Zas jeden týden je pryč, ale musím říct, že pořád se něco děje. V pondělí jsme s Mirkem vyrazili do Waimanala, bylo nádherně, krásný teplý “srpnový” den s mírným vánkem. Na našem políčku jsme vyvrtali díru a zarazili stojan pro datalogger. Ukázalo se, že moje přichycovací udělátko na anemometr, které jsem vymyslel při jedné pochůzce City Millem má krátký závit a tak budu muset trošku zatočit závitnicí. Na Rogerově faremní skládce jsem ukořistil krásnou odhozenou překližku rozměru 4x6 stopy a tak jsem si řekl jak nám ta improvizace skvěle vychází. Začli jsme vrtat a odebírat vzorky, ale už ve čtvrté stopě se ozval i náš nový nerezový vrták, skřípějíc o zvětralé vulkanické podloží a my začali vytahovat suché porcelanitové svinstvo, které bylo na míle vzdálené půdním vzorkům. Navíc před dvěma a půl milióny lety přesně do tohoto místa doletěl nějaký šutr, takže jsme se hlouběji nedostali. Na druhém čtverci jsme si ověřili, že naštěstí sem šutr nedoletěl a mi tuto šedivou zvětralou vulkanickou hmotu navzorkovali k radosti Binh a její pesticidové laboratoře. Na cestě nazpět už řídil Mirek, čerstvý to držitel studijního řidičského oprávnění a věřte nebo ne, byl jsem to ironicky já, komu byla přisouzena role licencovaného řidiče dohližitele a já najednou začal Mirkovi říkat věci, kterými mne častoval pan ředitel v dejvické autoškole předloni při kondičních jízdách. Pěkně srandovní. Dojeli jsme do školy a začali tušit, že zítra hezky nebude, ale nemáme stejně auto a tak nikam nejedeme.
V úterý bylo opravdu ošklivo a tak se práce na údržbářských dluzích hodila. Moje trpělivost s Milesem a plastovou bedýnkou dospěla bodu zvratu a tak jsem mu sdělil, že jestli nemá čas, tak si to udělám sám. Ten byl velmi rád a dal mi nerezové pásy na úchytky. Ty jsem v jeho dílně nařezal, zabrousil a vyvrtal. Druhý technik Andy mi půjčil ? palcovou závitnici a já mohl protáhnout závit k anemometru. Když jsem tam tak cvičil s tou závitovanou tyčí, brýlemi na očích a dokonce v pracovní obuvi, tak jak se má, tak Andy jen říkal, to máš pěknou posilovnu a navíc zadarmo. Kromě toho jsem si za poslední týdny uvědomil jak mne tato jednoduchá manuální práce naplňuje štěstím, když vidím, že za mnou něco zůstává na rozdíl od šimrání počítačů. Miles mne navštívil v kanclu a já mu předal kabel k tiskárně. Mimoděk si všiml jak jsem pěkně udělal nosné pásky ke krabici a pochválil mne, že on by to neudělal lépe. No když máme líného a ukecaného Miloše, tak si český inženýr musí pomoct sám jak může.
Ve středu jsme se navraceli do Waimanala urazit další kousek naší práce. Dnes jsme s sebou vzali i Milenu, aby taky viděla na čem pracujeme. Měl jet s námi i Goloka, který mne sám v pondělí ujišťoval že přijde, ale prostě se na nás vykašlal a v následujících dnech se taky neozval, asi umřel. Neměl jsem náladu ho hledat, protože by nám byl stejně k ničemu a tak jsem jel v trucku sám a Mirek navigoval Milenu. Ohledali jsme ten pondělní kámen a dodělali vzorkování na této lokalitě a s různým povykováním už bylo poledne a tak jsme vyrazili do Waimanala na plate lunch, tedy oběd na talíř. Dal jsme si rybu mahimahi s rýží, těstovinovým salátem a nějakou tatarkou. Celé to spolu s potloukajícím se virem mně tak zazdilo a dokonalo, že na pláži jsem jen nehybně ležel a přemýšlel jak nám práce neodsejpá. Po této polední megapauze jsme nainstalovali závitovanou tyč, anemometr, datalogger s teplotními čidly a jali se vzorkovat třetí políčko. Práci jsme skončili asi v půl šesté, na pláži Makapu vyzvedli Milenu, pokoukali na paraglidisty i surfisty na pláži a vyrazili k domovu.
