Náš výlet na Maui, magický ostrov, což je další, druhý největší i druhý nejvyšší ostrov havajského souostroví začal na letišti v Honolulu. Odbavený Chitta mne opozdilce po odevzdání auta dovedl ke stejnému policajtovi. To byl bodrý Kavkazan John, nordického příjmení i vzezření. Á ještě jeden vzorkovač půdy ve vodě, tak shoď ten bágl támhle a podíváme se na tebe. Vzal takový papírový terčík otřel s ním batoh a popruhy a vrazil ho do nějaké detekční mašiny. Takže jedeš odebírat půdní vzorky na Maui? To bych já teda nechtěl. Dali jsme se do řeči, zatímco mašinka negativně pípla a on vzal další terčík a objel druhou půlku batohu. No podívejte jak mám tu červenou hlínu zažranou. Takže už si byl Martine na Kauai? Ne tohle mi zalezlo za nehty v Poamohu a Kunii. Jseš čistej, tak hodně srandy při hlínorypectví. Poslal mně k agentovi, kterému jsem na kupónu zakroužkoval kam letím, řekl jméno a on mi vystavil palubní letenku. S malým baťůžkem jsem se dostavil k rentgenu, kde mne ujistili že mi normální film nezničí, no to se ještě uvidí a já proběhl do letištního prostoru. Na ploše už stála letadla Hawaiian Arlines, co mají ve znaku siluetu obličeje havajky v červeno purpurově modré kombinaci. Měli jsme spoustu času a tak jsme bloumali po prostoru a obhlíželi jednoho taťku milicionáře-myslivce v maskáčích se samopalem, co tady udržoval protiteroristický pořádek. Po odbavení bohužel všichni věděli, že lepší místo je nalevo a tak na nás zbylo místo napravo, ale to mi bylo celkem jedno. Chitta byl rád, že letí novým letadlem a tak se pravděpodobnost havárie snižuje. Vystartovali jsme, obkroužili stíhačky na Hickamu a vynesli se nad mraky. Let na Maui trvá jen 20 minut a než proběhla instruktáž a roznesly džusy, tak na moje a Mirkovo kafe z Kony zbyla doba sestupu. Kelímek s horkou kávou jsme umně vyvažovali v turbulencích přecházející studené fronty a stewardky nás popoháněli ať už to do sebe kruci hodíme. Tak příště dřív rozneste kafe a pak džusy, ale to je moc přemýšlení. Letiště v Kahului na Maui má se svou budkovitou architekturou červených plechových střech výrazně provinciálnější charakter, ačkoliv i sem létají lety z Kalifornie. Chitta mne vyslal ať dojedu pro auto. Doběhl jsem Alamo mikrobus a v úřadovně předložil číslo rezervace, letenku a debetní kartu. Jelikož jsem obyvatel Oahu, tak na Maui, na kterém nemám dle jejich bláhových iluzí útočiště, mi auto půjčí na letenku a kartu, která nemá kredit. Tak se stalo, už jsem se nepřipojistil a ani nezakoupil levnější nádrž benzínu, kde by mne ale propadlo to co tam nechám. Čeká na vás Chevy Venture na stanovišti 37. Moje oblíbené číslo i vínově červená barva jako u blazeru, tentokrát u minivanu pro osm lidí. Řídí se to lehčeji než ten terénní sporťák, plyn i brzda jsou plynulejší, aby děti na zadních sedadlech tak často neblinkali. Dost možná mi i stylizace do rodinného vozidla jde lépe než do sportovního. Každopádně i tento ševrolet má elektronické stahování oken, centrální zamykání, zrcátko na joystick, zadní stěrač, otevírání zadních vykýřů ze předu, automaticky posuvné dveře pro děti, aby to otevřeli a ještě další nesmyslné věci. Na tlačítko, takové dvě šipky od sebe v symbolu auta, jsme nepřišli co dělají, možná to auto nějak prodlužují. Sklopili jsme zadní řadu a narovnali svoji bagáž. Hladový nenasnídaný Chitta žadonil, že