Události za posledních občasnou dekádu se tak zamotaly, že už nevím co bylo dřív, ale pokusím se to rozmotat. Po našem výborném výletu na Maui se mi návrat do bráz na Oahu zdál takový všední. Na čtvrtek, kdy bylo stále zataženo jsme váhali mezi Poamohem a Kunií, ale osud vybral za nás a my museli pro odložené vrtáky do Poamoha. Jen co jsme se blížili k farmě, tak zesiloval déšť. Přesto jsme se odvážili začít poslední díru na odběr vzorků, ale déšť a bahnitý červený povrch půdy nám v tom jednoduše zabránili. Popsané pytlíky a sklenice jsme strčili do křoví a s nářadím se vypravili do suché Kunie. I zde poprchávalo, ale v jinak vyprahlé krajině nám to bylo vlastně ku prospěchu. Vrtákem jsme začli hloubit díru a odebírat vzorky, ale ve čtvrté stopě začala být půda tak suchá, že se nám vysypávala z vrtáku. Provedli jsme tedy obdobné vrtání na vedlejší pokusné ploše. Celí od červené hlíny jsme se vrátili domů a další den se jali hloubit díry na vlhkostní sondy, ty naštěstí jen třístopé. Pokus o závlahu byl marný, brambory jsou vyorány a kukuřice ještě není zaseta a tak se nezavlažuje, krom toho předchozí deštíky prý přinesly dosti vláhy. No rozhodně našemu políčku se teda vyhly a Leslie, manažer farmy, který přišel z plantáží ananasové farmy Dole na tyto soukromé výzkumné latifundie byl neoblomný. Ikdyž po kovbojsku stále říká oh yea, na můj dotaz zda nebudou zavlažovat říkal oh no. Jsme totiž napojeni na stejné rouře co sbírá vodu z příkopu Waihole, který sem jde až z protějších hor a když neotočí hlavním kohoutem, tak máme utrum.
Nic se nesmí uspěchat a tak jsme se v sobotu oproti předchozím předsevzetím věnovali odpočinku. Mirek vyrazil s klubem na maják v Makapu, kde už jsem já jednou sám čenichal a tak jsem se vypravil konečně na Arizona memorial, to je to zasažené místo Japonci v Pearl Harboru. Japonců tam bylo i tentokrát dost, a když jsem se vymotal z busexpressu A tak jsem se honem zařadil do čekací fronty mezi ně a taky mezi britské důchodce, kterým zájezd zajišťovala trajektová společnosti P&O. Ale na to, že by je sem dopravili v kontejnerech, jako to udělali onehdá těm nebožákům ze Srí Lanky, tito nažehlení londýnští penzisté nevypadali. Fronta se pomalu sunula a tak jsem se za půl hodiny dostal k bráně, kde nás strážci parku prohlédli. Smí se sem nést jen fotoaparát bez tašky a žádné batohy z bezpečnostních důvodů. Svou zrcadlovku jsem měl zabalenou do našeho vzorkovacího igeliťáku a tak jsem prošel bez prohlídky. Za vchodem jsem hned nafasoval číslo 10 a s ním informaci, že naše grupa přijde na řadu ve čtvrt na jedenáct. Mezitím jsem v dané čekací hodině navštívil místní muzeum a krom jiného prohlédl seznam obětí útoku na Pearl Harbor v roce 1941. Byly tam i dva čeští chlapci krajani, Dvořák a Vojta, jistě vás nepřekvapí že oba z Minnesoty. Pak jsem se ocmrdoval mezi palmičkami s výhledem kotvící letadlovou loď. Prohlídka začala v promítacím sále, kde nás uvítal jeden dobrovolník veterán útoku a uvedl film. Ten byl velmi patrioticky a dojemně naladěn, že i mne se začlo svírat hrdlo a slzet oči. Takto tiché a