrát spatřil takové podivné obří žluté vozidlo, jak myje svodidla, tedy takové betonové kostičky s profilem I. Později jsem zjistil že je nemyje, ale přesunuje o jednu lajnu k nám, a tak upravuje provoz ráno a večer, podle směru dopravní špičky, jmenuje se to Zipmobile a skutečně jako zavírák u zipu to vypadá. V Kunii jsme s ušetřených trubek postavili vodovod pod mangovníkem a včelím úlem, sestavili regulátory i vlastní závlahu. Firma M&M je již zaregistrována a tak si pro náš závlahářský kšeft s Mirkem budeme muset zaregistrovat jinou. Na zkoušku závlahy ani nedošlo, protože bylo zrovna po dešti a hlavní linie byla vypnuta. Ve čtyři odpoledne už nás nedočkavě vypoklonkovali z farmy. Tito šílenci pracují v socialistickém tempu od půl sedmé s obědem v jedenáct. Večer jsme vyložili jsme věci a o šesté a pohovořili s Chittou, jak nám čas nestačí. Naštěstí jsme dnes nemuseli vařit, jelikož Sabrina potřebovala zlikvidovat mražené vánoční krevety od Cindy z její firmy a tak nás pozvala. Na programu večera, kromě plodů moře s rýží s hrozinkami a makadamovými oříšky byly ještě další dva body v rámci vzájemné hospodářské pomoci a to moje ostříhání od Sabriny a vypálení jejího počítače na CD než ho daruje své mamince. Stříhání se zdařilo a nedopadlo to o nic hůře než od Číňana, nadto s pobavením všech kteří se na mé hlavě podepsali. CD byl oproti tomu oříšek, jak jsem předpokládal. Starý počítač mojí přenosnou palírnu nechtěl rozchodit a tak jsme museli do školy. Tam jsem ve svém kanclíku sestavil tři počítače do zběsilé sítě a data přetáhl a vypálil a to už byla středa a repete v Poamohu.
Susan s Barbarou jen vyjekli jak jsem nakrátko oštucován a taky Bonnie z toho měla další den šok. Naším původním autem jsme dojeli, radši bez Goloka, ale zato s širokoprofilovým vrtákem, který jsme našli v laborce životního prostředí, kde hostujeme. Ukázalo se že to bylo skvělé vnuknutí, jelikož tento vrták hlínu pěkně krouhal a tak se Mirek za vydatného leč ne zoufalého úsilí dostal až do sedmi stop, mezitím jsme vrták myli acetonem, tak jak se to u pesticidů musí, abychom si vzorky mezi sebou nepošpinili. Za celý den jsme vyrobili dvě a půl díry což obnášelo dvacet sklenic s hlínou a třikrát tolik pytlíků. Vše jsme dovlekli v sedm večer do školy, kde nás hladové a špinavé odchytil Chitta a radil nám ať ty vzorky strčíme mezi zkumavky do mrazící místnosti. Nadto nám sdělil, že domlouvá zrušení naší lokality na Kauai, ostrovu krás tohoto souostroví. To nás v tuto hodinu s Mirkem totálně rozhodilo, ač to on myslel dobře ve snaze nám odlehčit, nás v podstatě potrestal za naše přesčasy a zmařil úsilí, které jsem věnoval již dříve této přípravě. Ale ostatně nic nového pod sluncem, na zbytečnou práci jsem už dostatečně zvyklý a proti tomu otrlý. Ještě se Chitta otcovsky strachoval, abychom si vzali něco k jídlu. S bednou v ruce a cestou přes campus s ní jsem už myslel že ho kousnu dříve než něco do mám v lednici. V noci jsem ještě zašel připravit závlahové díly na naše stanoviště na ostrově Maui, zde to bude jiné sestavení a vyžaduje to zvýšené úsilí, už jenom proto, že některé součástky bychom nemohli jednoduše zakoupit. Kolem půlnoci jsem dorazil ke svým emailům a zde zjistil, že naše zítřejší vozidlo, tedy prokletý van je zas, pokolikáté už, rozbit. Šlechetně jsem totiž svůj truck předal nějakému studentovi, který prý s vanem nemůže kdesi zaparkovat. Chitta mi promptně zarezervoval vozidlo u půjčovny Alamo, které taky použijeme v pátek k převozu našich věcí na letiště. Ráno nás měl můj podarovanec Wei odvézt na letiště pro půjčené auto, ale v danou hodinu se neukázal. Požádali jsme Thajce Sumona z laborky od Joa, aby nás tedy truckem dovezl na letiště. Jak říká moje maminka, poruč a udělej sám. Truck jsem si tam musel odvézt sám, proplétaje se letištěm a hledaje Alamo. To je levnější půjčovna a tak sídlí dále od letiště na Nimitz Hwy. Podařilo se, leč nebylo kde zaparkovat. Vyskočil jsem tedy z auta a vkročil