chce k McDonaldu, ale jako velitel vozidla jsem rozhodl, že se pojede do Subwaye. Uznal, že je to o mnoho zdravější a když máme tu slevu z půjčovny, tak byl i rád že ušetří. Po hmatu, jelikož americká města jsou všechna stejná jsme našli Subway a zakoupili snídaňový sendvič. Chittovi zbyl ještě i k obědu. Poté jsme po Hana Hwy vyrazili do Kuly. Na Maui je úplně jiná atmosféra než na Oahu. Předně tu není tolik lidí. Maui je asi dvakrát větší než Oahu, a zatímco na Oahu žije populace Prahy, tak na Maui je to Liberec. Projeli jsme za deštíků údolní pláně s cukrovou třtinou mezi Haleakalou a Puu Kukui na západním Maui a po odbočení na Kula Hwy začali znatelně stoupat táhlým kopcem. Po nějaké době jsem si začal připadat někde jako v Peak Districtu u Sheffiedu a tento severoanglický pocit ve mne sílil. V téměř nejvyšším bodě silnice jsme odbočili doleva a šplhali venkovskou cestou až na stanici. Baráčky takové sice dřevěně americké, ale duch i zemité převážně kavkazské obyvatelstvo na mne skutečně budilo dojem, že jsem někde u Yorkshire Dales nebo Lancasteru. Na farmě nás uvítal sympatický manažer David, japonský Američan, který nás provedl po farmě, kde budeme spát, ukázal nám naše pole a začal se nás ptát co potřebujeme dodat a koupit. Hned mi dal klíče od svého trucku, toto byl silný Dodge Ram s dvěma řadami sedadel a kovovou kostrou na střeše. Už vím jak se léčí komplex méněcennosti. V závěsu za jeho vozidlem jsme dojeli do Kula Ace Hardware, kde je i jedna z místních pump. Tak pěkňoučké železářství jsem ještě neviděl. Tak malinké, ale tak skvěle zásobované. Ať se jdou vycpat Home Depa a nakonec i City Mill, zde měli daleko více součástek, jeden prodavač s mikrofonem a vysílačkou na jednoho zákazníka a ceny sice vyšší, ale odpovídající lokalitě a velikosti. Nakoupili jsme dvacetistopové trubky a ještě spoustu dalších instalatérských i jiných součástek a moje konto se tak scvrklo, že jestli nedostanu brzo výplatu tak nezaplatím kolej, taková je láska má ke školnímu molochu. S trubkami na střeše jsme se ještě zastavili u místního koloniálu Morihara a nakoupili banány, sýr a chleba na oběd. Znatelně lokální atmosféra, kde všichni vidí všem do talíře, docela milá po té neosobní atmosféře velkoměsta.
Nyní trošku místního zeměpisu. Kula se nachází ve výšce cca 1000 metrů na svahu sopky Haleakaly, která sama ční do výše přes 3000 metrů a vypadá z dálky jako naše kopce v Krkonoších, vršky holé, spodky s borovicemi. Tato oblast se nazývá Upcountry, tedy Horňácko a má specifickou atmosféru, je to zemědělská podhorská oblast, kde se pěstuje sladká cibule, mrkev, jsou zde travnaté pastviny a planiny, což je překlad slova Kula. Kromě toho se tu pěstují květiny, především na Maui typická protea. Moje botanické znalosti to odhadují na podobnost s alpskými květinami jako je protěž nebo plesnivec. Tato má velikost lidské postavy a na naší výzkumné stanici tvoří převahu výpěstků. Zkouší se tu nové druhy. Protea je údajně názvem od řeckého boha Protea (první pád Proteus), který měnil své podoby. Tato květinka má nepřeberné množství variet a pěstuje se na Novém Zélandu i v Africe. Školní farma jich má na svém kontě 1600, které jsou skutečně pěkné a rostou pod i nad naším terasovitým políčkem. Dost  možná se z nich dělají slaměnky, některé mají i v mrazícím boxu kam dáváme naše vzorky.
