Havajský občasník 2.
Za předminulý týden jsem ještě opomněl zmínit dvě zajímavé události. Tou první bylo povinné školení zahraničních studentů. Byli jsme sezvání do posluchárny, která vypadala jako něco mezi kinem a školní třídou s odklopnými stolečky, jak je znáte ze Simpsonů. Uvítala nás již dříve zmíněná Linda Hamada, což je zdejší úřednice pro mezinárodní studenty a pracovníky. Byla strašně šťastná, že nás tu všechny na Havaji má, až se mi to zdálo podezřelé a tušil jsem zradu. Pak jako na společné terapii jsme o sobě museli druhým odhalit ledví, a to i přesto, že to bylo naposled, co jsme se takto pospolu, jako náhodně vybraný zrovna přiletivších, viděli. V cele této nadšené náladě přišla zrada, když nám Linda vyložila, jak smíme a nesmíme domů a kdy smíme či spíše nesmíme znovu do USA. Přitom vydávala různé pokyny a nechávala nás zmateně listovat dokumenty vytištěnými na různobarevných papírech. Toto zmatení po přestávce dokonal jistý havajsko-asijský míšenec Kenneth (asijskou polovinu se neodvažuji specifikovat) svým vystoupením o tom, jaké daně budeme platit, kdy ano a kdy ne, za stálého dotírání jedné britské korejky, která se dožadovala svých mateřských práv, když zjistila, že by měla platit jako svobodná a ještě navíc i daně za dům, který v Británii pronajímá.
Druhou událostí, která měla též svůj kolorit, se odehrála asi jen o dvě hodiny později. Byla jí návštěva v indické domácnosti mého profesora, kam byli kromě mne sezváni ještě další čtyři indi, všichni studenti z university. Při indickém jídle, které bylo znamenité, se mi pro změnu vybavila Devon Street v Chicagu se svými indickými vývařovnami a minnesotský vykutálenec Deboo (tedy Debasmita Misra, momentálně profesorující na Aljašce), který mně tam před drahně lety vzal na večeři. Témat k rozhovoru bylo několik. První, ve kterém jsem se nechytal, byl způsob jak se dostat z Havaje do státu Orisa, zda v pondělí přes Bankok s Indian Airlines či v úterý přes Singapur s Air India. Ani při druhém tématu, jímž byl takový společný indický vzlyk nad zlými americkými úředníky, kteří jim kdy neudělili vízum. Kontroval jsem k němému úžasu pouze jednou, když jsem jim sdělil, že v mé zemi je možné, aby člověk měl více cestovních pasů než jeden, pročež byla debata přenesena do oblasti soptění, jelikož hlavní přítomný řečník byl profesí vulkanolog. Dozvěděl jsem se mnoho zajímavého o sopečném vývoji havajských ostrovů, ale i sopek v jižní americe a opět, jako evergreen tohoto večera, o leteckém cestování na tato místa z USA. Jako podtéma byla náhodnost šacování cestujících při přeletech do USA po nine eleven, jak té loňské události tady říkají. Závěrem jsme se již jen dotkli ohrožených druhů fauny a flóry na Havaji dováženými a zavlékanými druhy zvířat, jako jsou komáři, žáby, některé želvy, mouchy přenášející banánové infekce, agresivní vegetace z jihovýchodní Asie a tak podobně. Škoda, že přítelkyně hlavního mluvky, která dlouho pobývala ve Francii, se mne až při odchodu zeptala co povodně, pražská zoo a že je jí líto indického slona Khádira. Pak jsem ještě s dvěma společníky Sanjayem a Shusantem pokoupily pár baget v Safewayi a vydali se směrem na kolej.