rozladěné nás naložili na motorovou loď a odvezli k pomníku bitevníku Arizona, který zaznamenal hlavní zásah a čítal nejvíce obětí během japonského útoku. Památník se sestává se skořepinové bílé betonové prostory, postavené kolmo nad potopenou lodí USS Arizona, patrně symbolizující kříž nad obětmi. Z památníku toho moc není vidět, hlavním objektem je zrezivělá otočná šachta od hlavního děla a trošku dál od pomníku jsou vyznačeny konce lodi a místa, kde kotvili ostatní potopené křižníky. Kromě této, USS Missouri a USS Utah, kde byli námořníci zavřeni ve vzduchové kapse a domlouvali se tlučením morseovkou na ocelové pláty lodi, byli všechny ostatní opraveny a použity při revanši na Japonsko, to hádám, moc si ten výklad nepamatuji. Vlajka byla na půl žerdi a až posléze jsem se dozvěděl, že to bylo za ztroskotanou loď, tentokrát vesmírnou. Celá tato nejnavštěvovanější památka na Oahu mne natolik unavila, že jsem po hodině čekání na zpětný bus A v něm málem usnul. Poobědval jsem u Korejců na Pucks Alley nějaký zmatlaný oběd na talíř, tedy rýži, zeleninu a kuřecí a hovězí maso. Takto materiálně vybaven jsem se vypravil do sousedního stánku ducha a to antikvariátu Rainbow (tedy duha). Chtěl jsem koupit nějaké knížky jako dárek a záhy se ukázalo že to byl dobrý nápad. Naskákali mi do rukou samy a taky gramatika havajštiny a slovník a slevené mapy a knížky o Hawaii, no prostě místo plánovaných pěti jsem tam nechal dolarů dvacet pět. Odpoledne jsem usnul zdravým spánkem nemluvněte a už nic dalšího nevím.
A je tu neděle a s ní dlouho očekáváný příjezd naší “šéfky” Mileny z pražské fakulty. Ráno jsem vyrazil do Safewaye nakoupit nějaké ovoce a taky sendvič do Subwaye poblíž. Ve dvanáct přistavila Cindy bílý taxík před kolej a tak jsme v trojici s Mirkem vyrazili na letiště. S malou objížďkou zaviněnou rozímáním nad tím proč automatika žere víc než ruční řazení jsme dojeli až ke stánkům s květinami uspořádáných do pěkných lei, tedy těch kruhů na krk. Nakonec jsem koupil stejný věnec jako Mirkovi z fialových orchideí, ty sytě modrofialové byly moc pěkné, ale Cindy rozhodla že se to prostě nehodí. Zanedlouho Milenu vyplivl let United Airlines do vestibulu a tak jsme ji po havajsku uvítali, naložili bagáž a vyrazili do Kalihi k děvčatům. Sabrina je na pevnině a tak uvítal jen kocour Raleigh a v pokojíku pro hosty se rozvalovala kočka Nashville. Milena si pochvalovala sendvič, jelikož zkrachovalé UA šetří kde se dá. Zanedlouho jsme vyrazili k nám na kolej, posbírali plavky a ručníky a hurá na pláž. Tentokrát jsme vybrali pláž s jemňoučkým bílým pískem v Kailui. Počasí vynikající, ještě že nám ho Milena z Prahy dovezla. Tak hezky tu nebylo už nejméně měsíc. Pokoupali jsme se, nakoupili jídlo a vydali se nazpět kolem ostrova na Waikiki. Zde jsme vysedli Mileně z auta s malou instruktáží jak nazpět do Kalihi. Tentokrát byl na Waikiki filmem večera britský About a boy s Hughem Grantem. Moc pěkný a vtipný film. Dožvýkal jsem havajské laulau, tedy hovězí a rybu upečené v listu a nechal se unášet dějem. Nazpátek už autobusem jako za mlada.