Než jsme se vrátili, tak Dave stačil naše políčko ještě jednou přeorat, vyrvat plesnivce na jedné straně i sladké brambory na druhé a my začali vykládat nářadí a rozkládat trubky. Chitta se klepal ve svém tričku a tak jsem mu půjčil svou fleecku a sám nasadil flanelku. Jak pěkné když vane svěží chladivý vítr a člověk se jednou taky nepotí. Chitta nám chtěl být sice ku pomoci, ale stále se ptal a snažil zjistit kam co patří. Strachoval se, abychom trubky dobře přeřízli a tak jsme si ho s Mirkem přehazovali tak, abychom každý bez něj udělali co máme. Půda byla velmi prachovitá. Je to totiž vulkanický prach, barvy středně hnědé. Větřík byl pěkný, jen kdyby každé dvě minuty s sebou nenesl déšť. Tak proměnlivé počasí jsme ještě neviděli. I ten technik co dostavoval naší budku, kde budeme spát se na to vykašlal, za láteření, že ve větru a dešti ho to  nebaví. Naše ubikace je vskutku zajímavá. Jako vědci bezdomovci jsme se nastěhovali do dvojkontejneru Matson, kde nám pod karimatkami slouží kartónové krabice. Ale kontejner je zařizován jako kancelář a má i okno. Jak chytře je využitá hmota staré věci. Inu na Havaj je nutné všechno draze přivézt a taky draze odvézt a takový kontejner to se hodí. Je zde i vysádrokartonováno, je tu klimatizace i elektrický proud. Prostě co více si na čundru přát. I můj nový benzínový vařič je skvělý a tak z farmy nemusíme vytáhnout paty. K večeru už převažoval déšt a Chittovy rty i jeho snědá pleť začala povážlivě modrat, ale statečně odmítl moje další tričko a nechal se Davem odvézt na letiště. Nám večer nezbylo nic jiného než navštívit kafe havajská předvolačka, jak jsem tomuto kvelbu Cafe 808 naproti od Morihary začal přezdívat. Ale museli jsme si nakoupit na další dny a tak jsme místo tam vyrazili nazpět dolů do Kahului. Dolů to pěkně svištělo. Opět po hmatu jsme našli první komplex obchodů a povečeřeli čínskou dvojkombinaci mas s rýží. I náš Safeway jsme našli a v něm naše obvyklé pochutiny. Tentokrát měli ve slevě tucet Homerových koblih, tedy v novořeči globálních supermarketů: donátů. Zas toho bylo za moc peněz a mezitím se venku rozpoutalo vodní peklo. Šňůry vody padaly k zemi a tak jsem doběhl pro auto a celý zmáčený jsem ho přeparkoval u krámu, abychom v suchu naložili náš nákup. Tak a nazpět do kopce a rychle spát.
Z rána byla už pěkná zima, je tu tak asi jako u nás v září, když spíte ve spacáku v přírodě. Už od čtyř od rána otravovali kohouti. Ráno jsem na našem políčku vyplašil bažanty, kteří vyzobávali přeorané plevy. Nabídnutý vrták mi nešel na moje náčiní a tak jsem zavolal Davidovi, který bydlí hned u farmy a požádal ho o pomoc. Mezitím jsem našel v nepřeberných odpadcích stanice dvě vodovodní trubky. S Davem jsme je přiřízli a on mne ve své skvělé dílně naučil práci se závitnicí a rukojeť k vrtáku byla na světě. Ta ostovní logistika je obtížná, to už jsem říkal. Na každém ostrově musíme mít vlastní rukojeť k vrtáku, protože tak dlouhou tyč bychom převáželi za poplatek. V Ace Hardware, kam jsme se museli vrátit, se nás hned ptali. Tak co kluci, nepotřebujete pomoct? Dokoupili palivo do vařiče, aceton a pár vodovodních kohoutků a redukcí a vyrazili nazpět. Hned někdy v jedenáct se ze slunného rána udělala mlha a tak jsme závlahu sestavovali ironicky v dešti, spoje předpřipravit na suchu a pak v dešťové pauzičce rychle vlepit do trubek. Při kopání jam na vlhkostní sondy jsme hned v půlmetru narazili na sopečné kameny a dalo nám to hodně práce je všechny povytahat. I tyč k dataloggeru, kterou mi dal Dave z instalaterských odpadků šla blbě do terasy zarazit a když jsem ji temoval bahnem, tak to protékalo o etáž níže. Vskutku preferenční proudění. Na večer se opět vyjasnilo, když už slunce nemělo sílu vyrábět mraky od moře a na Haleakale se nám ukázala observatoř. Haleakala znamená chrám slunce, ale v tyto deštivé dny asi moc bohoslužeb nebude. Jinak se zde opravdu studují sluneční jevy, či co mi to Mirek předčetl z havajské osamělé planety, tedy Lonely Planet Hawaii.