Ani nevím jak už začal minulý týden. Chitta se sekretářkou Susan vydali prohlášení, že můj mezinárodní řidičák k řízení universitních vozidel plně postačuje, a já byl hned vržen za volant departmentálního pick-up trucku. Zprvu jsme měl trošku obavy, že jsem zas dlouho neřídil a že toto farmářské vozidlo není žádný ťutínek, ale říkal jsem si “chlapče, je to automatika, nemáš co zkazit”. A skutečně. Hned jak jsem zasedl, nastartoval a zařadil R, vycouval, zařadil D a rozjel se, tak se mi vrátila veškerá jistota jakou jsem kdy při řízení auta měl. Brzy jsem si osvojil dříve vypracované triky, jako točení volantu dlaní, zatáčení doprava na červenou (to se tu, prosím, legálně smí), či nadměrečné rozměry amerických vozidel. Hned jsem byl pověřen převezením nějakých půdněznaleckých krámů z laboratoře do skleníku, kde jsem byl seznámen se správcem školních latifundií - filipíncem Servilanem. Je to skutečně takový milý a pohotový služebníček, který mně i Chittovy stále říká Yes, Doctor. Snad ani nebudu zmiňovat, že po mém úspěšném entreé jsem za dva dny obržel van (čili mikrobus pro 10 lidí) a navštívil Servilana ještě jednou. Ale budu tu dělat i jiné věci než závozníka, to vám slibuju!!!. Například uklízečku. Další den jsem se jal dělat pořádek v retenční laboratoři (ti co nejsou z oboru – je to místo, kde se v tlakových hrních do půdy tlačí vzduch a ona, chudinka, pláče a pouští vodu a to se pak měří jak moc). No a jak tak uklízím děsnej binec po námezdníkovi Aaronovi Wongovi, tak koukám, hele, v kyblíku s hlínou plave rtuť. Tak jsem ji hned opatrně slil a nádobku zašpuntoval a sdělil to Chittovi. Ten chudák zburcoval půlku campusu, načež tam pak za den nastoupili dekontaminátoři a pěkně to tam povysávali, včetně likvidace rtuťového manometru na 1 atmosféru, který Aaron profoukl 4 atmosférama a bezpečnostní nádobku s rtutí vylil prostě do smetí. Chudák Chitta, jakoby mu zešedly zbývající černé vlasy.
Zdá se, že debilizace dostoupila i do tohoto ráje a nastává přejmenovávání departmentů plně podle hesla: “Když nemůžeš armádu přezbrojit, tak ji alespoň přestroj”. Susan nadávala, že všude musí být to buzzword environmental a že jí to bude jedno co bude náš dept. mít ve jménu, když první dvě slova tj. Water Resources nechají stejné, protože jak by se pak hlásila v práci do telefonu, když už to tak pěkně umí.
Za krátkou dobu 10 dní jsem nastřádal asi 20 igelitových tašek, protože tu do nich balí to, co už je nejméně jednou zabaleno. Tak jsem si řekl dost, budu recyklovat. Při další návštěvě Safewaye jsem utržil už jen jednu a oznámil jsem, že zbývající věci si dám do batohu. Taky mně na koleji štve, jak se vše kromě vlnité lepenky a papírů hází do koše. O to více mně potěšilo čtvrteční setkání na koleji u příležitosti recyklace, kde nám několika přítomným zoufalcům jistý sympaťák Mike vyložil, jak rozjel na koleji třídění a zasvětil nás do tajů, toho co lze teď recyklovat a co bohužel ještě ne. Jak jsem byl rád, když mi několik přítomných potvrdilo, že si do Safewaye ty tašky taky nosí nazpátek. Když už nemůžu sázet nové doubky na zpustošeném Trojském ostrově, tak alespoň budu příležitostně vypomáhat s víkendovým směrem recyklátů na koleji, plně podle zeleného hesla Think Globally, Act Locally.
Jinak jsem s povděkem kvitoval, že Mečiar dostal na budku a nakonec že i ten Stoiber. Doufám že už konečně taky dá někdo Klausovi. A taky, že ti anemičtí US Němci pošpidlenci, kteří se bojí o svá ministerská křesla, která jim Špidlín vylosoval, a jsou pro to schopni nejen zradit svůj program, ale i vraždit, taky časem odpadnou. Tady nově zvolení starostové stojí na křižovatkách a nám, pirátům silnic, mávají a klanějí se s díky za znovuzvolení. To slunce tu dělá divy. Všichni tu jsou na sebe milí, relaxovaní (někdy až moc, jako třeba Aaron), na křižovatkách si dávají přednost, nikam nespěchají, prostě Aloha. Aloha je ahoj, nashle, pohoda, láska. Snad se i vám v tomto týdnu babí léto na chvilku ukáže. Tak Aloha.
    Martin Šanda (28.9.2002)