Ve čtvrtek se už zchylovalo k velkému dešti, ale ještě se nám podařilo dodělat vzorkování. Dnes nás navštívil i šéf  Steve z ministerstva i se svým šoférem a byl zjevně potěšen naší prací. Ještě že nepřijel včera když jsme se povalovali na pláži s Milenou. Taky ho překvapila ta všechna digitální technika, na kterou pustil peníze. Moc se mu líbilo, že to bude tak kvalitně měřeno. Slíbil nám, že dohlédne na naše cesťáky, abychom dostali co dostat máme, změřil GPSkou geodetické body našeho políčka a odjel. My zatepla (tedy vlastně chlazené za studena) vyrazili dodat vzorky Binh do Waimana. Vše to odřídil můj řidičský frekventant Mirek a tak jsem na H3 mohl sledovat cvrkot a cvakat digitální kamerkou ty neskutečné scenérie místních zelených zerodovaných skalních žeber. Binh byla milá, leč zmatená jako vždy, a tak jsem sám na jejím počítači, který už docela znám, napsal předávací protokoly a my se vypoklonkovali do města. V oblasti Dillinghamu jsem nechal Mirka projet zkušební dráhou, kterou absolvuje při řidičském testu a ten lakonicky konstatoval, že to jsou “pěkný svině” s těmi všemi chytáky na tak krátké trati.
Ve čtvrtek večer to přišlo. Neustávající liják, který s výdechy k nové sprše trval i celý pátek. Napršelo 200 mm, což je český čtvrtletní průměr. My se mezitím věnovali práci v laboratoři. Mirkovi konečně zhasnul jeho harddisk jak jsem mu už několik dní prorokoval a tak jsem byl šťasten, že jsem ho v mém počítači ještě nakopl, stáhl jeho data a poslal do věčných lovišť Milesovy dílny. Jo a taky Mirek dostal peníze, konto v bance a tak už nežijeme z jednoho platu. Moc pěkné.
V sobotu ráno ještě pršelo, ale to už byly jen typické přepršky v Manoi a v jedenáct se udělalo tak pěkně, že jsem vyrazil do banky požádat o kreditku, abych na jiných ostrovech měl jistotu, že auto příště dostanu. Pak jsem strávil dvě hodiny scanováním posledních tří sad fotografií a to už byly tři odpoledne a za chvíli přijela Milena a spolu s Chittou jsem vyrazil k Manoa vodopádům. Docela pěkné porovnat můj první pocit z pralesa v září a dnes, kdy mi to už bylo úplně samozřejmé. Vodopád tekl zas čůrkem, ač včera byl jeho mocný povodňový tok vidět až z koleje. V předvečer jsme ještě vyrazili na silnici Tantalus, která je hned vedle Manoi a vykoukli z vyhlídky na večerní Honolulu. Ale už začíme mít zpoždění a v Mekongu II na nás čeká Sabrina a Cindy. Tato thajská restaurace byla pěkná, ikdyž nevím proč místo pití dávají ledové kostky zalité trochou vody. Jídlo bylo moc dobré, s Milenou jsme se shodli, že mnou vybrané kuřecí kousky s kešú oříšky a Cindiny nudle s tofu bylo to nejlepší na rozdíl od okořenelých lilků. Moc dobrá rýže, konverzace a celý večer. Ten jsme zakončili opět na Tantalu všichni čtyři s výhledem na Honolulu, tentokrát noční. Taky hezké.
V neděli jsem se uvolil vyrazit s Rakušankou Tinou na výlet s klubem. Ráno mne vyzvedla u Player’s celá rozespalá. Martine, kdybych tě nevotravovala včera s tím výletem, tak bych dnes určitě nejela. Včera jsem hlídala nějaký haranty a taky přemýšlela o sobě a nemohla spát. Celá bez energie dovezla auto k Iolani Paláci, tam jsme vyslechli pokyny od Stuarta, autora turistické bible na Oahu a vyrazili na start s malou zastávkou v Safewayi pro koblihy. Kokakolka, koblihy a kecání na místě spolujezdce, zatímco jsem já řídil její vrak Pontiac až na druhou stranu ostrova, jí trochu postavilo na nohy. Na výletě, který začal ještě tužším kádrováním stran pojištění, jelikož klub s pomocí právníka přehodnotil svůj status po Albertově pádu, jsme vyrazili na bahnitou cestu se spoustou kaluží. Přešli jsme kolem plantáží se strelicíi a začli šplhat. Tělnatá Tina začala těžce oddychovat a poprosila mne, zda to nemůžeme vzdát. Nakonec výhled na údolí Makua znám a viry ve svém těle jsem ještě úplně neubil a tak jsem byl pro. Cestou nazpět jsem probrali do detailu našich posledních deset let a já zjistil, že v mezilidských vztazích je někdo