Jako správní workoholici jsme na panském pracovali i v neděli a to i tuto superbowlovou, kdy na televizi prostě koukají všichni, jak se těžkooděnci mydlí hlava nehlava předstíraje honění za šišatým míčem. Dave nám sdělil že Tampa rozdrtila Oakland, jako by mi to něco řeklo. Ale mezitím jsme z naší závlahové linky vypreparovali zarezlý filtr, naladili trysky závlahy a za neustálého řevu hrdliček a křepelek a mokra z odpoledního deště a mlhy odebrali neporušené půdní vzorky. Noc po nějaké ohřáté polívce na benzíňáku byla velmi čistá. Spousta hvězd, jak zde není přesvětleno, jen je neznám. Poznal jsem Orion a Kasiopeu, o půlnoci se objevil i Velký vůz, ale dost havarovaný, oj směřoval k zemi a kola měl nahoru, tak jsem ho doma nikdy neviděl.
V pondělí měl být nejhezčí den našeho pobytu a tak jsme si po sedmi dnech pracovních vymysleli výlet. Ač varováni Chittou, který se mnohdy ale obává zbytečně, Mirek naplánoval cestu do Hany. Jižní neasfaltovaná cesta byla v průvodci popsána jako cesta peklem, ale ač s obavami o půjčený vůz a vypovězení pojistky na neasfaltovaném povrchu, jsem si říkal, že nic není tak horké jak to Američani přihřívaji. Ostatně stále mám na paměti ty čtyři stopky na křižovatce uprostřed přehledné roviny v Minnesotě. Takové plýtvání penězi by si našinec nedovolil. Domorodec Dave nám potvrdil že naše rodinné vozítko nebude mít problémy, jen ať jedeme ve směru hodinových ručiček a objímáme skálu a ne útes. Vyrazili jsme za slunného rána přes Kulu, kde jsme ofotili portugalský osmiúhelníkový kostel, který málem sežrali termiti, a dojeli do městečka Makawao. Tato krajina je prozměnu něco jako Wales, nebo ještě lépe vnitrozemské Irsko. Moc dojemné a pěkné, koníci se pasou, kravky bučí. Semtam nějaký zalesněný kráterek, jako u nás na Litoměřicku. I Makawao je pěkné městečko v americkém stylu západní pevniny s lehkým nádechem atmosféry šedesátých let. Silnice se pěkně vinula krajinou a za Makawaem se to povážlivě začalo kroutit načež jsme v brzku narazili na Hana Hwy, která má podle průvodce 600 zatáček a 54 mostků pro jedno auto. Tato silnice obepíná severovýchodní tedy mokrý kus východního poloostrova Maui a vegetace na ní je vskutku tropická s nespočetným množstvím potoků a několika vodopádů. Silnice se doopravdy kroutila a já si prověřil své řidičské schopnosti točením volantu tam a zpět a šlapáním na brzdu tak, aby to bylo výhodné a bezpečné. Kupodivu mi to celkem šlo, ale jinak to bylo docela vypětí, když nevíte kam až zatáčka půjde, jak bude daleká, kdo bude sekat zatáčku v protisměru na mostku a tak podobně. Kdo zná serpentýny v Roztokách nebo zatáčky v Úněticích, nechť si je poskládá 100 krát za sebe a jede v nich dvě hodiny. V Haně jsem byl skutečně rád, že to skončilo. Našli jsme černou pláž, ale ta nebyla nic moc. Oproti tomu, ač s malým hledáním, ta druhá černočervená za kopcem to bylo něco. Je vyhlášena jako nudistická a tvoří ji písečný půlměsíc oddělený od moře útesy, takže záliv je taková pěkná vana, ostatně jako nudistická Vana u Ogliastra na Korsice. Mirkovi jsem říkal, že tam nahatý klidně skočím a i on se nakonec překonal. Jen nevím jak se na nás ty ostatní heteronudopárečky dívaly. Je to osvobozující