V pondělí zas do Poamoha, jelikož se počasí konečně umoudřilo a tak jsme mohli vyvrtat poslední díru a odebrat vzorky a taky dokončit instalaci vlhkostní sondy. V uterý zas do Kunie odebrat další vzorky. Oběd jsme si zpestřili místním mangem. Už byl zas hic k padnutí. Poslední vzorky a instalaci dataloggeru s teplotními čidly jsme věnovali středu. Závlaha už běžela a tak jsme mohli doladit trysky. Tentokrát byl s námi opět Goloka, můj vděčný objekt poťouchlého šťourání. Jen tak, aby řeč nestála, jsem se zeptal, zda byla jeho svatba dohodnutá. Bez váhání se rozpovídal o tom jak mu nevěstu vybral bratr z třiceti nabídek a že ji viděl naživo až u svatby. On se zas divil, že polovina svateb u nás je protože se dva musí brát, tomu vůbec nerozuměl.  Říkal, že v Indii nechtějí dávat nevěsty americkým Indům. Že ti mají zpravidla manželku v USA a do Indie se přiletí pomnět, na což se musí oženit, a pak zas upláchnou. Ten dohadovací systém je teda ale věc, s Mirkem jsem to přebírali zepředu dozadu a stále kroutili hlavou.
Večer nás navštívila Milena a s ní jsme vyrazili na slepo do restaurace. V Manoi jsme si vybrali japonské Hanaki. Byl to tzv. bufet. Tedy žádná čtverka s usmolenými stoly. Bufet tu znamená, že zaplatíte fixní částku a pak se naperete k prasknutí. Tento nebyl z nejlevnějších, ale zas tu měli různé potvory, jako obalované krevety, klepeta langust, ale i kuřátka, kachničky, nudle, rýži a různé syrové ryby a spoustu dalšího, jakož i nakládané broskve. Mňam, to jsme se pěkně napucli.
Ve čtvrtek jsem si naplánovali sanitární pauzičku a s tím že sfoukneme vlekoucí se resty. Ráno jsme dojeli vybrat z chladící místnosti sklenice s hlínou pro Binh. Před Sherman Hall, kam je ukládáme, jsem na křižovatce potkal Rogera s Waimanala, který na mne zamával na pozdrav a v té sekundě i zagestikuloval, abych za ním jel. Objel barák zemědělské fakulty, kde po kovbojsku rozrazil oranžové silniční kuželky, zabraňující vjezd vozidlům a nijak zvlášť se nesnažil je vrátit. Tak co kluci, už jsem vám to pooral a vy nikde, kdy ke mně přijedete? Říkam: Zrovna zítra se k vám chystáme, byly jsme teď v Poamohu, Kunii a taky na Maui. Smál se: Ach tak to jo, tak zítra. S vzorky jsme proskákali dálnicí až k Houghtailing street a po Waiakamilo a stále rozkopané Dillingham jsem Mirka dopravil až k řidičákovému úřadu. S přáním hodně zdaru jsem vyrazil do nedalekého Min plastics pro chybějící akrylátovou trubku a pak už zas nazpět po Liliha a Vineyard na H1 a hurá do Wainama do laborek za Binh. Dojel jsem zas na to turistické srazové místo, projel komplexem a jako taxík vyhodil chladící box u vrat úřadu. Rychle jsem zaparkoval, aby opuštěný box nepovažovali za bombu, vtáhl ho dovnitř a zavolal Binh. Ta dovalila vozík, převzala vzorky, postěžovala si, že šefové chtěli analyzovat sulfomethyl a teď zas chtějí methylsulforan, nebo tak nějak, podepsali jsme si protokoly a já vyrazil za deště do školy. Zde jsem napsal raport o našem progresu, aby měl Chitta co dát do kontrolní zprávy. Mirek se vrátil s permitem, který udělal na výbornou. Za odměnu jsme odpoledne pokoupili pár drobností, jako např. hrábě v City Millu a taky další dva párečky pracovních botek Stanleyovek v Payless Shoe Source, protože se moje i Mirkovy pohory a kecky rozpadly pod tíhou červené hlíny a řekli jsme si, že by nám zaměstnavatel mohl konečně pořídit pracovní pomůcky.