ještě větší smolař než já. Když jsme vyřídili sebe, tak jsme se cynicky a nevybíravě s chichotáním pustili do všech našich společných známých. V Haleiwě v kafírně vedle mexického Cholo’s jsme si dali něco k snědku a pití. Já si vybral placky s řeckým hummusem a Tina kafe ke svému domácímu sendviči. Tam jsem dodělali naše společné známé a pustili se do našich osobních známých co vzájemně neznáme. No když se sejdou dva ukecaní lidi, tak to nemůže vést nikam jinam. Tina navrhla, zda bychom nenavštívili Kanaďanku Trish, která tu někde bydlí. Ukázalo se, že bydlí až v Punaluu na půl cesty mezi Haleiwou a Kaneohe, ale daleko to není a cesta kolem moře za hezkého počasí je překrásná. Ve Foodlandu jsem koupil láhev vína a taky mi padla do ruky moc hezká baseballovka s havajskými motivy a považte jen za místního bůra. Dojeli jsme k domečku se zahrádkou kamarádky Trish, který je hned u silnice a hned pod taktovkou Tiny ony pokračovali v rozboru jejich momentálních emociálních stavů a odcházejících nápadníků. Při poslouchání těchto ztroskotaných osudů, které žijí ze dne na den a z ruky do úst, protože tu jsou mírně řečeno na zadrmo, jsem blahořečil svému sociálnímu zabezpečení. Trish byla trochu tajemná, jinak velmi inteligentní fotografka, která svůj talent ubíjí na zvěčňování valentýnských oslav a narozenin, aby si vydělala na jídlo. Docela mi z toho všeho bylo smutno a při úvahách o sobě a šeptavé hudbě o lásce od Colorfactory, která mi proudila do uší mi taky začaly proudit slzy po tváři. Jo a těm co slintají při mých kulinářských vyprávěních, tak vězte, že každý den není posvícení. Dnes v neděli to byly dvě mufíny, dva banány, dvě jablka, jeden hummus, pár sušenek, dvě skleničky vína, pár bobulek hroznů, rozteklá zmrzlina a hlávka syrového zelí a taky nějaká limodáda a čaj. Strava pestrá, leč trochu zmatečná.
V pondělí jsem dopekl Mileně poslední cédéčka s fotkami, zkontroloval vzorečky v laboratoři a protože máme dnes federální svátek, Washingtonovy narozky, tak jsme s Milenou v její poslední den vyrazili na pláž. Konečně jsem se dostal na městkou pláž v Ala Moana, nakonec docela pěkné a hlavně plavání jak v bazénu, dlouhá rovná, hluboká trať bez vln, protože jsme chráněni mělkým útesem. Na závěr jsme ještě na chviličku navšívili San Souci, aby Milena pokryla všechny pláže na Oahu a vyrazili do Safewaye nakoupit ingredience na poslední jídlo. Na programu bylo jídlo co se nejmenuje a ač znám Milenu už deset let, tak tuto pověstnou krmi jsem měl poprvé. Je to velmi rozmanité a moc dobré, ale recept asi prozradit nemůžu. Pak už jen odvézt Milenu na letiště. Měl jsem pocit jako bych odlétal sám a bylo mi z toho všeho dost smutno. Nazpět mně Sabrina hodila ke koleji a tak skončil tento zajímavý veletýden.
Havajské námořní křižníky i pomocné lodě od pobřežní stráže se už vypařily do Zálivu. I já jsem dostal emailový dotaz od sekretářky Susan, zda náhodou nejsem v Národní gardě, abych to tu ohlídal, dokud budou kluci na Blízkém východě. To se svým modrákem skutečně nejsem. Zdá se, že ten nedovolený idiot, jehož intelekt nedosahuje ani desetiny toho Saddámova, přesto se svou brilantně lživou a pokomunisticku vystavěnou propagandou skutečně brzy zmáčkne červený knoflík. Holt v Koreji ropa není. A přiblblí Češi jsou zas papežtější než papež. Pokolikáté už, nejdřív Němci, pak Rusové, teď Američani, příště třeba Číňani, jako by to nebylo jedno. Co čekat od pronároda, jehož největším oblíbencem je Standa Gross. Na druhou stranu ten francouzskej arciblbeček mne taky pořádně namíchl, že jsme se jeho excellence Ludvíka stošestého nedovolili o svolení ke sňatku. Už vidím jak nás odepisuje, kdyby se muselo šáhnout na jeho kůži. Oproti tomu je volba mezi Klausem a Sokolem úsměvným dámským čajem. Tak končím pro dnes s politikou. Počasí je zas v normálu. Nějaké deštíky a hlavně sluníčko. Vaše jak už říkam sleduji občas. Nějaké pohyby kolem nuly nebo co.

Martin Šanda 18.2.2003