pocit plavat bez těch prudérních trenýrek. Po nalodění do auta, jehož volant byl zamknut tak, že jsem myslel, že už jsem něco zvoral a dál nepojedeme, jsme pokračovali na jih a pak na západ. Scenérie se dramaticky, avšak k lepšímu změnila a po projetí pár baráčků v Haně a několika pěkných alejí se stromy s červenými květy bez listů, jsme se objevili na jižní cestě kolem Haleakaly. Zprvu vedla deštným lesem a zanedlouho jsem porušil smlouvu a vjel na štěrkový úsek, pěkně ulehlý a široký, bez jakýchkoliv problémů. Jen jedno místo bylo skutečně úzké, vytesané ve skále, kde před zatáčkou bylo doporučeno troubit, což jsem dělal, ale naštěstí jsme nikoho nepotkali. Na širším kousku jsme se minuli s nízkopodvozkovými sporťáky a mne se ulevilo. Když to dokáží oni, tak já to projedu taky, vždyť teď tolik nepršelo a cesta nebude zerodovaná. Po čase se silnice otevřela a krajina se změnila v suché africké savany a mi si připadali v té travnaté krajině s kaňony vyerodované sopečné suti jako někde na safari. Krajina navozující pocit nekonečné svobody. Minuli jsme kostelík s hrobem Charlese Lindbergha a pokračovali podél útesů, skalních oken a několika kaňonů, které vycházeli se svým odtokem až na silnici. Naštěstí teď byly vyschlé. Nakonec se silnice změnila v pěknou nalinkovanou asfaltku, která se pohupovala bez drkotání kol přes lávová pole a krajina kolem byla jako v Irsku, tentokrát severním. Lávu jsme už moc nevychutnali. Bylo pod mrakem, ale ty kilometry ztuhlé hmoty před více jak dvěma sty lety, letící z 3000 metrů až do moře jsou úchvatné. Sem ještě musíme vyrazit jednou za slunného počasí. Dole v dálce jsme už zahlédli ta drahá letoviska a dorazili do Tedeschi Winery. Nevím který italský Němec ji založil, ale na lávě se víno pěstuje, hlavně zde na Maui, ale i na Hawaii, tedy Velkém ostrově. Mirek mi sdělil, že se mu chce spát a co mám říkat já po těch zatáčkách z Kuly do Hany a terénní rallye z Hany do Kuly. Ve tři odpoledne jsme po 100 kilometrech a průměrné rychlosti 20 km/h dorazili na farmu a mne se finálně ulevilo, přestože jsme měli v zavazadlovém prostoru půjčenou lopatu. Ještě jsme dobrali nějaké půdní vzorky a rozpršelo se tak, že už nešlo dělat nic. Noc byla zase jasná, o to více chladnější. Nějakých patnáct stupňů a fleecka a dvě trička přišly ve spacáku vhod.
Úterní ráno bylo opět slunné, slunce vychází právě nad observatoří z našeho pohledu. Po včerejším úspěchu s mufínami, tedy kdo snad nezná, takovými upečenými buchtovými dortíčky, jsem pro ně dnes ráno zajel a čtyři z jejich denního přídělu 36 kousků zakoupil. Mirek mi říkal, že jsme někomu z domorodců, kdo si ty poslední čtyři kusy v deset dopoledne kupuje zcela přetočil život, a že si na nás v protější kafírně 808 počká. Mufíny byly moc dobré a taky hutné, vystačili nám až do 2 hodin do odpoledne. Dnes jsme odebírali v kamenité sopečné půdě vzorky pro pesticidové pozadí a taky chtěli udělat test rovnoměrnosti závlahy s naší stovkou červených plastových kelímků na coca-colu. Ale zas poprchávalo a tak jsme test nechali na středeční odjezdové ráno. Jen jsme sbalili všechno náčiní, tuny půdních vzorků, proložili modrým glykolovým ledem a s obavami vyhlížíme letištní kontrolu.