do půjčovny. Zde jsem vytáhl havajský řidičák a debetní kartu. Úřednice byla seriózní ale neprůstřelná a tvrdila mi, že jako obyvatel Oahu si auto můžu půjčit jen s kreditní kartou, s debetní mohu jen po boku letenky na jiných ostrovech. Myslel jsem že se mi to jen zdá a vypotácel jsem se z půjčovny bez úspěchu. Vše jsem to chlapcům, kteří kroužili kolem sdělil a Sumon mi říkal, fakt nemáš žádnou kreditku? No mám tu ze Živnobanky, ale na ní nic není a leží mi v šupleti. Počkej, dnes jsem si výjimečně vzal pas, ne ale tam nebude, počkej je tam a vlastně je na ní stále dost. Doběhl jsem znova do půjčovny a úřednice řekla, no tak to je jiný kafe a začla sepisovat smlouvu. Neuváženě jsem se přepojistil, ač universita kryje havárie, ale kdo to má vědět, podepsal jsem třikrát, že mne pověsí když auto nedodám včas, nenabourané a čisté. Venku na place 21 na mne čekal vínově červený Chevy Blazer, zde tomu říkají SUV, suburban utility vehicle, tedy utilitární předměstský vehikl. Na rozdíl od školních krámů, to bylo ale moderní terénní dělo se servostahovacími okénky a kouřovými skly, digitálním ukazatelem teploty vzduchu a směru jízdy, až jsem se jako ochránce přírody zastyděl, jak hluboko jsem klesl, holt Amerika, zde to jinak nejde. Přeložili jsme věci a z půjčeného mobilu jsem Chittovi oznámil jak se věci mají a vyrazil s dvouhodinovým zpožděním do Poamoha. Mirkovi se auto skutečně moc líbilo. Mne po těch všech stresech a nedospáních a upsání se půjčovatelskému ďáblu šlo řízení malinko ztuha. Taky plyn i brzda byly laděny na agresivnější sportovní jízdu. V Poamohu jsme vozítko svezli až k našemu stanovišti mezi zrezivělé buldozery dovrtali půl díry, posbírali věci co potřebujeme zítra na Maui a vyrazili to vše pobalit. Ve škole jsem sekretářce Susan sdělil, že to auto s půjčovny parkuji před školou a ona mi darovala tři dolarové kupóny, jen ať proboha rychle přeparkuji na návštěvnickém place. To jsem po odvezení vzorků a instrukcích pro Colleen udělal. Vrcholem všeho bylo to, že ze Wei dnes vůbec neukázal a toto celé martýrium bylo zbytečné. Prostě Murphyho den. Ještě jsme museli vyplnit Susan nový formulář WH-1, aby  nám z platu nestrhával federální daně, pak sníst naše obědy na talíři z Mililani a hurá balit na Maui. Ukázalo se, že ostrovní logistika je pěkně složitá a taky drahá věc, když musíte trubky přiřezávat do krabic, nepřevážet aceton a změkčovadlo i lepidlo PVC plastů protože to jsou hořlaviny, jakož i palivo do vařiče, z důvodu bezpečnosti a hlavně nic nezapomenout a na palubu nebrat nože a šroubováky. Podařilo se nám zbalit úhledně do tří krabic vše potřebné. Teď ještě zbalit sebe a bude to. To nám taky trvalo a den skončil zas v půlnoci a to zítra řídím dvě neznámá vozidla. Tedy můj Blazer a ještě nějaký minivan od Alama na Maui. Ráno jsme vstali v půl šesté, posnídali jak to šlo. Já jsem přeparkoval svého blazera ke škole, kde jsme do něj naložili naše batohy a tři krabice a za tmy s Mirkem a Chittou vyrazili na letiště. Ještě v Kalihi jsem ze své karty natankoval. Jednoduše strčíte kreditku do stojanu, naberete a nikam dovnitř zaplatit nechodíte. Vše se to odečte samo. Bylo to na mé oblíbené křižovatce King a Waikamilo, ze které jsem po Nimitz Hwy dojel na letiště, tam vyložil Chittu s Mirkem a proviantem a po instinktu dojel nazpět do Alama. Tam firemní maník auto okoukl, napsal kilometráž, tedy vlastě mílometráž, naťukal cosi do takové kalkulačky vysílačky tiskárničky, dal mi účet a já se vypravil Alamo mikrobusem na letiště. Ve voze jsem byl sám a tak mne řidič dopravil až ke vchodu Hawaiian Airlines, kde už na mne čekal Chitta s Mirkem. Od této chvíle nastává Maui Odyssea a na tu si nechám zvláštní jubilejní dvacáté číslo.
Doma fraška jménem prezidentská volba, dospěla do druhého dějství. Počasí velmi proměnlivě, v podstatě prší když nechceme jinak je ale stále hic. U vás nevím, taky nějaký zmatek s deštěm nad nulou, tady stále dvacet na tričko.
 

Martin Šanda 26.1.2003