V pátek jsme se po dlouhé době vypravili znovu za kopec do Waimanala. Ráno jako ze škatulky, modré nebe, občas mráček. Experiment s nájezdem na dálnici nám nevyšel a tak nás to svedlo zpět na Waialae avenue, ale i po té jsme dojeli kolem Koko kráterů, Sandy beach, Makapu majáku do Waimanala. Tam jsme přitáhli od lesa odloženou závlahovou strukturu, opravili rozbité kolínko, přehodili filtr, tak jak má být ve směru proudu, nastavili přívodní trubku a vůbec to celé polepili a spustili. Zdá se, že tlak je stale malý. Jen patnáct psů, tedy psi, čili pound per square inch (libra na čtvereční palec), pro ty co to zajímá, tak tento pes je asi 70 cm tlaku vodního sloupce, Pascaly ode mne v této palcově librové zemi nechtějte. Až k večeru se ukázalo, že tlak nabíhá výše, jak přestanou ostatní zavlažovat a vše funguje jak má. Vykopali jsme díry na obě vlhkostní sondy, uložili dráty do země a taky tyč k dataloggeru, tentokrát s udělátorem pro anemometr (taková ta trojvrtulka lopatková co měří rychlost větru). Krásný srpnový teplý den s vánkem. Zelený Koolau hřbet a Olomana byly v pěkné záři.
V sobotu nás Milena naložila a my vyrazili do Hanauma Bay. Ten už znáte, je to propadlý kráter zalitý vodou. Cestou jsme nakoupili dobroty na sendvič a uložili je do školního chladícího boxu s modrými ledy, když už to nakonec máme, tak proč to nepoužít. V Hanauma jsme s Mirkem prošli zadara, jelikož jsem Havajci, jen Milena musela jako cizinka zaplatit tři dolary. Hned nás poslali na film, kde nám v zhudebnělé zveršované formě sdělili že nemáme stoupat na korály a krmit ryby. Nechtělo se mi věřit, že to všechno uvidím. Sešli jsme dolů na pláž a okoupili jednu palmu. Hned jsem vzal brýle a šnorchl a ponořil se do vody, splývaje na hladině. Je to k neuvěření, ale všechny ty papouščí a mývalově motýlí ryby tam byly a útes hrál jejich barvami a já litoval že nemám podvodní kameru. Útes sám byl dost nezajímavě šedivý, nic co znáte z podmořských filmů. I tak to byl zážitek. Ryby už jsou na turisty zvyklé, a tak utíkají jen trochu, aby se neřeklo. Pěkně jsme proflákali sobotu, spalováním bílých pokožek na slunci s ostatními, převážně japonskými turisty.
V neděli jsme s Milenou vyrazili do Wainae a dojeli až na konec cesty. V deset dopoledne už byl na pláži Yokohama hic k padnutí. Vytáhli jsme slunečník a zarazili do písku. Chvilku jsme se nechali houpat na vlnách a po oschnutí vyrazili směr větrné pobřeží a pláže u Laie. Ač jen za horou, cesta kolem mysu Kaena nevede a tak jsme jeli nazpět přes Kunii, ananasová pole, vojenské základny, které už přešly do pohotovosti Bravo a kolem naší základny v Poamohu, přes Haleiwu a poskakovacím způsobem podél severního pobřeží až ke Kozímu ostrůvku. Zde už bylo pod mrakem a taky se mi ozval virový skrčenec a tak jsem celou tu scenérii osvícenou rozptýleným světlem prospal na pláži, po sendviči s mrkvičkou. Večer jsme dojeli do Kualoa parku a u Mokulei’i, tedy Čínského ostrůvku, povečeřeli ananas a taky se napapájovali. Pěkný, sice trošku přeplážovaný víkend pro nás horaly, ale někdy to taky stojí za to.
Teď tu bylo dost hezky ale už se zase honí mraky. Prezidentská volba nabírá pitoreskní charakter. Božský předzpěvák ODS už vzdal a pan profesor je jako mílius. Tak už ho zvolte, když si váží každého hlasu, byť rudého.

Martin Šanda 11.2.2003