Ve středu ráno jsem jako správný vůdce výpravy zas dojel pro mufíny na Mirkovo přání, že ráno nemůže nic jiného než sladké a v konzumu Morihara zřel nervózní šílenství. Zhroutil se jim počítačový systém a tak mi počítaly daň v ruce a vracely ze zamčených kas. Na farmě plný obav z navrácení vozidla jsem křížovým šroubovákem pečlivě vydloubal z pneumatik štěrčík a zaprášené auto otryskal hadicí. Jen jsem zvědav zda najdou ten škrábanec vlevo dole, čert ví zda jsem ho udělal já nebo někdo jiný. Dave mne ujišťoval, že když auto pojede, tak jim to bude stačit. Na poli jsme zacpali kelímky ještě více do země, aby lícovaly s povrchem a spustili na hodinu závlahu. Náš velesystém je ale tak poživačný, že zarezlé Davovy trubky nestíhají dodávat vodu a tak nam to stříkalo všelijak, no ještě máme co vylepšovat, nadšení se nekonalo. Finálně jsme sbalili těžké krabice s půdičkami, vyházeli všechny odpadky služební i osobní a vyrazili na letiště. Abychom se nenudili po hlavní silnici, tak jsem cestu naplánoval vedlejšími cestami, nejdříve nahoru na silnici hluboko pod Haleakalou a pak do Makawaa a směrem k pobřeží a pak teprve na západ do Kahului. Vystoupali jsme ještě nějakých sto metrů a já poprvé v automatu použil ruční brzdu, protože ani ta úřední jednička auto neudržela ve směru vzestupném pokud nebyla noha na plynu. Cesta na hlavní silnici ale už jen klesala a taky se pěkně vlnila. Minuli jsme odbočku do serpentýn na Haleakalu a pokračovali dále v české krajince. Na první křižovatce jsme sice nevědeli kam, nemaje s sebou mapu, ale čuch nás vedl po nejvyjetější silnici v serpenýnách blahovičníků až do Makawaa. Sice to chvílemi vypadalo, že už už skončíme někomu na dvorku, ale nakonec se nám objevila sendvičárna v Makawau. Na hlavní třídě jsme odbočili doleva k moři a vyjeli z městečka. Za ním byl na silnici stopař, kterého bych hrozně rád vzal na oplátku za moje stopy, přesto jsem si říkal, že znovu půjčovatelskou smlouvu už neporuším. Bohužel. Krajina se po čase změnila z české opět na italskou a zanedlouho po ananasech nastaly plantáže cukrové třtiny a za nimi obří cukrovar, pominu-li hrstku různých bizarních kostelíků po cestě. Dalším městečkem byla Paia. Pokud Makawao bylo hypísácké tak Paia byla tuplovaně. Spousta omladiny se surfboardy. Dokonce na hlavní třídě byl hemp (tedy konopný) krám se zubatým sedmilístkem na štítě, asi tam prodávají prvotřídní konopné provazy. Po hlavní silnici jsme už dojeli do Kahului a udělali malé kolečko poblíže přístavu. Jak jsme začali tak jsme i skončili a to v našem Subwayi na sendviči. Pak už jen natankovat. U pumpy Tesoro u letiště byla cena vyhnaná nad dva dolary za gallon, ale mne nezbylo než zas protáhnout mou debetní kartu pumpovadlem a mrchožrouta nasytit. Zhltnul přes dvanáct gallonů a tak jeho spotřeba byla 15 litrů na 100 km, nebo jak se zde obráceně udává cca 15 mílí na gallon. Mirka jsem u letiště vyhodil i se všemy krámy a jel auto vrátit do Alama s malou dušičkou co mi vše dají k úhradě. Snědý maník se kouknul na ujeté míle odečetl čárový kód na skle a z tiskárničky mi dal účet. Šmouhy vůbec nekontroloval. Božsky se mi ulevilo a tak jsem se halamáckým mikrobusem navrátil na letiště. Tam stále jako z flašinetu hráli písničku ať nám nikdo nehlídá zavazadla a opuštěná zavazadla budiž rozstřílena, tak ač cca 50 metrů musel jsem po rozměňovacích peripetiích nacpat do automatu dva dolary a nechat vyplivnout vozík na bagáž. S tím jsme ve třičtvrtě na čtyři, tedy dvě hodiny před naším letem dojeli k check-inu a úřednice Havajských aerolinek se nás ptala zda teda nechceme letět už po čtvrté. Přikývl jsem proč ne a tak jsme naše půdičky naházeli na pás, já zaplatil za nadbytečnou bagáž dvacet dolarů a rychle se vydal telefonovat Chittovi ať pro nás přijede o dvě hodiny dříve. Prošli jsme bezpečnostní kontrolou. Tentokrát náš počítač vyndali i z futrálu a ovívali ho tím explozivním lístečkem, sakra spěcháme nebo nám to uletí. Pronesl jsem zapalovač s hořlavinou aniž bych chtěl, prostě jsem zapomněl. Kontrolu mého řidičáku a Mirkova pasu provedli asi čtyřikrát. Nevím kdo dělal chybu, ale dovolat se z Maui na Oahu ve službách Verizonu, tedy místního telecomu prostě nešlo a čas nás tlačil a tak jsme doběhli k naší stojánce. Tam jsem ještě žadonil o účet na bagáž, ale maníci mne říkali, že mi ho měli dát dole. Já na to, že dole mi na mojí třikrát opakovanou otázku odpověděla ta ženská, že mi ho dají nahoře. Něco tedy načmárali fixou na palubní lístek, snad to projde. V letadle už byla poslední místa a tak jsme naházeli naše příruční baťůžky kam to šlo, zaklapli se dveře a mi rolovali po runwayi. Ta letadla tu mají interval jako autobusy. Létá to každou půlhodinu. Odpoledne už kafe nedávali, syčáci šetřiví a tak jsme alespoň vypili to deci guavového džusu, spatřili pod mrahy ostrov Molokai a za dvacet minut se nám objevilo Honolulu v šedivých mracích. Mirek u okna říkal, že to ten pilot nemůže vybrat, ale pak se ukázalo, že na tu vojenskou plochu nepřistáváme, protože pod námi roloval vojenský Herkules. Na letišti jsem vyzvedli mokré krabice, a já se jal volat Chittovi. Tentokrát jsem se mu dovolal, jenže Clifton, kterého pověřil vyzvednutím našich maličkostí už byl v trapu. Sakra mobil by se nám taky hodil, má ho každé malé děcko a my co jsme denodenně v terénu diktujeme čísla telefonních automatů na letišti jako za starých časů. Na výstavné blbosti nefunkčních amfiteátrů má škola dost peněz a na užitečné obrací každý cent, jak u nás. Po dvou hodinách, které jsme nestrávili v zasklené hale na Maui, ale ve špinavém podpalubí letiště v Honolulu nás Clifton vyzvedl a dovezl do školy. Ještě jsem k ledu uložili vzorečky, náčiní, připravili se na zítřek do Poamoha a na kutě. Byl to ale pěkný výlet, už se těšíme na další, ikdyž to bude stále hodně pracovně stresující.
Doma přešlapuje volba prezidenta. Jakkoliv toho pitomce Klause nemám rád, tak říkám, už ho proboha zvolte, když si ho novácký lid žádá. Ti co volali po přímé volbě najednou kují pikle a v parlamentní volbě dohadují nějaké niemandy. Je to nedůstojné a v podstatě i nedemokratické. Dnes v sobotu jsem konečně vyrazil na Arizona Memorial do Pearl Harboru a bylo mi divné proč jsou vlajky na půl žerdi. Až posléze jsem se dozvěděl že se na kusy rozletěla Columbie, další tragický milník v novodobé americké historii. Jsem sice racionální, ale to že vybuchla tato Kolumbovsky podrobitelská první vlajková loď americké vpodstatě vojenské supertechnologie nad Bushovým Texasem právě v této době s Izraelcem (a taky Indkou) na palubě zamotá pěkně hlavy Nostradámovským vykladačům. Se smíšenými pocity vzpomínám jak jsem ji viděl v hangárech u San Franciska před devíti lety. Jo a taky dnes začal nový čínský rok. Rok černé (tedy vodní) ovce. Počasí se nám malinko vylepšuje, spousta deštíků a duh občas nějaká ta fronta. Prostě únor bílý pole sílí.

Martin Šanda 1.2.2003